2. kapitola – O několik desítek let zpátky

O několik desítek let zpátky
Mírně se převalila na posteli. No jistě, věděla, že to byl jen sen. Ona dosud spala a všechno se jí zdálo. Ale teď už musí opravdu vstát a připravit se na cestu do školy. Pomalinku rozevřela víčka. Nechápala. Naskytnul se jí pohled na skupinku lidí starostlivě stojících kolem její postele. Všechno kolem bylo zahalené do bílé barvy a ona si všimla, že leží v bílém povlečení. Ona nikdy nemívala bílé povlečení, takže sotva leží doma ve své posteli. Zrakem spočinula na nejbližší osobě po její pravici.
`Ne, to není možné, to se mi jen zdá..je to jen sen..já opravdu ještě spím, vždyť tohle..je..nemožné..´ Byl to on. Albus Brumbál tu před ní stál živý a zdravý a dokonce jí přišlo, že i o něco mladší, než ho znávala. Zvědavě si ho prohlížela a on na jejím výrazu poznal, že není něco v pořádku.
„Vy..vy tu nemáte být!“ Zděsila se dnes už podruhé.
Brumbál se mile usmál a poposunul si své půlměsíčkové brýle. „Myslím, že to je naopak, slečno..“
„Weasleyová..“
Brumbál i lidé kolem se na ni podivně podívali, jako by se snad praštila něčím do hlavy.
„Vy jste dcera Artura a Molly?“ Zeptal se udiveně Brumbál.
„Já jsem myslel, že mají tři syny a nikomu z nich ještě není ani jedenáct,“ dodal podiveně muž stojící vedle ředitele školy.
„Ano, copak.. proboha? Kam jsem se to dostala?“ Ginny si prohlídla vlasy madam Pomfreyové a zjistila, že v nich chybí několik šedivých vlasů, které mívala. Byla tak nějak..mladší. „Jaký je rok?!“ Poposunula se dozadu, blíže ke zdi, aby se mohla pořádně opřít.
„Rok?“ Zajímal se ten mladík, který Ginny pomohl dostat se do ředitelny.
„Tuším, kam slečna míří,“ pokynul Brumbál mladému profesorovi, aby utichnul. „Slečno Weasleyová? Jak jste se sem dostala?“
„Já? Normálně.. totiž..měli jsme povoleno do školy přicestovat přes krb, teď, když je Voldemort po smrti..“
„…pšššššt,“ zachraptěla madam Pomfreyová, načež se otočila na Brumbála, „proboha, Albusi, to děvče se asi uhodilo pořádně do hlavy, co to tu vykládá?“
„Nemyslím si, že se udeřila do hlavy, Poppy. Jen si myslím, že tu máme návštěvu z budoucnosti!“
Ginny přeskakovala zrakem z jednoho na druhého a vůbec nechápala, jak se sem dostala. Ale dávalo to smysl. Takže se opravdu dostala do minulosti? To ten stín..to ten prášek, co jí vhodil do krbu, když chtěla přicestovat do školy. Ale proč? Proč se dostala právě tady? Proč ji sem poslal?
„Pane profesore,“ skočila jim do řeči Ginny, „jaký je rok?“ Zopakovala svůj dotaz.
„Je rok 1977, slečno Weasleyová,“ řekl s naprostým klidem.
„Cože? Takže ono mě to přeneslo o nějakých dvacet let nazpět? Proboha proč?“ Chytla se za hlavu a zavřela oči, stále tomu nemohla uvěřit.
„Zeptám se ještě jednou. Jak jste se sem dostala? Říkala jste, že jste přicestovala krbem..“
„Ano, krbem. Byla jsem normálně doma a bylo mi dovoleno přicestovat do školy Letaxem. Vešla jsem do krbu, a pak se objevil ten stín..“
„Jaký stín?“ Vyptával se ředitel.
