16. kapitola – Bernský salašnický pes

Začínal mrazík, foukal silný vítr a sněžné pokryvy daly znát, že se blíží prosinec.

Profesoři, až na profesorku Morisnovou, profesorku Lektvarů, dali studentům větší volnost a nezadávali jim žádné úkoly a nechali je užívat si sněžných hrátek.

„Pojď, Jamesi, ať tě můžu zkoulovat!“ Zazubil se Sirius

„Spíš já zkouluju tebe, Tichošlápku.“

„Ale, ale..Jamie, nefandi si tolik, si na zemi dřív, než stačíš říct famfrpál..“

„Jen si nemysli, kamaráde..právě z toho famfrpálu jsem vycvičený až moc dobře,“ přimhouřil škodolibě oči James.

„Když už mluvíš o tom famfrpálu,“ vložil se do rozhovoru Remus, „tak jak pokračují tréninky?“

„V tom sněhu to není zrovna příjemné, ale musíme si zvykat, první západ máme za týden.. a pochybuji, že ten sníh roztaje, jen se podívejte,“ nakoukl James z okna ven na sněhové závěje.

„Ty to určitě vyhraješ, Jimmy,“ našpulil škodolibě rty Sirius a dál ho provokoval.

„Mimochodem, Siriusi, už se ti pochlubila Andromeda, že je střelkyní?“

„Jo, říkala mi to..“

„Je fakt dobrá, nechápu, proč nehrála už dřív.“

„Protože dřív kolejní družstvo všechny střelce mělo.“

„Ale pěkně vadné.“

„To jo,“ přikyvoval Sirius, „ale mělo. A teď, pojď už ven, ať ti to tam pěkně natřu!“

„To se teprve uvidí,“ vstal James a následován kamarády si šel pro teplé oblečení.

Po několika hodinách sněhového boje se vrátili na kolej úplně promočení.

„Jsem mokrý až na kost, mé bílé krvinky jsou únavou šedé..,“ prohlásil Remus.

Sirius se usmál a pohlédl na Jamese: „Poslyš, můžu s tebou mluvit?“ Vyzval ho stranou.

„Jasně,“ následoval Tichošlápka James, zašli za roh.

„Víš, už delší dobu mám takový nápad..a zapomněl jsem se ti s ním svěřit.“

„Co to je?“

„Týká se to Remuse.“

James zvědavě zdvihl obočí a naznačil tím, aby jeho kamarád dál pokračoval.

„Totiž, jak jsme tehdy probírali zvěromágy s McGonagallovou, trochu mě to zaujalo. Nebylo by špatné stát se zvěromágy..“

„Kam tím míříš?“

„Víš, tak dlouho mi to vrtalo hlavou, až jsem si přečetl v knize O černé magii, že Vlkodlak je nebezpečný jen lidem, zvířatům ne..“

James na něj vyvalil oči a otevřel pusu dokořán, „Tichošlápku, ty nebudeš tak hloupý,“ zacenil se, „kdyby bylo venku víc sněhu, skočím z okna. To je skvělý nápad!“

„Viď, že jo. Mohli bychom se stát zvěromágy a dát to Remusovi na narozeniny. Mohli bychom tak s ním trávit úplňky, i když vlastně nevím, kde je tráví..ale to je jedno, mohli bychom být s ním, i když bude Vlkodlak.“

„Jde vidět, že nejsi jen ledajaký Black, Siriusi. Tohle Remusovi udělá obrovskou radost. A pokud jde o ty úplňky, kde je tráví..tak si poslechni tohle…,“ začal James vyprávět všechno, co mu Remuse předtím řekl o vrbě Mlátičce. O tajné chodbě, která tam vede, o Chroptící chýši a o všem, co ho v tu chvíli napadlo.

