3. kapitola – Holky to chtěj taky… ale Pobertové ne

Taaak…vážení… to je rychlost, což?
Dvě kapitoly dva dny po sobě, dlouho jsem já osobně nic tak rychle nepřidala.
Dnes vám s Morganou přinášíme další kapitolku 🙂
Doufáme, že se u ní pobavíte stejně jako my, když jsme ji psaly.
++++++


Svítalo. Venku by zakokrhal kohout, kdyby tu nějakého v Bradavicích měli, ale natož zde občas o úplňku zavyl vlkodlak. A to jste ještě museli špízovat uši, abyste jej slyšeli.
Morgana Ehran a Blanch ještě stále ležely v postelích, ale pomalu a jistě se probouzely.
Jako první z postele vyskočila mladší z dívek a usadila se ke krbu. „Mám hlad, že bych snědla vola…“
„Petr není momentálně k mání,“ do místnosti vstoupila blonďatá Blanch a mnula si ospale oči.
Když si přisedla ke kamarádce, v tentýž moment se na stole objevila vydatná snídaně.
„Tak máš aspoň volská oka,“ ukázala starší prstem.
„Petrovy oči? Fuj, kanibalismus vyšel z módy…“ ohradí se dotčeně Ehran a podá si toasty s máslem a k tomu kakao. Pozdvihne hrnek k oknu a zvolá: „Tak mami, na zdraví, ať mě moje alergie nedostihne živou.“ Otočí se nazpět na Blanch vysvětlí ji situaci, „Doma mi zakazují pít cokoliv mléčného, mám na laktózu alergii.“
Blanch zdvihne obočí, „Na všechno mléčného? Vážně?“ Zazubí se. „No, to o dost přicházíš…“ Dodala ještě zakukleně ve dvojsmyslu.
„Nooo…výjimky přece potvrzují pravidla, ne?“ Oplatí jí úsměvem druhá dívka. „A pravidla jsou od toho, aby se porušovala..“
„Moje řeč, zakázané ovoce nejlépe chutná…“
„No, je pravda, že Remus mi připomíná banán…tedy..aspoň…v jistých…“
„No, nebudeme to rozvádět více, ano? Já bych ještě dnes chtěla posnídat,“ rozesmějí se obě dvě najednou. „Na takovou konverzaci bude času ještě dost a dost.“
Když posnídaly relativně v klidu, zbytky jídla se jako zázrakem uklidily.
„Ach jo, já bych tak chtěla taky studovat na téhle škole. Nechci tady být jen tak zavřená…“ posteskla si Morgana.
„Nejlépe v nebelvírské koleji, viď? Abychom mohly Záškodníkům ztrpčovat život,“ dodá Blanch.
A posléze, jen to dořekly, se na stolku objevily dva hábity.
„Zapomněla jsem, že se nacházíme v komnatě přání,“ dodala laxně Morgana a líně se natáhla pro černý hábit s červenožlutou pruhovanou kravatou.
„Jo jo, na takový komfort se zvyká rychle,“ pokývala hlavou Blanch a udělala to samé.
„Dnešním dnem zahajuji oficiální lov na šelmy psovité,“ pravila slavnostně Morgan, a pak obě zalezly do svých pokojů se převléci. Když za několik minut vyšly, člověk by nepoznal, že nejsou místní studentky. Tedy několik minut… vzhledem k tomu, že se jedná o ženskou rasu, je víc než logické, že několik minut je relativní pojem. Bylo už něco po poledni a probíhala zrovna výuka.
„No jo, ale kudy se jde do nebelvírské koleje?“ otázala se jen tak mimochodem brunetka s brýlemi o šířce půl centimetru. Než stačila její kolegyně něco namítnout, ozval se zvonek na přestávku. Ze dveří lemujících chodbu se začaly linout davy studentů.
„To je naše příležitost,“ prohlásila plavovláska spiklenecky. Začaly se rozhlížet po studentech jestli jim není někdo povědomý. A skutečně, zanedlouho si všimly studenta, který třídu, která byla nejblíže po jejich pravici, opustil jako poslední.
„To tak venku září slunce nebo tu někdo háže na mě prasátka? Asi jsem oslepla…“
„To jen přirozený lesk havraních vlasů dodá vaší slepotě na intenzitě,“ zadeklamuje Morgana jako z reklamy.
„Takže je to Snape?“ Optá se kamarádky starší dívka a ujišťuje se, zda byl její dojem správný.
„Mě se ptej, já jsem slepá…“
„Já momentálně taky…“
