18. kapitola Epilog 1/2

Tak, miláčkové. A končíme. Konečně jsem se této povídky zbavila. Je mi líto, ale lépe jsem to napsat neuměla. Možná tam bude plno nedořešených a navzájem si sporných věcí, ale jak jinak to vysvětlit. To už je na mé myšlení moc. Za chyb se omlouvám, jsou dvě ráno, co byste čekali? :))

---

Prach a všude kolem popel z letaxového prášku, který se při cestě krbem rozvířil až o necelý metr před krb.

Ginny vystoupila z krbu, pohlédla před sebe a ihned namístě se zarazila a ztvrdla jako solný sloup.

Nevěřila vlastním očím. Je tohle vážně pravda? Nesní? Není to jen pouhý sen? Opravdu vidí onu osobu, kterou vidí?

Zatřepala hlavou, aby zjistila, zda se jí to vážně nezdá. A ihned, když zjistila, že poté je všechno stejné tak, jaké to bylo právě před necelou minutou, zanechala toho.

„Dobrý den, pane profesore!“ zašeptala téměř neslyšně a v jejím hlase byl znatelný tón překvapení. Hleděla do pomněnkově modrých očí Albuse Brumbála, který seděl za stolem, drže v ruce zažloutlý pergamen a vypadal, jako by tu snad na Ginny už čekal. Ihned jí došlo, že musí čekat, protože Albus Brumbál z minulosti poslal jakýmsi záhadným způsobem sám sobě dopis do této doby. Pokud ho tedy poslal sám sobě, znamená to tedy, že Ginny se podařilo změnit budoucnost. Ale jak moc se změnila budoucnost? Změnila ji ona svou přítomností nebo ji opravdu Severus poslechl?

„Vítejte zpět, slečno Weasleyová. Posaďte se, prosím,“ vybídl ji a poukázal svou dlaní na židli před jeho stolem. „Právě jsem obdržel dopis od sebe samotného z roku 1977. Byla mi objasněna celá situace, jak jste se tam dostala a že jsem se o všechno postaral. Je to velice úsměvné, jelikož si pamatuji, že jsem tohle před dvaadvaceti lety udělal a pamatuji si i vaši návštěvu téhož roku, ale pro dnešní den jsem na to úplně zapomněl, kdybych to sám sobě nepřipomněl. Velice zamotané, viďte?“ usmál se a Ginny musela přiznat, že je to opravdu velice zamotané, ale dávalo to všechno smysl.

„Něco pro vás mám,“ pokračoval ve svém monologu, přičemž se hřejivě usmíval a podal Ginny nějaký svitek. „Vaše výsledky zkoušek OVCE. Gratuluji vám, samozřejmě vím, jaké vaše výsledky jsou, aniž bych ten svitek četl. Pamatuji si je ještě z tehdejší doby. Byla jste velice pilná studentka.“

Ginny přijala onen dokument a rozevřela stránku tak, aby jasně viděla na své výsledky. Na tváři se jí začal rýsovat velice překvapený a zároveň přešťastný výraz. Měla vyznamenání a jen dvakrát dostala nad očekávání, jinak se jí všechno povedlo na výbornou. Měla teď před sebou jistě velice zajímavou budoucnost.

Její radost však polevila, jakmile si uvědomila, že se vrátila do své reality, kde je však něco změněno a ona netušila, nakolik se toho změnila a rozhodla se to zjistit. Tvářila se přitom dost šokovaně, protože plno věcí mohlo být úplně jinak, než by chtěla nebo doufala.

„Děje se něco, slečno?“ Brumbál vycítil, že není něco v pořádku a jako by snad měl nějaký šestý smysl, položil tu nejneuvěřitelnější otázku, jaká ho napadla. „Pozorujete snad nějaké změny v budoucnosti od doby, co jste odcestovala?“

Ginny na něj šokovaně pohlédla. Chvíli mlčela, ale pak zalhala, „Ne, všechno je v pořádku a tak, jak má být,“ mile se usmála a snažila se vypadat co nejdůvěryhodněji.

„Tak to je potom v pořádku,“ přitakal starý profesor. „Myslím, že s takovými výsledky vás vezmou na jakoukoliv vysokou školu.“

„Vysokou? Ale pane, to jsou strašné peníze…“

Brumbál se zarazil před nevyřčeným slovem, pohlédl zamyšleně na zrzavou dívku, načež pravil, „Já v tom nevidím žádný problém, vždyť vaše rodina je jedna z nejuznávanějších v kouzelnickém světě, váš otec je ministr kouzel a o peníze nemáte nouzi.“

V Ginny hrklo. On, že nemají o peníze nouzi? Že její taťka je ministr kouzel? No pozor, tohle už zavánělo pořádným průšvihem. Weasleyovi a nejuznávanější kouzelnická rodina, která si může dovolit pro svou dceru jakoukoliv vysokou školu? Otec, který bral jakýkoliv štěk, aby uživil rodinu, je teď hlavou kouzelnického světa?

„J-jistě,“ pokusila se napravit svou chybu neznalostí, „jen mě ty výsledky nějak překvapily. Jsem strašně ráda. Mamka mi samozřejmě říkala, že mi nebude bránit, i kdybych chtěla jet studovat třeba do Ameriky,“ procedila nečekajíc, že ze sebe vytáhne takovou nehoráznou lež.

