20. kapirola – Mít strach o nejlepšího přítele

Tak..jelikož kupodivu dneska vyhráli Pobertové a musím vás pochválit za „normální“ výsledky a počty hlasů, jelikož jde vidět, že jste si vzali k srdci, že se nemá podvádět.. další kapitola..je zde..

Čas plynul jako voda. Dva týdny, které měly zajistit působnost lektvaru, jenž kluci schovali v komnatě nejvyšší potřeby, byly dávno za nimi. Problém byl v tom, že byl konec roku a James, Sirius a Petr už neměli moc času na jeho vyzkoušení, a tak se dohodli, že se v létě budou tajně scházet a Removi o tom nic nepoví.

Zkoušky byly za nimi a všichni záškodníci, až s výjimkou na Petra, je zvládli téměř na sto procent. Zbývalo posledních pár dní do konce školního roku.

„Hej!“ podél kamenných zdí se ozvěnou linul čísi hlas.

Sirius a Remus se po hlase otočili. Siriovi se zablýskalo pobaveně v očích.

Šlachovitý mladík se plíživým krokem se vztyčenou hůlkou přišoural k nim. Jakmile k nim dorazil, hledě na jejich tváře, stále drže svou hůlku vztyčenou, pravil jemně: „Žádný prudký pohyby!“

Sirius se rozřechtal na celé kolo a zaujal pobavený postoj, načež ihned zareagoval: „Proč, mám někde včelu?“

Remus se nechtě hlasitě rozesmál. Severus Snape pokrčil obočí tak, že se spojilo v jednu vodorovnou linii. „Moc vtipné, Blacku!“ řekl téměř nadpozemsky

„Co nám uděláš, Severusi. Taky nám namastíš vlasy? Promiň, že musím tvou šlechetnou nabídku odmítnout, je to jistě ode mě velice netaktní, ale raději si zajdu do salónu nebo k holiči sám!“

V ten moment, když se Severus zrovna napřáhl, že svého soka řádně ztrestá, k nim přiběhl James s Petrem a oběma se na tváři rozlil pobavený a spokojený úsměv.

„Tak co teď, Srabusi? Čtyři na jednoho, troufneš si?“ zhodnotil spokojeně Sirius situaci.

Severus Snape začal opatrně couvat. V ruce však stále držel svou hůlku a stále ve vzpřímené poloze. Hleděl z jednoho na druhého a opatrně se vzdaloval, až nakonec zmizel za nejbližším rohem.

Čtyřka záškodníků se hlasitě rozesmála.

„Hrdina,“ ulevil si James a obrátil se na kamarády, „právě jsme vás hledali, za chvíli začne slavnost na konec roku.“

„Však my jsme se tam už chystali, ale tady Srabus nás poněkud zdržel,“ obrátil Tichošlápek oči v sloup. „Jsi nějak starostlivý, Jimmy!“

„Já jen, abyste to stihli a aby jste o něco nepřišli, aby vám nevynadali a…,“ pokračoval James zasněně.

„…a abychom nepřišli o výhru nebelvírské koleje, díky tvou zásluhou, samozřejmě, protože pohár jsme získali jen a jen díky tvému famfrpálovému umění, Jamesi. Aby ses mohl v klidu naparovat před Srabusem, Evansovou a ostatními. Že právě ty, nebelvírský chytač, ses zasloužil o tolik kolejních bodů, protože si vyhrál všechny zápasy. Jamesi,“ zasekl se Sirius a hluboce na něj pohlédl, „mám tě dávno přečteného. Jedenácté přikázání – mě neoblafneš!“

Obrýlený chlapec zaskočeně ztuhl. Jeho obočí významně vzlétlo vzhůru. Tak mu to nevyšlo. Někdy si říkal, že nejenže Sirius přemýšlí stejně jako on, ale že si občas přímo půjčuje jeho mozek.

„Nerad tě vytrhuji v tvém přemýšlení o mé dokonalosti a předvídatelnosti, Jamie, ale vážně bychom už měli jít.“

Remus s Petrem se hlasitě rozesmáli, protože James se tvářil jako kakabus a ani necekl. Zase ho jeho kamarád dostal. Jak může pokaždé vědět, na co myslí?

