5. E jako Emoce

Procházím chodbou do obývacího pokoje a v hlavou mi víří nespočet myšlenek. Venku je krásně, a když se nakonec posadím na verandu, zatímco poslouchám nárazy vln na útesy, vybaví se mi Potterův výraz z dnešního poledne. Ta nenávist v očích, ta zarputilá snaha nenechat se ponížit. Začínám si konečně užívat svrchovanosti nad Potterem.
Ale něco mi celý den vrtá hlavou. V první chvíli jsem si to neuvědomil, každopádně v průběhu dne mě ten červík pochybností skoro uhlodal.

Jak je možné, že na mě mohl Potter použít bezhůlkový nitrozpyt? I bez hůlky by neměl být schopný toho dosáhnout, ledaže by dům samotný jeho počin neodůvodnil jako útok. Ale byl to přece útok, nebo ne? I přes veškerá opatření se Potterovi podařilo použít magii proti mně. Jak je to možné a co to má znamenat? Zkontroloval jsem všechny magické pasti, veškerá zajištění, bariéry i upravený potenciál domu a přilehlého okolí. Vše by mělo být v pořádku a magie, která desítky let fungovala na sto procent, se najednou zdála jako by v sobě měla nepochopitelné mezery.

Jsem si jistý, že měl být ten idiot za pokus o napadení mojí mysli potrestaný, ale nic se nestalo. Dům na to nezareagoval. Ten samotný fakt mě mírně znervózňuje, a ač se snažím přijít na jakékoliv vysvětlení, nic mě nenapadá.

Za sklem oken slyším zvuk. Periferně zahlédnu i pohyb. Potter. Sedí zase s překříženýma nohama a ruce má ve stejně nepřirozené poloze jako předtím. Zase ta jeho jóga? Zazubím se, je naštvaný. Hrozně naštvaný! Jak sám poznamenal, pomáhá to člověku, aby se zklidnil. Co by se stalo, kdybych mu to zakázal? Vypěnil by? Všechen vztek by se v něm nahromadil jako rozpínající se plyn uzavřený v nádobě. A jakmile by se dostal na povrch, stačila by malá jiskra a vybouchnul by. To by byla melodie pro mé uši.
Vrhnu na něj škodolibý pohled, okem se na mě podívá, ale jinak na sobě nedá nic znát. I tak tuším, co se ti honí v palici, Pottere!

Je vážně krásně. Nadechnu se čerstvého vzduchu a rozložím před sebe dnešní výtisk novin. Tak copak nového nám zase napsal Denní věštec?

 

Tajná mise Harryho Pottera.

 

Přímo na hlavní straně se pohybuje starší Potterova fotografie v bystrozorském hábitu. Takový nevkus, každý ví, že černé pláště by neměly být v šatníku každého jelimana. Pokud nejste Voldemort a jeho vražedná suita smrtijedů. To se prostě nenosí kopírovat něčí styl. Co budou nosit příště, masky s hadím nosem?

Znovu přeletím očima titulek a usměju se pro sebe. Chytli se. Jako vždy jsem zaválel. Dobrý den, říkejte mi pane Dokonalý, protože jsem přelstil celou eskortu cvičených opic… Totiž bystrozorů. Vlastně i celé ministerstvo kouzel a dokonce i Denního věštec. Tak copak si zase vymysleli?

Začtu se do několika prvních řádků s nad míru potěšeným výrazem na tváři. Skoro mě chytají křeče do tváří, jak se nedokážu přestat křenit.

 

Ministr kouzel oficiálně potvrdil, že je Harry Potter na tajné misi. Jeden z nejúspěšnějších bystrozorů, také známý jako Chlapec, který přežil neodpustitelnou kletbu, byl přiřazen k utajovanému úkolu, díky němuž na dobu neurčitou opustil zemi. Informace z tajného zdroje potvrdily, že je Harry Potter na stopě hledaného smrtijeda Draca Malfoye.

Podle věrohodných zpráv by se syn Luciuse Malfoye a kdysi dědic impéria měl skrývat ve Spojených státech amerických. Není však jisté, zda se vrátil do služeb Temného pána, který o sobě již nějakou dobu nedal znát, nebo jen prchá před spravedlností.
Více informací a interview s ministrem kouzel naleznete na str.5.

 

Kdyby mě tak teď viděl otec. Byl by na mě hrdý a matka jistě taky. Ani samotný Snape by nade mnou nemohl nakrčit nos. Jsem prostě dokonalý intrikán a vlastně… Jsem celý dokonalý, ve všem. Ale to není žádná novinka. Pochybuje snad někdo o tom?

