„Už nastal čas, dříve nebo později byste se to stejně dozvěděli, ano je to pravda,“ oddechla si máma, „vím, měli jsme vám to říct, ale..“
„Není to jednoduché,“ přidal se otec, „pro nás jste byli pořád naše malé děti.“
„Žádná tetička v Polsku není, že?“ řekla poněkud tvrdě Táňa.
„Ne, není..“
„A co má znamenat otec neznámý..?“ vmísil se do všeho Marek.
„Neví se, kdo je tvůj otec, synku. Tvá matka tě dala k adopci, bylo jí šestnáct.“
„A co já? Jak zemřeli moji rodiče?“ žadonila Táňa, „Při autonehodě?“ uvědomila si tu spojitost.
„No..,“ táta si mnul bradu, „ano i ne.“
„Jak to myslíš?“
„Víš, Táni, je pravda, že se nabourali. Zřejmě přijeli z Anglie sem k někomu na návštěvu. Měli havárku, byli podření a měli pár zlomenin, ale nic smrtelného to nebylo.“
„Tak jak umřeli?“
„To dodnes nikdo neví,“ pokračovala máma, „Když prováděli pitvu, nic nenašli. Umřeli prostě jen tak. Na nic. Nic jim nebylo.“
„Cože ? To je blbost,“ rozčilovala se Táňa.
„Vím, ale prostě to tak bylo. Je to záhada. Žádná příčina. Měla jsi bratra, také umřel, ale ty jsi jako jediná přežila. Když tě z auta vyprostili, byla si jen v bezvědomí.“
Táňa vzdechla a mnula si čelo: „Chci vám něco říct! Chci se tam jet podívat. Chci zjistit, jestli tam nemám rodinu.“
„Tak trochu jsme to čekali. A chceme, aby si věděla, že budeme vždycky stát při tobě. Řekli jsme si s mámou, že bude dobré, když ti finančně přispějeme.
„Can you give me your passport please ?“ Táňa drcla do Kláry, která nevnímala pracovníkův dotaz.
Oh, moment please,“ šáhla do kabelky pro pas.
Táňa všude slyšela anglická slova a poprvé se opravdu cítila jako doma. Měla skvělý pocit. Nevnímala tu angličtinu jako cizí jazyk, ale jako její..její rodný jazyk.
Na letišti si je měl vyzvednou Klářin strýc, už dvacet let žil kousek od Londýna, oženil se tu a zabydlel.
„Tohle bude váš pokoj, děvčata, Henry tě dlouho neviděl Kláro, bude rád, až se zase uvidíte. Je to už pár let,“ Klářin strýc byl velice milý a pohostinný. Jeho žena bohužel neuměla česky, ale Táňa jí rozuměla perfektně.
„Co tu budete dělat děvčata?“(Další přímé řeči už budu psát v češtině, aby čtenáři lépe rozuměli, navíc postavy se se světem kolem ztotožňují, čili jednají jako rodilé Angličanky a konverzují normálně, jako v češtině, i když je to původně Angličtina, kterou hovoří).
„Tady Tanya přijela, aby poznala svou rodinu, teto ..“
„Hodně štěstí,“ usmála se Sumer, Klářina teta.
„Tak co budeme dělat?“ otočila se Klára na Táňu.
„Jela bych si to tu pořádně prohlídnout, co ty na to?“
„Budeme muset jet vlakem, nechceš první zajít na úřad, na ambasádu nebo tak nějak? Můžeme kouknout do nějakého telefonního seznamu, jestli tu nežijí nějací Raddleovi. Můžeme zajít do místní knihovny a najít tam, někde na internetu nebo v archívu, nějaký článek o autonehodě v oblasti České republiky nebo tak,“ navrhovala Klára.
„Jasně, dobrý nápad, tak jdeme na to! Taky by mohli mít záznamy v místní porodnici o mém narození.“
Ve vlaku si sedly do posledního kupé. Bylo prázdné. Skoro celou cestu tam byly samy, až..
„Dobrý den slečny, mohu? Všude je plno,“ do kupé vstoupil muž okolo třicítky s velkým černým psem. Byl velice uboze oblečen a v obličeji byl velice bledý.
„Jistě,“ usmála se na něj Táňa, „jejda, to je nádherný pes,“ přihrnula se k němu a začala ho drbat. Pes vypadal, že se mu to velice líbí, „jak se jmenuje?“
„Čmuchal,“ odpověděl muž, „a já jsem Remus,“ podal jí ruku.
„Těší mě, já jsem Táňa..vlastně Tanya..nebo Morgan, sama nevím,“ klesla hlavou, „a tohle je Clair, moje kamarádka,“ ukázala na Kláru.
„Vy jste nejspíš cizinky, viďte?“
„No..ano i ne..Narodila jsem se zde, pocházím odtud, rodiče byli Britové, ale já jsem vyrůstala v České republice.. Clair je taky odtamtud.“
„Jestli chápu dobře, tak jste…“
„..adoptovaná,“ ujistila Táňa muže, „ano, jsem. Přijela jsem hledat svou minulost, totiž, donedávna jsem o ní nevěděla,“ sama nevěděla, proč to všechno tomu muži povídá a na Kláře bylo vidět, že má stejný dojem.
„Tak to přeji hodně štěstí,“ usmál se muž, „nashledanou,“ rozloučil se, když vlak zastavil v zastávce, kde měl Remus vystupovat, a odešel.
„Prosím tě, proč si mu to všechno povídala?“ zakabonila se Klára.
Táňa se zamyslela. „Ani ti nevím, cítila jsem, jako bych mu to měla říct. Hele, mám nějaký jiný anglický přízvuk?“
„Nevím, proč?“
„Tak jak poznal, že jsme cizinky?“
Klára pokrčila rameny: „Jsme tady,“ koukla z okna. Popadly věci a vyšly ven
No vypadáto zatím, dobře.