4. D jako Deník Draca Malfoye – 2. část

„Bavíš se, Pottere?“

„Ne víc, než ty, Malfoyi,“ řekne s klidem, který ve mně vyvolává averzi.

„To jsem rád, protože to, že jsi tady se mnou, má příčinu. Za normálních okolností bych tě klidně dneska nechal pojít hlady,“ samozřejmě přeháním. To bych z té pomsty nic neměl. „Ale seš tady, aby sis mě vyslechl.“

Pořád se na mě provokativně dívá. „Poslouchám!“

„Jak se ti líbí tvoje nová komnata?“ začnu s lehkým pobavením v hlase.

„Je perfektní. I když musím uznat, že přístěnek na košťata byl trochu víc osobitý.“

Pamatuju si nějaké zvěsti o tom, že Potter ještě předtím, než nastoupil do Bradavic, bydlel v přístěnku pod schody, ale nikdy jsem ty řeči nebral vážně. Myslel jsem si, že chce jen někdo z Pottera udělat týraného chudáka. Nebo snad on sám ze sebe, aby byl zajímavější. Samozřejmě nemůžu jeho prohlášení brát jako fakt, určitě se pokouší hrát na city. Jako bych nějaké měl.
Z tónu hlasu jsem slyšel jasnou ironii. Dobře, to znamená, že se svojí situací rozhodně spokojený není.
„A jak ses vyspal?“ ne, že by mě to zajímalo, ale provokovat Pottera mě baví. Trocha mentálního mučeníčka nikdy není na škodu. Uvidíme, jak moc je pan bystrozor odolný. Každý má své hranice, je to jen otázka času.

„Skvěle, jako dlouho ne,“ opáčí s ledovým klidem znovu.

„To jsem rád, že se ti tam tolik líbí, protože tam budeš trávit většinu času. Pokud sám nedovolím, aby ses mohl potulovat jinde. Jinak budeš dělat, co já budu chtít. Odteď jsi, Potty, moje loutka. Rozumíš? A jestli snad budeš proti, zaplatíš za to. Buď rád, že jsem dnes v tak dobrém rozpoložení a dovolil jsem ti tuhle snídani. Nebudou všechny dny takové příjemné jako dnes,“ odsunu od sebe talíř a napiju se čaje, který už je spíš vlažný.
„Nicméně pro dnešek ti dovolím se po mém domě porozhlédnout, abys věděl, jak to tady vypadá. V osm večer se zase vrátíš do svého hnízdečka, aby sis mohl popřemýšlet nad vlastním osudem. Do té doby ti povolím volný průchod. Na nic nesahej. Nic si nepůjčuj, nic si neprohlížej, pouze máš dovoleno se v těchto prostorách pohybovat. Všechno tady je začarované tak, abys s ničím nemohl manipulovat. Řekněme, že jakmile to porušíš, užiješ si pořádnou jízdu.“

Potter semkne rty. Konečně nějaký ukazatel toho, že není tak v pohodě, jak se dělá. To gesto naznačuje, že by zřejmě vzteky skřípal zuby, ale jednoduše skousnul tak pevně, aby se udržel.
„Ale abys viděl, že nejsem takový nelida, když budeš něco chtít nebo potřebovat, můžeš mě přijít hezky poprosit a já uvidím, jestli ti to povolím. Jak už jsem říkal, odtud se nedostaneš a teď už znáš podmínky. Ne vždycky to bude takové. Každý den se bude odvíjet podle toho, jak já budu zrovna chtít. Pokud budu chtít, aby si celý den trpěl hlady ve své komůrce, tak budeš. Pokud budu chtít, abys mi dělal sluhu, Pottere, tak budeš. Když budu chtít, abys mi dělal pouze společnost, tak to tak bude, ale jinak ne. Bez výjimek.  Je ti to jasné? Pokud nebudeš plnit, co budu po tobě chtít, dopadneš mizerně. Hodně mizerně. Teď jsi vězněm ty. Rozumíš mi?!“ ani jsem nezaregistroval, kdy jsem začal zvyšovat hlas.

Navzdory tomu na mě Potter pořád hledí s nebetyčným klidem. I když v mém monologu byla hrozba snad jasná, tak proč se mu na obličeji nehne ani sval? A proč ještě stále neuhnul pohledem? Do myšlenek se mi nedostal, i když jsem se chvíli v zápalu hněvu neuhlídal. To bych cítil.

Je to pořád jen ta samá provokace. Snaha dostat mě na kolena napříč kognitivním pozorováním. Ale tak snadno mě nedostaneš, Pottere. Už ne. Tentokrát ne.

„Tak rozumíš mi?!“ zavrčím hrozivě. Nic. Bouchnu pěstí do stolu a vytáhnu pomalu hůlku.

„Odpověz!“ namířím s ní na Pottera. Pořád nic, ani náznak strachu. Nemrknul ani víčky, skoro to vypadá, jako by přestal i dýchat, ale to bylo nemožné.

„Crucio!“ křiknu a Potter se ze židle svalí na zem.

Postavím se a přejdu k němu, přímo nad něj a zvyšuju intenzitu kouzla. Můj vztek dost snadno podněcuje efektivitu zakázané kletby, protože když kouzelník inkantaci nemyslí upřímně, nemá výsledky. A teď může Potter na vlastní kůži a v kostech cítit, jak moc upřímně to myslím.
Kdybych se teď viděl v zrcadle, určitě mi z očí šlehají ty příslovečné blesky. Krev v žilách mi vře z mnoha důvodů. Napětí, frustrace, nenávist, vědomí, že mám navrch, že mám nad Potterem moc.

Nejsem žádný slaboch, pokud si doteď Potter myslel, že mu neublížím, šeredně se spletl. Bude hezky poslouchat a já mu ukážu, kdo je tu pánem. Hněv Malfoye není to, co by chtěl mít každý den na talíři a musí se o tom přesvědčit.

Kroutí se na zemi jako červ na hnoji a já si užívám pohled na to, jak trpí. Oči má zavřené a skousnutý dolní ret zuby, aby se mu přes tu jeho nevymáchanou hubu nedostal jediný bolestivý sten. Hrdost už tady dávno nemá místo. Ruce má omotané kolem podbřišku, zatímco kope nepravidelně nohama v opakující se intenzivní křeči. Já vím, že to bolí. Hodně to bolí. Nejednou jsem měl taky tu čest, od samotného Pána zla, dokonce i od otce. Míval netradiční pohled na výchovu.

 

Odtáhnu hůlku. „Tak jaká je odpověď?“

Potter se rozvalí na zem, nehýbe se, prudce oddechuje a přes jeho rty se překlene hluboké povzdechnutí. První ponížení.

„No? Já stále čekám,“ namířím mu hůlku znovu k hrudníku, tyčím se nad ním s jasně vepsanou ochotou znovu mu ublížit.

Chvíli čekám, až se jeho dech lehce zklidní, aby mohl promluvit, a skloním se níž, abych se dostal těsně k jeho obličeji. Stále maje hůlku zapíchnutou špičkou do jeho hrudního koše, zdvihnu jedno obočí. „Budeš poslušný?“

„Ano,“ špitne tiše, sotva ho slyším. Nenechám ho z toho vyváznout tak lehce.

„Cos říkal? Nerozuměl jsem ti.“

„Ano,“ promluví o něco hlasitěji.

„Stále ti nerozumím,“ zasyčím nebezpečně.

„Ano, sakra!“ zařve na mě a mně se samovolně rozšíří rty do úšklebku. To bychom měli další ponížení.

Vstanu a nechám Pottera s hanbou ležet na zemi. Popojdu ke dveřím a lusknu. Přede mnou se objeví skřítka.

„Pán si přeje?“ zašvitoří nesměle.

„Ukliď stůl, snídaně skončila,“ nařídím ji, naposledy zhnuseně zkontroluju Pottera a odejdu pryč.

 

Nemám na něj už náladu. Ale mé slovo platí a nechám ho volně pohybovat po domě, aby si to tady prohlídnul. Pokud na něj během dne narazím, budu se tvářit svatě, ale teď… Naštval mě. Věděl jsem, že je Potter tvrdohlavý, svéhlavý, nesnesitelný a že nikdy neuznával autority. Až na Brumbála, kterému zobal z ruky jako sova na bidle.

Ale teď se to bude muset naučit a je mi jedno, jak to udělá. Jinak bude dostávat kapky každý den a nebudu ho šetřit. Mě taky nikdo v Azkabanu nešetřil. A Potter mě ponížil víc než dost. Zaslouží si za to pořádný revanš.

 

***

 

Dobré dvě hodiny jsem ho neviděl. Pottřík si někde líže rány? Určitě se mi záměrně vyhýbá, aby se mi nemusel podívat do očí. Jeho ego a hrdost dostaly zabrat a teď to musí prostě rozdejchat.

Sedím ve svém původním pokoji. Našel jsem svůj starý deník. Celý obsah je k smíchu a ponižující. Jen ze čtení samotných řádků cítím, jak to degraduje celé moje bytí. Obsah je tak patetický a iritující, až se mi svírá žaludek pod návalem znechucení ze sebe samotného.

 

14.2. 1996

Myslí si o mně, že jsem padouch. No, samozřejmě bych mu to ani nevyvracel. Brzy se ze mě stane smrtijed. Ale proč musel jít zrovna s tou krávou Changovou? Viděl jsem je dneska v Prasinkách spolu. Jak vycházeli z toho trapnýho kafáče, kam se shlukují všechny ty trapně zamilované páry. Proč zrovna já musím mít rád kluka? A proč to zrovna musí být on?

 

Nebo tohle, to je ještě víc trapné. Jako kdybych tehdy neměl ani soudnost.

 

20.6. 1996

U Morgany, dneska se mi o něm zdálo. Že mě přišel přemluvit, abych se nestal smrtijedem. Políbil mě a řekl mi, že už na mě dlouho myslí, že moje city opětuje. Vím, že už nechodí s Changovou, ale…
Líbil bych se mu? Je to nesmysl, protože mě nenávidí a já se snažím dělat, že ho nesnáším. Kdyby se otec dozvěděl pravdu, bylo by po mně.

Kdyby se všechno změnilo a on to nějakým nedopatřením přece jenom zjistil, co by mi řekl? Opětoval by to? Zřejmě ne, Potter je evidentně na holky. Vysmál by se mi? Protože jsem to já? Nebo by byl jako vždycky ten ctnostnej a šlechetnej Nebelvír? Litoval by mě. To by bylo ještě horší. Nechci, aby mě litoval.

Zanedlouho zase všichni pojedeme na léto domů. Neuvidím ho dva měsíce! Dva dlouhé měsíce! A to po mně otec chce, abych vstoupil do řad smrtijedů. Proč bych to neudělal? Není důvod, abych nesplnil otcovo přání. Každý to ode mě očekává. I matka.  Až přijedu domů, budu se muset všem zpovídat. Možná, kdyby Harry… Ale ne, to by se nestalo. A on by nikdy neměl zájem. Ani o přátelství. I kdybych ho požádal, nevěřil by mi.

Je lepší ho nenávidět. Je snadnější stát se smrtijedem, než se takhle trápit. Pomůže mi to zapomenout na něco, co by se stejně nikdy nemohlo stát. Když bude můj nepřítel, všechno se vyřeší.

 

Ty můj svatý Merline, jak jsem kdy mohl napsat něco tak úděsného? Sentimentálního. Patetického. Jak jsem mohl být tak naivní. Tak pitomý a citlivý? Sám za sebe se stydím.

 

18. 1996

Jsem u moře, v naší druhé vile. Jen s matkou. Otec je v Azkabanu. Potter ho tam poslal. Bylo by to na dlouhé vysvětlování, ale semlelo se to všechno tak rychle. Něco se stalo na ministerstvu a otce zatkli. Byl bez řádného soudu usvědčený a teď jen čeká, jestli se jeho případem bude Starostolec zabývat. Podle slov matky se ale na jeho osvobození pracuje.
A já… Nic necítím. Vlastně se mi ulevilo. Měl jsem k otci respekt, ale jsem rád, že je pryč.
Měl bych být naštvaný. Samozřejmě až začne škola, tak se budu chovat jako pravý Malfoy a budu to muset Potterovi dát sežrat, ale já opravdu necítím žádnou zášť a nenávist. Chuť pomstít se. Kvůli otci určitě ne. Nikdy jsme si nebyli tak blízcí, jak si všichni mysleli. To jen s matkou. Otec pro mě byl vždycky jen otec, nikdy táta. Z jeho výchovy jsem si odnesl nejednu jizvu. Prý to utužovalo charakter.

 

Harry… Jak rád bych byl teď s tebou. Jak rád bych ti řekl, že ti to nevyčítám, ale nemůžu. Nikdy to nebudu moct říct, protože tohle Malfoyové nedělají. Zatracená výchova, zatracené jméno!

Pozítří se mám stát smrtijedem. Mám strach. Strach, že se všechno až moc změní. Na takovou zodpovědnou roli jsem ještě příliš mladý. Nestihl jsem si pořádně užít života, abych se svázal s takovým břemenem.

Není nikdo, kdo by mi pomohl. A ten jediný, ten ani neví, že bych o takovou pomoc stál.

 

 

Naštvaně deník odhazuju na stůl a vstávám. Nemám chuť si ty blbosti dál číst. Je to tak ponižující. Jak jsem kdy mohl takovou snůšku nesmyslů napsat, natož na ni myslet. Měl bych ten deník spálit. Hned zítra ho dám Djuky, aby ten deník zničila. Nemůžu žít s takovým odkazem na minulost.

A už vůbec nehodlám připustit, aby to zhatilo moje plány.