19. kapitola – Komnata přání

Publikováno Od BlanchKategorie:+ Počátky Pobertů v Bradavicích
No, nějak jsem zdolala tak málo času a postupně jsem dala dohromady tuhle kapitolu. Když už nic, tak aspoň něco. Zřejmě zase dlouho nic nebude, tak jsem ráda, že jsem sesmolila aspoň tohle 🙂 Přeji příjemné čtení..
Sirius se rozhodl si ten týden bez Morisnové náležitě užít. Celou dobu její nepřítomnosti měli samozřejmě volno. Ale přesto Siria hryzalo, co se asi Morisnové stalo. Většinou po škole takové fámy kolují rychlostí světla, ale nyní nic. Jen bylo všem oznámeno, že profesorka Lektvarů je nemocná. Nikdo o ní nic bližšího nevěděl, ani její milovaní Zmijozelští, což bylo opravdu podivné.
„Už to máte, kluci?“
„Na co pořád tak spěcháš, Péťo?“ Siriuse Petrova nedočkavost štvala. Nikdy nebyl trpělivý a i to největší tajemství by byl schopný vyžvanit, pokud by tedy nešlo o něj.
„Já jen, už se moc těším!“
„To my všichni, Petře,“ spřáhl ho pohledem James, „Siriusi, podej mi prosím tu žíni z jednorožce,“ vhodil podlesní ingredienci do lektvaru. „Tak a teď to musíme nechat dva týdny odležet, a pak můžeme začít.“
„Skvělý!“ Promnul si Petr ruce.
„Kam to schováme, aby na to Remus nepřišel?“ Ozval se James.
„Co já vím.. hele..vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že jsem našel s Tery jednu skvělou komnatu? Tam by to bylo skvělý.“
„No jo, svatá Tery..“
„Nech toho, Jamesi. Na to, že je to holka, je skvělá. Ne jak ty ostatní husičky.“
„No dovol?!“
„Promiň, myslel jsem vyjímaje Evansovou!“
„No proto!“ Zaculil se obrýlený chlapec. „Tak jakou místnost si to myslel?“
„V sedmém patře, pojď, ukážu vám to, je to fakt perla všech perel!“
„Nepřeháněj, Tichošlápku!“
„Pojďte a uvidíte!“ Vyzval své dva kamarády a skrz všechny nástrahy, které přináší hrad, zamířili do sedmého patra, kam je Tichošlápek vedl. James přitom nesl kotlík s lektvarem, který z nich brzy udělá zvěromágy, lépe řečeno, který jim pomůže k tomu, aby z nich zvěromágové byli.
„Tady chvilku stůjte, něco vám ukážu,“ James a Petr se opřeli o zeď, zatímco Sirius jako blázen procházel stále chodbou sem a tam.
„Je ti dobře?“ Ozval se Petr.
„Chviličku strpení, pánové, za chvilku to bude,“ prošel chodbou ještě jednou a najednou se naproti nim vytvořila futra s dveřmi, které někam vedly a které tam jistojistě ještě před pár vteřinami nebyly.
„Co-to?“
„To koukáš, viď, Jimmy!“ Zaculil se hrdě Sirius, jako by našel poklad. „Pojďte!“ Otevřel dveře Na chvíli, než vstoupil, se však zarazil.
„Co se děje?“ Zareagoval ihned Petr.
„Je to tu jiné, než posledně!“
„Jiné?“
„Jo, posledně tu byla postel a krb, hromada cigaret a popelníky!“
James na Siria hleděl pohledem, který dával jasně najevo, že si o něm myslí, že je blázen.
„No vážně, Jamesi,“ postřehl Sirius Jamesův výraz a bránil se. „Ne, že by tohle bylo špatné,“ koukl kolem sebe. Místnost byla jako vstup do katedrály. Byla obrovská a měla vysoká okna téměř ke stropu, na nich bylo několik ikon. Podlaha byla z dlažebních kostek a všude kolem byly police. Vypadalo to tu trochu jako sklad. Na regálech bylo plno knih, stetoskopů, pergamenů, brk a věcí, které ještě v životě neviděli.
„Myslíte si, že je to nějaký sklad?“ Zareagoval ihned Sirius. „Vždyť minule to tu vypadalo spíš jako kuřácká místnost!“
„Možná,“ napadlo Jamese, „se tato místnost mění podle přání. Co my víme, tenhle hrad je kouzelný, určitě skrývá plno tajemství.“
„Máš pravdu, třeba podle dané okolnosti se tato místnost promění. Minule jsem se potřeboval schovat..“
„..a dát si několik čvaň..,“ doplnil ho James neochotně.
