Začaly obcházet všechna místa, která si ustanovily. Na úřadě jim jeden chlápek potvrdil, že zde před čtrnácti lety žili Raddleovi, ale nebyli to ani Amy, ani Wayne. Jen nějaký Tom, který stejně na svém bydlišti nevyskytoval. Nikde žádná zmínka o jejich rodičích, v knihovně nenašla děvčata žádné autonehody v oblasti České republiky, o kterých by se kdysi psalo v novinách. Na ambasádě také nic nezjistili, žádné záznamy o Raddleových.
„No, tak to jsme toho moc nezjistily, ale není všem dnům konec.Tak se porozhlédneme po Londýně,“ řekla Klára, jenže tahle věta se jí stala osudovou.
V úterý se rozhodly zajet se podívat až na Stonehenge.
„Přece nebudeme tolik utrácet za dopravu, to nám ty prachy dlouho nevydrží,“ mínila Táňa a protestovala proti tomuhle výletu, „Kláro, neber si aspoň ty vyzývavé šaty!“
„Ale Táňo, nešil, Nic se nám nestane, neboj!“
Stály na vzdálené silnici a stopovaly auta. Stály tam a čekaly přes hodinu a pořád nic. Bylo strašně dusno, ale počasí se schylovalo k bouři. Mraky nabíraly černou barvu.
Po chvíli jim zastavila mladá žena: „Bohužel vás vezmu jen kousek, pak tam budete muset buď dojít nebo si stopnout někoho dalšího.“ Když je vysadila, začalo pršet.
„Skvělý,“ zaklela Táňa, „teď musí rychle někdo přijet a stopnout nám nebo jsme v háji.“ Jenomže dlouho nikdo nejel a počasí se dočista zbláznilo.
Po chvíli kolem projelo auto a bez povšimnutí pokračovalo dál. Táňa koukla na Kláru a rychle za ním běžela. Zastavilo. Ve chvíli, kdy se s postarším mužem domlouvala na cestě, slyšela hlasitý výkřik Klářina ustrašeného hlasu. Táňa se otočila. Kolem Kláry stálo pět osob v černých pláštích. Jakmile spatřili Tánin pohled, Kláru zalilo zelené světlo a postavy zčistajasna zmizely z povrchu zemského. Klára upadla na zem. Táňa se k ní rychle přihrnula. Ležela nehybně se zavřenými váčky.
„Kláro! Kláro!!“ křičela Táňa. Bylo pozdě. Klářino tělo nereagovalo, Táňa zkusila tep…ale Klára..už byla mrtvá.
„Nééééé…,“ zaječela nejpisklavějším hlasem, jaký dokázala ze sebe vydat.
„Říkáte postavy s kápěmi? Zelené světlo?“ strážník se na ni díval jakoby právě utekla z ústavu.
„Ano!“ přitakala tvrdě. Chtěla, aby to byl jen zlý sen. Probudila by se a pohledem do Klářina živého obličeje by zjistila, že to byla jen noční můra. Jenže on to nebyl sen, ale fakt. Táňa se cítila ztracená, jako by ztratila půlku sebe samé. Právě přišla o nejlepší kamarádku a to jen její vinou. To ona ji do toho zatáhla. Utahanou a psychicky na dně ji policie zavezla zpět ke Klářinému strýci.
Všechno se seběhlo tak rychle, ani si neuvědomila co dělá, ale už tam nemohla být, připadala si špinavá, jako by mohla za její smrt. Sbalila si věci a odešla pryč. Pryč od rodiny, která byla s Klárou spřízněna, nevydržela ten nátlak. Nechtěla, aby se na ní kdokoliv z nich podíval a pomyslela si, proč nezemřela raději ona namísto Kláry. Nevěděla, kam ji nohy vedou. Ale nastoupila do vlaku a jela rovnou do centra Londýna, kde měla koneckonců lepší vyhlídky.
„Dračí trus,“ četla název místního hostince, „tady to nebude drahé,“pomyslela si. Vešla dovnitř, zatím tam bylo prázdno. Vypadalo to tam solidně. Hned se k ní šinul hospodský, byl malinký a při těle se začínající černovlasou pleškou.