 

Po necelé hodině listování v novinách mě to přestává bavit. Celý článek v podstatě byly jen spekulace a žvásty o tom, jak si ministerstvo dává záležet na mém dopadení. A přitom se ti idioti nechali nachytat tím nejtristnějším způsobem.

Mračna se nějak zatáhla. Vypadá to, že bude brzo pršet. Podívám se, co dělá Potter a vrátím se dovnitř.

V obývacím pokoji není. Jdu se kouknout do kuchyně, i když jsem mu nedovolil brát si jídlo, na druhou stranu jsem mu to zase ani nezakázal. Definitivně vylučuju z možností jeho pokoj, jeho rádoby celu, pochybuju, že by se uchýlil na zbytek dne právě tam. Za předpokladu, že bych tam měl trávit většinu svého času, tak bych svou omezenou volnost taky využil jinak.

Ale v kuchyni není a na chodbě jsem ho taky nepotkal. V koupelně není, v salónku není, v komoře, ve vstupním sále, v pokoji od rodičů, ani v žádném z těch lety zaprášených pokojů pro hosty, kteří tady nikdy nebyli. Není nikde. Jako by se vypařil. No to snad ne! Nepovedlo se mu mě nějak přelstít, že ne? Už jednou mě dům zklamal, snad se to nestalo podruhé?

Sevřu pevně čelist, až mi zaskřípají stoličky, načež mi na mysl vyvstane další možnost. Mám pocit, jako by se mi zastavilo srdce a já měl každou chvíli zkolabovat, protože… Protože to, co mě napadlo, to nemůže být možné, že ne?  Nádech. Výdech. Promnout si spánky. Vidět ve všem katastrofu, je blbost. Ignoruju svírající se pocit v hrdle a zběsilý tep prolévající se žilami.

Ale… Je to bystrozor a jak znám Pottera, hodně zvědavý bystrozor. Znovu vydechnu a doufám, že moje představivost je jen obrazem vlastních pochybností. A Potter je přece ctnostný samaritán, hrabat se v mých věcech by pro něj bylo něco nemorálního, že? Merline… To ne… Jen ať ho to nenapadne. Ať nenajde můj deník, ne!

 

Přidám na kroku a po pár vteřinách se přistihnu, jak utíkám skrz dům do patra do svého starého pokoje. Nenapadá mě už žádné jiné místo, kde by se mohl Potter jinde schovat. Prosím všechny zakladatele, ať není právě tam. Protože pokud tam je, může si… Může…

Rozrazím dveře a strnu na místě. Protože přesně, jak jsem předpokládal, Potter si může číst můj deník. A přesně to taky dělá.

Já idiot! Jak jsem mohl udělat tak zásadní chybu a být tak slepý? Proč jsem ho dávno nezničil! U Morgany!
V hlavě mi zvonivě rezonuje opakující se reducto. Reducto. Reducto.

 

Potter dřepí skloněný za mým starým stolem a hledí na něco na zemi. Srdce mám zřejmě už v krku, cítím, jak se už tak sevřené hrdlo stahuje ještě víc, jako by mi docházel dech. Mrknutí oka poté se na mě podívá, něco v jeho pohledu se změní. Znám ten pohled, vídal jsem ho v očích našich skřítků, když mi otec uštědřil výchovný trest. Lítost byla vždycky naprosto zbytečná emoce, která nic nedokázala. Sakra, ty mě nemáš proč litovat, ty vyvolený pitomče, ty ne!

Přistoupím blíž a vidím předmět doličný. V černém vázání. Nebylo pochyb o tom, že do něj Potter nahlížel, takže ho s velkou pravděpodobností i četl.

V té chvíli si uvědomím, že se mi třepou ruce a nejsem schopný se ovládat, stejně tak nedokážu ani nic říct.
Jediným štěstím v neštěstí je to, že když jsem deník odhodil stranou při odchodu, dopadl na zem rozevřený na stránce, kde byl poslední zápis. Zaplňoval jen jednu necelou stránku z dvojstrany. Potter tak díky opatření, že se nemůže ničeho bez mého svolení dotýkat, neměl šanci přečíst si víc. Ne, že by poslední zápis nebyl dostatečně ponižující a patetický. Zrcadlí se to i v těch zelených očích, které by se na mě měly dívat se strachem, ale namísto toho v nich je něco, co ani nechci chápat.