„Jo. A dneska potřebujeme schovat na dva týdny tenhle lektvar, a tak se místnost proměnila v jakousi úschovnu.“
„Na tom něco je, kluci,“ vložil se do dialogu Petr, „podívejte,“ vzal do ruky nějaký kotlík, „ten tu asi nebude pár dní,“ ukázal ho klukům. Byl celý zaprášený a bylo na něm vidět, že nebyl několik let používaný.
„Hele, tohle by se mi hodilo!“ Popadl Sirius sklenici, ve které byly nějaké přísady do Lektvarů.
„Poslyš,“ přistoupil k němu James odkládajíce přitom kotlík někam do regálu, „tohle nevypadá zrovna na bylinky, které užíváme!“
„Jo,“ přistoupil k nim Petr, „spíš jako nějaké jedovaté houby či co.“
Sirius se začal zeširoka usmívat.
„Co je?“ Zazubil se na něj Petr.
„Teď mě něco napadlo!“
„Srabus!“ Vykřikl bezmyšlenkovitě James.
„Přesně!“
„Cože? Vy mu chcete dát sníst tenhle blivajz? Ale..co když se mu něco stane!“ Zamračil se Petr.
„No právě. Vždyť je na lektvary přece génius, ne? Měl by na to přijít..“
„Kluci, tohle se mi nezdá, kdyby tu byl Remus..“ bránil se Petr
„Jenže Remus tu není!“ Ohradil se Sirius. „Ale no tak, Petře,“ sledoval jeho vystrašený výraz v obličeji, „bude sranda, je to přece Slizoun.“
„To jo, ale.. do toho s vámi nejdu, to je příliš nebezpečné. Co když nás vyloučí!“
„Děláš, jako by to bylo poprvé. Už tolikrát jsme mohli vylítnout!“ Přidal se James.
„Ne, tohle si udělejte sami,“ špitl zbědovaně Petr, „s tím nechci nic mít!“ Otočil se na podrážce a odkráčel pryč.
„Co mu přelítlo přes nos?“ Koukl Sirius na Jamese a čekal, že mu s jistotou odpoví.
„Je to srab!“ Podal si James flakón s ingrediencemi a zkoumavě si ho prohlídnul. „Kdy to uděláme?“
„Zítra při snídani?“ Sirius byl tím nápadem přímo nadšený.
„A jak to chceš udělat?“
„Vymyslíme nějaký plán, Jamesi..,“ prohlídnul si znovu místnost, schoval flakón pod svůj hábit a chystal se k odchodu, „kam si dal ten kotlík?“
„Tady!“ Ukázal James na regál poblíž Siriuse.
„Fajn, za dva týdny si pro něj přijdeme!“
Blížila se snídaně.
Čtyřka záškodníků seděla u nebelvírského stolu. Remus konverzoval se zápalem v hlase s nebelvírskou Primuskou o něčem týkající se Obrany proti černé magie. Petr seděl vedle Jamese a Siriuse a nervózně pokukoval z jednoho na druhého, když v tom to přišlo.
Oba dva se naráz postavili a s pevným krokem zamířili ke zmijozelskému stolu, přímo k místu, kde seděl Snape. Ten už tušil, že přijdou zase s nějakou levárnou nebo aspoň s něčím, co ho pořádně dožere.
„Nazdar Srábku!“ Řekli oba dva dvojhlasně a vůbec jim nevadilo, že je poblíž profesorský stůl. Morisnová tu však stejně nebyla, už celý týden nechodila na jídlo, takže jim nic nehrozilo, leda tak od profesorky McGonagallové, která tu ale ještě nebyla. Zřejmě řešila nějaké neodkladné záležitosti.
„Co chcete?“ Vyštěkl jako mrzutý pes.
„Ale, jen tak si pokonverzovat, víš, strašně nám to scházelo. Ta vzájemná harmonie mezi námi..“ začal Sirius.
„A tady Sirius se chtěl taky zeptat, jakou užíváš značku šampónu, už dlouho obdivuje, jak pevné máš vlasy!“ Doplnil kamaráda Sirius a oba vyprskli smíchy.
„Vypadněte!“ Snape si opatrně z kapsy vysouval hůlku.
