Jak zatočit se Severusem Snapem – 2. kapitola

Školní trest

Přesně jak čekal, bylo mu jasné, že se ta holka rozhodne sabotovat příchod, a že rozhodně nepřijde včas, jak bylo domluveno. To je celá ona. Vždycky Severusi Snapeovi odmlouvala, byla drzá, smála se mu do obličeje, když jí odebíral body. Ti dva si nikdy nepadli do oka. A ještě víc ho žralo, že ona je natolik inteligentní, že zvládá veškeré předpoklady pro studenta na OVCE Lektvarů a stačilo by několik let učení navíc a kdo ví, třeba by se mohla jednou rovnat jemu samotnému. Nepřišla včas, jen aby mu dala najevo, že on pro ní není autoritou, i když věděla, že si za tohle vyslouží delší trest. I tuhle oběť byla schopná podstoupit. To byla celá ona.

Strašně Severusovi připomínala chování jeho bývalého, teď už mrtvého, spolužáka Jamese Pottera, vlastně i Blacka. Oba dva byli natolik arogantní, že by se nedivil, kdyby ta holka byla jakkoliv spřízněna s nimi samotnými.

Když konečně s pětiminutovým zpožděním dorazila, Snape se usmíval ještě víc, než odpoledne, když jí trest zadal. „Pět minut, slečno Lautrecová, víte, co to znamená?“

„Netuším,“ vykulila oči a tvářila se pobaveně, „nechám se podat!“

„Koukám, že máte skvělou náladu. To je jenom dobře, aspoň se budete u zadaného úkolu dobře bavit,“ vycenil zlověstně zuby, „mimochodem, deset bodů dolů za Váš pozdní příchod.“

„Jak nečekané,“ zvolala.

„Dalších pět bodů,“ nenechal se nijak vytočit. Už dávno si zvykl na její urýpané narážky, už dávno pro něj nebyly urážkou, nýbrž důvodem pro další školní trest, u kterého se pro změnu bude bavit on.

„Jsem dojata!“

„A dalších pět bodů,“ pronesl libozvučným tónem připomínající zpěv ptáků a výborně se u toho bavil jejím neuváženým chováním.

„Tak přejdeme k věci, ne?“ Odsekla na rovinu a bez váhání.

„Taky se na to těšíte stejně jako já?“ Probodl ji pronikavým pohledem.

„Samozřejmě,“ dodala samolibě a nenechala se vyvést z míry.

To je ta nechutná hrdost Nebelvírských, pomyslel si Severus.

„Dejte mi hůlku,“ nařídil jí bez okolků a natahoval k ní svou pravou ruku zahalenou v černém hábitu.

Maewe neváhala a hůlku mu podala, dokonce bez jakéhokoliv remcání.

„Budete přendávat obsahy těchto nálevů do nálevů po mé pravici,“ poukázal na připravené sklenice, „jak vidíte, už jsem Vám to nachystal. Tyto nádoby už jsou staré a opotřebované,“ sjel pohledem ke starým nálevům, „potřebuji proto nové. Uděláte celou tuto řadu!“ Pokynul rukou.

Maewe koukla na kopu sklenic řadících se vedle sebe, v nichž plavalo cosi, co ani nedokázala pojmenovat. Cosi slizkého. Myslela si, že bude Snape o něco originálnější, koneckonců tohle nebyl první úkol, který u něj odstála a všechny ostatní byly podobné tomuto, i když ještě nikdy nebyla nucena strkat ruce do něčeho tak ohyzdného.

„Pozor na tu první pětici nádob. Kdyby se vám nálev dostal do krve, nechci vědět, jakou by provedl paseku. Následky by byly zřejmě nedozírné. Kdyby přece jen náhodou, počkejte si až u vás na koleji a pro případ potřeby si omdlete tam, já na to opravdu nejsem zvědavý,“ odsekl chladně.

