2. kap. – Profesorka Morisnová

Publikováno 29. 10. 2005Aktualizováno 6. 5. 2024Od BlanchKategorie:+ Počátky Pobertů v Bradavicích

Druhý den, když šli ráno na snídani, jim prefektovi rozdali rozvrhy hodin.

„Tak, první hodina je Bylinkářství. Paecy Cornwell z pátého ročníku říkal, že Prýtová je fešanda,“ cenil zuby Sirius.

„Hmm,“ přitakal James „to uvidíme. Co mě fakt ale děsí, je to Přeměňování se Zmijozelem. Příšerná kombinace! Umíš si to představit?“

Sirius s Remusem přikývli.

První hodinu Bylinkářství trávili ve skleníku číslo jedna. Jelikož to byla první hodina, nečekalo je nic strašného. Celá třída už byla shromážděna, ale profesorka pořád nikde. Po chvíli se ale dostavila.

„Myslím, že Cornwell měl pravdu,“ usmíval se James.

Před nimi stála malá, ale pohledná mladá žena s černými kudrnatými vlasy.

„Ta tu nejspíš není dlouho,“ špitl Sirius.

„Dobrý den třído. Jsem profesorka Prýtová a budeme spolu mít hodiny Bylinkářství. Dnes se budeme bavit spíše o tom, co od vás budu očekávat a co budeme dělat.“

Do konce dvouhodinovky si povídali. Pak následovala přestávka na oběd a potom již očekávané Přeměňování.

James se Siriusem si sedli do poslední lavice a před ně si sedl Remus s Petrem. Petr si pomalu začínal zvykat.

Kolem jejich lavice prošel Lucius Malfoy, který si chtěl také sednout, co nejdále, ale jak zahlédl Remuse, pravil Goyleovi: „Před takového nuzáka si sedat nebudu!“

V tom ale Siriusovi došla trpělivost, vyskočil na nohy: „Cože jsi to řekl ty hade?! Zopakuj to!“

Kdyby ho Remus s Jamesem nechytili, vrhl by se na něj.

„Ještě jednou ty odporná kryso a uvidíš, co s tebou provedu!“ křičel na Malfoye, který beze slova odešel.

„Kašli na něj Siriusi, je to jen namyšlený zbohatlík a srab!“ uklidňoval ho James. Když si nakonec sedl, tak se Sirius uklidnil, ale nespustil z Malfoye oči.

„Díky, že ses mě zastal Siriusi, ale to nebylo nutné…,“ otočil se na něj Remus.

„Nebylo nutné? Parchant jeden. Nikdo nebude urážet mé kamarády.“

Remus se jen usmál a zbytek jejich pozornosti si už vyžádala profesorka, která právě vešla do učebny.

Aniž by pozdravila, řekla jim svoje: „K Přeměňování patří některá z nejsložitějších a nejnebezpečnějších kouzel, která se budete muset naučit. Každý, kdo by si při mých hodinách chtěl zahrávat, tak odejde a už se nikdy nevrátí. To je mé první a poslední slovo, berte to jako varování!“ Pak proměnila židli v ovci a zase nazpátek.

Na všechny studenty to udělalo obrovský dojem. Nemohli se dočkat, kdy začnou také praktikovat podobná kouzla, to už ale profesorka psala na tabuli spoustu složitých pokynů a návodů a rozdala jim párátka, ze kterých měli udělat praobyčejný špendlík.

Na konci hodiny to zvládli jediní čtyři studenti. James, Remus, Sirius a Severus Snape. Když to James se Siriusem viděli, oba se na sebe škaredě šklebili.

„Výborně. Čtyři studenti? To je skvělý výsledek. Pět bodů pro Zmijozel a patnáct bodů pro Nebelvír,“ obdařila je svým úsměvem a Sirius s Jamesem se divili, že se tahle ženská dokáže tak hezky smát.

Na hodině Létání je už na hřišti čekal mladý profesor jménem Abram Chandler.

„Vítám vás studenti. Nebudu to prodlužovat. Každý se postaví ke svému koštěti.“

Všichni se postavili na svá místa. Sirius si povšimnul, že naproti němu stojí dívka, jež má žluté oči. Myslel si, že špatné vidí, ale když mu to James i Remus potvrdili, raději se věnoval tomu, čemu měl. Profesor dále pokračoval v pokynech. „Tak a teď vztáhněte svou pravou ruku dopředu. Tak, aby byla nad koštětem a křikněte VZHŮRU. Asi takhle. Vzhůru!“ profesorovo koště bylo náhle v jeho pravé ruce „Prosím, zkuste to.“

Prostorem se teď linulo VZHŮRU v každé tónině hlasu.