„Já to věděl!“ Zvolal Sirius, „Věděl jsem, že na té vrbě něco bude. Bylo mi jasný, že tu nestojí jen tak..vždyť tu předtím, než jsme přišli do školy, vůbec nebyla,“ zamyslel se, „takže tajná chodba..hmm, to je super. Myslím, že bychom si dneska v noci mohli udělat menší procházku do Oddělení se zakázaným přístupem,“ zaculil se nevinně Sirius.

„Jo, to bychom mohli,“ přikývl James a společně se zase vrátili do nebelvírské společenské místnosti, odkud odešli, když si chtěli promluvit, aby je nikdo neslyšel.

James se naklonil k Siriusovi a tiše mu pošeptal: „Měli bychom to říct Petrovi?“

„Zatím ne, první bychom si to měli prozkoumat sami. Péťovi nakonec pomůžeme společně, ale raději bych mu to ještě neříkal. Ještě by to vyslepičil.“

„Máš pravdu.“

„Hele, ale já nechci být registrovaný zvěromág,“ zašeptal James, když šli společně se Siriusem pod jeho neviditelným pláštěm přímo do knihovny.

„Co si myslíš, já taky ne. Ještě, aby mě kontrolovalo Ministerstvo. To víš, že jo..tůdle!“

„Au, šlápl si mi na nohu!“

„Promiň Jamesi, nemůžu za to, že jsi takový skrček a já se musím hrbit!“

„Tobě bude ten plášť za chvíli malý,“ prohlásil James, „a neříkej mi skrčku, však já se ještě vytáhnu!“

„Jo, tohle ti říká každé léto máma, ne?“

„Jak si to uhádl,“ zasmál se James.

„No, tohle matky většinou dělají..teda, až na tu moji!“ Zašklebil se Sirius.

„No, ta tvoje, to je exemplář!“

„To teda jo. Normálně, nedávno se mi zdálo, že pracuje v mudlovském sirotčinci a pere se za práva mudlovských dětí.“

James vyprskl smíchy, „To myslíš vážně? Tvoje máma jako Matka Tereza? Ty máš ale sny, to bylo nějaký science fiction, ne?“

Sirius se začal hlasitě smát.

„Buď zticha nebo nás lapne Filch!“ Zahrozil mu James.

„A ty dávej bacha na cestu, slepýši!“

„Tak už jsme tady!“ James vytáhl hůlku a opatrně zašeptal Alohomora míříc na skříňku, která obsahovala knihy se zakázanými tématy.

„Nad čím přemýšlíš?“ Zadíval se Sirius na Jamese, který upřeně hleděl na neviditelný bod.

„Jen mě tak napadá, jak to zvládne Petr, je to pěkné kopyto!“

„Pomůžeme mu. Remus bude rád!“

James se uchechtnul: „Už tě vidím, jak si s ním poradíš. Dokážu si představit tvou trpělivost.“

„Tak právě na to tu mám zrovna tebe!“

„Tak takhle si to měl vymyšlené?“ Zasmál se James a Sirius na něj vycenil zuby, „Já se z tebe nikdy nepoučím.“

„Co vlastně hledáme?“ Dodal ještě James.

„Něco o pokročilém přeměňování, přeměňování ve zvířata, zvěromágství, něco o metamorfázích. McGonagallová přece říkala, že Ministerstvo kouzel má nad tímhle dohled a určitě si vede nějaký seznam. Třeba to tu bude..i s poznámkami, nebo tak něco. Třeba nějaký zvěromág napsal knihu o přeměně ve zvěromága, co já vím. Hledej cokoliv, co tě zaujme.

James si posunul brýle, aby lépe viděl na tituly knih.

„A co tohle?“ Sirius právě vytahoval z police jednu knihu s názvem Jak se stát zvěromágem, „To nebylo tak těžký,“ pousmál se.

