6. kapitola – O úplňku

Prosím, omluvte případné chyby v této kapitole. Vidíte, kolik je hodin a já dobrá duše jsem se rozhodla vám udělat radost, až sem zítra, vlastně dneska, zajdete a uvidíte tuto kapitolu(neznělo to příliš namyšleně? ajajaj…). Takže kvůli některým z vás, co jste mě pořád o to prosili, jsem si ve dvě ráno k tomu sedla a sepsala to. Nemá to určitě takovou kvalitu, jakou jsem chtěla. Docela jsem už unavená a není to nic moc, ale zase mám jednu část za sebou a můžu pomalu sepisovat další :))

---

Bylo už téměř před večerkou a Ginny se Severusem stále mastili karty.

„Tebe to nějak baví, Severusi,“ zahlaholila pobaveně.

Severus s mírně vyplázlým jazykem, pootevřenou pusou a zaujatý pohledem do karet ani neodpověděl. Ginny se začala smát.

„Co je?“ zaregistroval její pobavení.

„Měl by ses vidět, karbaníku!“

V Severusovi jakoby hrklo. „Měli bychom jít, je pozdě!“

Ginny hned postřehla, že svou poznámkou Severuse nějak podivně pokořila. „Promiň, já…nechtěla jsem tě nijak naštvat nebo vyplašit, co já vím, jak to říct, prostě…vypadal si…docela roztomile,“ hihňala se. „Na tebe až neobvykle.“

„Dost!“ křikl tím svým typickým Snapeovským hlasem, až to s Ginny zatřáslo. Jako by právě před sebou měla toho dospělého bručouna Snapea, který neměl rád studenty.

Významně se na něj podívala, ale to už si to k ním šinula knihovnice a řádně Severuse pokárala, že se v knihovně mluví šeptem a navíc, že už by měli odejít, protože už v knihovně dávno nikdo jiný není.

Ginny si uraženě sbalila věci a vyšla první nečekajíc na svého zmijozelského spolužáka.

V prostřed cesty se zastavila, protože na ní viděla něco, co jí naprosto zarazilo.

Paní Norissová. Přesně ta Paní Norissová, která žije i v jejich době.

„To není možné,“ šeptala si pro sebe, „ta kočka má aspoň dvacet let, to přece nemůže být obyčejná kočka!“ Paní Norissová, jako by jí rozuměla, jí propalovala pohledem, načež do Ginny nechtěně někdo vrazil.

„Zase ty?“ otočila se. „Předpokládám, že tentokrát se mi omluvíš dobrovolně!“

Severus naštvaně stáhl obočí, ale nic neřekl. Zrak stočil k zemi k objektu Ginnina zájmu. „Škoda, že nejsou Velikonoce!“

„Cože?“ že by Snapeovi přeskočilo?

„Zrovna mám chuť natrhat kočičky,“ významně pohlédl na opelichanou kočku, která raději rychle prchla.

Ginny vyprskla smíchy. „Severusi,“ popadala dech, „tys udělal vtip!“

Severus zjihl a oplatil jí reakci ironickým úšklebkem. „I Srabus má občas smysl pro humor!“

Zrzavá dívka se stále smála. „To bylo vážně dobrý!“

„Díky,“ řekl uznale.

„No, já jdu na kolej, tak zase příště, po víkendu?“

„V pondělí to nepůjde, něco mám!“

„A co?“ zajímala se Gin

„Co se staráš,“ vyjekl na ní popuzeně, „to není vůbec tvoje věc!“

„No promiň,“ vykulila na něj oči a couvla, jakoby se lekla.

„Prostě až v úterý. Stejně máme ten úkol odevzdat až za dva týdny. Času dost. Nevím, kam furt spěcháš, chováš se Evansová!“ řekl otráveně

Ginny už to nevydržela, za posledních několik desítek minut toho na ní bylo už moc: „Spěchám možná proto, abych se tě co nejdřív zbavila, ty nafoukaný morousi, aspoň někdy by ses mohl chovat, že máš srdce!“ vyplázla na něj jazyk a opačným směrem odkráčela do nebelvírské věže.