Znovu jsem se podíval na poslední řádky v zápisu. Odi et amo, Pottere… Nenávidím tě a miluju!

Kdy mě napadlo tak blbě zakončit zápis celého deníku?

 

Odstrčím Pottera stále napůl skloněného nad deníkem a ze zamířím hůlkou na rozevřené stránky.
„Incendio.“
Trvá to jen pár vteřin, než celý předmět shoří a promění se v hromádku popele. Už nikdy nenapáchá zbytečné potíže. Podívám se do tváře toho protivného Nebelvíra a mám co dělat, abych uhlídal vlastní vztek. Snažím se nedat najevo, že panikařím, protože já rozhodně panikařím.

Snad jako by se Potterovy oči rozjasnily, rozzářily. Ale to se mi musí zdát. Vsugerovávám si to? Polehčuji okolnosti? Nic neříká, ale cítím, že je sám v rozpacích. Takže v tom nejsem úplně sám, ale emoce, která se mnou cloumá v tuto chvíli nejvíc, je ponížení, se kterým nejsem ochotný se smířit. Pokořil mě. Zase se mu podařilo mě zahanbit. Tohle jsou osobní věci! Jak jen mohl. On, Potter, věčný mírotvůrce, čestný hoch a zachránce světa. Vždy chrabrý a spravedlivý. On, který nikdy neprovedl nic nečestného.

 

„Tak co,“ zavrčím, „pobavil ses hodně? Seš šťastný, žes mě zase ponížil?“

„Ale já,“ brání se chabě Potter, nenechám ho domluvit.

„Jak sis to mohl dovolit,“ zasyčím. „Strkat nos do osobních záležitostí. Jak sis mohl dovolit číst něco, co ti nepatřilo?“

„Patřilo…“ zašeptá a konečně zní jako někdo, kdo má strach.

„Nepatřilo!“ zakřičím z plna hrdla, až Potter cukne rameny. „To nebylo určené tobě. Nikdy si neměl nic takového vědět. To, že tě nenávidím, víš už dlouho… To je pravda, ale vidíš, něco ti celé ty roky unikalo. Novinka, Pottere,“ zašeptám a hlas se mi na chvíli zatřese. „Malfoy dokonce uměl i milovat. Slyšíš ten minulý čas? Uměl! Už neumí! Zase o mně víš něco, co mě může dokonale ponížit. Promerlina, už seš konečně spokojený?“ zvýšil jsem ještě víc hlas.

Energie v okolí podivně zhoustne a zaslechnu, jak na okapy zvenčí dopadá několik těžkých provazců vody. Obloha je ještě temnější než před chvílí. Jako by se naladila na stejnou vlnu jako já.

„Tak sakra odpověz!“ popadnu ho za límec, přitlačím násilím ke stěně a nahnu se nebezpečně k němu. „Tak povídej. Vysměj se mi. Dělej. Na co čekáš?!“

„Pusť mě, to bolí,“ zazní jako nějaká ublížená manželka a oběť domácího násilí. No není to ironie? Tohle by Potter přece nikdy neřekl a nepřiznal. Raději by si ukousnul jazyk, než by dal najevo, že ho něco bolí. A ke všemu, když mu tu bolest způsobuju já.

„Je mi to naprosto fuk. Ani na okamžik si nemysli, že je ve mně něco dobrého, Potty. Nejsem jako ty. Nepustím tě. Proč bych to dělal? Proč?“ začnu ještě víc a nekontrolovaně zvyšovat hlas a i když mě šepot v hlavě upozorňuje, že ztrácím nervy a zním jako hysterická ženská, nedokážu se už ovládat. Tohle se mi nepodobá! Tohle nejsem já! Já jsem Malfoy, ne žádná uječená harpyje. Nemůžu nechat Pottera, aby si se mnou takhle hrál. Aby na mně hrál jako na pianinu, má to být naopak.
Prosalazara, musím se uklidnit. Hned. Zareagoval jsem neadekvátně, vždyť Potter chce jen uvolnit ze sevření, nesnaží se vyjednat svobodu jako takovou. Já… Tenhle boj o vůle nesmím prohrát, prostě nesmím.