„Ještě vypíchneme Petrovi oči a jsme tři slepé myšky,“ dodá škodolibě tmavovláska.
„Jdeme za ním…“
„Ten se nám neztratí, to je jasný…dokud budeme obě slepé, víme, že jdeme správně…“
„Chudáček Sevík, kdyby věděl, jak si z něj utahujeme, vždyť já ho mám vlastně ráda,“ rozněžní se lítostivě Blanch.
„A to já ne, takže se má na co těšit,“ promne si s ďábelským leskem v očích Morgan ruce. To už se obě vydaly za zmijozelským studentem, jenž by díky svým vlasům mohl dělat reklamu na Lukanu (A/N: Tj. značka oleje).
Netrvalo to dlouho a ocitly se před jakousi učebnou, kde se shromáždilo více studentů. Obě povídkářky se hned začaly rozhlížet po studentech. Svoje amanty však nemohly najít. To už se dveře učebny otevřely a žáci se nahrnuli dovnitř. Blanch a Morgan nejinak.
Rádoby nenápadně se usadily na konec učebny, do poslední lavice v rohu. Neunikly však zvídavým pohledům svých spolužáků, kterým bylo v ten samý moment jasné, že tyhle dvě persóny zde ještě určitě nikdy v životě neviděli.
Ještě stále byla přestávka, a tak nebyla třída naplněna studenty, přesto se Blanch i Morgana tvářily vyzývavě typu: „Až budeš spát, naliju ti do hrdla doušek živé smrti…“
Aniž by byly v očekávání, po dalších pěti minutách dorazili „oni“. Nikdy jiný než Sirius Black, Remus Lupin, James Potter a v zápětí i Petr Pettigrew.
„To je zlý sen!“ Zastaví se hned ve dveřích Sirius Black a jeho zrak nespočinul nikde jinde než na dvojici dívek.
„Co konkrétně teď myslíš, skutečnost, že tady jsou, nebo to, že nám sedí na místě?“ Optá se obrýlený mladík.
Ve chvíli, kdy začne jejich dialog, se na čtveřici otočí Morgana. „Koukej,“ rozzáří se a Blanch pohlédne směrem, kudy její kamarádka ukazuje. „Panenko Maria,“ koukne blondýna do stropu, „já věděla, že nejsi ze Zmijozelu… a že nám přeješ!“
Čtyři páry nohou se přesunuly k děvčatům. Remus a Petr se usadili v lavici před dívkami, dělajíc, že se vlastně v celku nic neděje, po vzoru motta: „Já nic, já muzikant…“
Další dva mladíci se tyčili před dívkami, každý z jedné strany a pohoršeně je sledovali, přičemž klepali špičkami bot o podlahu.
Morgana se zvědavě otočila na kamarádku: „Já nikam nejdu, já chci Removi promočit hábit tím, jak mu budu slintat na záda…“
„Mně to nepovídej, zkus to tímhle směrem,“ ukáže Blanch prstem na Siria stojícího vedle ní. Načež se na něj podívá a zdvihne obočí, „Blacku, i když se mračíš, tak si strašně sexy, víš to?“
„C-cože?“ Neudrží se.
Načež se Morgana vzmuží a poklepe Removi na rameno, ten se otočí. „Poslyš, stejně si jen postava z knížky, takže proč ti to neříct… máš zatraceně sexy zadek a..no..možná i něco víc, ale to by chtělo nějakou misionářskou akci, co ty a to? Třeba pozítří večer, při měsíčku…“
„To je úplněk,“ upozorní ji kamarádka po její pravici.
„No právě,“ usměje se Morgana. Otočí se znovu na Moonyho, „Reme, můžu si do tebe kousnout? Jsi totiž přímo k nakousnutí… a když si kousnu…vrátíš mi to?“
„Vezmi si sebou vodítko nebo se pak neudržíte, budete oba jako zvířata,“ dodá potměšile Blanch, nevšímajíc si toho, že nad ní stále stojí mírně konsternovaný a naštvaný Sirius Black.
„Tak vypadnete už? Tady sedíme my!“ Dodá výhružně.
„Však tady je místa dost,“ odsune se Blanch a ukáže na svůj klín.
„Tak tak…,“ dodá dívka se skly na očích, „Remusi, mám ten dojem, že sedíš na nesprávném místě…tvůj monopol je zde,“ odsune se také a nabídne svůj klín, „přispěj mi rád svou troškou do klína, tím to končí a nebo začíná,“ mrkne na něj. „Nechci ti dávat klíny do hlavy, chci ti jen dát hlavu do klína…“
Remus Lupin se na dívku šokovaně podívá, v očích mírný děs. Rty pootevřené v krátkém nádechu.
