4. kapitola – Pohřeb

Byl den jako každý druhý, jen situace byla velmi nezvyklá. V ovzduší se linul zápach smutku, pocit zármutku a bolesti, neutuchající zloby. Tohle se nikdy nemělo stát!

Harry stál strnule před zrcadlem a upravoval si smuteční vázanku. Jelikož paní Harperová uspořádala obyčejný mudlovský obřad, všichni kouzelníci byli nuceni vzít si mudlovské smuteční oblečení.

Harry ještě nikdy dřív na pohřbu nebyl. Dnes to mělo být poprvé. Sice viděl už tolikrát umírat lidi, přišel o své rodiče, ale nikdy nikomu na pohřbu nebyl.

Necítil se ve své kůži. Nikdy by ho nenapadlo, že jednou půjde na pohřeb své vrstevnice a ke všemu ještě tak blízké, své příbuzné. Teprve teď na něj dolehlo, jak moc mu bude Noreen chybět. Teprve teď si uvědomil, o co přišel, jakou pocítil ztrátu. Cítil se uvnitř prázdný, prázdný a bezduchý. Na srdce mu ulehnul pocit prázdnoty a touhy vrátit čas. Cítil se, jakoby ztratil svou druhou polovičku, jakoby ztratil polovinu sám sebe.

Naposledy, ale naprosto zbytečně, si sčísnul své neposedné vlasy. Sešel dolů, kde na něj už čekal Sirius a Hermiona, oba dva v černém oblečení.

***

„Tvé zlaté srdce milá,

zůstane navždy s námi,

bude nám žehnat na cestu,

kterou teď půjdeme sami.

Kdo v srdcích žije, neumírá.

Sešli jsme se zde, abychom se společně rozloučili a abychom společně uchovali památku v naších srdcích naší drahé zesnulé neteře, sestřenice, kamarádky a přítelkyně. Abychom se rozloučili s touto skvělou osobností, Noreen Katy Harperovou. Byla světlem, které vnášela do našich všedních dnů, byla sluncem, jenž osvětlovalo naše duše. Byla tu s námi ráda, milovala nás a my jsme milovali ji. Nyní je načase rozloučit se s ní navždy, ač je to pro vás, pozůstalé těžké, i pro její duši, rozloučit se, nadešel čas. Ale Bůh nám dal věčný život a i Noreenina duše poletí do nebe a bude žít dál, bude se na nás dívat z nebe a bude mezi námi dál.“

Harry stál mezi Siriusem a Hermionou. Po tvářích mu stékaly ticho slzy, jenž právě přese všechno chtěly do světa vykřičet, jak moc ho to bolí. Měl chuť tam jít a toho kaplana pořádně zmasakrovat za to, co tu povídá. Harry se nehodlal navždy s Noreen rozloučit, žádné nebe, žádná duše mezi námi, chtěl, aby mu dál do jeho všedních dnů vnášela to světlo.

Oči měl už dávno provlhlé a rudé. Brýle zamlžené z trpkých vzdechů. Zadržoval hlasité vzlyky tak urputně, že rudnul v obličeji.

Jak si ten kněz mohl jen tak v klidu stát a mluvit, když umřela tak skvělá osoba. Nechápal to. Skoro nikoho tady. Všichni, až na Rona s Selenu Harperovou, Noreeninu pratetu, stáli kolem zamlkle s ledovým klidem v očích.

Ron stál vedle Hermiony a byl naprosto zničený. Nedokázal ztišit své hlasité vzlyky a utišit bolest ve svém nitru. Nedokázal to. Ale Harry to chápal. Ron sotva stál, celý se třásl, tvář měl pokřivenou a oči zarudlé a napuchlé. V ruce držel chomáče promočených kapesníků a vypadal, že se brzy zhroutí. Byl na omdlení.

Hermiona ho pevně držela za dlaň a poplácávala ho po lopatkách. Harry v jejích očích uviděl malinkaté kapičky slz.

Z druhé strany Rona přidržovali Fred s Georgem. To bylo snad poprvé v životě, kdy je Harry viděl s vážným výrazem ve tváři.