„Ale no tak Snapíku, snad bys na nás, na staré dobré kamarády, nevytahoval hůlku. Snad by si nám nechtěl ublížit? Tady před zraky profesorů!“ Zvýšil hlas Sirius.
„Zmizte!“ Sykl Severus.
„Ale nám se nechce,“ James k němu zezadu přistoupil a bratrsky ho objal, přičemž mu nenápadně nasypal do jídla nějaký prášek.
„Pusť mě, Pottere!“ Ošil se Snape a odtáhl se ze sevření.
„No jak myslíš, kámo,“ řekl téměř přátelsky Sirius, „my jsme chtěli zakopat válečnou sekeru, ale když nechceš..,“ významně zdvihl obočí a prohodil rameny. Ve stejnou chvíli k němu přistoupil jeho kamarád a oba dva stejně rázně, jako přišli, tak zase odešli. S úsměvem na tváři se posadili ke svému stolu tak, aby na Snapea viděli.
„Podařilo se,“ zašeptal James, hledíce na Snapea, jak do sebe háže snídani, aby byl co nejdřív z dosahu těch dvou bláznů.
„Výborně!“
Petr moc dobře věděl, co znamená ten rozzářený úsměv na tvářích jeho kamarádů.
„Vy jste to udělali, že jo?!“ Zahřměl. Ale tak, ať jej neslyší nejrozumnější ze čtyřky, Remus.
„No a co, Petře..zaslouží si to!“ Ohradil se James.
„Nikdo si nezaslouží umřít!“
„Co blbneš, Petře! Nikdo tady neumírá, jsou to jen halucinogenní houby, ty troubo. Myslíš si, že bychom někoho zavraždili?!“ Vyhrknul naštvaně Sirius. „Neboj se, stačili jsme se kouknout, co mu to vlastně dáváme. Není v ohrožení života. Jen mu bude strašně fajn!“
„Jo, jen do doby, než to přestane působit, pak mu bude zřejmě strašně zle,“ zazubil se chlapec s vlasy černými jako uhel trčícími do všech stran.
Z Petrova srdce jakoby vypadl kámen velikosti obří olihně, jež obývá bradavické jezero. Jeho rty se začaly nepřirozeně kroutit do škodolibého úšklebku.
„No vidíš, že to jde!“
„Myslím, že dnes zažijeme velice zajímavé vyučování,“ culil se od ucha k uchu chlapec s vlasy téměř po ramena, na nějž hleděly nejedny dívčí oči.
Začala hodina přeměňování. Profesorka McGonagallová se vřítila do třídy jako tajfun. V rukách měla štos nějakých barevných papírů a začala je třídě rozdávat. Každému po jednom. Jak James po chvilce poznal, byly to nějaké příručky vydané Ministerstvem. Nervózně se ohlížel ke dveřím, protože jeho nejlepší kamarád ještě stále nedorazil do třídy. V tu chvíli se prudce otevřely dveře.
„Pane Blacku, pět minut zpoždění. Nejednou jsem vám pohrozila, že vás proměním v kapesní hodinky!“
„Promiňte, paní profesorko, měl jsem..ehm..nějaké problémy!“
„Posaďte se!“ Vzepjala ruce k hrudníku a propíchla ho přísným pohledem.
„Kdes byl?“ Zajímal se James.
„Tak jsem ti šel na kolej pro věci, bylo už deset minut před hodinou, a tam pod schody stála nějaká holka. A když mě uviděla tak se mlsně olízla. Dovedeš si představit, jak jsem zdrhal?“
„A dohonil si ji?“ Řehtal se menší z kamarádů.
„Moc vtipné!“ Prohlásil ještě udýchaně Sirius, načež kouknul na stůl, kde ležel leták. „Co to je?!“
„To nám posílá Ministerstvo kouzel!“
„A proč nám to nedali až v Kultuře?“
„Co já vím..“
„To, co jsem vám právě rozdala, jsou letáky z Ministerstva, jak jste si stihli jistě všimnout. Jelikož vám v pátek odpadne hodina Kouzelnické a magické kultury a literatury, poněvadž mají na Ministerstvu moc práce a příslušník z Ministerstva tentokrát nedorazí, tak jsem aspoň splnila svou povinnost a rozdala vám letáky, které mají dostat všichni studenti.“
„Tak to je divné,“ broukal si pro sebe Remus.