„Dobrý den, dámo, co si budete přát?“
„Přála bych si jeden pokoj, prosím.“
„Jistě, pojďte.“ Vedl ji o poschodí výše, „denní taxa je pět galeonů.“
„Co to? Čeho? Galeonů?“ divila se.
„O jejda, Vy jste mudla,“ usmál se muž, „v tom případě to bude denně čtyři libry,“ odemkl jí, předal ji klíč a odkráčel.
„Mud-co?“ zaburácela Táň, „proboha, co to je za chlapa?“
Třískla s dveřmi a rozvalila se na postel.
Ve svých snech stále viděla Klářino nehybné tělo a těch pět osob, které to Kláře udělaly. Uvědomila si, že něco drží, jakési klacíky nebo rákosky. Z nich vyšlo to podivné světlo. Ale to je blbost. To si musela jistě domyslet. Ale to světlo, to světlo jí něco říkalo. Už to někde viděla.
Ráno sešla dolů na snídani. Hospodský ji právě obsluhoval, když dovnitř vešel světlovlasý muž.
„Dobrý den, Eltone,“ mluvil na hospodského, který k němu ihned doběhl, „nebyl zde Sturgius Tobolka?“
„Ne, pane Lupine, zatím ne.“
Táňa se otočila a pohlédla mu přímo do očí. Byl to on, ten muž z vlaku, ale tentokrát bez psa.
Přistoupil k ní a usmál se: „Dobrý den, Tanyo.“
„Dobrý.. Remusi. To je náhoda.“
„Milé překvapení. Kde máte Vaši přítelkyni?“ usmál se mile.
„Copak nečtete noviny.. nesledujete zprávy?“ pokrčila obočí a hodila před něj ranní vydání novin.
„Ne, tyhle ne,“ zarazil se a začetl se do článku, který vysvětloval Klářinu smrt, „oh, to je mi líto..a Vy říkáte ..postavy s kápěmi?“
„Jo, vím, že mi to nikdo nevěří, ale nejsem blázen. Tak to bylo, věřte mi. Dokonce bych se vsadila, že měli nějaké pruty či co, a pak to zelené světlo,“ vzlykla.
„Pruty? Zelené světlo?“ mnul si bradu.
„Pche, no jen do toho, posmívejte se mi i Vy Remusi,“ vztekla se.
„Ne, já Vám věřím,“ zatvářil se neuvěřitelně chápavě, až to Táňu zaskočilo. Že by měl podobné zkušenosti?
„Promiňte, vlastně..děkuji, že mi aspoň někdo věří. Jen nevím, co budu dělat. Musím něco zjistit o rodičích..“
Remus si přisedl a chytil ji za ruku. Tohle gesto soucitu v ní vyvolalo pocit vděku. Byla ráda, že tu byl s ní a nechtěla, aby odešel.
„Ehm..Remusi..neznal jste…vím, že je to asi blbost, ale za zeptání nic nedám. Neznal jste náhodou manželé Raddleovi?“ zeptala se. Všimla si na jeho tváři něčeho zvláštního. Měl výraz překvapení a zděšení zároveň. Mlčel.
„Vím, že Vám to příjmení něco říká,“ dorážela na něj, „opravdu to jde z Vašeho výrazu poznat. Znal jste mé rodiče?“
„To byli Vaši rodiče?“ zeptal se poněkud zaskočeně, „opravdu znám to příjmení a znal jsem jméno Wayne Raddle..“
„To byl můj otec,“ skočila mu do řeči.
„Ale bohužel jsem ho neznal osobně. Vy..vy nevíte, co byli zač?“
„Jak, co byli zač? Já své rodiče neznala. Už jsem říkala, že jsem vyrostla jinde a o nich vím teprve něco přes týden. Co znamená, že nevím, co byli zač ? Co byli zač, Remusi?“ naléhala, „Vy mi to musíte říct!“
„Ano, ale ne tady. Budete muset semnou..,“ upřel na ni oči. Táňa kývla. Sebrala bundu a následovala ho. Mířili do hospody nedaleko odtud. Jmenovala se Děravý kotel.
Tak tohle se mi začíná líbyt.:)))
:))