„Nepřemýšlej nad tím, prostě to vím!“ obrátil se znovu Sirius na Jamese.

„Hej!“ klikl na něj hned obratem mladík s úhlovitě černými vlasy. „Tebe snad někdo naučil Nitrobranu!?“

„Neblázni, Jimmy, je mi dvanáct!“ usmál se. „Prostě jsem hodně vnímavý člověk!“

„Ty určitě,“ zkonstatoval suše Remus. „Ty vnímáš jen tehdy, pokud se kolem tebe mihne nějaká pěkná holka nebo když ucítíš vůni marijánky!“

Tentokrát vyprsknul smíchy James. „Velice trefné, Reme!“

„Hej!“ ozval se dotčeně ten, kdož byl hlavní bodem rozhovoru. „Nikdo není dokonalý!“

„A já myslel,“ vložil se do rozhovoru Petr,“ že ty ano,“ zavtipkoval s ironií v hlase.

Jamesovi se ten večer už po několikáté rýsoval na tváři velice pobavený výraz, ale raději to udržel, protože by to bylo zase nadlouho. „No, měli bychom jít.“

***

„A máme tu další konec školního roku..,“ zatímco Brumbál začal svůj obvyklý proslov na konec roku, James se rozhodl, že naposledy si prohlídne každý atom těla jedné nebelvírské dívky, která ho celý rok ignorovala. Jelikož Lily Evansovou dva měsíce neuvidí, byla by škoda zapomenout na tak krásnou tvářičku. Kdyby měl po ruce fotoaparát, hned by si ji vyfotil. Být bez ní dva měsíce, bez možnosti si každé ráno prohlídnout její sametovou pleť a krásně dlouhé rudé vlasy, to bylo něco nepředstavitelného.

„… a teď, dejte si do nosu!“ prohlásil na závěr ředitel školy a posadil se na své místo. Siriova ruka jako na povel vzlétla a stočená v pěst se setkala s Potterovic nosem

„Au!“ zajíkl se James. „Co to děláš, ty pako?!“

Černovlasý kluk po jeho pravici se zatvářil nevinně a svatouškovsky se usmál. „Ale Brumbál říkal, že si máme dát do nosu!“

„Ale neříkal, že je dnes na večeři dršťková!“ ozval se podrážděně Jimmy, jenže tentokrát se mírně zazubil.“

„To je fajn, dejte si do držky, já přinesu kroupy a uděláme jitrnice,“ připojil se Remus dívaje se na své dva kamarády.

Petr se hlasitě rozchechtal. „Tohle mi bude moc chybět!“

„Proč by ti to chybělo, Péťo? Vždyť v létě si nás užiješ až až,“ zareagoval pohotově nebelvírský chytač

„Nejdeš zase za tetičkou Frídou, že ne?“ zeptal se Tichošlápek

„Ne, letos snad ne,“ oponoval Petr. „A co vy, budete tu celé léto?“

„Budete mě muset omluvit, pokud se o úplňku nedostavím. Budu mít zřejmě nějakou neodkladnou záležitost,“ ztišil hlas Remus.

Čtveřice se rozesmála, až se otřásl stůl i s jídlem.

„Remus bude řešit ten svůj chlupatý problém,“ uštědřil mu poznámku černovlasý mladík s očima zamračeného nebe, „nevadí, kamaráde, protentokrát tvou absenci omluvíme.“

„To je fajn, kluci. Léto si pořádně užijeme!“ zkonstatoval odhodlaně James a posunul si brýle ke kořeni nosu.

***

„Poslyšte kluci.. už jsem Removi psal dva dopisy, ale pořád neodpovídá, psal mu někdo z vás?“ James byl v posledních dnech poněkud nervózní. Byl už druhý týden prázdnin, ale Remus ještě stále neodepsal.

„Taky se mi to nějak nezdá, kamaráde, psal jsem Moonymu hned první týden, aby nezapomněl, že se máme u tebe sejít, ale neodepsal,“ přitakal černovlasý hoch a mnul si dolní ret.