„Nepustím,“ zachraptím znovu a tentokrát mnohem klidněji a chladně, přičemž přimhouřím oči. „Nejsem hrdina Potter, který musí za každých okolností zachránit svět. Nevím, proč si mě z toho vězení pustil, Pottere, ale to je tvoje největší chyba, nepřemýšlel si nad následky.“

„Myslel jsem si, že jsi přece jenom jiný,“ zašeptal sotva slyšitelně a mně z toho až naskočila husí kůže. Znělo to snad zklamaně?

„Co sis jako myslel? Samozřejmě, že jiný. Buzerant Malfoy přece nemůže být tak zlý, že? Přece mě miloval! Musí být v jádru dobrý a všechno to byla jen propaganda! Pottere, je mi z tebe zle. Copak sis myslel, že… Že… Tys to bral vážně?“

„Tys to řekl vážně, měls v sobě Veritasérum!“

„U svaté Roweny, Pottere! A co s tím jako teď hodláš dělat? Snad nečekáš, že ti skočím do náruče a rozpláču se jako malá holka? Že po tobě pořád toužím a že z toho nemůžu spát? Myslel sis, že skutečnost, že ses mi kdysi líbil, je polehčující okolnost? Že jsem nevinný? Že už budu hezky hodný teplý hošánek se štěňátkem v ruce a s lízátkem v puse? A že už nikdy nikomu neublížím a budu sekat latinu, protože v jádru jsem pořád zamilovaný do toho hrdiny Pottera, který nás všechny spasí? To sis myslel? Pořád jsem to já, Pottere. Draco Malfoy. Smrtijed, přisluhovač Pána zla. Syn jednoho z nejvěrnějších smrtijedů, který teď hnije v Azkabanu. Mučil jsem lidi. Byl u toho, když ostatní zabíjeli nevinné lidi. Podílel jsem se na šíření toho svinstva, které se snažíš vymést z ulic. Jsem zrádce a padouch, nic se na tom nezměnilo.“

„Nejsi,“ unikne tiše z jeho úst. To jako myslí fakt vážně?

„Morgano, ty to slyšíš. Vzpamatuj se, idiote!“ znovu zahalasím a do tónu se mi vkrade ještě větší odměřenost a chlad.

Jsem plný vzteku a už to v sobě nedokážu dusit. „Nechápeš, že tě nesnáším? Od těch zápisů uteklo bez mála šest let. Čekáš, že se budu utápět v šest let starých sračkách? Svět kolem mě se naprosto změnil a s ním i můj vztah k tobě. Zaplatíš za všechno, co jsem byl kvůli tobě nucenej snášet. Snad si nečekal, že jsem si tě sem přitáhnul jen proto, abych tě mohl ohnout v pase a pořádně si zašpásovat!“

Útočím v afektu a půlka věcí, co říkám, mi prostě plyne ze rtů, jak mě napadne, ale něco na Potterově postoji se změní a to zalapání po dechu se už vůbec nedá ignorovat.

„Copak, copak, Potty! No snad by se ti to nelíbilo? Vzrušuje tě to? Chtěl bys mě? Proto si mě pustil? Tajně o mně sníš?“ vysmívám se.

„Nemluv nesmysly!“ odsekne podrážděně.

„Zapírat, zapírat, zapírat. Nezapomínej, že s tím už nějaké zkušenosti mám,“ vysměju se mu znovu. Samozřejmě to nemyslím vážně, ale musím obrátit situaci proti němu. Moje ponížení musí působit jako jen drobné škobrtnutí, zatímco hrdinovo přiznání se stane hitem večera.

„Tak co bys rád? Možná, že ti ty skryté tužby v rámci posledního přání jednou splním,“ rozesměju se. Začínám si to vyloženě užívat. Potter rudne ve tváři a rozklepala se mu kolena. No vážně. Nekecám. Třepe se. Studem, sebepoznáním, vztekem? Zřejmě všechno dohromady.

„Nech toho, Malfoyi!“

„Čeho? To tys mě pustil z vězení, kvůli tobě se tohle všechno děje. Nechceš za to odměnu, Harrýsku?“

„Nechovej se jako pitomec, Malfoyi!“ opáčí jízlivě a snaží se vykroutit ze sevření, ale na to ho držím dost pevně. Už žádný pohled z očí do očí skrz brýle. Je to takový nový pocit. Dívat se mu přímo do očí a ještě z takové blízky. Jsou tak zelené, na okrajích mají jeho duhovky tmavé mapy.

„Kdo z nás se tu choval jako nevychovanej pitomec, co Harry? Já jsem to rozhodně nebyl!“

Zatraceně, vážně jsem mu právě řekl Harry? Chyba!

