6. kapitola

Po prvním týdnu školy už toho měli dost a jen tak si společně sedli do společenské místnosti.

„Tak co ji říkáš Harry?“ zeptal se nevinně Ron.

„Komu??“ ptal se nenápadně Harry, i když mu stejně bylo jasné, o kom Ron mluví.

„No přece Noreen, té nové studentce,“ naléhal Ron.

„Jo, skvělý.“

„No jak skvělý, Harry, ptám se tě, jak se ti líbí ? Já si myslím, že je moc hezká,“ vztekal se Ron, „a milá,“ dodal, aby se Hermiona zase neohnala tím, že se mu líbí jen pěkné tvářičky.

„Moc jsem si ji neprohlížel,“ zalhal Harry, „ale taky si myslím, že je milá.“

„Aby jste se z ní neroztopili,“ zakabonila se Hermiona.

To už si Harry řekl, že bude lepší, když bude mlčet, protože by se nechtěl dostat s Hermionou do sporů, ale zdálo se, že Rona to samé nenapadlo: „Hermiono, buď tak laskavá a nesnaž se náš urážet. Co to s tebou celou dobu je? Ani jsem tě neviděl se usmívat, pořád jen mlčíš a když už něco řekneš, tak nás tím urážíš.“

„Máš pravdu Rone, promiň, já jen..,“ zastyděla se Hermiona, „mám nějakou špatnou náladu.“

„Špatnou náladu ? Nezdá se ti, že máš tu špatnou náladu nějak dlouho? Ještě se mi nestalo, aby měl někdo špatnou náladu týden. Co je s tebou?“ dodal Ron, jako by už nebylo dost ohně na střeše.

„Nic mi není,“ křikla Hermiona, „vůbec nic, nevím, co pořád máš. Prostě nejsem zrovna nejveselejší. To je všechno a už mě s tím neotravuj,“ odběhla do ložnice.

„Teda, ta je ale milá. Co jí je? Vždyť jsme její kamarádi, nám by to snad mohla říct, ne?“ rozčiloval se Ron a Harry s ním musel souhlasit.

Následující den se Ron k Hermioně choval, jako by se nic nestalo, ale Hermiona to tak nejspíš necítila. Vypadala ještě hůř, než předešlý týden. Nejen, že byla zamlklá a vůbec nekomunikovala, zdála se být smutnější a nevyspaná. Měla opuchlé tváře a kruhy pod očima. Ron s Harrym o ní začínali mít opravdu velkou starost.

Když šli spolu na snídani, Hermiona snědla sotva jedno sousto. Ron se toho hned chytl: „Snad zase nechceš hladovět, vždyť si už s tím SPOŽÚSem skončila nebo ne ??“ Hermiona na něj hodila nenávistný pohled a Ron zase zmlkl.

„Ahoj Harry, chceme ti sdělit, že dnes odpoledne ve čtyři v Nebelvírské společenské místnosti se koná sraz famfrpálového družstva. Nemáme kapitána, vzpomínáš? Wood nás loni opustil, takže budeme muset nějakého zvolit. Vezmi si s sebou brk a pergamen.“ Oznámili mu dvojčata Weasleyovi a šli dál za Alici Spinnetovou.

Jak na to Harry jen mohl zapomenout? Jeho oblíbený sport a on zapomene na tak důležitou věc. Vždyť nemají kapitána a ke všemu nemají ani brankáře. Zapomněl, že o tohle místo se bude jistě ucházet Ron.

Odpoledne si Harry rychle zašel pro kus pergamenu a brk. Sešel ze schodů a už byl ve společenské místnosti. Už tam seděla Angelina Johnsonová s Fredem a Georgem.

„Konečně jsi tady Harry,“ namítl Fred, „teď ještě musíme počkat na Alici a na Katie. Kde ty holky jenom můžou být, říkali jsme jim to dvakrát!“ To už ale za hlasitého smíchu do místnosti vešla děvčata, právě když se je George rozhodl vydat hledat: “ Máte 10 minut zpoždění!“ Trochu zazněl jako Snape, až to v Harrym hrklo. Pomyslel si, že to zrovna říká on, který nikdy nikam nechodí včas. Ale dneska výjimečně nepřišli ani jeden pozdě.