Maewe si ho chvíli prohlížela. Přestože se na ni snažil udělat dojem nedostupného a chladného mladíka, jeho obličej mluvil jinak. Netvářil se tak zarputile a nenávistně, jak by měl původně v plánu. Zřejmě zapomněl ovládat své grimasy. Přesto jeho hlas zněl téměř nadpozemsky.

Severus Snape podal Maewe nálevku a pár gumových rukavic pro případ, že by snad měla na rukou oděrky, rozhodnut, že jakmile přesune těch zmíněných pět nálevů, zase jí je vezme, přičemž se zlověstně usmíval tím svým nechutným úšklebkem.

Spokojeně se usadil ke stolu a vzal si pojednání třetích ročníků k opravě. Na Maewe už se ani nepodíval, jen zavelel: „Můžete začít!“

Maewe se od něj znechuceně obrátila a koukla na první nálev. Plavalo v něm cosi zeleného, neurčitého, co pouštělo jakousi věc tuze podobnou žabincům. Jakoby Snape tušil, že snad ze všeho nejvíc nenávidí žáby.

„To mě zajímá, kdo dnes vyhraje!“ Řekl jen tak mezi škrábáním brku Snape. „Mám vsadit na vás, slečno?“

„Já bych vsadila na indiány, a víte, jak se tento film jmenuje? Little Big Horn,“ aniž by čekala na jakoukoliv reakci, které se stejně nedočkala, natáhla si na ruce gumové rukavice a strčila ruku dovnitř připraveného nálevu. Přesto se rozhodla trochu Snapea potrápit, i když si byla jistá, že s tím počítá. „Pane a kolik stojí takový hnus, co v tom plave?!“

„To není žádný hnus, to je.. proč to vlastně chcete vědět?“ Podivil ho její zájem.

„Když vám to řeknu teď, nebudete na Vánoce překvapený!“

„Tak dost!“ Zaburácel. „Hleďte si svého a makejte! Já tu nejsem pro legraci! To je Váš úkol a je mi jedno, jestli se vám nelíbí, nejsem tu proto, abych se vám líbil!“

„Tak to tu jste správně, pane!“

„Vaším životním cílem je zřejmě připravit nebelvírskou kolej o veškeré body, ale já Vám s tím mile rád pomohu. Za Vaši poslední poznámku strhávám Nebelvíru dalších dvacet bodů a teď už držte zobák!“

Maewe se spokojeně usmála, protože se jí opět povedlo Snapea trochu vytočit. S obrovským sebezapřením vložila znovu ruku do nálevu a uchopila tu kluzkou věc. Vhodila ji do připravené sklenice, kterou ihned zalila připraveným lákem.

Snape si mezitím začal prozpěvovat, i když, v jejích uších to spíše znělo jako sakra špatně naladěné housle. Ale po chvíli se jeho hlas začal více pročišťovat a ona mezi tóny rozpoznala Osudovou od Beethovena. Zřejmě jí tím chtěl něco naznačit.

Přestala věnovat pozornost své činnosti, otočila se na Snapea a přemýšlela, jak znovu ho potrestat, držíc stále v rukou další starý nálev, který vypadal, jako by byl olezlý pavučinami. Ani nepocítila, že ve chvíli její nepozornosti jí v ruce sklenice praskla. Sklo se jí zarylo přes gumovou rukavici přímo do dlaně a prořízlo bříška prstů. Zbytek s třískotem dopadl na zem.

Snape ihned instinktivně zhodnotil situaci. Bylo zle! Přejel pohledem od rozbité sklenice až po Maewinu krvácející ránu. „Náno pitomá!“ Rozkřiknul se, ale spíš to znělo, jako by měl snad strach. Severus Snape, jenž má strach, to se vidí málokdy. Vlastně ho takového Maewe nikdy neviděla. Spíš než rozčíleného, tak rozrušeného obavami. Nečekal ani vteřinu a přiběhl přímo k ní.