21. kapitola – Zpackané prázdniny

A zde je další dnes konečně dopsaná kapitola… opět..chyby ignorujte…vidíte čas, kdy to vkládám…jestli budu mít tu sílu, tak to zítra nějak opravím :)) Teda dneska…ale odpoledne…teda asi spíš večer, odpoledne tu nejsem…

---

„Vážně už se cítíš líp, kámo? Nechceš přinést vodu?“ James takto Siriuse ještě nikdy neviděl. Měl o Remuse strašnou starost a choval se, jakoby se s ním snad už nikdy neměl vidět.

„Ne, Tichošlápku, díky. Jsi hodný, ale myslím, že raději zase půjdu spát, jsem unavený.“

„Jasně, kamaráde,“ vložil se do toho James, „necháme tě tu a půjdeme třeba do zahrady, pořádně si odpočiň, Lékouzelník říkal, že musíš ještě nabrat plno sil. Víš, co všechno jsme si na léto naplánovali.“

„Jasně,“ přisvědčil Petr a na kamaráda se usmál.

Remus jim úsměv opětoval, přičemž pomalinku ale jistě zavíral víčka.

„Pojďte,“ špitl Sirius, „ať ho nerušíme!“

Trojice mladíků naposledy přikryla Removo spící tělo a tichými kroky se vzdálila z jeho pokoje do zahradních prostor.

„Je na tom fakt špatně, jsem rád, že už se probral, ale stejně pořád jenom spí.“

„Víš, Tichošlápku,“ špitl James, „nikdy bych neřekl, že zrovna ty, klasicky nezodpovědný typ člověka, budeš mít o Remuse takový strach.“

„No dovol? Tím chceš říct, že jsem bezcitná bestie? Já mám Remuse náhodou strašně rád, nevím, co bych dělal, kdyby se mu něco stalo, nepřežil bych to!“

„Takhle jsem to nemyslel, Siriusi,“ zamračil se James, „vždycky všechno překroutíš.. víš co, nebudeme se už o tom bavit, prostě si mě překvapil a hotovo.“

Jakoby snad Petr chtěl zachránit situaci, skočil jim do rozhovoru ve chvíli, kdy se zrovna šedooký chlapec nadechoval k dalšímu slovu, „Tak co budeme dělat? Tady není žádná zábava.. cvičit tady nemůžeme, kouzla taky používat nesmíme, Remus je nemocný a vy dva se věčně jenom hádáte jako staří manželé!“

„Náš pravdu, Petře,“ přiznal černovlasý mladík se sklopenou hlavou, „promiň, Jimmy, že ti pořád oponuju, ale prostě jsem nějak mimo svou kůži.“

„Já to chápu, Siriusi. Každý má někdy blbé období. Ale Petr má pravdu, co budeme dělat? Je tu poněkud nuda. Je škoda, že takhle Remus přijde o polovinu prázdnin.“

„Už aby byla škola!“ prohlásil vysoký mladík a jedna nezbedná kadeř se mu zhoupla přes obočí. „Nikdy bych nevěřil, že tohle budu někdy říkat, i když jsem vždycky rád utíkal z domů do školy, protože ve škole je líp, ale od doby, co se známe, stejně trávím prázdniny u tebe, Jamesi, takže mi vlastně nic nechybí a ani škola mi nechybí, ale dneska musím poraženě přiznat, že se těším, až zase bude škola.“

„Slyšel jsem, že ve třetím ročníku se navštěvují Prasinky. Je to jediná prává nefalšovaná kouzelnická vesnice v okolí!“ připojil se chlapec s baculatou tváří a slámovými vlasy

„To je pravda, ale jak znám máti, nedá mi podpis. Každý totiž musí mít podpis od rodičů nebo opatrovníků, ale kde já vezmu ten svůj.. domů už nepojedu a když pošlu domů sovu, akorát se na mě vykašlou. Matka nikdy neřešila moje pohodlí a dobro, nějaké

Prasinky jí můžou být ukradené,“ řekl poněkud sklesle Sirius. „Myslíte, že by mi to mohl podepsat můj strýc?“

„Já myslím, že by to šlo. Brumbál určitě nelpí jen na rodičích. A navíc, tvoji rodiče jsou všemi kouzelníky známí a on to jistě pochopí. Řekni třeba, že si byl u něj na prázdninách,“ přitakal nevzrušeně James.