„Pusť mě!“

„Ne! Chci ti dokázat, že tvá dobrosrdečnost ti byla na houby! Že si vsadil na špatného koně!“ přitisknu ho ještě víc ke zdi a v prudkém návalu vzteku se natlačím na něj. Vyzývavě se přeměřujeme, Potter – ani zahnaný do kouta – se jako obvykle nehodlá vzdát.
Než se stačím zamyslet nad tím, jak nejlépe ten povýšený výraz z jeho obličeje vymazat, moje tvář udělá pohyb za mě. A když moje zrádné rty uzamknou v polibku ty jeho, hodlám už využít situace a nelením, abych se jazykem dobyl až za jejich hradby. A když se Potterův horký jazyk připojí do hry, chvíli nejsem schopný racionálně uvažovat.

Moment, cože se to děje? Tohle… On mi… Ne. Dost. Co to děláme? Co to dělám? Dost!

Prudce se od něj odtrhnu a pustím ho. Oči mám rozšířené děsem a moje vlastní nedisciplinovanost mi uštědřila pár pomyslných pohlavků. Navzdory vlastnímu pobouření nedovolím mimice v obličeji, aby mě tomu samaritánskému hrdinovi prozradila. Semknu pevně rty a nasadím svou typickou chladnou masku.

Potter po chvilce neudrží rovnováhu a podél zdi se sesune k zemi.

Povýšeně na něj z výšky hledím, ve tváři vepsané opovržení. „Jsi hnusnej, Pottere!“

Na oko klidným, ale rázným krokem vycházím z místnosti a třísknu za sebou dveřmi.

 

 

Jakmile jsem z jeho dosahu, zapadnu do vedlejšího pokoje a rychle za sebou zavřu. Opřu se o zeď a prsty doputuju k ještě citlivým rtům. Ta tsunami vzteku a zlosti je dávno pryč, zůstal jen nanicovatý pocit vlastní ubohosti. Srdce mi pořád uhání jako zběsilé a šum v uších neustává. Co jsem to udělal? Ten kretén mě vyprovokoval. Zase jsem se nechal vyprovokovat. Taková zbytečná aféra, taková trapná scéna, taková komedie! To, co teď cítím, není vlastně ani ponížení, jako spíš nenávist k sobě samému. Jako by mi někdo píchl sloní dávku beznaděje, postavil přede mě pokušení, abych věděl, o co přicházím, a veškerou naději mi vyrval ze sevření. Zamotaný amalgám emocí, které nejsem schopný zhodnotit a pojmout. Na pár vteřin Potter způsobil, že jsem se zase cítil ztracený ve svém vlastním očistci.

Ať chci nebo ne, stále se musím vracet k tomu polibku. Potter mě políbil. Oplácel to. Necítil jsem z něj znechucení, ani snahu se odtrhnout.  Já ho políbil a on to zatraceně oplácel! Potter musí být buď blázen, nebo tím něco sleduje, s čímž jsem od začátku trochu počítal. Přesto jsem nečekal, že mě to tak vyvede z míry.

Vzpomeň si Draco, co doopravdy cítíš. Nenávist, ano. Nenávidím ho! Nesnáším ho! Nade mnou nevyhraješ, Pottere, už nikdy.

Jak jsem mohl takhle zpanikařit? Jak jsem mohl takhle vybuchnout? Tohle bylo nevhodné. Nevhodné a špatné. A nejsem ochotný tolerovat podobné chyby.

 

Venku zahřmí a naráz se spustí prudký liják.

 

***

 

Po zbytek dne se vzájemně vyhýbáme. Nestojím o to ho vidět a on se mnou zřejmě sdílí stejný pocit.

Moje zlost znovu bobtná na pokraji sil, které mi ještě zbyly.

Nejraději bych ho vykuchal. Ne, hezky bych mu rozdrásal kůži po celém těle, pak do ní nasypal sůl, polil ji lihem a pak ho přivázal na slunci. Možná bych mu hodil mu mokrý hadr přes obličej a poléval ho vodou, dokud by neměl pocit, že se topí. I mudlovské mučící metody mají něco do sebe. Napadá mě dalších deset nemagických způsobů, jak mu fyzicky ublížit a v tuhle chvíli mi ty myšlenky dělají neskutečně dobře na duchu.

