5. kap. – Počátek jedné války

James odložil kartičku a netrpělivě koukal, co mu zpod balícího papíru vypadne do náruče. Táta mu nikdy neřekl, že má někde schovaný nějaký neviditelný plášť. James ani nevěděl, že něco takového existuje. Tak dlouho to před ním tajil. Panečku, on dostal plášť, pod kterým ho nebude vidět. Bude mít obrovskou výhodu nad ostatními. To snad ani není možné, budou moct s klukama vyvádět kdejaké lumpárny a nikdo je přitom nechytne. Ani ta šeredná maketa kočky, paní Norissová. Vypadal málem jako pes slintající nad šťavnatou kostičkou. Obal dárku roztrhal na cáry papíru. Překvapení. Plášť si představoval úplně jinak. Místo krásně vyhlížejícího kusu látky na něj vypadl starý ošuntělý a ne nijak vábně vypadající starý plášť. No co, dědil se přece z generace na generaci. Celé generace Potterů jej přece užívaly. Hlavně, že bude splňovat svůj účel. Musel ho ihned vyzkoušet. I když bylo teprve pět hodin ráno a jeho spolubydlící stále ještě spali. Všechny ostatní dárky nechal ležet u své postele, vytáhl plášť a přehodil ho před sebe. Koukl na své nohy..panečku, nebyly tam! Kdyby tu tak bylo zrcadlo, pomyslel si. Pak kdesi ze strany někdo zamlaskal. James se otočil. Petříkovi z úst nechutně stékala obrovská slina. Brr.. zatřásl se.

„Jamesi, kde máš tělo??!“

James sebou trhl, Sirius, ještě rozcuchaný (vypadal dost směšně, když neměl své elegantní vlasy učesané), koukal na Jamese, teda spíše jen na Jamesovu hlavu, přes ještě jedno zalepené oko. Nevypadal vyděšeně, zdálo se, že takové věci se v jeho životě stávaly běžně. James na jeho místě by byl nejspíš bez sebe, kdyby viděl před sebou jen kamarádovu hlavu.

„Siriusi..já mám na sobě plášť..,“špitl.

„Myslíš neviditelný plášť?“ Sirius zívl a posadil se na postel. Jamese to zaskočilo. No tohle, jeho kamarád ví, že existuje nějaký neviditelný plášť a on o tom neměl ani páru. „Jo.“

„To je bezva, Jamesi,“ tentokrát se postavil a šel k němu-k jeho hlavě, „od koho si ho dostal?“

„Dal mi ho táta, je to rodinné dědictví, taky ho užíval v Bradavicích.“

„Uvědomuješ si kamaráde, jaké se nám teď otevírají možnosti?“

James se usmál, shodil ze sebe ten kus látky: „Uvědomuji,“ještě víc škodoliběji se usmál, „Siriusi, můžeme si najít tolik literatury v oblasti knih se zakázaným přístupem, můžeme v noci běhat po škole a nikdo nás nenajde. Můžeme si dělat, co se nám zlíbí.“

„No jasně!“

Vánoce byly dávno za nimi. Čas plynul-jak pro Jamese,tak i pro Siriuse, nesnesitelně rychle. Už jim zbývalo bezmála necelých pět měsíců školy.

„Mně se to nelíbí,“ praštil Sirius jednoho večera s knihou u krbu, kde seděl s Petrem a Jamesem.

„Můžu ti to dát opsat, už mám ten úkol hotový!“

„Tohle přece nemyslím, Jamesi!“

„A co?“

„No co, ty Remusovy výlety!“

„Jezd přece za mámou, je nemocná,“ vložil se do rozhovoru Petr.

„Sirius má pravdu, Péťo. Všimli jste si intervalu těch návštěv?“

„Jedenkrát za měsíc,“ zíral na něj Sirius.

„Přesně tak. A pokaždé…“

„Co tím chce říct, kluci?“ Petr natrvalo odtrhl oči od knih, stejně do nich jen tupě zíral.