„Kluci, mám o něj strach. Vždyť měl už ráno přijet a ani nenapsal, že se zpozdí. Tohle se mi nechce líbit!“ James si posunul brýle ke kořeni nosu.

„Víš, že byl nedávno úplněk, Jamesi,“ proťal po chvíli ticho Petr, „třeba se Remus ještě zotavuje..“

„To je blbost, Péťo, Remus se nikdy nezotavuje tak dlouho, vždycky mu stačily maximálně dva dny, ale úplněk byl aspoň před týdnem.

„Já vím, jen jsem se to snažil nějak ulehčit, taky mám o něj strach!“ zašeptal omluvně Petr.

„Všichni máme o něj strach,“ doplnil ho Sirius. „Neměli bychom napsat jeho rodičům nebo tak něco? Paní Lupinová by nám určitě odpověděla.“

„Asi ano, jdu pro pergamen a brk, tohle se mi vážně nechce líbit!“

Dlouhé dva dny museli čekat na odpověď. Přesně, jak tvrdil Sirius, Remusova matka klukům odepsala, ale to, co v dopise psala je nikterak nepotěšilo.

James roztřeseně držel kus papíru a koukal z jednoho kamaráda na druhého.

„Co tam píše, no tak, Jimmy, mluv!“ žadonil zoufale Sirius.

„Píše..,“ polknul, „píše, že je Remus zraněný. Opravdu to mělo co dočinění s úplňkem,“ obrátil zrak na Petra, „při posledním úplňku se strašlivě pokousal a ztratil hromadu krve. Je v bezvědomí!“

„Proboha!“ přikryl si Petr ústa a Sirius na Jamese nevěřícně hleděl, načež okamžitě pravil:“Musíme za ním!“

„Souhlasím!“ obrýlený chlapec vytáhl další pergamen, ve kterém prosil Removu matku, zda by ho kluci nemohli navštívit.

„Myslím, že letošní léto se z nás ještě zvěromágové nestanou,“ prohlásil zbědovaně Petr.

„Však máme času dost, nehoň to, Petře, stejně bychom to do dvou měsíců nezvládli a Removo zdraví je přednější!“

„Jdu si sbalit,“ prohlásil rezolutně Tichošlápek.

***

Dům rodiny Lupinových byl velice honosný. Tak honosný, že to ani jeden z kluků nečekal, protože Remus nikdy nevypadal na to, že by pocházel z bohaté rodiny. Manželé Lupinovi byli vážení kouzelníci, kteří přispívali na mudlovskou i kouzelnickou charitu a kteří svými silami pomáhali lidem, jak jen to šlo. Proto také paní Lupinová povolila klukům, aby přišli Removi dělat společnost, poněvadž sama toho měla plno a její manžel nesl nemoc svého syna velice těžce.

Když vstoupili do přijímací haly, musel Sirius Petra upozornit, aby zavřel svou plně otevřenou pusu, jelikož vypadal jako pěkný pitomec. „Ještě bys měl začít slintat,“ zapomněl prohlásit posměšně.

Vstupní hala byla opravdu obrovská. Na zdech visely obrazy nějakých kouzelníků, kteří se hýbali, hned naproti nim bylo robustní schodiště z ebenového dřeva, jež zaplnilo polovinu ze síně, vedlo do prvního patra, kde měl Remus zřejmě svůj pokoj. Koberec byl sametový, měl nádech višní a stěny zářily bílou barvou.