Naložil bych ho do tekutého olova, kus po kusu, aby cítil, jak jeho postupně odumírající údy vysílají bolest do celého těla. Vytrhal bych mu všechny zuby, bezohledně a bolestivě. Taky všechny nehty na rukou i na nohou a strčil je namazané medem do vosího hnízda. Nebo bych mu pod ně přibil hřebíky a postupně je zatloukal víc do masa.

Samozřejmě bych se ve všech případech pojistil, aby mu neselhalo srdce, zatímco by trpěl.

Ano, tohle všechno bych rád udělal, ale všechno by to bylo moc rychlé. I když bolestivé a účinné. Přesto by bylo rychle po zábavě. A já si chci Pottera hezky vychutnat. Chci ho zničit, hlavně psychicky, hodinu po hodině, den po dni, týden po týdnu, dokud z toho nezešílí. Dokud se raději sám neodevzdá dobrovolně do spárů samotného Pána zla, aby mi unikl.

Takové lákavé fantazírování při večeru jednomu dokáže zvednout náladu. Tlak v ramenou povolí a cítím, že se zase můžu zhluboka nadechnout, aniž bych cítil hořkost v krku.

 

Začíná se stmívat a v sedm mám naplánovanou večeři. Mám k ní Pottera přizvat? Mám ho zamknout v jeho kutlochu? Nejsem si jistý, jak zareagovat, aby si z toho Potter nevyvodil vysvětlení, které nechci.

Když ho zavřu, bude si myslet, že všechno, co jsem řekl, je lež. Že se snažím jen zapírat nějaké svoje už dávno zapomenuté city. Snad i to, že se ho bojím a že mám strach z jeho společnosti. Strach ho konfrontovat, protože jsem emocionálně rozrušený. To si nesmí myslet.

Ale když ho přizvu a on to přijme, bude si zase myslet, že má navrch. Bude si myslet, že jsem do něj pořád zamilovaný a chci ho vidět a chci s ním trávit čas. Tahle situace snad nemá východiska.
Co by bylo teď správné udělat?

Přizvu ho a budu ho ignorovat. To bude nejlepší řešení. Ať vidí, že se ho nebojím, ale zároveň, že mi nestojí ani za pohled.

 

***

 

Sedmá hodina. Snažím se zachovat klid, ale zase začínám být rozčílený. Začínám litovat, že jsem k sobě Pottera vůbec přenesl. Za ty nervy mi to nestojí. Měl jsem vymyslet nějakou lepší pomstu. Jestli budu mít na tváři byť jen o jednu vrásku navíc až tohle skončí, Pottere, tak seš synem smrti.

 

 

Chvíli bylo ticho. Prostorem zněl jen cinkot stříbrného příboru, než to ticho prolomil právě Potter.

„Musíme si promluvit.“

Proč ten zatracený Potter prostě jednou neumí držet hubu?

„Nemáme o čem mluvit,“ přimhouřím oči k talíři, ale jemu nevěnuju jediný pohled.

„Ale ano.“

„Ty tady nejsi doma,“ pohrozil jsem mu prstem, když jsem konečně vzhlédl. „Tak se tu neroztahuj a neříkej mi, co musím nebo nemusím. Když ti nedovolím mluvit, tak raději mlč, už jsem říkal, že budeš jinak hořce litovat.“

„Proč se bojíš?“

„Čeho se bojím? Já se ničeho nebojím a nech už těch pitomých keců, Potty, nemáš šanci mě zase vyprovokovat.“

„Já ale nechci…“

„Mlč!“ přeruším ho, nezajímá mě, co chce nebo nechce. Odložím vidličku na talíř a opřu se lokty o stůl, věnuju mu přezíravý pohled, zatímco si koutky otřu ubrouskem.

„Teď,“ dám na to slovo jasný důraz, „se bude jíst. A pokud si budu chtít nějakým nedopatřením povídat, Pottere, tak budeš první, komu to sdělím, jelikož tu stejně nikdo jiný v okolí několika desítek mil není.“

Ztichnul, ale stejně po celou dobu večeře cítím zaujatý pohled na svém obličeji, přestože se na něj už jedinkrát nepodívám.

 

Po večeři mu jen oznámím, že má jít do svého pokoje. Je před osmou hodinou. Nic nenamítá, i když si mě znovu několikrát přeměří, jako by chtěl, ale nakonec přece jen mlčky odejde. Následuju ho, a pak za ním bezpečně zapečetím kouzlem dveře.

Vsadím hůlku na to, že tam bude dělat zase tu svou jógu, aby se uklidnil.

Ale jak se mám uklidnit já?!