***

„Hej, Ginny,“ už tak byla Ginny otrávená, že ji o víkendu vzbudili tak brzy a ona se mohla prospat, jako by to nestačilo, tak jako první na ni musel promluvit zrovna Sirius.

„Co je, Blacku?“ oddychla si

„Víš, co je dnes za významný den?“

„Co, našel si svoje spoďáry?“

Sirius se bezděčně usmál a přidal se: „To taky, ale hlavně, dneska je úplněk!“

„No a co?“ nedocházelo Ginny ono tvrzení

„No tak, vzpomeň si, co si mi říkala první den, kdy jsme se poznali!“

„Já už nevím, Siriusi!“

„Že semnou půjdeš o úplňku na rande!“

Ginny padla na zadek. Ježiši no jo, já jsem tomu paku slíbila, že s ním půjdu na rande jedině při úplňku. On to fakt splnil. Ale, to dneska nechá profesora Lupina..tfuj..Remuse jen s Jamesem a Pettigrewem? To kvůli mně udělá?

„Eeeh..víš, Siriusi, no já..dneska mi není nějak dobře!“

„Čerstvý vzduch ti pomůže, uvidíš!“ mrknul na ni

„Bolí mě hrozně noha!“

„Nemusíme se procházet, Ginny, při líbání můžeme i sedět!“

„Při čem?“ zvýšila Ginny hlas

„Při dívání!“ dodal rychle Tichošlápek. „Dívání se na hvězdy!“

„Myslíš to psí souhvězdí, viď, ty naše hvězdo, Siriusi?“

„Hej, ty znáš hvězdy? To je moje parketa, no počkat, já ti ji zrovna chtěl dneska ukázat!“

„Můžeš,“ přitakala Ginny, „stejně nevím, kde je, znám ji, ale nevím, kde je. Vlastně,“ došlo jí, co řekla, „vlastně nemůžeš, já s tebou nikam nejdu!“

„Ginny!“ ohradil se černovlasý mladík. „Slib je slib! Copak chceš, aby si lidé nevážili tvých slov? Tohle je prachsprostá lež a nefér jednání od tebe!“

Sirius vždycky věděl, co říct, aby Ginny překecal. Nechápala to, ale tenhle postpuberťák měl v sobě něco, co ji vždy dokázalo přesvědčit. Nějaký šestý smysl nebo co.

***

„Ale že je dneska nádherná noc, viď?“ Sirius se díval na oblohu. „Měsíc v úplňku…“

„…les plný vlkodlaků!“ dodala ledabyle Ginny

„Koukám, že umíš zachovat romantiku!“ rozesmál se Sirius. „Jsou to lži, to, co se říká o Zapovězeném lese, s Jamesem, Remem a Petrem jsme les prolezli snad už celý, žádní vlkodlaci tam nejsou!“

„Opravdu celý? I při úplňku?“

„Samozřejmě,“ dodal Sirius, ale už nemohl říct, že v té době byl ale přeměněn v obrovského černého medvědovitého psa.

Ginny nejspíš došlo, za jakých okolností les prolezl, ale neodpustila si narážku. „Ale aspoň o jednom vlkodlakovi tady vím. Vyje tu každý měsíc, ale ani ne tak z lesa, jako spíš.. někde z dálky, asi z Prasinek nebo co.“

„Aha.“ Sirius se nezmohl na žádnou další připomínku, rychle stočil téma někam jinam. „Hrozně ti to sluší!“ řekl.

Děvče se na sebe ohlédlo a vyprsklo smíchy. „Myslíš, v té tlusté šále, s promrzlým nosem, kabátem od bláta a s rozcuchanými vlasy? No teda díky, pane bystrozraký…,“ narážela na fakt, že se na ni ani nepodíval.

Sirius se na ni usmál a něžně přiznal: „Tobě by to slušelo ve všem, i v pytli od brambor..“

„I ve spoďárech od Snapea?“ zkusila drze

„No, v těch možná ne,“ připustil, „ale možná taky ano. Ale nechtěj, abych si to představoval!“ zakřenil se tím svým typicky oslnivým způsobem, který byl jeho vlastním, přičemž mu do očí spadl jeden neposlušný pramen vlasů.