„Máš pravdu, Jamesi, to není špatný nápad. Ty nebudeš zase tak ztracený případ!“ zaculil se jeho černovlasý kamarád a poplácal jej po rameni.

***

Uplynuly dva týdny a Remův stav se příliš nelepšil. Stále byl malátný a sotva kdy vydržel dlouho vzhůru. Upadal do mdlob a jeho rány se zacelovaly velice pomalu. Podle Lékouzelníků se jeho stav údajně lepšil, ale velice pomalu. Paní Lupinové bylo sděleno, že do konce prázdnin by se měl Remus plně zotavit, že to chce ale strpení a pevnou vůli, protože po následujících několik týdnů to bude vypadat, jako by se nelepšil vůbec.

Remova nemoc byla spíše způsobena celkovým selháním organismu. Ze všech těch úplňků, které už měl za sebou, se to sesbíralo a jeho organismus velice trpěl. A jelikož měl velice slabou imunitu, chytil kdejaký bacil a měl vysoké horečky. Tak se na Removi podepsala léta trápení.

Většinou se po každé své přeměně dal za několik dní do kupy a zase fungoval na sto procent, ale protentokrát si jeho nemoc vzala velkou daň a spočítala si to za všechny ty dny, kdy příliš spěchal zase do školy a neléčil se raději déle.

Sirius, Petr a James trávili večery s paní Lupinovou, která jim vykládala Removy zážitky z dětství. Ukazovala jim fotky z dětství a taky malého vlkodlaka ve třech letech, jak byl nadopován sedativy, aby si neublížil a jak byl stočený do klubíčka a spal.

„No jen se podívejte, kluci, není roztomilý?“

„Takové malé štěňátko,“ rozněžnil se Sirius a pozoroval na fotce každý detail.

Jindy kluci zase v obývacím pokoji hráli šachy s panem Lupinem nebo řachavého Petra.

Jeden den se dokonce sami vypravili někam k vodě, do mudlovské čtvrti, kde Siriusovi, samozřejmě, ani tam nedaly žádné holky pokoj.

„Hele, Siriusi, mám ti vzkázat, že tě támhlety holky zvou do vody,“ Petr se pomalým krokem coural od místního bufetu a tvářil se poněkud naškrobeně.

James vyprsknul smíchy. „Víš, Tichošlápku, asi je to tvůj osud, ale ty ženský ti vážně nedají pokoj!“

„Hele, ale mě žádný ženský nezajímají. Prostě mají utrum, nikam nechci. A do vody už vůbec ne, dneska mi to stačilo!“

„Ale ony si to zřejmě a evidentně nemyslí, kamaráde, koukni na ně!“ James ukázal prstem k místu, kde se usmívala tři děvčata přibližně ve stejném věku jako byli oni sami a mávala na Siriuse, aby se k nim připojil.

„Ne díky,“ snažil se jim naznačit a s nezájmem se obrátil k nim zády, aby se na ně nemusel dívat. Načež se obrátil na své kamarády: „Nemyslíte si, že tahle mudlovská čtvrť je až příliš nebezpečná? Pro příště bych raději volil bazén u Lupinů. Tady se mi vážně nelíbí!“

„Ty si pořád jenom stěžuješ, Tichošlápku. Však tebe jednou ty holky začnou zajímat, a pak budeš mít smůlu, až o tebe žádná nezavadí!“ odfrknul si obrýlený mladík

„No, já si naopak myslím, že o Siria bude zájem vždycky,“ prohlásil lakonicky Petr, „jen se na něj podívej, je hezkej, vtipnej, oslnivej, co by si mohla která jen víc přát? V něm má všechno. A zapomněl jsem to hlavní, na co holky hodně dají, je chytrej a má dobré jméno i peníze!“

„Petře, uvádíš ho do rozpaků, podívej!“ rozesmál se James hledě na Siriovu zaskočenou tvář.

„Víte co, já myslím, že už bychom měli jít zpátky, už je pomalu večer a třeba nás Náměsíčník sháněl.“

„Protentokrát máš pravdu, Tichošlápku,“ přikývnul James a začal balit věci do tašky. Tři děvčata v povzdálí se zklamaně natočila k nim a když viděla, že se balí, vyslala jednu z nich – průkopnici, aby se zašla k nim optat.

