17. kapitola – Tak je to tady 1/2

Tak, plním slib, který jsem dala. Zde je první část 17. kapitoly. Jelikož je poměrně delší, než yt ostatní, tak ji musím rozdělit opět na dvě části. Určitě tam bude plno chyb, ale na ty už jsem nedávala pozor, jelikož jsem chtěla, abyste to tu co nejdřívě měli. Tak do toho….

---

Jak se blížily poslední dny Ginniny působnosti zde, prohluboval s i její strach a skepse. Už neměla ani žaludek na učení a Severus poznal, že se s ní něco děje. Její rozpoložení bylo znát i na jejich vztahu. Aniž by si to Ginny uvědomovala, byla odtažitá, přestože měla Severuse plnou hlavu i srdce.

Po večerech, kdy už Severus a Gin nemuseli tajit svůj vztah a Záškodníci jej přijali, se procházeli společně po školních pozemcích a Ginny tento čas převážně trávila mlčením.

Byl měsíc v úplňku. Zrzavá dívka se musela usmát. Věděla, jak tuto noc budou trávit Záškodníci. Soucitně a zároveň sebelítostivě jí poskočilo srdce. Bude tak jiné vrátit se odtud zpět. Upřímně jí bylo líto Remuse Lupina. Přeměna ve vlkodlaka musí být velmi bolestivá. Díky bohu, že při svých úplňcích má oporu v přátelích.

„Hm, úplněk,“ hluboký hlas Severuse Snapea proťal hrobové ticho. „Dneska mají vlkodlaci pré,“ snažil se znít záhadně a vyvolat tím ve své dívce snad zvědavost?

Studentka s očima jako stromová kůra si oddechla. Věděla, že Severus o tom ví. Harry jí kdysi říkal, jak to tehdy bylo v Chroptící chýši, když tento zmijozelský student málem přišel o život. Kdysi jí toho napovídal hodně. Vlastně téměř celou jeho historii a historii Pobertů i Severuse Snapea či jeho matky. Mohli se bavit o všem a tudíž nebylo tajemstvím, že Voldemort měl něco, čemu se říkalo Viteály. Bylo načase jít s tím ven. Ven s pravdou. Nemělo cenu to v sobě dusit, když tahle pravda toho může tolik změnit.

„Chudák Remus,“ hlesla tiše, ale natolik zřetelně, aby ji mladík slyšel.

„Cože?“ ozval se Severus zklamaně, jako by právě přišel o ten největší poklad. Tolik jí to chtěl říct a ona snad—

„Vím, že jsi myslel jeho. Znám jejich tajemství. Vlastně, vím toho víc a myslím, že je načase ti to všechno říct,“ vzpomněla si, že už ji zbývá jen pár dní, než to tady bude muset opustit. „Posaď se, Seve, protože to, co uslyšíš, nebude žádná pohádka, ale tvrdá realita. Předem doufám, že mi budeš věřit. Troufám si říct, že mě znáš dobře a víš, že nelžu. Snad se mi podaří tě přesvědčit, protože to, co ti teď řeknu, je neuvěřitelné a já stále nemohu uvěřit, že se mi to stalo.“

Severus Snape seděl jako na trní a zaujatě na dívku hleděl. Obočí měl mírně skrčené, dolní ret skousnutý a mnul si ruce. Zrzka věděla, že v něm vyvolala obrovský zájem a nehodlala čekat ani minutu.

„Já-…totiž, jsem z budoucnosti,“ uchopila jeho dlaň, „dříve, než se mi vysměješ, ti chci dokázat, že tomu tak je. Vyslechni můj příběh. Existuje jistý Antibariérový poprašek, který se používá při cestování letaxovou sítí mimo realitu. Způsobuje, že danou osobu zašle do jiné doby…“

„…ten znám, slyšel jsem o něm…“

„…výborně,“ pokračovala, „Já jsem to do loňského roku netušila, dokud mě prášek neposlal sem. Zřejmě pracuje podobně jako obraceč času, ale tak se stalo, že když jsem cestovala do Bradavic ve své době, duše mého mrtvého kluka mi vhodila do krbu právě tento Antibariérový poprašek, tedy, aspoňń Brumbál tvrdil, že to byl zřejmě on. A já se dostala do nebelvírské koleje, ale v roce 1976.“

„Chceš říct,“ skočil jí do řeči, „že nejsi odsud?“ zdvihl obočí, postavil se a položil Ginny ruku na čelo, „myslím, že máš horečku, lásko. Pojď, zavedu tě na ošetřovnu.“

„Ne,“ křikla Ginny, „já jsem věděla, že mě budeš mít za blázna, bylo mi jasné. Kdo jiný taky, kromě Brumbála, by tomu uvěřil? Ginny Weasleyová je blázen!“ obrátila se vzad.

„Grangerová,“ opravil ji.

„Co?“ otočila se zpět na něj.

„Jmenuješ se Grangerová!“ zopakoval svou poznámku.

