6. kapitola – Naprostý šok (1. část)

Byla už dávno tma, když je kočáry dovezly do bradavického hradu. Jejich zavazadla byla uložena na chodbě a čekala, až si pro ně přijdou skřítci.

Harry, Ron, Hermiona i Ginny zamířili rovnou do Vstupní síně. Opět byla vyzdobena slavnostně, jako každým rokem, když začínal nový školní rok.

„Harry,“ uprostřed dveří ho zarazila profesor Brumbál, ředitel školy.

„Ano, pane?“ Ochotně k němu přistoupil. „Víš, jaká je tvá prefektská povinnost, takže ti jen sděluji, že nové heslo do nebelvírské věže je Nuntia vetustatis.“

`Už vidím, jak si tohle prváci zapamatují, a co teprve Neville!´

„Děkuji,pane, “ jakmile dozněla poslední hláska, profesor s milým výrazem ve tváři odkráčel bokem, přímo mezi prvňáky, aby je mohl přivítat. Harry si nostalgicky vzpomněl na den, kdy tu byl poprvé a jak nervózně vyčkával, kam ho Moudrý klobouk zařadí. Kdysi si naivně myslel, spolu s Ronem, že zkouška zařazování bude hrozně bolet. Pobaveně se nad touto myšlenkou pousmál. Kam a ty vtípky Fred s Georgem pořád chodí, nachytali je i na tohle.

Prošel vstupní síni a zamířil rovnou na večeři, kde už na něj u stolu čekali Hermiona, Ron i Ginny.

Uprostřed cesty ho však někdo zarazil.

„Ahoj Harry.“

Harry se zahleděl do temně hnědých očí blonďaté dívky, „Ahoj Marino,“ usmál se, „jak se máš? Jaké bylo lét?!“ Načež si uvědomil absurditu svého dotazu. Jaké asi tak mohlo být léto, když jí umřel bratr? „Promiň, já..“

„Nemusíš se omlouvat,“ usmála se, „mám se dobře a léto bylo docela fajn. Znáš to, rodiče byli celé léto skleslí, ale já se řídím heslem, že život nekončí a musí se dál žít!“

„To je dobře,“ myšlenky mu ihned sklouzly k Noreen. Marina má pravdu, musí dál žít. Taky dál žije, ale i Ron by měl začít dál žít, Noreen by nechtěla, aby se kvůli ní tolik truchlilo. „A co tvá moc?“ Ztišil hlas.

„Jo, dobrý, už to umím ovládat, ale dalo mi to práci. Učila jsem se na bratrovi. Víš, Curtis je moták, nezdědil žádnou moc ani čarodějné schopnosti, takže to šlo líp s ním manipulovat, ale děsně jsem ho štvala!“ Zahihňala se. „Teda, kdybys věděl, co má třiadvacetiletý kluk v hlavě, to by člověk nepobral!“ Rozpovídala se. Takovou ji Harry neznal. Loni to pro něj byla ještě malá holčička, stydlivá a uzavřená, ale letos byla nějaká jiná. Dokonce se mu zdálo, že i o něco vyrostla a zženštila. Už to nebyla ta drobná dívenka s culíky, začínala mít co do krásy pravé ženy.

„No, to mi když tak povíš příště, támhle na mě čekají kamarádi,“ ukázal prstem. Marina ožila. Když Harry viděl její výraz ve tváři, nemohl si pomoci. „Pojď semnou, jistě tě rádi uvidí.“

„Tak dobře.“ Ani chvilku nezaváhala a následovala Harryho ke stolu.

„Mimochodem, tohle je Ginny, Ronova sestra,“ poukázal na dívku sedící vedle Hermiony.

„Já vím, my se známe,“ usmála se, „zdravím Ginny.“

„Ahoj, Marino!“

„No moment, odkud se vy dvě znáte?“ Bylo zřejmé, že ani Hermiona s Ronem nevěděli, že se tyhle dvě znají.

„No odkud, odtud, ze školy. Kdysi dávno jsem Marině několik přísad do Lektvarů, docela náhoda,“ zazubila se Ginny.

„Jo, ale moc mi pomohly, ještě jednou díky,“ opáčila blonďatá dívka.