„Ehm, ehm,“ objevila se těsně za Siriovými zády, až Sirius polekaně nadskočil.

„Propána krále,“ zvýšil hlas a když zjistil, kdo za ním stojí, ještě víc vytřeštil oči.

Plavovláska s dlouhými copy o něco menší, než James, se na Siria oslnivě usmála, načež mu do dlaně vtiskla nějaký papírek.

„Tohle je moje adresa, nechtěl by si mi napsat?“ zazubila se

„A máš sovu?“ řekl pobaveně Sirius

„SIRIUSI!“ zaznělo dvojhlasně

Dívka nechápavě otočila tvář bokem. „Cože mám mít? Sovu? Proboha, na to co sovu?“

„Já jen…,“ otočil se zvídavě na své dva přátelé, „jsem velice zaujatý ornitolog a hrozně mě zajímají sovy. Víš, třeba taková sova pálená nebo výr. Hrozně mě to baví. Sháním je po zahradách, parcích, v noci tajně chodím lovit, a pak jim doma trhám peříčka a lepím si je na zeď místo tapety. Je pravda, že sem tam na mě z nich vyskočí nějaký ten čmelík a já se pak několik dní drbu, ale ono to pak pomine..“

Dívka se čím dál víc začala tvářit nechápavě a její zrak jasně vypovídal o tom, že si o Siriovi myslí, že asi není normální.

„…no a pak ty jejich nožičky, máma mi z nich vždycky dělá polívku, říkáme ji falešná želví, ale fakt to chutná jako želví polívka a ty pařáty ani nejsou tak tvrdý, je to spíš jako guma, ale je to fakt dobrý, měla bys to někdy zkusit. Samozřejmě oči nejím, ty jsou příliš měkké a takové..no, prostě nechutnají dobře. A taky ušetříme na péřových peřinách. Prvně jsem teda chytal jen holuby, ale natahal jsem si domů kdejaký bordel a kdejakou nemoc, tak mi přišlo, že se sovami to bude více praktické a méně zdravotně závadné, i když ti čmelíci..“ zamyslel se a pohlédl někam do neznáma dělaje, že se zasnil.

Dívka mu mezitím vytrhla lístek z ruky a s naprosto šokovaným výrazem přikráčela vstříc svým kamarádkám, ukazujíc svým ukazováčkem na vlastní čelo.

Petr s Jamesem se začali hrozně smát.

„Myslím, že je načase jít!“ prohlásil rezolutně Sirius a ignoroval ty dva pitomce, kteří se mu hlasitě smáli. Vykročil směrem k nejbližšímu východu.

***

„Tak jak byla u vody?“ ve dveřích je přivítal Remus, který po dlouhé době stál na svých nohách, přidržován svou matkou.

„Znáš to, Remusi, o Siriuse se zase málem popraly nějaké baby,“ rozesmál se Petr.

„Ale náš zkušený ornitolog jim vysvětlil, že proti čmelíkům nemají šanci,“ vložil se do toho James.

„Cože?“ nechápal lazar

„Však my ti to vysvětlíme později,“ rozesmál se nadšeně Petr a Siriova zchmuřená tvář se pomalinku rozjasňovala, když viděla Remuse, jak se směje. Vypadal o mnoho lépe. Když ráno odcházeli, Remus ještě spal. Večer předtím si s nimi sice chvíli povídal, ale nevydržel to dlouho a zase upadl do hlubokého spánku. Ale teď, vypadal rozhodně lépe. Pomalu se mu vracela barva do obličeje. Sice se ještě moc neudržel na nohách a vždy ho někdo musel přidržovat, ale už vypadal zase jako ten starý Remus.

Den co den byly znát změny k lepšímu. Removi se vracela jeho chuť k jídlu a jeho vtip. Častoval své kolegy jedním zářivým úsměvem za druhým a dokonce už i pomalu chodil po svých, sice dost neohrabaně, ale už nepotřeboval ničí pomoc.