„Vážně vám nic není, slečno?“ optal se starostlivě Albus Brumbál a v očích měl něco neidentifikovatelného, co Ginny znepokojovalo.

„Musím se opět aklimatizovat, profesore. Byla jsem rok zvyklá na rok 1977, na mladé Záškodníky a byla jsem odtržena od tohoto světa, je to velice nezvyklé zase tu být.“

„Rozumím vám, asi byste si měla jít odpočinout.“

„Který je den?“ optala se zvědavě Ginny

„Já jsem myslel, že jsem vám to tehdy říkal. Poslali jsme vás s Hagridem do doby, kdy jste údajně zmizela, takže vaše zmizení se nikterak neprojeví. Byla jste pryč možná tak minutu,“ spojil dohromady své dlaně a položil je na desku svého stolu.

„Jistě, už si vzpomínám. Takže zítra začíná škola.“

„Ano,“ hlesl. „Tuším, že vás můžeme do zítřka ubytovat v jedné komnatě pro hosty. Přece jenom, dnes už byste nikam dál cestovat neměla, potřebujete klid na přemýšlení a potřebujete si odpočinout. Už nejste naše studentka, takže zde můžete zůstat jako host. Večeře je jako obvykle.“

„Děkuji, pane profesore.“

„Už nejsem vás profesor, říkejte mi Albusi, slečno Weasleyová, všichni vaši bratři mi také tak říkají.“

„Ogg,“ ujelo zaskočené Ginny, „bude to nezvyk,“ najednou jí bleskla hlavou jedna myšlenka. Pokud je tato skutečnost pozměněna, Ron by měl tedy žít, alespoň možná. Mělo by mu být nějakých devatenáct let a už dva roky by měl být vystudovaný. To tedy znamená, že je teď stejně stará jako její, kdysi o rok starší, bratr. Stejně tak Harry a Hermiona. Opravdu všichni žijí? Ginny to musí co nejdříve zjistit.

„Rozumím a teď, pokud dovolíte, mám ještě nějakou práci, musím toho do zítřka dost stihnout. Před kabinetem na vás bude čekat Dobby, dovede vás do vašich komnat.“

„Děkuji,“ odkývla Ginny, popadla svoje zavazadla a po točitých schodech odkráčela vstříc nové budoucnosti.

***

Nemělo cenu si vybalovat věci. Ginny nechala kufry ležet zabalené tak, jak jsou. Rozhodla se, že než začne večeře, na chvíli si půjde lehnout. Byla nějak unavená. Hned, jakmile nabere síly, zjistí, co se všechno v této době změnilo.

Stále nemohla uvěřit tomu, že teď její jméno v kouzelnickém světě něco znamená, že její rodina má dostatek peněz a už nikdy nebude na ničem strádat, ale hlavně, že Artur Weasley vlastní ministerské křeslo.

***

Oblékla si na sebe noční košili. Chvíli se na sebe pobaveně dívala do zrcadla, načež vzala do ruky hůlku a zvolala zaklínadlo, které ji před nějakým půl rokem, tedy před dvaadvaceti lety a půl, naučila Lily.

Její zelená košile s dlouhými rukávy se začala prodlužovat, až z ní „narostly“ slušivé večerní šaty. Nechtěla pro dnešek nic okázalého, pouze něco, co by bylo trošku slavnostnějšího a v čem by vypadala dobře.

Koneckonců, pokud zde potká lidi, které dlouho neviděla, chtěla, aby viděli, jak za ten rok v minulosti zkrásněla, ačkoliv neměli ani páru, že je vlastně o rok starší. A neměla v plánu to komukoliv říkat. Věděl to jenom Brumbál a ona. Na kouzelnících stejně nebylo poznat, kolik ve skutečnosti mají, protože se dožívali vysokého věku. Ale nesmí zapomínat, že v očích ostatních jí je stále osmnáct let, jako když odcházela. Zajímalo ji, co Brumbál ostatním profesorům namluví, protože bylo jasné, že v této době asi vlastně loňský rok studovala ještě šestý ročník a nyní by měla studovat ten poslední, jenže ona už má i výsledky zkoušek OVCE. Celé to bylo komplikované. Vždyť teď pojem minulost byl relativní. Minulost v roce 1977, budoucnost, kde byl Harry a Ron mrtví a tahle budoucnost, všechno se to vylučovalo. Pokud teď přicestovala před několika hodinami z minulosti, ze které se utvořila tato budoucnost, odcestovalo její přítomné já chvíli před ní do roku 1976? Minula sama sebe? Bylo to hrozně složité a na plno otázek neměla odpovědi. Jak je možné, aby to všechno do sebe zapadalo? A taky, jak nemohl Brumbál odhalit její lež, když mu v minulosti říkala, že se tam dostala jen díky Antibariérovému poprašku, který do krbu vhodila Harryho duše? Pokud tedy Harry v této době není mrtvý, což je taky možné. Asi ano, potom by to do sebe zapadlo aspoň trochu.

Jedno bylo ale jisté, z nějakého podivného důvodu začala mít vzpomínky na věci, které nezažila, ale které se zřejmě v této době staly. Byly to nejasné obrazce, spíš pocity, že je něco správně a něco ne. Dojmy, že z její rodiny všichni žijí. Viděla sebe samotnou, jak probíhal její život po tom, co se budoucnost začala tvořit z minulosti, kterou změnila. Cítila se rozpolceně, přesto šťastně, protože jí něco říkalo, že tady jí čeká mnohem lepší život.