***

Po obřadu následovala v domě paní Harperové rozlučková hostina. Tam už však Ron nedorazil a Harry tomu až příliš rozuměl, taky tu nechtěl být, ale chtěl prohodit pár slov s Noreeninou pratetou Selenou, která se taky držela, jak jen to šlo.

„Paní Harperová?“ Přistoupil k ní Harry, když chtěla zřejmě zajít do kuchyně, jak tak odhadoval.

Postarší dáma, s šedivými vlasy v drdolu a v černém předválečném kostýmku, se zastavila a otočila se obličejem k Harrymu.

„Upřímnou soustrast,“ podával jí ruku.

Dáma naklonila obličej k zemi. „Děkuji. Ty budeš Harry, viď?“ Vyslovila s mírným skotským přízvukem. „Noreen mi o tobě hodně vyprávěla,. Jsem ráda, že si dorazil, chlapče. Nory tě měla hodně ráda.“

Harry si pod jménem Nory domyslel Noreen. „Já jí taky,“ utřel si slzu rostoucí v jeho koutku oka.

„Nemusíš se stydět za své city, je to lidské, dej tomu průchod, jako ten zrzavý mladík na pohřbu.“

„Ron Weasley,“ šeptnul Harry.

„Ano, ten. O něm jsem toho taky hodně slyšela. Zřejmě to bylo pro vás netradiční.“

„Promiňte? Co máte na mysli, madam?“ Nerozuměl Harry.

„Myslím ten pohřeb. Nevím, jak to probíhá u kouzelníků, ale já jsem pro svou neteř chtěla čistý nekouzelný církevní pohřeb, jako malá byla pokřtěna, takže jsem to nechala v rukou Božích.“

Harry si paní Harperovou chvilku prohlížel, načež zašeptal: „Víte, já jsem celý život vyrůstal a mudlovské..promiňte..v nekouzelnické rodině, takže obyčejné zvyky znám. Já jen.. ještě nikdy jsem nebyl na pohřbu.“

Paní Harperová položila Harrymu ruku na rameno, „O nic si nepřišel, chlapče. Není o co stát, buď rád,“ mírně se pousmála. „A teď, když dovolíš, musím ještě něco zařídit.“

„Jistě.“ Odkývnul a rozhodl se, že nakonec následuje Rona a opustí dům. Jeho zvědavost však upoutaly schody do prvního patra.

Jakmile paní Harperová zašla za roh, vzal všechnu odvahu a pomaličku po schodech vystoupal nahoru. Procházel dlouhou chodbou, na které byl starý zaprášený koberec. Zábradlí mělo nádech setrové barvy, všude kolem byly ikony svatých a rámovaly je zlaté rámy. Všechny dveře na patře byly stejně staré a opotřebované, jen jedny se vymykaly. Ty, na níž visela vizitka: „Vstup na vlastní nebezpečí!“ Tenhle pokoj nemohl být nikoho jiného, než samotné Noreen.

Harry přistoupil ke dveřím a opatrně se dotknul kliky. Zavrzala, ale dveře se otevřely a Harry mohl pohlédnout na místo, kde Noreen trávila své volné dny. Pokojík byl docela malinkatý, ale útulný. Přesně takový, jaký by si ho Noreen přála mít. Upravený dle dívčích možností. Stěna okrové barvy s příměsí oranžové, nábytek ze světlého dřeva, robustní postel s barevným povlečením, s policí nad postelí, na které stál pohyblivý obrázek Rona. Harry uchopil fotografii do ruk a píchlo ho u srdce. Měli se tak rádi. Klidně by dal ruku do ohně za to, že by se jednou vzali. Opatrně vrátil fotografii zpět, ale narazil na něco jiného. Zřejmě by to neměl brát vůbec do ruky, ale jakmile na obálce, ve které byl nějak dopis, uviděl své jméno, neváhal a uchopil dopis do ruky. Rozevřel obálku a vytáhnul zažloutlý pergamen.

Začal číst.