„Nevím, najednou z ničeho nic se objevil a ve chvíli, kdy jsem vhodila do krbu Letax, tak on vhodil nějaký zlatý prášek a hned na to jsem se objevila v nebelvírské společenské místnosti, v této době.“
„Zlatý prášek, říkáte.. stín..“
„Mně se to opravdu nezdálo, pane řediteli, mluvím pravdu!“
„Já vám věřím, slečno.“
„Ale, jak se teď dostanu zpátky do své doby?!“
„Jaký máte studovat ročník, slečno?“
„Sedmý. Ale je mi už osmnáct, rok jsem nemohla studovat, protože se děly..“
„..neříkejte mi to,“ skočil jí do řeči Albus Brumbál. „Znalost budoucnosti náleží pouze vědmám. Neměli bychom vědět, co se za dvacet let stane, drahá slečno. Prosím, nesmíte nikomu sdělit, co se bude dít, nebo můžete narušit časovou kontinuitu a můžete tím dokonce ohrozit i vlastní život.“
Ginny hlasitě polkla. „Ale co semnou teď bude, pane? Co si počnu, jak se vrátím?“
„To nebude tak jednoduché, slečno,“ mnul si bradu bradavický ředitel, „pokud jsem vás dobře poslouchal, tak ten zlatý prášek, o kterém jste mluvila.. je Antibariérový poprašek, který je velice vzácný a u nás v Británii se dokonce nevyrábí.“
„Cože?!“ Pískla Ginny.
„Bude velice těžké ho sehnat. Ministerstvo kouzel tuším dokonce zakázalo jeho používání a oficiálně byl tento prášek stažen z trhu,“ doplnil ředitele mladý profesor.
„To je pravda,“ souhlasil Brumbál, „jediné místo, kde by ho bylo možné sehnat, je černý trh.. Hagrid by se o to mohl postarat,“ přemýšlel nahlas postarší muž.
„A jak dlouho by to trvalo, než by ho Hagrid sehnal?“ Ginnin hlas zněl poněkud nervózně. Ale kdo by v její situaci nebyl.
„To nemám ponětí, slečno Weasleyová. Taky je možné, že tento prášek neseženeme ani na černém trhu. Jak jsem říkal, je velice vzácný a u nás se nevyrábí, je protiprávní. Lidé ho dříve využívali právě na cestování časem. Stejně jako jste cestovala vy, tento prášek se využívá stejně jako Letax, jen vás dostane do jiného času a na místo, jaké si řeknete. Myslím, že ten váš stín se postaral o to, aby vás dostal právě sem.“
„Ale proč? Jak se člověk dostane do toho času, kam právě chce?“
„Stačí, když osoba, která má prášek v ruce, na onu dobu pomyslí. Vy jste k tomu vlastně přišla jako slepá k houslím. Ten váš stín se vše postaral sám, bez vašeho vědomí. Vy jste jen zadala adresu, kam se chcete přemístit, on se postaral o datum. Jen by mě zajímalo, čí duše to byla.“
„Duše?!“ Zeptala se nechápavě Gin.
„Ano, jak jste mi ho popsala, takovou podobu mají jen uvězněné duše. Duše mrtvých, na kterých lpíte. Zřejmě vám zemřel někdo, na kom vám hodně záleželo.“
Ginny sklonila hlavu ke svým dlaním. Smutně zamžourala očima a skousla dolní ret. Ne, nemohla brečet. Ne tady!
„A myslíte, pane profesore, že ten někdo mě sem poslal?“
„Ano.“
„Ale proč? Když nesmím změnit budoucnost, nesmím nic říct, proč mě tu poslal?“
„Možná kvůli vám. Třeba vám v této době chtěl něco ukázat, přivést vás na jinou cestu. Chtěl, abyste něco změnila..ne budoucnost, ale abyste se sebou něco udělala. To je aspoň můj názor.“
Ginny se na chvíli zamyslela. Pokud to byl opravdu Harry, jak předpokládala, proč chtěl, aby se ocitla právě tady? V době jeho rodičů? Proč ji poslal do tohoto roku? Co tu získá, co tu najde? Proč tu má být? Měl ji k tomu cestování propůjčit aspoň nějaký seznam nebo plánek aktivit, které by zde měla provádět, aby splnila jeho přání.