První držel koště v ruce James a ta dívka se žlutýma očima. Komu to vůbec nešlo, byl Petr a nějaký chlapec z Havraspáru.

„Děláte to špatně Quirelle. Takto!“ Ukázal profesor a Petra pobídl, aby udělal to samé.

„Tak a teď si každý dáte koště pod nohy, jako byste na něm seděli. Takto,“ předvedl profesor „pak si na něj nasednete a nohama se odrazíte od země. Rukama koště pevně držte, mírně se nadzvedněte nad zemi a zase se vraťte na původní místo. Předvedu vám to.“ Učitel si sedl na konec koštěte, špičkami se odrazil od země. Asi dvacet centimetrů se vznášel nad zemí, a pak zase dopadl zpět na zem. „Tak prosím a teď vy!“

Jediní, komu se to opravdu povedlo, byli zase James a ta zvláštní dívka.

„Výborně, pět bodů pro Nebelvír a pět bodů pro Havraspár. Ostatní cvičte to, co jsme dosud zkoušeli a vy dva pojďte prosím ke mně.“

James i dívka popošli k profesorovi.

„Máte talent, ale ještě bych si chtěl něco zkusit. Proleťte se mi tam a zpátky, prosím, „ ukázal na konec hřiště.

Oba se přichystali k letu. Dívka odstartovala o něco dřív, ale nazpátek dorazili téměř současně. James ji o pár centimetrů předehnal.

„Skvělé, opravdu skvělé. Ještě pár hodin létání a …nechtěli byste to vy dva zkusit příští rok v kolejních družstvech?“

James se ohlédl na děvče a ona na něj. Oba dva souhlasně přikývli.

„Dám o tom zprávu profesorce McGonagallové a profesoru Kratiknotovi. Máte opravdový talent. Můžete jít, „ pobídl je „dnešní hodina je u konce, „ hulákal pro všechny.

„To by mě zajímalo, po kom ta holka je, po kom má ty oči?“ mumlal si pro sebe Sirius.

„Jaká holka?“ zajímal se Remus, kterému neuniklo Siriusovo žvatlání.

„Jen tak pro zajímavost, jmenuje se Alisha Hrochová. Létá skvěle,“ mínil James.

Sirius se pousmál: „Myslím, že si James už našel holku,“ šeptal Removi do ucha.

„Koneckonců, to ty taky,“ dodal nahlas, když si vzpomněl na svou původní myšlenku.

„Hmm,“ přitakal obdivně Petr s plnou pusou jídla. Všichni se na něj otočili, protože zřídkakdy promluvil a každé jeho kvíknutí byl obrovský zázrak.

Na poslední hodině už byli všichni naprosto vyplivnutí.

Petr usnul na lavici. Jessica Kasonová, profesorka Astronomie měla ve třídě obrovské horko a mluvila tak zpomaleně a monotónně, že to každého uspávalo. James byl myšlenkami úplně mimo. Představoval si, jak letí na novém modelu koštěte Stříbrný šíp nebo na Nimbusu 1700. Hraje zápas proti Montroseským strakám, šampiónům poslední sezóny, a vyhrává. Jakešovi se vždycky famfrpál zamlouval. Doma odebíral časopis, který byl jen a jen o tomto sportu. Od prvního dne, kdy mu otec vyprávěl o Bradavicích, se chtěl James stát hráčem kolejního družstva a jeho snem bylo stát se členem národního týmu. Chtěl být chytačem, protože mu asi nejlépe šlo chytání zlatonky a taky ho to nejvíc bavilo, ale pokud by se stal střelcem nebo odrážečem, nevadilo by mu to. A teď už ho dělí jen rok od splnění prvního přání. Má šanci se příští rok ucházet o místo chytače, neboť jak zjistil, nebelvírský chytač Erwin Boncey je v posledním ročníku.

Nebelvírské družstvo už tři roky nevyhrálo žádný zápas. Vždycky prohráli, ale James musel uznat, že někdy to bylo velice těsné. Měl v Bradavicích, v Mrzimoru vzdálenou sestřenici přes dvě nebo tři kolena, na postu střelkyně, a ta ho vždycky informovala a nadšeně mu vyprávěla o zápasech nejen kolejních družstev. Kdysi byla na mistrovství světa ve famfrpálu, tehdy bylo ve Francii a domácí vyhráli. Jamese hrozně bavilo Trishu poslouchat, poněvadž to líčila tak barvitě, jako by tam byl s ní. Naneštěstí pro něj byla Trisha letos také v sedmém ročníku. James chtěl, aby si proti sobě zahráli. Jako dva členové různých družstev. Ale bohužel už nebudou mít šanci. Rozhodl se, že až bude členem týmu on, tak neprohraje žádný zápas a vyhraje Nebelvíru pohár!