Milý Harry,

doufám, že se na mě nebudeš zlobit, když přijedu o týden později. Teta potřebuje pomoci se stěhování nábytku, chce to tu nechat vymalovat. Zřejmě se jí zalíbila barva mého pokoje. Tenhle starý dům už by opravdu potřeboval hromadu oprav.

Víš, koho jsem tu předevčírem potkala? Starého kamaráda z Kruvalu, chodil sice o rok níž, ale rozuměli jsme si. Teda jen do doby, než jsem odešla, pak byl na mě naštvaný, že ho opouštím a už mi nikdy nenapsal. Ale už je zase všechno dobré. Zítra mi chce ukázat nějaké místo, tak se tam půjdeme společně podívat. Jsem ráda, že ho zase vidím. Ačkoliv se chová trošku divně. Nevadí..ten rok odloučení, oba dva jsme se změnili.

Tak dobře, bratránku, přijedu za týden, dobře? Ještě tento dopis musím jít poslat, já jaksi sovu nevedu, tak se měj hezky a uvidíme se za týden. Moc se na tebe těším, i na Siriuse.

S pozdravem, Noreen.

Harry dočetl poslední řádek a zavřel oči. Už zase ty slzy, které se do očí derou v nesprávnou chvíli. Nechtěl tolik truchlit, Noreen by si to nepřála.

Znovu se podíval na dopis a v horním pravém rožku postřehl datum.

„To ne! Ten hajzl!“ Dopis byl napsán den před Noreeninou smrtí. „On ji tam zavedl! Ten hajzl! Tak kamarád, jo?! Já si zjistím, kdo to byl a pomstím se!“ Neuvědomil si, že dopis v jeho dlani už je skrčený do kuličky. Ona ten dopis ani nestihla odeslat. Odložila ho a chystala se ho následující den poslat, ale marně. Už neměla příležitost. Zabili ji! To ten prevít, co jí tam zavedl, na ten hřbitov, ji přivedl do samotného jádra zla a nechal ji zabít. Kamarád, pěkný kamarád!

***

Ron i Hermiona byli do konce týdne u Harryho a Siriuse. Dnešní pohřeb dal Ronovi pořádně zabrat. Byl celý vyčerpaný a dokonce zapomněl i na Harryho narozeniny.

„Tak tedy všechno nejlepší, Harry. Je to sice strašný den, ale nedá se nic dělat,“ podávala mu Hermiona malý dárek. „Bude se ti to určitě hodit a Ronovi bych měla koupit taky jeden, protože jste pěkní lajdáci.“ No jistě, Harrymu došlo, že to bude souviset se školou, to byla celá Hermiona. Rozbalil balíček a vytáhl černozlatý brk.

„To je bleskobrk, diktovací brk,“ dodala hrdě Hermiona.

„Ten měla Rita Holoubková,“ zkonstatoval Harry.

„Ano, jenže ten její tam psal samé hlouposti a lži.“

„Tak ten můj by zase mohl psát úplně všechno za mě, přemýšlet za mě, učit se za mě, to by nebylo špatné,“ zavtipkoval.

„No samozřejmě a taky by za tebe mohl chodit do školy, viď? To už by si chtěl vážně moc, Harry,“ ozvala se pohoršeně jeho střapatá kamarádka.

Sirius se v povzdálí jenom smál.

„Mimochodem, kde je Ron?“ Zeptal se.

„Spí,“ odpověděl Harry, „je zničený, nechme ho spát. Je to tak pro něj lepší.“

„Souhlasím.“

Jakmile Sirius Harrymu podával svůj dárek, vletěla dovnitř Hedvika a Oidipus.

„Pošta,“ oznámil Harryho kmotr a podal Harrymu a Hermioně dva dopisy, které přinesla Hedvika, „řekl bych, že to budou výsledky NKÚ,“ usmál se, načež se naklonil k Oidipovi, „ale co je tohle?“ Podal si dopis z jeho zobáku.

Harry ho však už nevnímal, dychtivě trhal obálku a snažil se dostat dovnitř, aby mohl zjistit, jak si vedl u loňských zkoušek.