„Co budu teď dělat, pane profesore? Pokud ten prášek nezískáme?“
„Myslím slečno, že zatím zde můžete zůstat a studovat sedmý ročník, dokud na něco nepřijdeme. Pokud by ten prášek nebyl k dostižení, museli bychom zvolit jinou variantu,“ řekl s chladnou hlavou. „Myslím, že už jste v pořádku, jen jste omdlela. Nebylo to nic vážného..takže.. Netřeba vás zařazovat, viďte? Říkala jste, že jste cestovala do Nebelvíru a vaši rodiče chodili také do Nebelvíru, takže zařazování ve vašem případe nebude nutné. Nutné však bude změnit vám příjmení. Vaši rodiče jsou velice známí a příjmení Weasley není tak běžné.“
„Jistěže,“ souhlasila bez přemýšlení, „takže zde budu studovat, dokud neseženete ten prášek.“
„Přesně tak. Máte všechny věci nakoupené? Nejspíš ano, viďte?!“
„Ano.“
„Výborně, v tom případě můžete jít zpět na kolej. Studentům řekneme, že jste přestoupila z jiné školy. Večer před příjezdem studentů se ke mně ještě stavte, jak jste se rozhodla pro své příjmení a školu. Přeji vám tedy příjemný školní rok, slečno Weasleyová,“ usmál se chystal se na odchod, když v tom se ještě na chvilku rozmyslel. „Mimochodem, jak jsem říkal, lidé kolem vás by neměli znát svou budoucnost, ani tu vaši. Ať už se ve vašem světě stalo cokoliv, nesmíte jim to říct, je vám to jasné?“
„Ano, pane řediteli! Nashledanou.“
„Naviděnou, slečno.“
***
Ginny se otráveně rozvalila do křesla v nebelvírské společenské místnosti. Nevěděla, kam má jít. Byla už dávno převlečená do školního hábitu. Nevěděla, které komnaty patří sedmým ročníkům, a tak se prostě rozhodla, že odpoledne nakonec stráví v knihovně a opráší své znalosti.
Schylovalo se k večerní ceremonii. Venku se stmívalo a Ginny bylo jasné, že za chvíli dorazí spěšný vlak do bradavického nádraží. Celý den přemýšlela o svém příjmení a původním fiktivním studiu. Byl čas. Zaklapla poslední rozečtenou knihu a zamířila do ředitelny.
Zvolila heslo, které odpoledne mladý profesor, kterého vlastně doposud neznala jménem, vyřkl. Chrlič před ní se pomalu oddaloval a odhaloval tak schody do ředitelny.
Ginny po schůdcích vystoupala nahoru, dveře od Brumbálovy pracovny byly otevřené. Zřejmě už ji očekával.
„Vítejte, slečno. Posaďte se,“ pokynul rukou na křeslo, které stálo přes stůl naproti jemu. „Už jste rozhodnutá?!“
„Ano.“
„Takže?
„Ginevra Molly Grangerová,“ rozhodla se, že si vezme příjmení své nejlepší kamarádky. Jelikož bylo velice málo pravděpodobné, že někdo s takovým příjmením zde bude. Jelikož Hermiona byla z mudlovské rodiny.
„Vítečně a škola?“
„Čarodějnická škola magie na Gibraltaru,“ hlesla, „jednou mi o ní vyprávěla moje nejlepší kamarádka. Je to kolonie Velké Británie, takže by nebylo nic zvláštního, že jsem přestoupila sem.“
„Ano, to máte pravdu,“ řekl uznale Brumbál, „moc dobrý nápad. Navíc tato škola je méně známá a málokterý student ví, kde přesně je. Nikdo neví, jak to tam chodí, takže případné zvědavé dotazy na vaši osobu, které jistě od studentů dostanete, můžete zodpovědět po svém a nikdo nepojme podezření. Velice dobrý nápad!“
„Děkuji.“
„Tak, to bychom měli. Teď můžete jít. Troufám si tvrdit,“ postoupil k oknu své pracovny, „že studenti už jsou zde. Měla byste jít do Velké síně na ceremonii,“ přívětivě se usmál a ukázal na dveře, „já za chvíli dorazím také.“
„Děkuji,“ stoupla si Ginny a zamířila ke dveřím. Na prahu se s ředitelem školy rozloučila a zamířila přímo do Velké síně na večeři.