Sirius byl duchem taky mimo. Jediný, kdo dával pozor, byl Remus.

Profesorka Kasonová byla žena ve středním věku a ačkoliv je astronomie zajímavá věda, ona to podávala takovým stylem, že to nejen studenty nebavilo a usínali přitom, ale tento předmět se stal terčem zhnusení. Nebyla ten typ jako profesorka McGonagallová, byla jakoby mimo realitu. Učivo odříkávala jako automat, jako básničku a vůbec neměla ponětí, co se ve třídě děje.

Jakmile hodina skončila, všichni se zdáli být šťastnější, avšak hrozně vyčerpaní. Jako by z nich profesorka vysála veškerou sílu.

„Třeba má nějakou moc vysávat ze studentů energii, je něco jako upír,“ koktal Sirius skoro se zavřenýma očima.

„Jo,“ přitakal James, „myslel jsem, že to neskončí!“

„No, aspoň se máte kdy prospat,“ usmál se Remus, který vůbec nevypadal, že by na té hodině byl. Byl svěží, a i když jeho vzhled vypadal chatrně, vypadal ze všech nejlíp.

„Moje řeč,“ kvíkl něžně Petr.

Všichni tři se na něj šokovaně otočili.

„No vida, Péťo, začínáš si na nás zvykat,“ hihňal se jako obvykle teď už probraný Sirius.

Z Petra se v posledních hodinách už sypaly celé věty, sice holé a nerozvité, ale dávaly smysl.

Sirius začal sršit svou obvyklou dobrou náladou: „Neříkej mi, Remusi, že sis celou tu dobu dělal poznámky?“ Remus se škodolibě usmál a přikývl.

„Slyšel si to, Jamesi? Jamesi, hej Jamesi?!“ Sirius s ním třásl, byl jako v transu a stále myslel na famfrpál.

„Jo? Jo…jasně… určitě,“ smál se, „o čem je řeč?“

Sirius mu rozcuchal vlasy, ale výsledek byl stejný jako předtím. James měl téměř vždy rozcuchané vlasy, černé jako uhlí a málokdy šly učesat. Neposlušně mírně trčely do všech stran. Ať udělal, co udělal, vždycky to na něm dělalo neupravený dojem kluka, co v životě neviděl hřeben.

První den školy byl velice náročný, a tak nebylo divu, že všichni čtyři usnuli během pár minut.

Následující den hoši přišli na to, že i v Historii kouzel mohou dospat to, co nestihli. Profesor Binns, který kráčel ze strany na stranu, je moc nezajímal. Látku jakoby vykládal jen pro sebe, ale to, že si v první lavici nějaká studentka lakuje nehty, ho už nezajímalo, nebo lépe řečeno, nejspíš o tom ani nevěděl. Největší štěstí měli studenti, kteří zaujali pozice v zadních lavicích, poněvadž ti, co byli v první řadě, byli nuceni cítit profesorův pot. Hodinu, co hodinu byl cítit po svém potu a ohrožení vepředu poznali, že udělali hroznou chybu.

Postupem času chlapci poznávali další své spolužáky.

V Přeměňování nedělali pokroky jen James, Sirius a Remus, ale i Frank Longbottom a k jejich nelibosti také Severus Snape. Takto Nebelvír i Zmijozel získával zase o nějaký ten bod navíc.

Formule každého bavily. V první hodině se učili levitaci, neboli nutili předměty létat. Švihnout a mávnout a pírko se vzneslo. Samozřejmě k tomu byla potřeba vyřknout nějaké kouzlo.

Profesor Kratiknot vždycky stál na hromadě tlustých knih, aby na všechny pozorně viděl. Pomalu mu rašila kozí bradka. Brzy byl velice oblíbený.

James si nemohl nevšimnout, že většinu učitelského sboru tvořili mladí profesoři a profesoři asi tak do čtyřiceti let. Ale nedokázal to určit, jelikož kouzelníci se dožívají požehnanějšího věku a nelze podle vzhledu určit, jak jsou staří.

Následujícího dne se však Jamesův názor vyvrátil.