Uslyšel, jak vedle něj Hermiona radostně pískla. `No jak jinak, Hermiona PŘEKVAPIVĚ získala všechny NKÚ.´ Pomyslel si trpce.

Rozevřel pergamen a přejel očima řádek po řádku.

„Mám sedm NKÚ,“ oznámil překvapeně Harry.

„Vážně? Tak to je skvělé, Harry. Sedm je dost, z devíti předmětů. Co si zvoral?“ Přistoupil k němu kmotr.

„Historii kouzel a Astronomii, z těch mám Déčko,“ zaculil se Harry, „věděl jsem, že jsem to zvoral, ale ne tak moc. Zato z Jasnovidectví jsem nečekal za A. Ale teď mi dochází, koho jsem v té kouli tehdy viděl..“

„Koho Harry?“ Zajímalo Hermionu, vzpomněla si, jak jí Harry říkal o tom, co v ten osudný den v kouli viděl. To bylo ještě tehdy, než..

„Sylvii Pettigrewovou, to byla ona, určitě, jsem si jistý. Já jsem věděl, že je mi ta ženská nějak povědomá.“

„Sestra té krysy?“ Ohromilo Tichošlápka.

„Jo, to byla ona!“ Koukl zpátky ke svým výsledkům. „Ale mám dostatečné známky na to, aby mě pustili do semináře Bystrozorů,“ usmál se Harry. „Z Lektvarů mám dokonce za A, z přeměňování sice jen za B, ale to nevadí. Z Bylinkářství taky za B, ale Bylinkářství mít už nebudu, no a zbytek mám nejlepší hodnocení.“

„Takže z tebe bude Bystrozor, gratuluji Harry,“ řekla pyšně Hermiona.

„Tebe se ani nemusím ptát, viď, Hermiono? Máš všechno za A.“

„No,“ protáhla nervózně dívka, „z Obrany proti černé magii a Věštění z čísel mám za B.“

„Ne, to není možné,“ culil se škodolibě Harry, „Hermiono, chápeš to? To je tvoje noční můra, ty si sice získala všechny NKÚ, ale nemáš to všechno za A,“ rozhodl se, že když už tu není Ron, tak ho hrdě nahradí. Koneckonců, Ron by si do Hermiony určitě rýpnul.

„Ha ha, to bylo vážně vtipné, Harry!“ Spřáhla ho nenávistně. Ale Harry se nenechal odradit a snad poprvé za tento den se upřímně zasmál.

„Už se těším, až to povím Ronovi, něco mu musí zvednout náladu.“ Hermiona ho stále naštvaně sledovala, ale ve skrytu duše musela uznat, že pro Rona by to opravdu bylo rozptýlení. „Co myslíš,“ pokračoval Harry, „jak dopadl Ron? Kde má vlastně on dopis?“

„Řekla bych, že mu ho přinesl Pašík do pokoje, ale nebudeme ho budit,“ nakonec se nad Harrym slitovala a připustila, že pro něj to musí být velice zábavné. Navíc dnes, byla potřeba, aby se trochu zasmál, protože se nepoštěstí každému na své narozeniny jít na pohřeb někomu ze své rodiny. Aspoň něčím mohla přispět, když už nestačila její opora. Hlavně Rona jí bylo líto a nejenom jí, sám Harry věděl, jak to Rona ranilo a jeho bolest byla určitě přiměřená té Ronově. Na Siriovi zase bylo poznat, že s Ronem soucítí víc, než sám dokázal připustit. Sám Noreen příliš neznal a nepřirostla mu tolik k srdci, ale vidět svého kmotřence a jeho kamaráda v takovém stavu, to dá hodně práce pro city.

Samotná Hermiona se cítila vinna, protože si s Noreen nikdy moc dobře nerozuměla a cítila se provinile, protože jí nedokázala oplakat. Ale dokázala si představit, co to pro Rona znamená, ona sama nedávno přišla o Aladara a všechno si zažila na vlastní kůži.