„Nejmenuji, Severusi. Mé pravé jméno je Ginny Weasleyová!“

„Cože?“ zareagoval v afektu mladík. „Chceš říct, že jsi mi celou tu dobu lhala?“

„Ne, nelhala…já, musela jsem si změnit jméno. Nikdo mě nezná jako Ginny Weasleyovou. Všichni mě znáte jako Grangerovovou. Tak se ve skutečnosti jmenuje moje kamarádka z mé doby. Hermiona Grangerová. To Brumbál říkal, abych si změnila jméno, protože…“

„No moment. Weasleyová. To mi něco říká…“

„Moji rodiče jsou Molly a Artur Weasleyovi, chodili do Bradavic, než jsi nastoupil ty. V téhle době by měli mít mé první tři bratry…Charlieho, Billa a Percyho. Já samozřejmě ještě nežiji, jsem nejmladší. Ještě to nějakou dobu potrvá, než se narodím.“

„Ty si ze mě děláš legraci, viď?“ nakřivil podezíravě rty Severus.

Ne, Seve. V tom je ten háček. Žádná legrace, holá fakta. Přišla jsem z doby, kdy byl poražen lord Voldemort…“

„…neříkej to jméno!“

„Už ho můžu říkat, v mojí době neexistuje, až se vrátím zpátky, bude opět mrtvý…a Brumbál taky, James, Lily, Sirius, moji bratři, Harry, Remus, všichni budou mrtví!“

„Proboha, co to povídáš za nesmysly, vážně je ti dobře?!“

„Severusi, slib mi, že mě nebudeš považovat za blázna. Já ti chci říct celou pravdu a už mi nezbývá moc času. Hagrid s Brumbálem sehnali Antibariérový poprašek a jakmile podstoupím OVCE, chtějí mě poslat zpátky do mojí doby.“

„A to ses mi, sakra, chystala říct kdy?“ zvýšil naštvaně hlas chlapec. „Ty si odjedeš domů, mě tu necháš a já…“

„Poslouchej mě,“ skočila mu do řeči podrážděně, „já tě tu nechci nechat. Já tě nechci ztratit. Nechci podruhé přijít o někoho, koho miluju. Až se setkáme v mojí době, nebudeš si mě pamatovat jako Ginny Grangerovou, ale jako studentku Ginny Weasleyovou!“

„Koho? Jakou studentku zase?“

„Mohu ti nejprve říct můj příběh? Nebudeš mě přerušovat? Pak se můžeš ptát, ať v tom nemáme zmatek, souhlasíš? Jen doufám, že mě nebudeš mít za blázna.“

Černovlasý Zmijozelák stáhnul obočí, ale rezignoval. „No dobře,“ a posadil se na nejbližší lavici.

„Jak začít,“ Ginny chodila sem a tam, prsty měla spojené tak, že její dlaně vypadaly jako stříška.

„Asi nejlepší bude začít mnou,“ pokračovala, „Narodila jsem se v roce 1981 a přicházím z roku 1999, kdy Pán veškerého zla byl poražený Chlapcem, který zůstal naživu. Tento kluk byl můj přítel, zemřel zároveň v Voldemortem. Vázala se k jeho příběhu věštba, bylo mu to předurčeno, aby Voldemorta zabil…“

„Gin…“

„Promiň,“ ošila se, „ale abys chápal. Věštkyní mu bylo předurčeno, že ho zabije,“ zopakovala a nakonec vyslovila i věštbu, která Harryho a Voldemorta svazovala, jež se samotná o ní dozvěděla teprve po smrti Harryho z úst Hermiony. Teprve tehdy všechno pořádně pochopila. Vyprávěla Severusovi o činech, které Harry dokázal. O tom, kdy osudnou noc Voldemort zavraždil Harryho rodiče a Harry přežil nejhorší smrtelnou kletbu. Doposud však nezmínila jeho jméno a ani jména jeho rodičů. Vyprávěla o tom, co se dělo s Harrym a Voldemortem od doby, kdy svou neuvážeností Voldemort přijal Harryho za svého soka a soupeře. Dnem, kdy vyplnil část věštby.

„Milovala jsem ho a ztratila. On mě sem poslal, i když nechápu proč. Jmenoval se Harry Potter,“ při vyslovení tohoto jména Severus mírně poskočil. „Ano, slyšíš správně. Harry Potter. Byl to syn Lily a Jamese, kteří byli zavražděni, když mu byl rok. Sirius Black byl jeho kmotr a toho neprávem odsoudili do Azkabanu za služby Pánu zla, které nikdy nekonal. Ministerstvo si myslela, že byl Vol…chci říct Ty-víš-čím nohsledem, ale byla to mýlka. Sirius své přátelé miloval a Harryho taky. Ten, kdo zradil, byl Petr Pettigrew…“

„Ten malej idiot, co nemá mozek?“ vyštěkl překvapeně mladík.