Cestou do Vstupní haly a následovně o do Velké síně přemýšlela nad mnoha věcmi. Ona se zde vlastně setká s Harryho rodiči. On je nikdy nepoznal a ona může spatřit stvořitele člověka, kterého tolik milovala.
Pozná Siriuse ještě zamlada, uvidí ho zase živého a zdravého. Docela byla zvědavá na to, jaký bude. V dospělosti to byl tvrdohlavec, ale byla s ním velká legrace. Dokázala si představit mladého Siriuse, jak na ten svůj důvtip a humor nabaluje studentky.
Taky Remus, uvidí a pozná Remuse, pilného studenta, vlkodlaka a zároveň svého bývalého profesora Obrany proti černé magii. Docela ji zajímalo, jak bude Remus Lupin vypadat v sedmnácti letech.
Hlavou se jí honilo tolik myšlenek. Najednou jí došlo, že bude asi s Harryho matkou spát v jedné komnatě. Je přece rok 1977 a Harryho rodiče by také měli letos navštěvovat sedmý ročník. To tedy znamená, že Lily je taky v sedmém ročníku, zároveň s Ginny a budou spolu sdílet komnaty.
Hrdinsky vstoupila do Velké síně. Z poloviny byla už zaplněná studenty. Všimla si, jak se desítky párů očí odlepily od stolu či od svých přátel a zvědavě propalovaly Ginny. Bylo jí jasné, že všichni pochopili, že není odtud. I na tak velké škole člověk pozná, kdo tu nepatří a kdo ano. Sice se neznají všichni jmény, ale od vidění zná každý každého a dívky, jako je Ginny, by si nikdo nemohl nevšimnout. I ve své době byla na škole hodně oblíbená a kluci ji pozorovali, holky jí záviděly, všichni ji znali, i když ona neznala všechny.
Pomalinku přimžourala k nebelvírskému stolu, kde sedělo zatím jen několik děvčat. A všechny byly příliš mladé. Dívky ze sedmého ročníku zde zřejmě asi nebyly.
Posadila se a nervózně se rozhlížela kolem. Bylo to, jako by tu byla poprvé. Jako když tehdy v prvním ročníku vstoupila na pozemky této školy, když ji Moudrý klobouk zařadil do koleje a když tu ještě nikoho neznala. Cítila se jako opička v Zoo, všichni si jí okukovali a vůbec se svou zvědavostí netajili. Rozhodla se, že si jich nebude všímat, ignorace je nejlepší způsob obrany. Teda aspoň teď. Jindy by na všechny vyslala Netopýří kletby, ale teď to nemohla udělat. Hned první den by si tu udělala ne zrovna dobré jméno.
Rezignovaně oddechla. Ve chvíli, kdy složila ruce na stůl a snažila se detailně prohlídnout suk ve dřevěném stole, od dveří se k ní linul hlasitý a pobavený smích. Stejně, jako polovina dívčí populace v sále, odlepila oči od stolu a zadívala se ke zdroji toho smíchu. Čtyřčlenná skupinka kluků si to ládovala k nebelvírskému stolu. Ginny poskočilo srdce, to jsou oni. To jsou Pobertové. Poznávala je. Poznala Siriuse a Remuse… a taky.. Jamese. Proboha, jak ten byl podobný Harrymu. Ginny až naskočila husí kůže. Byl mu tak neskonale podobný, jako by mu Harry z oka vypadl, jen vyjímaje jeho očí. Cítila, jak jí tuhne krev v žilách.

Zřejmě se na ně díval a už moc dlouho, poněvadž si jí Sirius všimnul a ukázal na ní prstem. Už nebylo co dělat, nemohla se schovat a nemohla tuhle situaci nijak zachránit. Už si jí všimli. Byla zvědavá, jak vysvětlí tuhle trapnou situaci, že na ně civěla jak na svatý obrázek.

123 komentáře “2. kapitola – O několik desítek let zpátky

Napsat komentář: Lenka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..