6. kapitola – V Zapovězeném lese

Sirius s Jamesem už byli nastoupeni u kabinetu Morsinové. Měla kabinet v prvním patře, v chodbě, kam skoro nikdo nechodil a kde nebyla žádná učebna ani žádná jiná místnost. Morisnová to tu měla celé sama pro sebe. Dnes v hodině Lektvarů jim tak nějak naznačila, jaký si na ně připravila školní trest, a aniž by ostatní studenti z první ruky věděli, o co se asi jedná (teda pokud jim to Sirius s Jamesem neřekli), tak podle hodiny konání všem bylo jasné, co bude následovat. „O deváté hodině buďte před mým kabinetem.“ Morisnová byla zlá mstivá mrcha a od začátku bylo jasné, že ji tihle dva nepadli do oka. Obzvlášť na Siriuse měla velkou pifku, protože byl nejvíc drzý a strašně v hodinách vyrušoval. Ale tenhle Potter taky nebyl vůbec nevinný. Jeden byl jako druhý. Dva rozmazlení mazánci z bohatých kouzelnických rodin. A ještě k tomu z čistokrevných. No a aby toho nebylo málo, tak patřili ještě k tomu všemu do Nebelvíru.

Stáli před jejími dveřmi už dobrých dvacet minut a ona se ani neobtěžovala jim říct, ať chvilku počkají, že má třeba práci, nebo tak. Na něco se vymluvit. Ne, ona je chtěla naschvál trápit. Chtěla se jim pomstít i tím, že tu budou čekat. Věděla, že si trest splnit musí a že neodejdou. To věděli i oni dva. Sirius už si netrpělivě hryzal ret: „Už je půl, ta baba si z nás dělá prdel!“

„Ne ta baba nám to chce ještě víc znepříjemnit!“

„Tak tohle…chce pořádnou pomstu. Ať se ten syčák zmijozelský těší, má na co!“

„Klid, kámo.“

„Klid? Dneska se nevyspíme, Jamesi, dneska máme v plánu noční toulky lesem, sbírání neexistujících bylin, hledání imaginárních tvorů a přísad… paráda. Lépe už se snad bavit nemůžeme…,“ v tom se otevřely dveře od profesorčina kabinetu.

„Co tu tak hulákáte, Blacku, copak Vám nedošlo, že už někdo na této škole spí?“

„Jasně, jen my dva ne!“ zakryl tichým zachrchláním svůj hněv a svou poznámku Sirius. James se tiše zasmál do svého hábitu a taky dělal, že si odkašlal.

„pojďte, vy dva nevděčníci,“ sarkasticky se rozesmála, „mám pro vás dva úžasný úkol.“

„No jak pro koho,“špitl James.

Jak předpokládali, Morisnová je zavedla k Zapovězenému lesu. Siriusovi strčila do ruky téměř nekonečně dlouhý pergamen popsaný oboustranně přísadami do lektvarů, které měli najít, „Tohle všechno mi najdete, spát nepůjdete, dokud to nebude ležet u mě na stole!“ Pak se ušklíbla, škodolibě jim zamávala a odešla.

Sirius se rozhlídl po seznamu, pak práskl rukou do stehna: „Škofrlík, no jasně, ten ani neroste v Británii. Karmínek jílový, heh, ten roste někde v jižní Evropě. Hele, neříkala nám, že bychom se měli přemisťovat, pokud to chceme sehnat. Já to ani neumím, ty snad ano? Vždyť nám je dvanáct!“

„No já taky ne, a i kdyby, tady to přece nejde. Nemůžeš se z Bradavic přemístit!“

„No, ale my už nejsme v Bradavicích, jsme uprostřed Zapovězenýho lesa a ke všemu sami! Co když je tu něco nebezpečnýho?!“

„Máme hůlky,“ snažil se tím uklidnit James i sebe.

„Ty, Jamesi, znáš nějaké kouzlo, kterým by se daly najít ty bylinky ?“

„No, o jednom bych věděl, ale nikdy jsem ho nezkoušel. Vlastně je to přivolávací kouzlo, ale mělo by fungovat, ne? Vždyť když k sobě přivoláš nějakou tu blbou rostlinu, tak by měla jít..já nevím. Zkusit to můžu. Ukaž, dej to sem, Lumos,“ posvítil si na pergamen, který mu ochotně Sirius podal, venku už byla dávno tma a miniaturní lampion, který jim tady Morisnová nechala ke hledání už nepomáhal, „hmm, tak já nevím. Tak třeba.. Accio Scvrkofík,“ James mávl hůlkou, ale nic se nedělo. Oba se na sebe podívali. Došlo jim, že tohle je opravdu za trest. Nejspíš budou rádi, když najdou aspoň třetinu přísad, které měli za úkol hledat.

Na chvilku se rozdělili, Sirius odbočil doleva a James doprava. Řekli si, že když budou hledat každý jinde, tak mají větší šanci na nález nějaké té přísady.