„Jsi vážně moc pěkná, Ginny.“

„Děkuji ti,“ sklopila zrak. Už dlouho od nikoho neslyšela, že je hezká. Dlouho jí nikdo nevyznával city. Naposledy Harry, předtím než umřel. Přepadla ji vlna nostalgie.

„Škoda, že tak nedostupná,“ pokračoval ve svém monologu Sirius. Chytil ji dlaní za bradu a nechal její oči, aby se utápěly v těch jeho.

„To ne, já jen…,“ uhnula, „nemám dobré vzpomínky.“

„Co se ti stalo,“ zamračil se a vypadal, že si dělá starost.

„Měla jsem přítele, jmenoval se Harry. Zemřel. Od té doby, já, prostě nemám pomyšlení na kluky, chápeš?“ byla to pravda, ale také byla pravda, že si nechtěla začínat nic se Siriusem Blackem, největším sukničkářem na škole, Siriusem Blackem, který je svým způsobem už taky mrtvý, Siriusem Blackem, kmotrem její lásky. Tím Siriusem Blackem z minulosti. Nechtěla si začínat nic s nikým, koho už by nikdy nemusela vidět. Co kdyby se náhodou do něj zamilovala, pak by se vrátila do své doby a on už by tam nebyl?

„To je mi líto. Chápu tě. Nebudu na tebe spěchat,“ zase se usmál tak nádherným způsobem, že Ginny zamravenčilo v břiše.

„Děkuji ti, Siriusi,“ vytáhla dlaně z kapes, aby si je o sebe otřela a tím vytvořila nějaký zdroj tepla.

Sirius jí mlčky chytil za ruku a vložil ji do té své, čímž zajistil, že jí bude hřát on sám. Ginny na něj jen pohlédla, ale nic nenamítala, pohledem jasně dala najevo, že pro ní to nemá hlubší význam.

„Opravdu nic víc nepodniknu, pokud mi to nedovolíš,“ zastavili se v chůzi a on se postavil těsně k ní.

Stála tam jako bezduchá panna. Nic neříkala, nic nedělala, nechala konat jeho. Aniž by si to uvědomila, tak během chvíle ucítila jeho rty přilepené na svých. Chvíli ho nechala, aby jí ze rtů smyl ty nehezké vzpomínky na minulost, ale po chvíli si uvědomila, že je něco špatně.

Odskočila a odtrhla ho od ní. „NE!“

„Co dělám špatně?“ zatvářil se vyděšeně

„Ty nic,“sklopila hlavu, „tohle, tohle nemůžeme.. já nemůžu, Siriusi, konečně mě pochop!“

„Promiň,“ omlouval se, „ale já vidím, že ti nejsem lhostejný, jinak bys mi hned zezačátku vlepila facku, jako to udělala Lily, když sem se jí pokusil prvně sbalit.“

„Děláš si hezkou reklamu, raději mi to neříkej.“

„Promiň,“ omluvil se znovu, „já, já, nedošlo mi to. Ale víš, vážně se mi moc líbíš. Jsi jiná než ty ostatní.“

„To říkáš každé!“ ohradila se pobaveně

„Máš pravdu, říkal jsem to každé, ale tohle je poprvé, co to myslím vážně!“ pohlédl jí upřímně do očí. Viděla to tam. Věděla, že ty oči nelžou. Mluvily pravdu. Opravdu se do ní Sirius zamiloval? Ale tohle není dobré. Ne tady, v této chvíli, v této době. Co když tímto změnila budoucnost? Vlastně už svým pobytem zde změnila dost budoucnost, ale co když tato chvíle změnila něco velice zásadního?

„Musím jít, je pozdě,“ zachumlala se do kabátu, aby jí podzimní noční vítr nefoukal na krk a rázným krokem se vydala vstříc hradu, nechajíc tam stát nepochopeného zamilovaného Siriuse.