„Páni, a to jsem myslel, že žiju v přepychu,“ zavtipkoval Sirius, „kdyby tohle viděla moje matka, zbledla by závistí!“

„Proč nám nikdy Remus neřekl, že jsou jeho rodiče tak bohatí? Kdyby mi neřekla máma, do čeho všeho přispívá paní Lupinová, ani bych to nevěděl a v ten moment by mi tahle síň přišla vážně.. no prostě by mi vyrazila dech!“ naškrobil se James

„Zřejmě se za to nějakým svým způsobem styděl, i když nechápu proč. Proto možná nosil ty otrhané svršky!“ pokračoval

„Nebo na sebe holt nechtěl moc poukazovat, zvlášť, když víte, jaký má handicap. Je to pak logické, že na sebe nechtěl upozorňovat. Holky by se na něj lepily, vždyť je to sympaťák a navíc prachatej, žádná by si ho nechtěla nechat ujít!“

„Nežárli na něj, Tichošlápku!“ zasmál se Petr. „Prostě by tě trumfnul!“

Z rozhovoru je ale vyrušila paní Lupinová, která je s obrovským nadšením přivítala a a následovně i zavedla do Remova pokoje, který už moc o bohatství nevypovídal. Zřejmě neměl Remus moc kladný vztah k penězům, protože u něj v pokoji to naopak vypadalo jako u obyčejného kluka, který si na všechno vydělává sám.

„Chudáček můj malý,“ sklopila oči Remova matka, „ještě nikdy to s ním nebylo tak vážné. Když byl malý, taky se pokousal, ale nikdy neztratil tolik krve. Lékouzelník říkal, že to bude nějakou dobu trvat, než se zase vzpamatuje. Ach chlapci, jsem moc ráda, že jste se na něj přijeli podívat. Jsem hrdá, že má můj syn takové přátelé, kteří ho přese všechno mají rádi!“

„My bychom Remuse nikdy neopustili, paní Lupinová. Je to náš nejlepší kamarád!“ prohlásil hrdě James a Sirius s Petrem souhlasně přikývli.

„Ach,“ oči ženy se zalily slzami a na všechny tři se spokojeně usmála, „děkuji vám, chlapci. Remusek je úžasný kluk a moc by mě mrzelo, kdyby tím svým vlkodlactvím musel trpět i mezi lidmi, už stačí jen pomyšlení na to, že bude jednou diskriminován a nebude moci sehnat práci. Navíc je natolik tvrdohlavý, že by si naše peníze jako výpomoc nikdy nevzal, nevím, co s ním jednou bude, ale mám o něj strach. Moje jediné dítě!“ vytáhla z kapsy kapesník a zanechala kluky s Remusem o samotě.

Removo tělo nehybně leželo na posteli a bylo přikryto peřinou. Ve tváři byl nesmírně bledý a šrámy na jeho obličeji se ještě ani pořádně nezacelily. Když se ho Sirius dotknul, šokovaně odskočil, jelikož jeho ruka byl ledová, jako by to snad už měl mít za sebou.

„Mám obavy, kluci, že je to s ním vážně zlý!“ oddechnul poraženecky černovlasý hoch a znovu vzal jeho ruku do dlaně. „Jestli se z toho dostane, přísahám, že už nikdy nebudu trápit Srabuse!“

„Já taky,“ doplnil ho James a smutně se na Remuse zadíval. „Kéž by byl aspoň při vědomí a věděl, že jsme za ním přijeli. Vypadá jako živá mrtvola. Nerad ho takhle vidím!“

„A my snad jo?“ ozval se podrážděně Petr. „Chudák Remy, mít tak zničený život. Paní Lupinová měla pravdu, Vlkodlaky dneska každý odsuzuje.. budou ho diskriminovat!“

„Ty sis zezačátku taky nebyl přímo jistý, jak reagovat, Péťo!“ ohradil se Sirius.

„No hlavně, že ty ano, Tichošlápku!“ odseknul James

„Víš, co mi můžeš, Jimmy?!“ opáčil naštvaně Sirius. „Už jsem se za to omluvil jak tobě, tak Removi, tak už toho sakra nech!“

„A mně budeš nadávat, Siriusi, vždyť já mám Remuse taky rád!“ přidal se hned Petr

„DOST!“ zaznělo sporadicky z jistého nečekaného místa. „Snad se tu nebudete hádat, kluci. Děláte, jako bych to měl už spočítaný!“

„REMUSI!“ zaznělo trojhlasně a všichni tři se s úsměvy obrátili k posteli, kde se právě probral jejich čtvrtý kamarád.

Remus se na ně spokojeně zaculil, přesto na něm bylo poznat, jak je unavený.