Hodinu každý bloudil úplně jiným směrem.

Sirius se rozhodl, že svého kamaráda trošku potrápí. Nenápadně a tiše se k němu zezadu přikradl. James neměl potuchy, že tam někde jeho kamarád je. Pak ale náhle za sebou uslyšel prasknutí větvičky a strašně zařval. Otočil se a sjel Siriuse jako Rusa: „Ty tichošlápku jeden, vůbec tě nebylo slyšet!! Málem jsem měl infarkt, co mi to proboha děláš?!“

Sirius se nemohl přestat řehtat. Stále před očima viděl svého kamaráda, jak s hlasitým řevem povyskočil.

Sirius už sotva kulhal. Bylo pět ráno a venku už svítalo.

„Senza, za necelé dvě hodiny vstávám, probudíš mě, Jamesi?“ víčka už měl bezmála zavřená a sotva věděl, kam leze. V ruce držel malinkatý pytlíček, který naplnili několika bylinkami, které nakonec našli. Bylo jich sotva patnáct. A na seznamu jich měli okolo padesáti.

James se unaveně usmál, vlasy měl, jako když prolezl křovím..moment, oni vlastně lezli křovím, brýle měl nasazené křivě a pletl pomalinku nohama, které měli oba dva pěkně podrápané: „Neboj, až vzbudím sebe, tak vzbudím tebe.“

„Má vůbec cenu ještě něco hledat? Jsme tu celou noc a našli jsme jen tohle,“ zvedl pytlík a hnusně se na něj podíval.

„Co myslíš, že nám řekne na ten zbytek. Že jsme ho nesehnali?“

„Netuším, ale nejraději bych ji…!!!!“

„To já taky,“ pod Siriusem praskla další větvička, „Tichošlápku,“ dodal mírně nakvašeně James, jemné křupnutí mu připomnělo, co mu jeho nejlepší kamarád provedl.

„Ale ale, tobě se to nějak zalíbilo!“

„No jasně, Siriusi..pasuji tě na Tichošlápka!!“ smál se James

Skoro před šestou hodinou se rozhodli, že to už nemá cenu a vrátili se zpět do hradu. S polovičně naplněným pytlíkem zašli až do prvního poschodí ke kabinetu Morisnové. Ta, aniž by ještě byli u jejího prahu, už na ně čekala ve dveřích.

„Ta ženská snad vůbec nespí!“ lamentoval tiše Sirius a začal se z dálky na ni usmívat, aby dal jasně najevo, že ho jen tak nezlomí. Nemůže přece dát najevo, jak je unavený a zničený. Nevyspaný a naprosto všechno v jeho těle ho bolelo. Taktéž zareagoval James.

„No, vypadá to, pánové, že to byla procházka růžovým sadem. Takže příště něco ostřejšího?“ vzala do ruky pytlík, ani nekontrolovala, co v něm je. Všichni tři věděli, že je jí jasné, že v pytlíku toho moc nebude. Věděla, že víc, než polovinu nelze ve zdejším lese sehnat, ale nějak je potrápit musela. „Takže jste stále svěží, čili, tohle mi můžete odnést do třídy. Hned první hodinu tam mám Lektvary s pátým ročníkem, a už se mi to tam nechce tahat,“ zabouchla dveře.

Pro ně dva to bylo něco nepředstavitelného, protože třída, kde se učily Lektvary, byla až ve třetím patře, na konci chodby, naproti dívčím záchodkům. Byla to třída, kam nikdy nesvítilo slunce, protože měla tvar pravého úhlu a okna zakrývala právě protější zeď.

Bylo to něco nepředstavitelného, protože teď museli obejít celou školu jen pro to, aby odnesli té krávě Morisnové pomůcky o hodinu dřív, ještě než vůbec začne snídaně. Tohle určitě měla promyšlené a byla to druhá část pomsty.

„Myslím, že vynechám snídani a raději se vyspím!“

„To je dobrý nápad, Jamesi! Mrskni to tam a jdeme!“

Jakmile dorazili do nebelvírské věže, padli tupě na postel a během chvíle, kdy ostatní začali právě vstávat, tvrdě zatuhli.

„Kolik je hodin?“

Sirius se otočil na kouzelnické hodiny visící na stropě, „bude deset!“

„Proboha Tichošlápku, je hodina! My jsme zaspali!“

„To mi žíly netrhá,“ mumlal Sirius a ještě víc ze zachumlal do peřiny, „je přece Astronomie, Kasonová by mě stejně uspala. Remus nám to jistě dá opsat!“

„To je moc slabé, chtělo by to něco ostřejšího, kamaráde!“ James se Siriusem jako obvykle v Historii kouzel vůbec nedávali pozor, vlastně, ono to nebylo vůbec nic neobvyklého, protože jediný, kdo dával pozor, byl Remus Lupin. Poctivý žák.