„Nejsem si jistý, nerad bych dělal unáhlené závěry,“ kývl na Siriuse, „co ty na to?“

„Měl bych jeden názor, ale to je absurdní. To by nemohl přece… Musím na to přijít. V tom bude něco víc, na tu jeho mámu bych nespoléhal, nějak se mi to nezdá.“

„Máš pech, kamaráde,“ odkývl to James. Petr na ně na oba nechápavě hleděl s otevřenou pusou. Co tím vším jako chtěli říct?

Odbila šestá hodina ranní. Téměř dvanáctiletý chlapec to měl namířeno do nebelvírské koleje. Obličej měl bledý a na dítě až příliš moc plný vrásek ze starostí, měl kruhy pod očima. Víčka měl jako z olova, byl nevyspaný a utahaný. Ještě včera téměř nové boty, měl dnes podivně roztrhané a na sobě měl zalátovaný a mírně natržený hábit. Ve čtvrt na sedm byl ve věži. Nikdo tam nebyl. Ještě nikdo nevstal. Pomalu se přikradl do ložnice, kde leželi tři chlapci. Opatrně si svlékl hábit a oblékl si pyžamo. Naštěstí byla sobota a mohl dospat to, co nestihl. Lehl si, postel, jako by se schválně vzbouřila a hlasitě zavrzala. Remus zkřivil zděšeně ústa a rychle se otočil ke zdi, přikryl se a dělal, že už tu leží dávno celou věčnost.

„Nachytán na hruškách,“ zívl Sirius a otočil se k němu, „vím moc dobře, že jsi právě přišel.“

„Dobře Siriusi, ale promluvíme si o tom ráno!“

„Je ráno.“

„Vážně?“ mluvil už z posledních sil, „myslel jsem, až se vyspím.“

„Remus ještě spí?“

„Jasně. Přišel až v šest ráno, vypadal vážně hrozně.“

„To mi povídej, že se o svou mámu staral celou noc!“

„Víš, co mi přijde nejvíc divný?“

„Co?“

„Proč nosí Remus takové oblečení, vždyť jsou přece docela vážená kouzelnická rodina. To mi teda říkala McGonagallová, když jsem se jí ptal, co vlastně je jeho matce. Odpověděla mi, že není oprávněna mísit se do věcí tak vážené rodiny. Musí mít nějaké peníze. Všiml sis, že mívá zalátované oblečení? Teda vyjma školních hábitů, ve kterých vlastně chodí skoro pořád, proto na něm není poznat, že má tak zničené oblečení. A není na něm vidět, že vypadá jako z chudých poměrů, což on určitě není. Copak nemá na lepší? Určitě má, tak proč záměrně a dobrovolně nosí ty otrhané hadry? Kdo by chtěl vypadat chudě a nuzácky. To mi nějak nesedí. Co vlastně dělají jeho rodiče? My o něm nic nevíme. Spíme půl roku v komnatě s klukem, o kterém jen víme, že je výborný student, má údajně nemocnou matku a dělá ze sebe chudáka. To mi vysvětli, Jamesi!“

James se zakoukal kdesi z okna. V ruce držel tlustou bichli o famfrpálu. Málokdo ho kdy z tak zajímavého čtení vyrušil. Ale tahle otázka si žádala zamyšlení. Je to vážně velice divné. Pokud pochází Remus z vážené rodiny, proč nosí otrhané oblečení. Proč se ze školy vytrácí každý měsíc a vždycky jen na jeden den. Přece, kdyby on-James měl někoho v rodině tak závažně nemocného, určitě by za ním nejezdil jen jedenkrát měsíčně a určitě ne na jeden den, ale aspoň na celý víkend. Tohle bylo vážně podivné. Proč vypadá Remus tak starší oproti ostatním spolužákům. Starosti tohle z člověka přece neudělají, vypadá to, jako by on sám trpěl nějakou nemocí. No ano..to je ono.