„Takže,“ začal Fred, „vítám vás na schůzi, půjdeme rovnou k věci. Chybí nám kapitán a brankář. Vyřešíme nejdříve toho kapitána a ten potom rozhodne, jak budeme pokračovat v té další věci. Takže navrhuji, aby si každý vzal svůj kus pergamenu a napsal tam jméno, o kterém si myslí, že by měl být kapitánem. Pak ten papír vhodíte do tohohle klobouku a my spočítáme hlasy.“ Položil Fred na křeslo starý velký klobouk, který připomínal spíše pytel na brambory.

Všichni se vrhli do práce. Harry nevěděl, koho by měl napsat. Po dlouhém uvažování nakonec napsal Angelinu, která je podle něho nezkušenější z družstva.

„Takže, teď sečteme hlasy,“ dodal George.

Fred vzal klobouk a vytahoval lístek po lístku.

„Prvním navrhnutým se stává…,“ chvíle napětí, “ Fred Weasley. To je nádhera. Doufám, že to není ten můj lístek.“ Usmál se Fred, protože oba dva hlasovali sami pro sebe.

„Další je….George Weasley,“ Fred se na George podíval výrazem NA TO ZAPOMEŇ a George se jen usmál a dodal: „No, asi z toho nic nebude, co Frede?“

To už Fred vyndal další lísteček a na něm bylo napsáno HARRY POTTER. Harry tomu nemohl uvěřit, kdo ho mohl napsat ? Fred ani George to nebyli, asi nějaká z děvčat. Jaké by to bylo, kdyby se stal kapitánem ? Ne raději nad tím neuvažoval, kapitánem stejně nebude.

Dále byl na řadě Harryho lístek se jménem Angeliny. Ta se jen usmála a řekla: „Díky Harry.“ Jak jen mohla vědět, že to napsal on ? Pomyslel si.

„A máme tu poslední dva lístky, které rozhodnou. Takže, na dalším je…oooh..už zase ..Harry Potter.“ Řekl se zklamáním Fred, „no, ale ještě nemá vyhráno. Takže posledním a také rozhodujícím hlasem je…,“ Fred to natahoval a pak se jen zase smutně podíval a dodal, “ hm, takže kapitánem už asi nebudu….Harry Potter.“ Obě dvojčata se zakabonila a děvčata začala tleskat.

„Takže tu máme nového kapitána,“ křikla Alice, „přivítejme Harryho Pottera.“

„Teď je na tobě, abys rozhodl, jak to bude s tím brankářem,“ dodala Angelina.

Harry pořád nebyl z to nic říct, byl překvapený. Nevěděl, jestli se má radovat nebo má být zděšený. Vždyť nemá skoro žádné zkušenosti, zvládne to vůbec? Stál tam jako kůl v plotě, všichni na něj koukali a čekali, co navrhne. On však nevěděl, co říct. Nakonec ze sebe vysoukal: „Navrhuji, aby některé odpoledne byl konkurz o tohle místo. Kdo bude nejlepší, ten vyhraje. Všichni budeme bodovat, a pak společně rozhodneme, kdo se stane brankářem.“

„Dobrý nápad,“ souhlasila děvčata

„Cože? Takže ty jsi novým kapitánem?“ ptal se další den Ron Harryho.

„Jo a zahajujeme konkurz o místo brankáře, takže jestli budeš mít zájem, tak na nástěnce máš informace,“ usmál se Harry.

„No jistě, že mám zájem. Už semnou počítej Harry. Snad vyhraju.“

„No a kde je Hermiona?“ ptal se Harry.

„Nevím, celý den jsem ji neviděl. Asi se mi vyhýbá.“

„Půjdeme ji najít,“ dodal Harry a už utíkali do knihovny, protože tohle bylo místo, kde byste Hermionu mohli nejčastěji najít. Pak teda ještě někde u profesorů v kabinetě. Měli štěstí, Hermiona byla právě tam. Ležela tam na stole zabořená do knížek a spala. Ron se rozhodl, že ji zbudí, ale v tom si Harry všiml na stole jednoho dopisu a řekl Ronovi, ať ji raději nebudí. Třeba je vina té její nálady právě v tomhle dopisu. Věděli, že by to neměli dělat, protože tohle je omezování soukromí, a existuje na to zákon listovního tajemství, ale nevěděli, co s ní je a ona samotná by jim to neřekla. Rozhodli se, že si ten dopis nakonec přečtou. Byl od Viktora Kruma. Stálo v něm: