3. kapitola

Den D, Harry samou radostí nemohl dospat, bylo teprve pět hodin ráno a on už byl vzhůru a oblečený. Překontroloval si, zda má vše. Pomalinku si nanosil věci dolů ke krbu. Letos ho pro jistotu Dursleyovi nezakryli ani žádnými deskami, ba ani ničím jiným. Nechali tomu volný průchod, pro jistotu, že by se zase někdo z těch „bláznů“ chtěl k nim zase dostat a chtěl jim zburcovat barák jako minule. Bylo půl sedmé a Harry byl se vším hotov, posadil se do kuchyně, udělal si něco malého k snídani a čekal aspoň do sedmi, protože to vstává paní Weasleyová. Nechtěl by tam nikoho vzbudit, kdyby přijel takto brzo nečekaně, i když Ronovi psal, že přijede ráno.

Na hodinách už bylo za pět sedm. Harry uslyšel nějaký hluk, to šel ze schodů strýc Vernon. „Aá ty už jsi tady? Už jedeš ? Konečně, už sem myslel, že se nedočkám. Tak si to tam užij, za rok na nádraží,“ zívl, udělal si kávu a zase odkráčel ke dveřím, aby si vyzvedl poštu. To už bylo sedm, Harry naložil zavazadla do krbu, když už stál v krbu, přiběhla do kuchyně teta Petunie a ani se nerozloučila, natož ho pozdravila.

„Doupě!“ křikl Harry a byl tatam.

To se otočil a koukal do kuchyně, kde už u stolu seděl Percy, pan Weasley a paní Weasleyová. Pomalinku z krbu vysoukal všechna zavazadla a šel je pozdravit.

„Dobrý den, ahoj Percy,“houkl.

„Aá drahoušku Harry, tak ty už jsi tady? Vítáme tě, dáš si topinku?“ vítala ho paní Weasleyová.

„Aspoň pět Molly,“ dodal pan Weasley, když se koukl na Harryho, který nebyl o moc těžší, než když ho viděli naposled.

Harry snídal, avšak stále měl hlad jako vlk, a tak dobrými topinkami, jako dělá paní Weasleyová přece nemohl opovrhovat. Sedl si ke stolu a spořádal je jednu po druhé.

„No, já už letím Molly, máme dneska na Ministerstvu fofr,“ políbil pan Weasley paní Weasleyovou na tvář a běžel si pro plášť.

„Vem s sebou Percyho Arture, taky už jde do práce.“

„To je dobrý mami, já čekám, až mi přijde vzkaz od pana Popletala,“ odmítl Percy.

To už pan Weasley odešel a chvíli po něm hned Percy, protože dopis s povoláním od Ministra kouzel už přišel. Harry zůstal v kuchyni sám s paní Weasleyovou.

Během čtvrt hodiny jako první dolů seběhla Ginny. Hned jak Harryho viděla, tak zbělala jako stěna. Poslušně pozdravila a sedla si naproti něj.

Najednou všichni uslyšeli nějaký kravál v obývacím pokoji. To měla Hermiona stejný nápad jako Harry, přicestovala Letaxem. Harry ji hned běžel přivítat.

„Ahoj Harry, jak se vede?“ řekla s úsměvem

„Ahoj Hermiono, dobře, pojď pomůžu ti s tím. Taky jsem asi před půl hodinou přicestoval Letaxem.“

Pomohl ji odnosit kufry k Ginny do pokoje. Vlastně tam byl poprvé v životě. Měla stěny mírně na oranžovou barvu, v rohu měla postel. Pokoj byl o něco větší, než ten Ronův. A taky tam měla větší pořádek, prostě bylo poznat, že je to dívčí pokoj. Na stěnách měla ústřižky z novin, Harry na nich poznal sebe a bývalého profesora Lockharta. Když se podíval na Ginny, byla rudá jak rajče. Hermiona na něj pokrčila rameny se slovy: „Co naděláš, láska je láska.“

Když se vrátili do kuchyně ke stolu, to už se na něj na oba usmíval Ron i s dvojčaty Fredem a Georgem.

„Ahoj Harry, chceš vědět, co nového jsme vymysleli???“ zdravili Harryho dvojčata, to se však na ně zamračila matka se slovy: „Vy si nedáte pokoj, běda vám, jestli zase něco provedete, ne, že Harrymu narostou oslí uši nebo něco takového:“

„No vidíš Frede, to je dobrý nápad, to nás ještě nenapadlo,“ usmíval se George.

„Díky mami,“ dodal Fred.

Čas plynul jako voda. Harry si stěžoval, že když se dobře baví, tak to rychle uteče, ale když má trpět s Dursleyovými, tak se nemůže dočkat dalšího dne.

Zbývaly jim poslední čtyři dny volna. Dnes se má ve tři hodiny Harry sejít se Siriusem v lese.