„Nemáš vůbec zač, už je to fakt hodně dlouho. Možná dva roky?“

„Asi tak přibližně,“ přikývla, „no nic, nebudu vás rušit, ráda jsem vás všechny viděla. Zase půjdu ke svému stolu, za chvilku by mělo začít slavnostní zařazování,“ usmála se a ladným krokem odkráčela k vedlejšímu stolu.

Harry postřehl, jak se za ní Ron zvědavě otáčí, ale jakmile si Ron všiml, že se na něj jeho kamarád dívá, ihned uhnul pohledem a stočil obličej zpátky ke svému talíři.

Hermiona, jakoby vycítila Ronův zájem o Aladarovu mladší sestru, stočila rozhovor na jiné téma: „Všimli jste si při vchodu těch hlídačů?“

„Cože?“ Harryho Hermionina otázka naprosto odpálkovala, poněvadž když vcházel dovnitř, vůbec žádných hlídačů si nevšimnul. Ohlédl se zpět ke vstupním dveřím a opravu. Na každé jejich straně stál jeden zavalitý chlapík s hůlkou připravenou v ruce. „To tu čekají nějaký bombový nálet nebo co?“ Podivil se, ale bylo mu jasné, proč tu asi jsou. Jen mu vždycky připadalo, že tohle Bradavice nemají zapotřebí, vždyť je to nejlépe hlídané místo v Anglii.

„Já si myslím, že jsou to Bystrozoři,“ prohlásila vznešeně Hermiona a přehlížela Harryho ironickou poznámku.

„To tu jako budou celý rok?“ Zamumlal Ron a za celou dobu mlčení konečně přispěl do rozhovoru. „Nevím, ale všichni tři dobře víme, proč tady asi jsou, ne?“

„No jasně,“ souhlasil s Hermionou Harry, „po té události v Malém Visánku se dalo čekat, že by se už Popletal mohl konečně vzpamatovat a uvěřit mně i Brumbálovi, ačkoliv jsme se mu to celá ta léta snažili vysvětlit, že je Voldemort opravdu zpátky.“

Ron se vedle Harryho zacukal a málem nepopadnul dech.

Nebýt drobné zrzavé dívky s pihami po nose, která se náramně podobala Ronovi, a která si sedla těsně vedle Harryho, by ani jeden z nich nepostřehnul, že mezitím začalo slavnostní zařazování prvňáků do kolejí.

Harry, zároveň s Hermionou i Ronem ihned zvědavě stočil zrak z učitelskému stolu, před nímž byla stolička, na které ležel tolika známý klobouk plný záděr a záplat a u něj stál profesor Kratiknot.

„Slyšeli jste ho někdo zpívat?“ To už se z transu probrala i Ginny, která s obrovským zaujetím sledovala zmíněné dva Bystrozory u vchodu. Všichni tři se na ni s úsměvem na tváři zadívali, ale hned na to obrátili svůj zrak do řad budoucích prvňáků.

„Harry,“ drcnul do něj Ron, „podívej,“ jeho prst mířil do davu začínající studentů, z něhož čněla vysoká postava. „Myslíš, že..-.“ nechal otázku nedopovězenou.

Harry se podíval směrem, kam ukazoval. Hned mu bylo jasné, co svou otázkou Ron myslel. Mezi prváky byla dívka, stejně jako loni Noreen, která zřejmě přestupovala z jiné školy. Vůbec nevypadala na jedenáct let. Vlastně tak nějak výrazově vypadala o hodně starší, ne-li už dávno dospělá. Harry si ji takhle z dálky nedokázal pořádně prohlédnout, ale s určitostí mohl tvrdit, že má dlouhé havraní vlasy po pas, je poměrně vysoká a štíhlá. Nemohl se zbavit dojmu, že mu ale někoho připomíná.

Chvilku mlčel, přemýšlel nad tím, jak to asi muselo zapůsobit na Rona, který se takhle seznámil se svou láskou a po roce ji náhle ztratil. Tahle dívka přišla přesně jako Harryho vzdálená sestřenice Noreen. Byla to tatáž situace jako před rokem. Raději neodpověděl, neměl chuť vzpomínat a už vůbec ne teď. Nechtěl, aby se Ron opět ponořil do té své nostalgie a aby byl zase úplně mimo, už tak byl rád, že teď konečně trochu komunikoval, i když ne příliš, ale přesto.

„Harry,“ drcla do něj Hermiona, „hej, Harry, posloucháš mě?“ Harry se vytrhnul z přemýšlení, vůbec si nevšimnul, že na něj jeho kamarádka už hodnou chvíli něco mluví.