„Mám to!“

„Cože?“

„Siriusi, to je ono. Remus nemá nemocnou matku.“

„Co tím myslíš?“

„Remus sám je nemocný. Copak to do sebe nezapadá? Jezdí pryč každý měsíc a vždycky jen na jeden den. Představ si, že bys měl někoho v rodině tak strašně nemocného, co bys dělal?“

Sirius se ironicky usmál a skočil mu do řeči: „Nejspíš nic. Neobtěžoval bych se jezdit ani na ten jeden den..“

„Dobrá, dobrá..dejme tomu, že bys měl svou matku strašně rád,“ Siriusovo pche zaznělo do ztracena, „Remus má svou matku určitě moc rád. No a když máš někoho moc rád, přece..když je tak moc nemocný, nejezdil by za ní jen jedenkrát za měsíc a už vůbec ne na jeden den. Vždyť má volno každý víkend, může za ní jezdit častěji. Ale ne, on jezdí pouze na jeden den v měsíci. Nepřijde ti to divné?“

„No, ale jeden den..co to může být jako za nemoc? Taková snad ani není? Pochopil bych, kdyby byl holka,“ zasmál se vlastnímu nápadu, „ale i tak, ty trpí touhle ehm ´nemocí´déle než jeden den. Co za nemoc by před námi chtěl takhle utajit?“

„Možná má strach, že když zjistíme, co mu je, že se s ním přestaneme bavit. Nebo ta jeho nemoc vyžaduje jednou měsíčně léčbu. Co já vím? Když se zeptáme, stejně bude zatloukat!“

„To máš pravdu, musíme na to přijít sami. Myslíš, že když napíšu jeho matce..,“ ohlédl se na mračícího se Jamese, „máš pravdu, to je blbost. Určitě stojí za svým synem a střeží jeho tajemství s ním. Navíc, pokud by byla opravdu nemocná, bylo by to strašně trapné a Remus by nám to asi neodpustil.“

„Nazdar pánové,“ do knihovny vstoupil Remus.

„Vida,“ prohlásil James, „my o vlku a vlk za humny,“ při vyznění slova vlk se Remus mírně zarazil.

„Co tím chcete říct?“

„Že už to víme!“

„Proboha, co víte?“ Remus nabral barvu stěny.

„To, že nemáš nemocnou matku, Remusi,“ Sirius ho probodl pohledem.

„J-jak, jak to víte? Jak jste to..zjistili?“ Remus, celý bledý, se usadil na nejbližší židli. Vypadal, že se každou chvíli zhroutí.

„Protože je to nesmysl, že tvá matka je nemocná. Mizíš co měsíc a vždy jen na jeden den, jsi celý unavený, tohle,“ ukázala James na Remusův obličej, „nezpůsobí starosti, takové podlitiny, vrásky, škrábance, něco se děje s tebou, ne s ní..“

Remus sklonil hlavu: „Máte pravdu. Vzdávám se, přišli jste na to,“ zvedl se, „to teď asi znamená, že..že je konec našeho přátelství, viďte? Je mi to moc líto, věřte mi.., ale jistě chápete, že jsem vám to nemohl říct. Moc se omlouvám,“ Remus už byl na odchodu, když v tom ho James chytil za levou paži.

„Co blázníš, kamaráde. To přece nic neznamená. To, že jsi nemocný ty.. to neznamená, že se kvůli toho přestaneme s tebou bavit. Pomůžeme ti, můžeš se na nás spolehnout!“

„V-vážně? Vy se na mě nezlobíte? Vy se..mě nebojíte?“

„Proč bychom se jako měli bát?“ Nejen Petr, ale i Sirius s Jamesem byli při téhle připomínce zaražení.

„Poslyš, Remusi, co máš vlastně za nemoc?“

„Vy.. aha, jo tak,“ Remus vypadal, že se mu trochu ulevilo, jako by mu spadl ze srdce obrovský šutr, „totiž..no, je to nějaká zvláštní nemoc. Ještě ani nebyla pojmenovaná, vlastně se na ní hledá stále lék a žádný není. Vypadá to, že s ní budu nejspíš žít celý život.“

„Proto se stále vytrácíš co měsíc? Jezdíš ke svatému Mungovi, viď? Pomáhají ti tam najít lék?“ Petrův poznatek vůbec nebyl špatný.

