7/8

Postavili se proti sobě. Remus a Sirius na jednu stranu a Táňa naproti nim.

„Teď,“ křikl Brumbál.

Sirius a Remus vyslali nějaká kouzla, ale Táňa byla rychlejší a odzbrojila je. Ani jeden to v té rychlosti nepostřehl. Sama se zarazila.

„Co se děje?“ ptal se starostlivě Remus.

„Nic, já jen…že, já jsem dopředu..věděla, co se stane. Tak nějak jsem to cítila. Já… jsem cítila chvění a měla jsem takový divný pocit, že… a ono se to stalo. Lze takto předpovídat budoucnost? Až v moment, kdy se to má stát? Je to zvláštní.. věděla jsem to.. já, zaskočilo mě to.“

Zdálo se, že všechny přihlížející to zaskočilo stejně.

„Posaď se,“ pokynul Brumbál rukou na blízké křeslo. Nejdříve mlčky přihlížel, ale nakonec pravil: „Cítila si chvění? Divný pocit? Jak divný pocit, popiš mi to.“

„Já nevím, jak to popsat, prostě.. mě zasvrbělo v žaludku, vzadu po temeni, jako by mi sjela nějaká studená věc..nějaká myšlenka..nějaká vidina, najednou jsem vycítila, co se má stát..věděla jsem přesně, co oba udělají.. i kdy a jak. Svět vypadal jakoby se zpomalil, všechno se zpomalilo, jen já ne.. stihla jsem vyslat odzbrojovací kouzlo dřív, než ti dva udělali, což jsem myslela, že udělají..dává to smysl?“

„Myslím, Tanyo..že tohle bude nějaká schopnost, kterou si musela zdědit po svých předcích, jelikož si přímá dědička Zmijozelova rodu, musíš tam mít nějaké dané předpoklady…většinou dědicové jsou obdařeni něčím zvláštním, ale taky to tak nemusí být.. v tom případě, ty jsi obdařena byla. Tohle je tvá výhoda. Jen stačí, aby ses jí naučila užívat a naučila ji ovládat. Ne každý kouzelník umí čarovat bez hůlky, je nás málo. Málo, kteří nemusí užívat hůlku. Tahle schopnost patří mezi ty, u kterých hůlku nevyužíváš..“

Ležela v posteli s hlavou zabořenou do polštáře. Co to všechno je? Je takhle výjimečná a ona to celých devatenáct let nevěděla? Proč to nezjistila dřív? Proč ji to všechno nepřišlo tak moc divné, ale jednoduše ty zvláštnosti přecházela s tím, že to byla jen náhoda nebo vidina. Takže ona je nějakou dědičkou…nějakého slavného rodu či co. Zmiježal nebo Zmijožal ..jak jen to slovo bylo. Tohle jí budou ještě muset vysvětlit.

Pomalu se blížil konec června. V Bradavicích už bylo po zkouškách. Táňa úspěšně složila zkoušku přemisťování a s hroznou vervou se přemisťovala z jednoho místa na druhé. Jako by ráno nemohla na snídani normálně přijít po nohou.

Svou moc se stále nenaučila řádně užívat, ale to ji vůbec netížilo, vždyť je to stejně něco navíc, co nemá každý, tak proč to přehánět. Není to životně důležitá funkce a do konce života má času dost na užívání těchto schopností a na ovládání.

Stejně jako ona v poslední době zlenivěla a přestala si vše opakovat, začala na všechno kašlat a raději si užívala sluníčka a vycházela si na procházky, na druhé straně se dělo něco neobvyklého.

„Už dlouho nebylo nikde slyšet o žádných vraždách, četl si Remus noviny, to je velice podezřelé.“

„Cítím v kostech, že ten prašivej čokl něco chystá,“ zamračil se Sirius.

„Prašivej čokl říkáš, jo?“ zasmál se Remus, „není každý jako ty.“

„Nech toho Remusi,“ usmál se kamarád.

PRÁSK!!

Právě se k nim přemístil Brumbál. Tvářil se jako na popravě.

„Co se děje Brumbále?“ Sirius byl v šoku.

„Nesmíš zpanikařit, Siriusi, ale unesl Harryho.“

„Jak unesl Harryho?“ opakoval po něm.

„Narafičil mu do komnaty přenášedlo, Harry se přenesl k němu a my teď nevíme, kde je.“

„Pane bože, co když se mu něco stane..to si neodpustím.“

„Siriusi,“ popadl ho za ramena Remus, „nepanikař, my ho osvobodíme.“

„Kde je Tanya?“ ptal se Brumbál a rozhlížel se po domě.

„Asi ve svém pokoji.“

„Rychle za ní.“

„Tanyo, musíš nám pomoci,“ naléhal Sirius.

„Co se děje?“

Není čas na vysvětlování, musíš najít Harryho.“

„A jak ho mám najít.“

„Viděla si chvilkovou budoucnost, mohla bys ji vidět i teď,“ otočil se Sirius na Remuse, „máme tu něco, co by ji mohlo s Harrym spojit?“

„Mám tu tohle,“ přiběhl Remus, „mohlo by to stačit,“ našel kus pergamenu se vzkazem, který původně patřil Siriusovi.

„Jasně, zkus to Morgan, jsi naše poslední šance. Nevíme, kde Harry je.“

Táňa neměla volby, za pokud to stálo. Vzala do ruky papír. Ted litovala toho, že se na to všechno vybodla a vůbec netrénovala. Co když to bude její vina, že zase zabijí někoho nevinného. Kvůli ní už přece zabili Kláru. A teď, aby do smrti žila s pomyšlením, že její děda kvůli ní zabil i Harryho. To ne. On nesmí zemřít, nesmí…bude žít, bude, on žije..žije… přitom, jak na tohle všechno myslela, cítila, že žije.. ještě žije..je na dobré stopě. Ted se ještě té nitě udržet. Ano, jde to.. začalo jí svrbět v žaludku… na krku ji pálil ledový chlad, nejspíš z toho, že tak intenzivní vidinu ještě neměla a z takové dálky. Všechno se opět zpomalilo.

„Vidím nějaké sochy, ze kterých teče voda, nějaké peníze na dvě fontány, kentaura nebo co to má být..“

„To je Ministerstvo kouzel,“ řekl spěšně Brumbál, „nemáme moc času, rychle. Ne Siriusi, zůstaň tady, nemůžeme riskovat, že tě chytí.“

„Raději budu riskovat, že mě chytí, než aby se něco stalo Harrymu, tohle mi nezakážete Brumbále. Já prostě jdu.“ Když Brumbál viděl v Siriusově očích to odhodlání, nic nenamítal.

Remus i Brumbál se přemístili, Sirius se ještě zdržel.

„Siriusi, co to má všechno..“

„Pššt, Morgan, je tu možnost, že už se nevrátím. Jen chci, abys věděla, že…,“ chvíli se na ní díval, „no co, činy mluví za slova,“ políbil ji. Šokovalo jí to, ale než stačila cokoliv říct, byl tatam.

O čem to proboha mluvili, pomyslela si. Nějaké Ministerstvo kouzel, kde to proboha je. Jak se tam dostanu. Holka hloupá, na co to hledat, vždyť se umíš přemisťovat, proč jí to nenapadlo hned.

PRÁSK!