„Cože?“ Otočil se prudce jejím směrem. „Říkala si něco?“

„Nezdá se ti to divné?“ Řekla bez okolků, jakoby měl Harry chápat, o čem to vlastně mluví.

„Co?“ Nechápal.

„Říkala jsem to, vůbec si mě neposlouchal. Právě jsem Ronovi říkala, že je divné, že tu není profesorka McGonagallová. Když jsem dorazila, heslo nebelvírské koleje mi sděloval Brumbál a teď.. zařazování má na starost Kratiknot. Profesorka McGonagallová tu není!“

„Cože?“ Teprve teď to všechno Harrymu docvaklo. Hermiona má pravdu. Proč mu nepřišlo divné, že mu heslo koleje sděloval Brumbál? Proč mu ani na chvilku nepřišlo zvláštní, že prvňáky zařazuje Kratiknot? Plesknul se do čela. „Co s ní asi může být?“

„Co ty víš, třeba má nějakou práci pro Brumbála,“ vložila se do toho Ginny. „Vždyť to víte, že se přece snaží všemožnými prostředky bojovat proti Vy-víte komu, třeba má McGonagallová nějaké poslání.“

„To mi teda řekni jaké, stará osamělá ženská a poslání?“ Mračil se Ron. „Ne, to je blbost, co třeba.. třeba musela někam nutně odjet nebo má nějaké zdravotní potíže, konec konců, taky nebyla zrovna nejmladší.“

„Nemluv hlouposti, Ronalde,“ spřáhla ho Hermiona, „za tím bude něco víc. Uvidíme, co nám řekne Brumbál, musí pro to být logické vysvětlení. Dívala jsem se ráno do Věštce, ale nic, co by tohle vysvětlovalo, tam nebylo.“

Mezitím, co Hermiona, Ginny a Ron dál vedli debatu, co asi tak může být s profesorkou McGonagallovou, v zařazování došla na řadu ona dívka. Harry nastražil co nejvíc uši, aby zřetelně slyšel její jméno, jestli by mu to náhodou něco neřeklo, poněvadž měl opravdu pocit, že tu holku už někde viděl. Chvilku se zapřemýšlel, nakonec zjistil, že jméno Beatrice Gabestoneová mu vůbec nic neříká. Ale ještě o mnoho víc ho zarazilo, že jakmile se dívka posadila na židličku, Moudrý klobouk s obrovskou vervou a bez jakéhokoliv váhání zakřičel ZMIJOZEL! V tu chvíli se ke zmijozelskému stolu zadíval i Ron a pozoroval, jak si k němu dívka přisedá hned vedle Draca Malfoye, který se jako vždy tvářil nadmíru povýšeně. A teď ještě o mnoho víc, když si k němu přisedla Beatrice.

„Nevíte někdo, do kterého ročníku ta holka jde?“ Zajímalo ihned Rona, který z ní nespustil oči. Ona si toho po chvíli všimla a vpila se do jeho očí také. Nakonec se mile, na zmijozelskou studentku až neobvykle, usmála a stočila hlavu bokem.

„To je to jediné, co tě zajímá, když se objeví hezká tvářička, viď?“ Opáčila útočně rozzuřená Hermiona.

„Nemám tušení,“ odpověděl na rovinu Harry a něco na tom jejím úsměvu ho zamrazilo.

Ron se opatrně sklonil k Harrymu a tichounce zašeptal: „Viděl si to? Ona se na mě usmála!“

„Jo,“ přiznal Harry, „ale něco se mi na tom úsměvu nelíbilo!“

„Jsi jen předpojatý vůči Zmijozelu,“ odseknul naštvaně Ron, „prostě se ti nelíbí, že se usmála na mě a ne na tebe!“

Harry se nafouknul jako žába, „No prosím. Já nevím, kdo z nás tu pořád tvrdí, že Zmijozelští jsou prolezlí špatností až do morku kostí, hm? Navíc, nezkoušej na mě tuhle uraženou ješitnost, když chodím s tvojí sestrou!“

Ron zmlknul a dal raději přednost Brumbálovu proslovu před hádkou s Harrym, navíc takhle při začátku roku a zrovna, když se všichni chtěli dozvědět, jak je to vlastně s ředitelkou jejich koleje.