„Nečetl si v poslední době něco zajímavého v novinách, Remusi?“ Zareagoval ihned na věc Sirius. „To se mi nechce líbit.“
„Nebylo tam nic, co bychom už nevěděli, ale zdá se mi, že Ministerstvo něco tají. Tohle smrdí průšvihem!“
Sirius se rozhodl, že to raději nechá tak, jak to je. Nechtěl si pro dnešek přidělávat starosti. Ještě, aby se staral o nějakého Voldemorta a Ministerstvo. „A co Srabus?“ Rozzářil se.
James na něj ukázal prstem, „Zatím mlčí, ale koukni na něj, jak sebou klimbá ze strany na stranu!“
„Co vy dva si tam špitáte?“ Obrátil se na ně podezřívavě Remus.
„Ale to nic,“ zahihňal se James a obrátil zrak k první lavici u katedry, kde seděl Severus Snape.
Profesorka McGonagallová začala vykládat látku. Mluvila v kuse už dobrou čtvrt hodinu, když v tom se zvedla něčí ruka. Ruka hned v první lavici. Snapeova ruka.
„Ano pane Snape?“
„Dejte nám pevný bod a pohneme zemí,“ zachraptěl, načež se pisklavě rozesmál a začal rukou mlátit do stolu.
„No dovolte?“ Opáčila profesorka. James se Siriusem, také s Petrem, se hlasitě rozesmáli.
„Před patnácti sty lety všichni věděli, že Země je středem vesmíru. Před pěti sty lety každý na téhle planetě věděl, že Země je placka. A vy jste nám před patnácti minutami řekla plno dalších věcí, o kterých jsme neměli ani páru. Teď si představte, co se dozvíme zítra!“ Smál se Snape jako při nějaké grotesce.
„Co to provádíte Snape, co to má znamenat?“ Zvýšila profesorka hlas, ale Snape se namísto kání začal ještě hlasitěji smát a házet knihami po všech směrech. Studentky, které za ním seděly, začal tahat za vlasy a pištět přitom jako holka.
Petr a další dva, kteří se přičinili o Snapeův stav, se nemohli přestat smát.
„Snape loví bobříka trapnosti!“ Vzlykal smíchy Sirius.
„Snape, vzpamatujte se! Probůh,“ uskočila profesorka stranou, když po ní hodil jednu ze svých knih, „slečno Cortneyová, zaveďte, prosím vás, Severuse Snapea na ošetřovnu, zřejmě není v pořádku!“
„Já jsem v klidůůůů,“ zpíval si Snape, „kočka leze dírou, pes oknem, pes oknem..profesorko, lezete často dírou? Cha cha,“ křičel, přičemž máchal rukama jako dirigent.
„Slečno!“ Obrátila se profesorka znovu na zmijozelskou studentku.
„Jistěže!“ Amanda Cortneyová se zvedla a opatrně Severuse zboku přidržela. „Pojď,“ táhla ho pryč z místnosti, ale Snape se vzpíral a stále něco hulákal. „Prosím tě, pojď!“ Zvýšila dívka naštvaně hlas a konečně se jí podařilo Severuse vysoukat z učebny.
„Tak to bylo dobrý!“ Chechtal se nadšeně Petr, ale dlouho mu to nevydrželo. Hned před ním se jako stín vynořila profesorka Přeměňování.
„Tak, vy čtyři! Co jste mu udělali?!“ Zeptala se nakvašeně a v očích jí lítaly blesky.
„My?“ Zatvářil se nevinně James. „Proč zrovna my? Co bychom..“
„Pane Pottere, tohle můžete mít na vědomí pouze vy!“ Zahřměla.
Remus se tvářil nechápavě a zkoumal pohled každého z nich. Přeletěl očima z profesorky, přes Petra, Siriuse až k Jamesovi a vůbec nechápal, oč běží.
„Pane Lupine!“ Obrátila se na vůbec nic nechápajícího Remuse.
„Vůbec nevím, o co tady běží, paní profesorko, přísahám!“
„No dobrá,“ změřila si všechny čtyři nasupeným pohledem, a hned na to odešla ke katedře. To už byl však konec hodiny.
Třída se pomalu vyprázdnila, záškodníci zůstali jako poslední.
„Dejte si pozor vy čtyři, jestli se dostanete do nějakého průšvihu, já už vás z toho tahat nebudu!“ Přistoupila k nim profesorka, spřáhla je výrazem vraha a odkráčela pryč.

110 komentáře “19. kapitola – Komnata přání”

Napsat komentář: Blanch Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..