Profesorka Morisnová byla „stará ječící harpie,“ jak říkal Sirius. Oba věděli, proč tomu tak je. Byla ředitelkou zmijozelské koleje. Hned první hodinu po nich křičela, proč dělají chyby, když jim vždy vše jasně vysvětlí. Potíž byla v tom, že jim nikdy nic neřekla, jen: „Pracujte chásko líná, na co máte knihy?“ Ihned si oblíbila toho slizkého Snapea. Sirius s Jamesem k němu měli čím dál větší odpor.

Dělali lektvar na léčení vředů. A i když ho měl Sirius naprosto správný, profesorka ho sjela, že málo podusil hlemýždě, že to viděla. Mávnutím hůlky byl kotlík zase prázdný: „Znovu a pořádně!“

„Co to proboha mele?“ rozčiloval se Sirius, „moc dobře ví, že jsem to měl všechno dobře, tak proč.“

„Protože jsi to měl hotové moc brzo, příště s tím počkej,“ skočil mu do řeči James.

„A to mám být lemra? Podívej se na slizáka Snapea, ten skončil téměř stejně jako já a nic mu neřekla!!“

„Ale on je ze Zmijozelu,“ upřeli na něj oči oba dva.

„Srážím Nebelvíru 10 bodů za vyrušování. Vy dva, jak se jmenujete?“ ukázala na ně.

„Black.“

„Potter.“

„Na vás si dám pozor. Jste jen malí rozmazlení haranti. Obzvlášť na Vás si dám pozor, Blacku!“

Sirius po ní hodil hnusný vražedný pohled. Když se otočila, rychle něco zašeptal Jamesovi: „Kvůli ní se naučím ten nejjedovatější jed a naliju jí ho do toho jejího čaje, který si nosí prej každou hodinu,“ koukl na hrnek na jejím stole.

„Výborně Snape, už delší dobu pozoruji, že jste hotov. Vezměte si z něj příklad studenti „ Tak rychle a …velice správně,“ dodala, když se koukla do kotlíku, „tak se mi to líbí, něco ve vás je, deset bodů pro Zmijozel.“

To už Sirius svíral ruce v pěst: „Něco ve vás je,“ šeptal „něco ve vás je, leda tak plno mastnoty a lupů!“

Remus ho rychle uklidňoval a James mu musel pomoci.

Následovala Obrana proti černé magii, která bavila nejen čtyřku chlapců, ale i zbytek třídy. Jamesovi připadalo, že se mu tento předmět do hlavy vkládá sám. Nikdy neudělal chybu. Stejně tak to bylo s Remusem, Siriusem, Frankem, ale bohužel i Snapem.

Z Obrany proti černé magii měli ředitele školy, Abuse Brumbála. Vysokého staršího muže s dlouhými vlasy a vousy. Upřímné s pronikavé modré oči schovával za brýlemi tvaru půlměsíce. Byl to ten nejlepší profesor, kterého kdy tahle čtyřka kluků, poznala. Byl to nejenom férový a rozumný člověk, ale také nekřičel, vždy poradil a vždycky budil respekt.

Z Obrany proti černé magie se pro chlapce stal spíše koníček. Jakási záliba, které se nemohli dočkat. Brumbál si je tak získal, že pro ně každá hodina byla v nedohlednu. Zato každá hodina Lektvarů byla peklo.

Profesorka si na Siriuse velice zasedla a vyčítala mu, co mohla, i to, že si zapomněla v kabinetu čaj, na který právě měla chuť. Ztrácel body za nic.

„Konečně víkend,“ bědoval James. Všichni mu dali za pravdu. Tento týden jim dal pěkně zabrat. Dostali plno úkolů a esejí, měli si procvičit plno kouzel.

„Snad se neučíš? Co Remusi ?“ obrátil se na něj Sirius.

„Někdy si ty úkoly budu muset udělat, když to udělám dnes, aspoň budu mít klid.“

„Jsi sebevrah,“ usoudil nakonec Sirius a šel otravovat Petra.

„Tak co Péťo, jak ti je…pověz mi, jak se máš?“

Petr mlčel a vykuleně na něj hleděl.

„No, je pravda, že tohle je pro tebe pro začátek moc těžké. Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuju?“

„S-Sirius.“

„Výborně… a jak dál?“ usmíval se.

Petr se taky pousmál: „Black.“

„Skvělé!“

„Už ho netrap Siriusi,“ smáli se jak James, tak i Remus. Petr se na ně vděčně podíval a široce se usmál.

Poté se James zvedl a šel do sovince poslat vzkaz rodičům, jak moc se mu škola líbí, včetně špatných stránek, které poznal.