Poslední dva týdny prázdnin si kluci pořádně užili. Až do konce zůstali u Lupinů v domě. Školní sovy jako by tušily, kam mají doručit poštu. Přišly jim pozvánky do školy na prvního září se seznamem učebnic pro třetí ročník. V dopise byl také vyplněn formulář pro vstup do Prasinek, který Sirius ihned odeslal svému strýci Alphardovi, kterého poprosil, zda by mu ho nepodepsal a jelikož jeho dobrotivý strýc moc dobře věděl, jaké mají doma poměry, do dvou dnů mu formulář vrátil podepsaný. Sirius si mezitím vymyslel historku, kterou počastuje Brumbála a profesorku McGonagallovou. Jelikož byl údajně celé prázdniny u strýce Alpharda a přišlo mu zbytečné posílat sovu až domů, rozhodl se, že poprosí o podpis jeho.

James s Petrem poslali pro změnu sovy domů a jejich formuláře se vrátily taktéž podepsané, pro změnu jejich vlastními rodiči.

Poslední dva dny se Remus zocelil úplně. Rány se mu zahojily, ale na levém líčku, těsně u ucha, mu zůstala docela malá viditelná jizva, stejně tak i na pravé ruce v oblasti předloktí. Přesto byl Remus plný optimismu.

Ani jeden z kluků se neodvážil se ho zeptat, proč nosí tak zchátralé svršky, když je jejich dům tak honosný a jejich majetek jistě přerůstá jeho možnosti. Koneckonců to byla jeho věc a oni v jádru nitra věděli, že se tímto Remus proti ostatním obrňuje. Nechce, aby byl příliš nápadný a aby si ho lidé všímali. Tímto by totiž na sebe příliš upozorňoval a jistě by si více lidí mohlo všimnou všech těch jizev, všech jeho příznaků a nenávisti ke stříbru, všeho, co souvisí s lykantropií. Časem by se určitě někdo další dopátral k tomu, že je vlkodlak.

Otázkou však bylo, není-li snad nápadný právě v těch svých zalátovaných svršcích, ale zřejmě pro něj bylo jednodušší nosit na sobě něco, co kdysi zničil, roztrhal a znetvořil. Mít nové oblečení pro něj zřejmě nemělo cenu, protože by dopadlo jednou stejně. Přesto občas na sebe hodil něco novějšího a neponičeného.

Když už byl poslední večer, všichni čtyři se rozhodli, že celou noc probdí a nepůjdou spát. Budou si povídat strašidelné historky. Většinu z nich vyprávěl Sirius a to ze svého dětství, což přiznal až po dvouhodinovém vyprávění, jelikož každý jeho příběh začínal větou: Byl jednou jeden malý kluk…

„Nevěděl jsem, že je to u vás doma tak strašné!“ prohlásil posmutněle James. „Tichošlápku, proč si nám to nikdy neřekl?“

„Co, že mě máti mlátí? Ale to není nic neobvyklého,“ ozval se zatvrzele černovlasý hoch.

„Teď si říkám, kdo z nás má horší osud, Siriusi,“ zjihl Remus, „sice jsem vlkodlak, ale na rodinné zázemí si stěžovat nemůžu, naši jsou bezvadní.“

„Stejně jako naši,“ přidal se James.

„Ti moji mají na mě zase příliš velké nároky,“ odkroutil hlavou Petr. „Ale nikdy by mě neuhodili. A už vůbec by mě nevěšeli na pranýř a nemlátili bičem.“

„Vážně to tvoje matka dělá? Siriusi, jak tam můžeš žít?!!! To je příšerné!“ zkonstatoval zhnuseně obrýlený klučina

„Já jsem už tak nějak zvyklý!“

„Ukaž záda!“ prohlásil rezolutně Remus

„Cože?!“

„Ukaž záda, poměříme jizvy!“ mírně se usmál

Sirius se rozřechtal. „Nikdy nevím, kdy mluvíš vážně, Náměsíčníku. Jestli ironizuješ nebo co…“

„Hele, už jsou tři ráno!“

„Už jenom pět hodin!“ odfrknul si James

„Máma nás ráno odveze na nádraží, vzala si kvůli nám volno. Máte doufám všechno sbaleno?“

„Že váháš, Moony!“ ozvalo se trojhlasně a všichni čtyři se hlasitě rozesmáli.