„Dobrý.. ale.. hledej dál, čím víc knih, víc informací, tím lépe pro nás. McGonagallová taky říkala, že se to může vymknout z rukou a nepovedená přeměna..to by byl sakra problém.“

„Myslíš, že by nás za to mohli vyhodit ze školy?“

„Siriusi, kolik jsme udělali věcí, kvůli kterých jsme dávno mohli být pryč..“

„To je pravda.“

Oba dva otočili svůj zrak zpět ke knihám a hledali dál. Bylo tu tolik užitečné literatury.

„A čím vlastně budeme?“ Zajímalo Siriuse.

„Vidíš, nad tím jsem ani nepřemýšlel. Tak vezmu ještě tohle,“ vytáhl James encyklopedii zvířat z vedlejší police, která už nepatřila k Oddělení s omezeným přístupem.

Vlezli si pod neviditelný plášť s pěti bichlemi.

„Pospěš si Jamesi, já už ty knihy neunesu!“

„Ty neseš knihy, já držím plášť!“ Zavrčel James, „Není to tak lehké!“

„To teda není, je to těžké jak…,“ opáčil Sirius, „a je to nefér, plášť by měl držet ten vyšší!“

„A knihy by měl nést silnější!“

„Takže, Jamesi, uznáváš, že jsem silnější, než ty?“

„Pro dnešek ano,“ usmál se James, „protože neseš ty knihy.“

Zamířili do učebny Formulí. Zavřeli za sebou dveře a James pro jistotu i kouzlem zamknul. Sundali ze sebe plášť a posadili se ke stolečku, který k nim byl nejblíže. Sirius rychle odložil knihy a začal si třít ruce.

James ho pozoroval: „Ale, ale..zase se toho tolik nestalo!“

„Na zpáteční cestě si to prohodíme,“ rozkázal Sirius.

„Já nevím, co chci být,“ listoval knihou Sirius, „ale chci být něco, co mezi lidmi nevzbudí pozornost. Nějaké obyčejné zvíře.“

„Ty už si teď obyčejné zvíře a budíš pozornosti až nějak moc,“ zasmál se James, „hlavně v Lektvarech.“

„Nech toho, Jimmíku!“ Zasmál se Sirius.

„Ok, klid zbraní. Taky nechci být žádný jednorožec nebo tak něco. Co třeba kočka jako McGonagallová?“

„Nechci se opičit,“ zamračil se Sirius krčíc s nosem.

„Zajímavé, že zmiňuješ zrovna opičení, když se rozhodujeme, čím se staneme.“

Sirius se drobně usmál: „To je psina.“

James na Siriuse pohlédl, zdvihl obočí a s úsměvem na něj ukázal prsteníčkem.

„To je ono, pes,“ došlo hned Siriusovi, „to je přece taky obyčejné zvíře, mezi lidmi nevzbuzující pozornost. Ale jaký druh, co myslíš?“

„Řekl bych, že vím o něčem, co by ti bylo podobné,“ usmíval se James, na Siriusův vkus až nějak podezřele škodolibě.

„Tak, teď čekám, co z tebe vyleze.“

„Rotvajler,“ zavtipkoval James, „to je taky taková útočná rasa.“

„Ha-ha,“ třel si prstem rty Sirius, „ale ta velikost..by mi vyhovovala,“ zapřemýšlel.

„Jo?“ Protáhl James, „A co třeba ratlík, nějaký uvztekaný ratlík.“ James se rozchechtal a Sirius po něm hodil kapesník, co vytáhl z kapsy.

„Nech toho, Jamesi,“ Siriusovi cukaly rty, nechtěl, aby na něm bylo znát, že ho to pobavilo. Držel se.

„Ale teď vážně,“ Jamesova tvář byla kamenná, „Siriusi, co třeba..hmm.chrt?!“ Poplácal ho s láskou po zádech, načež se znovu rozesmál a raději odstoupil od něj několik metrů, aby ho něčím Sirius nepraštil.

Sirius se už neudržel: „Copak tu budu za nějakou srnu? Na to by ses hodil ty,“ smál se.

James se zadrhnul a skrčil obočí. V jeho tváři nebylo rozpoznat, nad čím přemýšlí.