Žáci v prvních řadách dávno padli za vlast pod tíhou Binnsova zápachu. Petr na konci poslední řady usnul a chrápal jako dřevorubec na pile, dívka v druhé řadě si líčila řasy a jediný poslední statečný-Remus, byl ještě ochotný si psát poznámky.

„A co tohle?“ Sirius nalistoval v knize kouzel a zaklínadel.

„Musí to být něco, na co nám nepřijdou. Aby nikdo nezjistil, že jsme to byli my. Víš, co by udělal Snape! Nechci další školní trest s Morisnovou, ten včerejší mi bohatě stačil!“

„Máš pravdu, Jasmesi. Chce to něco, co bude mít grády!“ smál se škodolibě Tichošlápek.

„… a tak Brutus Křivonosý dobyl město Lôgnenfield, v roce 1764 to bylo poslední skřetí velkoměsto. Zaniklo. Dnes by se dalo říct, že toto město stálo v okolí dnešního Brixenu, ale s jistotou se to úplně neví, vědci…,“ Binns stále mluvil a mluvit, aniž by si všiml, že už je po hodině a ve třídě se dávno nezdržuje žádný student.

„Nechápu, Remusi, jak můžeš celou tu dobu dávat pozor!“

Remus se mírně usmál a jen lehce přikrčil rameny.

„Já jsem se aspoň dobře dospal!“ třel si Petr oči, „Měl jsem strašnou noc!“

„Určitě tě ve snu honila tvoje vlastní hůlka, ne? A tys nevěděl jak na ni,“ posmíval se tiše James.

Sirius se usmál: „Jo, klidně by Binns mohl fungovat jako nějaký hypnotik. Uspal by i slona!“

James se mírně naklonil s Siriusovu uchu a tak zvaně hlasitě pošeptal: „Vždyť uspal slona!“ oba se rozesmáli a mírně se natočili na Petra, co ten na to. Ale on jejich připomínku nejspíš nepochopil nebo vůbec nevnímal, měl totiž oči úplně jinde.

Sirius se naklonil, aby dobře viděl: „Lindy Seamourová, Petře,“ všiml si, na koho to vlastně hledí, „na tu nemáš. Je ze třeťáku a je z Mrzimoru. A navíc, což je nejdůležitější, je chytrá!“

Petr se odtrhl od bodu jeho pozornosti: „Zajímalo by mě, jak je možné, že jsi tu necelý rok a znáš tu skoro každého.“

„Musíš být komunikativní typ, jako je Sirius a jak už to jednou říkal, musíš se umět otáčet,“ zareagoval ihned Remus, „Podívej se na něj, žádná ho přece nemůže odmítnout,“ Remusova lichotka mířila k jeho temně modrým výrazným očím a černým vlasům elegantně mu padajících do očí. Byl ze všech čtyř nejvyšší a na rozdíl od nich vypadal tak o dva až tři roky starší, „Je to jasně oblíbený typ!“

„Což ty nikdy nebudeš, Péťo,“ šeptl tentokrát tiše James Siriusovi do ucha, aby to nikdo neslyšel.

„Bacha, už jde!“

„Tak jak to teda uděláme, Tichošlápku?“

„Tichošlápku?“ obrátil se na kamarády Remus.

„To nic, to ti pak vysvětlíme,“ odpověděl co nejrychleji James a otočil se následovně na Siriuse: „Tak jak, na tři?!“

„Určitě!“

Všichni čtyři se přikrčili do svých rohů. Sirius s Jamesem měli připravený hnusně páchnoucí a lepkavý lektvar, který ihned po dotyku s kůží zaschne a smrad z jej týdny nejde smýt.

Černovlasý šlachovitý chlapec šel sám chodbičkou přímo k nim.

„Wingardium leviosa,“ namířili všichni čtyři společně na kotlík, ve kterém se vyskytoval ten příšerný lektvar. Jakmile byl Severus Snape u nich, uhnuli hůlkami a smradlavá tekutina se celá vylila na teď už vylekaného chlapce. Všichni čtyři se ihned schovali pod Jamesův plášť neviditelnosti a čekali, co bude. Bylo těžké donutit Petra, aby se přestal smát a Sirius se taky držel z posledních sil.

Snape vstal z té břečkovité louže, podíval se kolem sebe. Tam nikdo. Nepamatoval si, že by někoho zahlídnul. Ale ten kotlík. Ten tu zůstal jako důkaz. Věděl, že někomu bude určitě chybět kotlík. Rychle ho vzal a běžel si postěžovat.

James z kamarádů stáhl plášť: „Já věděl, že si mám koupit dva kotlíky,“ posmíval se už z plna hrdla.

„Panečku, ten ale bude strašně páchnout, jak dlouho to má vydržet? Několik týdnů?“ při představě, že se teď bude každý Snapovi vyhýbat, jeho společnosti a nikdo s ním nevydrží být na jednom místě ani pět minut, se všichni čtyři hlasitě rozesmáli. Tenhle lektvar namíchali totiž tak silně, že by ho snad měli cítit při snídani i profesoři u stolu.