„J-jistě, musím tam jezdit každý měsíc. Nechávají si mě tam přes noc, aby se časem mohl najít nějaký lék. Popravdě..trochu mi to pomáhá, i když jsem potom strašně unavený.“

„Proč si nám hned neřekl pravdu?“

„Víš, Siriusi, nechtěl jsem, abyste třeba měli strach, že je to nakažlivé, když se vlastně ještě nezná původ bacilu, ani název oné nemoci..ale už s jistotou víme, že to není nakažlivé vzduchem nebo tak. Já tuhle nemoc vlastně dostal, když jsem byl malý a už si nevzpomínám jak,“ hlasitě polkl, „a nikdo z mých rodičů to taky neví. Nemusíte mít strach, nenakazím vás. Já..měl jsem strach, že se semnou třeba přestanete bavit!“

„Tak to nemusíš mít strach,“ dal James kolem Remusových ramen svou paži, „my tu budeme vždy pro tebe. Budeme při tobě stát a nikdy tě nezklameme, nemusíš se bát.“

„To jsem rád, Jamesi. Věřím vám, ale stále mám strach.“

„Nemusíš mít,“ kývl Petr hlavou a Sirius se přidal.

„Tak teda pánové, takový záhul.. ti profesoři se zbláznili? Vždyť závěrečné zkoušky jsou až za tři měsíce!“

„To víš, Siriusi, všichni nejsou tak inteligentní jako ty nebo James,“ usmál se Remus, „profesoři předpokládají, že tím, že žákům teď dají více úkolů, tak je připraví lépe na zkoušky.“

„Ale to je další namáhavá práce pro nás, bože. Kdy už to konečně skončí.“

„Nebuď takový Remusi, moc se podceňuješ,“ dodal James, „jsi také jeden z nejchytřejších žáků této školy.“

„Stejně jako tady ten,“ zhnusil se Sirius, když kolem prošel onen známý černovlasý kluk s hákovitým nosem, „v lektvarech mu Morisnová pěkně nadržuje.“

„Ale musíš uznat, že mu lektvary jdou,“ přidal se Petr.

„To jo,“ usmál se James, „ale pokud jde o létání, je to pěkné nemehlo,“ všichni se rozřechtali, „posledně ale dokonce nasedl na koště, což byl velký úspěch. Jinak, jakmile koště mírně vzlétlo, hodil pěknou mrchu. Panečku, to byla podívaná, viděli jste to?“

„Já bohužel ne,“ hihňal se Petr

„No jo, Petříku, ty máš dost práce i kvůli sobě. Ty a koště taky nejste zrovna nejlepší kamarádi, viď?“

„Náhodou!“ okřikl ho uraženě Petr, „Na rozdíl od slizouna už jsem se na koštěti normálně proletěl.“

Chlapec, který kolem nic před chvílí prošel se zarazil.

„Co mu je?“

„Nejspíš ztratil šampon na vlasy!“ všichni až na Remuse se začali smát, „Pobavíme se trochu?“ navrhl Sirius.

„No proč ne?“ Petr byl nadšením bez sebe.

Sirius vytáhl z kapsy hůlku a natáhl ji směrem k chlapci: „Diffindo!“ Jeho taška se v místech, kde drží na ramennou, roztrhla. Chlapci se taška převrátila a všechen její obsah se vysypal na zem. Kabela byla na dvě části. Severus Snape se s nenávistí v očích otočil na skupinku, kde stál Sirius a James. Něco zamumlal, taška byla opět v celku. Posbíral si saky paky a namířil si to k nim: „To bylo hrozně směšné, Blacku!“

„Ale ale, máme tu nasupeného zmijozelského studentíka. Já se náhodou hrozně bavil, Slizoune!“ zahleděl se pichlavě do jeho očí.

„Však ona tě přejde ta legrace,“ vytáhl z kapsy svou hůlku a namířil ji na jeho obličej. V Siriusově tvářil se mísil mírný strach s pobavením: „Copak Slizáku, chceš mi ublížit? No jen do toho!“

„Nechte toho,“ James odstrčil Snapea od Siriuse, „běž si raději umýt vlasy a nepřekážej tu, Snape!“

„Myslíš si, kdo ví jak nejsi vtipný, viď Pottere? Jak nejsi chytrý, úžasný!“

„Ty si to taky myslíš? To mě těší, Snape, ale je mi líto. Nejsi můj typ. Mně se líbí holky!“

„Idiote!“

„Pokud budeš příště něco po mně chtít, Snape, laskavě si předtím umyj vlasy. Nebo si aspoň z nich vymačkej tu mastnotu, nedá se na to dívat!“

„Aranya exuma!“ ze Snapeovy hůlky vyletěl ostře bílý provázek světla a mířil přímo k Potterovi. James nestačil uhnout. Na tváři se mu udělala obrovská řezná rána.

