57. kapitola

Přesně, jak řekl Ron. Nejen, že v praktické části jejich zkoušky z Bylinkářství bylo přesazování Mandragor, ale taky jim komise o šesti členech vytvořila jakýsi hádankový kvíz. Měli rozpoznat deset rostlin. Předseda komise jim podával útržky, listy, okvětní listy nebo jiné části stavby květin, a oni je měli uhádnout.

Další den byly na řadě Kouzelné formule. Otázky typu Jaké kouzlo používáme, když chceme přimět předměty létat? Co dokáže kouzlo, které zní Reparo? je vůbec nepřekvapily. Test byl docela lehký. A v odpolední praktické části měli za úkol provést Povzbuzovací kouzlo, které se učili ještě ve třetím ročníku.

„Co máme dneska?“ podíval se Ron na svůj rozvrh zkoušek, „Aha, takže Obrana proti černé magii? To jsem zvědavý, co nám Diggoryová s tou komisí přichystá,“ protáhl se a zašel se do koupelny umýt.

Harry mezitím vstal a oblékl si hábit, který si odložil na roh postele. Z nočního stolku si vzal hůlku a spolu s přáteli zamířili na snídani.

Naházeli do sebe trochu ovesné kaše, několik topinek z marmeládou, Ron si ještě na cestu vzal jablko a vyrazili do třídy Obrany proti černé magii. Pro dnešek byla na písemnou zkoušku vybavena tato místnost.

Harry si jako obvykle s přáteli sedl do posledních lavic a po zbytek hodiny se oddával nejjednoduššímu testu, který kdy skládal.

Vyjmenuj tři zakázané kletby, jak se nazývá lechtací kouzlo, co je to patron a jak zní formule, kterou ho kouzelník vyčaruje, co způsobuje kouzlo Petrificus totalus, co je to bubák a jak ho lze zneškodnit, vyjmenuj aspoň pět obranných kouzel, jak zní kouzlo pro vytvoření niterního šítu? Harry se musel nad tímto testem usmívat.

Když porozhlédnul kolem, zjistil, že se dokonce nad ním zadrhla i Hermiona. Ron ho moc nepřekvapoval svou nevědomostí, ale Hermiona ano. Vždy´t ona ví vždycky všechno. Jak je možné, že si s něčím nevěděla rady?

Všichni ve třídě ještě psali, ale Harry už byl dávno hotový.

Zkoušející muž, tentýž, který je měl při testu z Bylinkářství, se k němu připlížil: „Už to máte hotovo?“

„Jistě,“ řekl s jistotou Harry a odevzdal muži pergamen.

Muž se nejistě podíval na papír a ohromeně zdvihl obočí, „no dobrá, pokud už jste se vším hotov, můžete jít. Anebo tu můžete zůstat a po zbytek hodiny nerušit.“

Harry nezaváhal, zvedl se ze židle a tichounce se vytratil z místnosti. Koukl na hodinky. Ještě dvacet minut, co proboha tak dlouho dobu bude dělat? Rozhodl se, že něco narychlo načmárá na pergamen a odešle to Siriusovi. Vytáhl papír a brk a začal psát nějaké bláboly a také hlavně nějaké věty na uklidnění, že se zajímal o Sylvii Pettigrewovou čistě s teoretického hlediska. Jakmile skončil, odnesl to do sovince Hedvice, aby dopis doručila.

Jakmile se obrátil a byl už na odchodu, potkal ji.

Ginny zrovna otevírala dveře od sovince a s někým se loučila. Jakmile udělala první krůček dovnitř a podívala se na Harryho, ztuhla.

„Ahoj,“ polknul Harry. Jeho dech se dvakrát zrychlil a jeho srdce bilo na povel.

„Čau,“ zapištěla trochu Ginny. Zřejmě Harry nebyl jediný, kdo se obával téhle chvíle. Chvíle, kdy si poprvé promluví o tom, co se stalo. Ale mělo to přijít opravdu dnes?

„Jak se máš?“ začal Harry nevázaně, sám nevěděl, jak začít, co říct. Bylo to opravdu trapné.

„Jo, mám se fajn…a co ty?“ nedokázala se mu zpříma podívat do očí.

Vždyť to bylo tak komické, sami sobě se vyhýbali. Místo aby si to tehdy odbyli rovnou namístě, tak doteď čekali na chvíli, až se zase uvidí a až jim to přijde nadmíru trapné.