***

Víkend uběhl jako voda, dokonce i první školní den v týdnu, pondělí, bylo tatam. Ginny si připadala, jako by utíkala od jednoho kluka ke druhému. Byl to snad osud, že se tady bavila pořád jen s kluky? Lily byla její jediná kamarádka a přitom jí v poslední době vídávala jen před spaním. Vůbec se neviděly a neměly možnost si cokoliv sdělit. Buďto Ginny byla někde fuč a dělala úkol se Severusem nebo byla pro změnu Lily v knihovně s Remusem, aby mohli také dodělat onen úkol. Ti dva si velice rozuměli. Byli na tom inteligenčně, zájmově i ambicemi stejně. Oba dva si přáli, aby jednou mohli své znalosti rozdávat ostatním lidem. Oba dva měli skvělé výsledky a oba byli u profesorů velice uznávaní a oblíbení. Lily měla Remuse ráda a Remus měl rád Lily. Jen ona netušila, že on jí měl rád poněkud víc.

Ginny seděla v knihovně a čekala na Severuse, který se, bůh ví proč, opozdil. Měl půlhodinové zpoždění a ani se neobtěžoval třeba někoho poslat, aby jí sdělil, že třeba vůbec nepřijde. Ale koho by tak asi poslal, jak ho tak sledovala, neměl ve své koleji vůbec zázemí a s nikým pořádně nekomunikoval.

Rozhlížela se po knihovně, když v tom spatřila známá záda jedné potřeštěné holky. Vandebra! Někde tam s ní musí být i Sirius. Zkoumala dál a po chvíli spatřila pohledného černovlasého mladíka, jak k dívce míří ke stolu s knihou v ruce a dost zaujatě si v ní něco čte. Snad její pohled vycítil, ale v ten samý moment, kdy Ginny od něj sklopila zrak, se on na ni upřeně podíval.

K jejímu stolu se blížila známá shrbená postava.

„No to je dost, že už jdeš!“ v rukou třímala karty a usmívala se na něj, přestože ještě před malým momentem na něj byla pořádně nabroušená za to, že ještě nedorazil. „Kde si byl tak dlouho?“

Severus po ní nakvašeně střelil pohledem. „Zase mě otravoval Křiklan!“ prohlásil naštvaně. „Nemohl jsem se ho zbavit, pořád mě zve do toho svého křikova klubu nebo jak tomu říká.“

Dívka, jež seděla naproti něj, byla vlastně velice udivená, že jí to řekl. Nečekala, že se jí takto vylije z pocitů. Zřejmě musel být v pořádném afektu.

„Zahrajeme si?“ nabídla mu další hru

„Máme důležitější věci na práci!“ ohradil se dotčeně. Vypadal, jako by se snad od minule stalo něco příšerného. Úplně změnil postoj na celou věc. Už to nebral s žádným nadhledem, už nechtěl vysvětlit, proč se využívá karetních dam, aby mohl ve Ferblovi změnit barvu. Bral všechno s obrovskou vážností a dokonce Ginny navrhl, zda by nechtěla ty karty konečně vyhodit.

Celou dobu, kdy se snažili dodělat úkol, jí to vrtalo hlavou. Co mu řekla tak závažného, že se proti ní zase takhle strašně obrnil? Dotkla se ho snad něčím?

Celou dobu naproti ní seděl, ani jednou se na ni nepodíval a pořád se krčil nad knihami nebo pergameny. Ginny to vrtalo hlavou. Docela dost jí zajímalo, proč je Severus takový, jaký je. Nebyl by to hrdinský čin, kdyby ho změnila natolik, že by byl v budoucnosti oblíbeným profesorem? Nad touto myšlenkou se musela pousmát, ale co kdyby to přece jenom šlo? Pro nic za nic nemůže být Severus takový bručoun. Něco se mu muselo stát a to něco mu ovlivnilo všechny jeho názory, činy a celý život. Rozhodla se, že s tím něco udělá! A pokud s ní nebude chtít hrát karty, ví o někom, kdo si s ní vždycky rád zahraje. Koukla k protějšímu stolu, u kterého seděl její černovlasý ctitel.