„Ty hajzle!“ ihned popadl hůlku a chtěl mu uštědřit podobnou ránu, v tom ho ale Remus chytl za paži. Mířila k nim profesorka Morisnová.

„Co to tu děláte vy čtyři?“ zařvala na Jamese, Remuse, Petra a Siriuse.

„Já jsem nic neudělal!“ ozval se pištivým hlasem Petr.

„To jsi kamarád?“ zavrčel na něj Sirius potichu, „bránit jen sebe!“

„Paní profesorko, my nic..tady Severus napadl Jamese! Podívejte“ bránil všechny Remus.

Morisnová se otočila na Pottera, „to nic není, to si určitě udělal někde venku, když se proháněl na tom svém blbém koštěti. Řekněte Snape, co se stalo?“ naprosto ignorovala Remusovu připomínku.

„Tady Black mi nejdříve zničil tašku, zaslal na mě kouzlo, kvůli kterému se mi všechny věci vysypaly na zem! Když jsem slušně požádal o jeho omluvu…,“ Snape se sarkasticky rozesmál, .. „slovně mě napadl. Poté mě slovně napadl i Potter a chtěl na mě zaslat nějaké další kouzlo…“

„Ty Slizoune jeden, tys mi udělal tohle..to tys na mě zaslal kouzlo,“ ukazoval James prstem na svou tvář.

„Uklidněte se Pottere, odebírám Nebelvíru 10 bodů za skákání do řeči a za urážení svých spolužáků!“ otočila se na Snapea: „Je pravda, že jste zaslal na Pottera kouzlo?“

„N-ne!“

„Nelži! Ty prevíte,“ Remus musel Jamese držet, aby se do něj nepustil, „já jsem si to asi udělal sám, co? Přiznej pravdu, hade!“

„Pane Pottere, už jsem jednou říkala, abyste laskavě držel hubu! Odebírám Vám dalších deset bodů za Vaši neskonalou drzost a neuposlechnutí profesora,“ zařvala Morisnová, „Takže,“ otočila se na čtveřici kamarádů, „máte nějaké svědky na usvědčení pana Snapea?“

„N-ne, bohužel.“

„Dobrá tedy, takže pane Blacku, pane Pottere, ukládám vám oběma školní trest. Zítra po hodině vám přesně řeknu kdy a kde se bude konat! Rozpusťte se. Snape, pojďte semnou. Chci si s Vámi promluvit o Vašem eseji..byl přímo excelentní, já ….“

„Kráva! To je neskutečné…Slizoun jeden hnusnej, zavšivenej, mastnej, jak já ho nenávidím… chce válku? Má ji mít! Já se teda pomstím!“ zaťal Jamese ruce v pěst.

„Však počkej ty hade, ono tě to nemine. Mazánek té staré čarodějnice, jak já je oba nesnáším!! Jamesi, ne nadarmo jsme jedni z nejchytřejších studentů na škole!“ zvolal Sirius, „To, co si na něj připravíme nerozchodí pěkně dlouho!“

„Já mám obavy z toho školního trestu, pánové,“ vzdechl Remus.

„Tak ten mě sere nejmíň,“ odpověděl James.

„Ale víš, co říkal Hagrid,“ přidal se Petr, „víš, co říkal o jejích trestech a sbírání přísad do lektvarů uprostřed noci a uprostřed Zapovězenýho lesa.“

„My nejsme žádný cimprlich, viď Jamesi, my se jen tak nedáme. Dokud jsme na to dva, tak nad sebou nencháme zvítězit takovou..grr.. ani se mi nechce říkat co.“

„Jasně, správná slova,“ James stále hleděl na místo, kde před chvílí stáli Morisnová se Snapem, „taková můra jako ona mě nepotopí a už vůbec ne takový slizoun jako je Snape.“

Oba dva ještě dlouho hudrovali, nakonec však došli na svou kolej a věnovali se úkolům, které jim byly dneska zadány.