„Začínám se bát,“ poznamená vedle James. „Siriusi, nesedneme si dneska raději jinam?“
„NE!“ Vykřikne Remus Lupin. „To mi nemůžete udělat, přece JI,“ ukáže na Morganu, „nenecháte sedět za mnou!“
„Proč ne?“ optá se hraně nechápavě Ehran. „Jsi snad frigidní?“
„SIRIUSI!“ Zavyje téměř stejně jako za úplňku již zmiňovaný vlkodlak. „JAMESI!“ Sleduje, jak se dva jeho kamarádi s úprkem přesunuli do lavice asi dvě řady před nimi, více na boku. Naposledy se otočí za sebe a s hrůzou pohlédne Morganě do očí. Ta lascivně zamrká. On nečeká ani minutu a uchopí svou lavici a začne ji sunout více dopředu, jak jen to jde.
„Remusi?“ Ozve se Petr po jeho boku.
„Neptej se a posunuj!“ Rozkáže mu stylem, který mu vůbec není vlastní.
„Kam jdeš, já nemám lepru,“ ujistí ho brunetka a taky svou lavici přesouvá dopředu.
„Počkej, dál už se posunout nemůžou, s takovou jej udusíš,“ varuje ji plavovlasá kolegyně.
„V klidu, Remus je tak vychrtlý, že to přežije,“ mávne rukou Morgan.
„No jo, ale Petr ne,“ poukáže Blanch na modrajícího kluka, který byl uvězněny mezi dvěmi dřevěnými deskami.
„Sím tě, to má za tu zradu. Jen ať pyká,“ prohlásí nemilosrdně obrýlená dívka.
„Vždyť ty ho udusíš dříve, než tu zradu stačí uskutečnit!“ Rozesměje se druhá a plácne rukou Petrovi po zádech. „Viď, Péťo.“ Jmenovaný jen bolestivě kvíkne.
„A navíc – odkdy halucinace žijou?“ dodá Ehran.
„To je fakt,“ přikývne hlavou Blanch.
Remus to celé sleduje veskrze zděšeně. Jenže to už do třídy vpadne profesor Binns, v této době ještě člověk z masa a kostí. Profesor, o němž dívky netušily, že zde učí v této podobě. Netušily ani na jaké hodině se nacházejí.
„Netušíš, o kterého profesora jde?“ Prohlásí potichu Blanch.
Jakmile ale spustí a začne vykládat něco nezáživného o trollech, kteří v roce 1785 napadli Salysburry a povraždili polovinu obyvatelstva skřetí vesnice, načež vypukla tehdy válka skřetů a trollů, oběma došlo, kde se nacházejí.
Morgana se znuděně položila na lavici a začala vzdychat, „Nechceš mi snad říct, že jsme na hodině dějin čar a kouzel, že ne?“
Blanch dvakrát popotáhne na znamení něčeho nekalého. „Nezdá se ti, že tady něco smrdí?“
„No jasně – buď Petr nebo Binns, vyber si co je lepší,“ odpoví Morgana a zacpe si nos.
„Podle intenzity pachu bych řekla, že je to Petr, ale,“ nakloní se Blanch k jednomu z Pobertů, jenž sedí před ní, „dneska bych mu asi křivdila…“
„Jak tohle přežijeme, to nevím?“ zavrtí hlavou bruneta, ale hned stočí svůj nepříliš dobrý zrak k chlapci sedícímu před ní.
„Remie?“ osloví ho rozverně Morgan. „Chceš poškrábat za ouškem?“
„NE!“ Ozve se rozhodně mladík a odsune si židli jak nejdále to půjde.
„Ani trošku?“
„ANI TROŠKU,“ zvýší hlas.
„A na ocásku?“ Otáže se dále dívka.
„Na kterém?“ Přidá se Blanch.
„Počkej, nech ho, ať si to rozhodne sám,“ usměje se znovu Morgan a Remus už nestačí ani cokoliv říct.
Celou hodinu Morgana dorážela na svého vyvoleného, který jejím snažením zdaleka nebyl tak nadšený jako ona. Po několikátém navrhnutí pročesání chloupků, kupírování uší, polechtání na jakémkoliv z ocásků, Remus vyčerpaně padl na lavici.
Jakmile zazvonilo, nelenil a během vteřiny vypadl z místnosti rychlostí světla. Černý hábit za ním téměř až nebezpečně zavlál.

„Počkej, teď utíká, ale jednou mu dojde dech!“ Poznamená dívka s hnědými vlasy a promne si spokojeně dlaně. Starší ze slečen tu mladší chlapácky poplácá po lopatce. „Ten správný čas nadejde.“

144 komentáře “3. kapitola – Holky to chtěj taky… ale Pobertové ne

Napsat komentář: Sanny B White Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..