„Ale no tak, Jamie, nevěděl jsem, že jsi taková cíťa!“ Omlouval se Sirius, když si všiml, že vůbec nereaguje.

„Ne, ne..počkej,“ zahlaholil James, „to je výborný nápad.“

„Cože?“ Nechápal Sirius.

„Že je to skvělý nápad!“ Zopakoval James.

„Co? Ty chceš být nějaká laňka? Já myslel, že se ti líbí Evansová..a netušil jsem, že máš..takový, hmm..přihřátý sklony,“ ucouvl provokativně Sirius a nenápadně se přitom culil.

„Ty ses… samozřejmě, že žádná laňka…, ale jelen, No představ si to, mohl bych se toulat v Zapovězeném lese a nebylo by to vůbec nápadné.“

„No, proč ne. Ale my to chceme hlavně kvůli Remusovi, viď, Jamie? Žádné soukromničení.“

„No jasně. Tak teď přemýšlej, jak to bude s tím tvým psem,“ utnul to James. Sirius si ještě chvíli prohlížel knihu, ale pak ji s jistotou zavřel. Určitě chce být psem.

„Černý obrovský pes,“ mumlal si pod nos.

„Vždyť jsem zmiňoval rotvajlera, neslyšel si mě?“ Teď už ale mluvil James vážně.

„Ale ne, ten se mi nelíbí,“ Sirius koukl na obal jedné z knih, kde byl Smrtonoš, „velký černý huňatý…toulavý…“

„To je Smrtonoš, ty pako, vidíš dobře? To je předzvěst smrti, to bys nám chtěl nosit takovou smůlu? Kdo ví, jestli bychom s Petrem přežili vlastní první proměnu, pokud to ty zvládneš rychleji… my nemáme v plánu umírat. Já chci ještě vyhrát pohár a vzít si Evansovou.“

„Jestli si někdy vezmeš, což se zřejmě nikdy nestane, protože tě nesnáší, tak já ti budu měsíc dělat poskoka,“ zašklebil se Sirius, „a jinak si mě nepochopil. Chci být velký černý a huňatý, něco jako setr, retrívr, novofunlanďan nebo vlkodav či salašnický pes.“

„Tak už se rozhodni, Siriusi, nemůžeš být všechno. To by si pak asi vzbuzoval pozornost, kdo by si nevšiml takové obludy.“

„Mám to. Bernský salašnický pes, je obrovský a je huňatý.. bývá více barevný, i když černá barva převažuje, ale pokud se budu přeměňovat jak, jak budu chtít, tak budu dle vlastní vůle..celý černý.“

„Paráda,“ oddychl si James, „jsme tu dvě hodiny a konečně jsme přišli na to, že chceš být velký černý huňatý pes. Myslím, že to můžeme zabalit. A zítra půjdeme znovu.“

„A víš, kdo nese knihy zpátky, Jamie?“ Usmál se Sirius.

„No, když nad tím tak uvažuji..už jsem ti, Siriusi, říkal, jak mě strašně bolí ruka? Normálně, při poslední tréninku famfrpálu jsem si ji hrozně nahmoždil, málem jsem spadl z koštěte, madame Pomfreyová říkala, že jsem o ni málem přišel.. bolelo to tak, že mi ji málem usekli, ale teď už je to něco lepší, i když to ještě stále bolí…a podívej, sotva s ní hnu…já..“

„Z toho se nevykroutíš, ty lháři jeden,“ usmál se Sirius a šel ke dveřím, „až je pobereš všechny, počkám s pláštěm před třídou a vrátíme je tam, odkud jsme je vzali.“

„Ale Siriusi..“

„Zatím kamaráde, zdar a sílu najdeš v sýru,“ usmál se ještě víc, „já ti pořád říkám, že máš víc jíst mléčné výrobky,“ vykouzlil na něj ten nejúžasnější úsměv a vyšel ven ze třídy.