„Přesně ten. Nezdá se, co? Ale Pán zla ho pěkně procvičil ve všem, co by se mu hodilo. Zradil je a vydal Lily a Jamese Vol-víš-komu,“ vyprávěla dál, jak si Voldemort myslel, že Harry je ten, kdo ho má zabít, ale přitom to mohl být Neville. Řekla mu, že tou nocí však Voldemort svého budoucího vraha z Harryho udělal a o tom, že tehdy zmizel a zbyla z něj jen duše díky Viteálům. Řekla mu, před kým byla věštba vyřknuta, ale zatím nezmínila, jak se dostala až k Voldemortovi a jak se o ní dozvěděl. „Ale co je důležité. Teď poslouchej, tohle bude o tobě. Taky si zradil…“

„Já?“

„Netvař se tak nevinně, ty víš, o čem mluvím. Proč myslíš, že jsem věděla o tom, že se chceš přidat ke smrtijedům? Jednoduše, protože si jím byl. Do doby, než tvůj pán nezmizel z povrchu zemského. Vlastně si ho opustil chvíli před tím. Tehdy si pochopil, jaké si udělal chyby a jak se říká, kál ses z nich. Jediný, kdo ti všechno věřil, byl Brumbál. Tenhle člověk je úžasná bytost. A zrovna díky němu ses nedostal do Azkabanu. Postavil se za tebe a chránil tě, jak jen to šlo. Jenže bylo už pozdě, protože Lily a James byli mrtví. Vyčítal sis to, protože to z části byla tvoje vina, že zemřeli,“ řekla tvrdě, snažíc se tak Severuse přimět, aby tutéž chybu neprovedl znovu.

„Co? Já bych přece nikoho…“

„Oni nebyli jediné tvé oběti!“ pokračovala a hlas jí ani nezjihl, „když tehdy Brumbál vyslechl tu věštbu, byl si poblíž a část z ní si slyšel a běžel si to vyklopit svému pánovi,“ Severus ihned pochopil, jak to Ginny myslela z tou částí vinny, hned mu to bylo jasné. To on zavinil, že se o tom lord Voldemort dozvěděl. „Ale neslyšel si věštbu celou, což byla chyba. Stalo se to osudovým jak pro Voldemorta, promiň, tak pro Harryho. Na tom to celé ztroskotalo. Po vyslechnutí tvé novinky si tvůj pán ihned našel Petra, který byl Strážcem tajemství Potterových, kteří se tímto chránili před Voldemortem. A Petr své někdejší přátele vyzradil, a tak tam tehdy Voldemort šel a náš příběh tady začíná.“

„Co se stalo se mnou, když mě neposlali do Azkabanu?“ zajímal se kluk s lehce mastnými vlasy.

„Brumbál ti nabídl místo profesora Lektvarů a tys ho přijal, stal ses naším profesorem v Bradavicích.“

Severus se začal rádoby hystericky smát: „Jak děsně ironické. Tak přesně po tom z celého srdce toužím nejvíc,“ zašklebil se. „Nemám rád malé parchanty.“

Ginny se zamračila. „Já vím,“ ale přešla to bez dalších výhrad a pokračovala. „Po deseti letech na školu nastoupil Harry, od první chvíle mezi vámi panovala nenávist a zloba. Nesnášeli jste se, byli jste na sebe ostří, tys byl vůči němu hrozně zaujatý, nepřátelský a nespravedlivý. Házel si ho pořád do jednoho pytle s Jamesem, ale on byl jiný než James. On tě od prvního dne nenáviděl, protože ses po něm vozil a neustále si mu předhazoval, jak byl James arogantní a sobecký a že je Harry celý po něm. Nikdy sis nevšimnul, jaký Harry doopravdy byl,“ poukázala na to, jaký se ze Severuse stal člověk. Jak ho studenti nenáviděli, jak byl odporný a pomstychtivý. Nespravedlivý a podle ní i zakomplexovaný.

„Dochází ti, Ginevro,“ zazněl tvrdě, „že mě právě urážíš?“ ozval se dotčeně.

„Tebe ne, jen tvé budoucí já. Protože ty jsi ještě jiný. Teď jsi stále nezkažený a možná, že i má přítomnost tě mění. Překvapilo mě, jak si úžasný a okouzlující, když já tě znám jako arogantního a sebestředného bručouna. Ale ty jsi tak galantní, když přijde na věc, jsi dokonce vtipný, i když to nedáváš často najevo. Jsi hrozně chytrý a charismatický, prostě úplně jiný.“

„To chceš říct, že jsem se choval jako Potter s Blackem dohromady? PROBOHA!!“

„Ještě mnohem hůř. Myslím, že sis to vybral za oba dvojnásob. Jenže ty si byl ovlivněný svou minulostí,“ hlesla, „ale to nejhorší ještě přijde.“

„Co může být ještě horšího?“ ujelo mu.

„Zabil si Brumbála!“