„Ještě hodinu,“ koukal nervózně Harry na hodiny.

Ron řekl matce, že si jdou zahrát famfrpál, protože potřebuje trénovat. Letos totiž Nebelvíru nebude mít brankáře, Oliver Wood totiž loni skončil školu.

Za deset minut tři už se všichni tři vydali k lesu, kde na ně čekal černý pes. Šli hlouběji do lesa, aby si jich nikdo nevšiml a obzvlášť ne paní Weasleyová, která by o ně měla strach.

„Siriusi,“ křikl Harry, „jsem rád, že tě konečně po dlouhé době vidím, stýskalo se mi!“

Sirius stiskl Harryho v obětí: „Mně taky Harry, tady máš ten slibovaný dárek,“ dodal a vložil mu do ruky obrovskou knihu. Harry nechápal, kde ji mohl jako pes schovat, ale tím se dál nezaobíral a hned se na ní koukl. „Myslím, že se ti bude hodit,“ mrkl na něj kmotr, „je po Jamesovi, byl to jeho deník, schoval jsem ti tam i pár fotek tvých rodičů, jsou tam i fotky, kdy jsme byli s tátou staří jako vy tři.“ Harry nebyl z to nic říct. Dárek mu udělal opravdu radost.

„Aá..,“ koukl Sirius na koště v Harryho ruce (bylo by divné jít hrát famfrpál bez koštěte, jak řekli paní Weasleyové), „myslím, že tohle je můj Kulový blesk?“ usmál se.

Harry jen přikývl.

„Tak se ukažte, já už tě sice viděl hrát mnohokrát Harry, ale vždycky se rád na tebe kouknu, vždycky vidím, že vlohy na famfrpál máš po otci.“

Zašli na louku za lesem, tam, kde na ně z Doupěte vidět nelze. Ron házel Harrymu golfové míčky a ten je s lehkostí a rychlostí hned chytal, naopak Harry udělal Ronovi dvě branky ze stromů a házel mu Camrálem.

„Myslím Rone, že letos je místo brankáře tvoje,“ usmál se Harry

Ron se začervenal a dodal: „Nepřeháněj.“

„Taky si myslím, že si byl dobrý,“ nadhodil Sirius, „a ty Harry jako obvykle, není co zlepšovat. Vážně jsi po Jamesovi.“

Harry viděl Siriuse po dlouhé době se usmívat, už nebyl tak vyhublý. Vlasy měl ostříhané a vousy upravené. Do obličeje se mu vrátila barva a nevypadal vyčerpaně.

„Škoda, že tě nemůžu představit Weasleyovým, ale s paní Weasleyovou ses už vlastně viděl,“ klesl Harry.

„Jo, taťka by si s tebou pokecal,“ dodal Ron.

„To je opravdu škoda, ale už musím letět kluci a děvče,“ koukl na Hermionu, která stála celou dobu mlčky opodál. Vypadala dost zaraženě a popravdě, za celou dobu toho moc nenamluvila, a to je dost „ukecaná“ jak říkává Ron…., „ale už jsem tu dost dlouho a ještě si musím něco zařídit.“

„Co? Jsi tu chvíli,“ prosil Harry…, „teprve dvě a půl hodiny,“ koukl na hodinky a zakrýval smích.

„Neboj Harry, zanedlouho se uvidíme, neměj strach. Vážně už jdu. Mějte se hezky,“ skončil a na místo vysokého tmavovlasého chlápka tak stál velký černý pes.

„Tak pá Čmuchale,“ pohladili ho a odešli zpět do Doupěte.

Ani se nenadali a už byli všichni na Příčné ulici a kupovali knížky do dalšího ročníku. Harry si nenápadně zašel do banky. Vždycky, když si měl jít pro peníze nebo si něco kupovat, bylo mu trapně, protože Weasleyovi neměli moc peněz, za to Harry jich měl víc než dost, ale musely mu vydržet než vystuduje.

V Krucáncích a Kaňourech potkali koho jiného, než Draca Malfoye, který se jako obvykle vysmíval ( „Ale copak Weasley, vyhrál si v tombole? Na tuhle knížku nemáš, vlastně nemáš ani na jedinou stránku“). Harry ho vždy musel přidržet, protože by se na Malfoye vrhl. Hermiona Rona vždycky uklidňovala ( „Kdyby byla soutěž v nafoukanosti, tak Malfoy by byl první.“ ) Když nakoupili všechno, co potřebovali, jeli se domů sbalit, protože další den už měli jet do Bradavic. Jako obvykle nádraží King´s Cross, nástupiště 9 a ¾.

Harry dosud nezapomněl, jaká byla jeho první zkušenost s touto přepážkou, když poznal rodinu Weasleyů a skamarádil se s Ronem.