14. kapitola – Kolik ran obdržíš, tolikrát jsi člověkem

Sirius se ráno probudil chyt se za hlavu. Zamračeně se rozhlédl kolem.. nikdo tu nebyl. Podíval se na hodiny. Osm, proboha. Za hodinu začíná první hodina, ke všemu s McGonagallovou. To se nestihne ani nasnídat. Pako, pako! Proč ho nevzbudili?

V tu chvíli vešel do pokoje James. Podal Siriusovi tácek: „Na, vzal jsem ti jídlo sem, bylo mi jasné, že asi nebude vstávat zrovna brzy,“ Sirius mu byl za tohle gesto vděčen, avšak nevěděl, jak se má před ním zachovat. Zlobí se James na něj moc? „Díky,“ špitl.

James si ho zkoumavě prohlížel. Poznal, že mu není zrovna nejlépe, měl tmavé kruhy pod očima, netvářil se zrovna šťastně a neustále krčil oči a třepal hlavou.

„Hlava, co? Bolí, bolí?“ posmíval se James. Tichošlápek si pro začátek raději nechtěl dovolovat, ještě by Jamese znova něčím naštval, a to nechtěl.

„K tomu včerejšku,“ zlomil James ticho, vycítil, že Siriusovi zrovna není do řeči, „pěkně si nás vystrašil. Teda..hlavně mě. A Brumbála!“

Sirius se na něj zvědavě podíval a zvedl obočí, „Brumbála?“

„Jo, ptal se po tobě v Obraně.“ James nezněl zrovna naštvaně, ale Sirius pochopil, že je pěkně naštvaný, „můžeš mi říct, kde si celou tu dobu byl?“

Chtěl mu tu novinku vyklopit s plným nadšením, ale to teď nejspíš nebylo namístě, „objevil jsem jednu místnost. Bude tě fakt zajímat,“ nechal se unést, „normálně…“

„..mě teď nezajímá nějaká místnost, Siriusi Blacku. Mě zajímá hlavně to, proč si to udělal. Proč si na celý den zmizel a nedal o sobě vědět? Měl jsem strach, jestli se ti něco nestalo!“

„Proč myslíš!“ zavrčel Sirius

„Ty nejsi ten, kdo si tu má stěžovat, tak si své výlevy laskavě nech! Je mi jedno, že sis někam zmizel, ale mohl si říct..nebo dát nějak vědět, že jsi v pořádku. Bylo to od tebe nezodpovědné..“

„.. že zrovna ty mi kážeš o zodpovědnosti, Jamesi..“

„..musel jsem za tebe lhát, abych neprozradil, že si zmizel,“ pokračoval dál, jakoby ho neslyšel..

„No a pokoušeli jste se mě aspoň hledat? Hm? Co,“ Sirius se dotkl bolavého místa, „mlčíš! Rozumím. Tak si tu nehraj na mou matku, Jamesi a laskavě si rozmysli, co říkáš..ať si neprotiřečíš!“

James už to nehodlal dál poslouchat, vytočený odešel z místnosti. Práskl dveřmi.

Co si o sobě myslí? Že je dokonalý? To je moje věc, ať si nehraje na moji mámu, když je úplně stejný. Vyčítá mi něco, co by sám udělal! Ani se mě nesnažil hledat a vyskakuje si tu, skrček jeden! Nafoukl se Sirius, podíval se na tác a zuřivě ho shodil na zem. Poté se oblékl, vzal si věci a šel rovnou na dvouhodinovku s kým jiným, než se Zmijozelem.

„.. samozřejmě se vedou záznamy o tom, kdo je zvěromág, ale není vždy jisté, že jsou tam všichni zapsáni. Existují i lidé, kteří se na vlastní pěst snaží stát se zvěromágy nebo polymágy. Tato kontrola se jim však může vymknout z rukou, nedoporučovala bych nikomu vidět, jak vypadá přeměna, která se člověku vymkne z rukou,“ Sirius musel přiznat, že přeměna profesorky McGonagallové v kočku ho ohromila. Nalistoval si knihu o pár stránek dál..nebylo by vůbec špatné stát se zvěromágem, sice je fakt, že na vlastní pěst je to nebezpečné, ale on je přece dost chytrý na to, aby to zvládl. Jak hledal, tak hledal..nic podrobnějšího o přeměnách tam nebylo, „to je na hovno,“ sklapl knihu. K jeho nelibosti to neřekl zrovna potichu. Když se rozhlédl kolem, všichni na něj zírali, včetně profesorky.

„Co jste to říkal, pane Blacku?“

„Ehh..vlastně nic…,“ snažil se to zamaskovat, ale bylo jasné, že otázka co jste to říkal byla jen slovní hříčkou.

„Pro příště vás prosím, mluvte laskavě slušně.. když už se Vám nelíbí to, čemu se učíte..“

„Oh, tohle ne, to nebylo k.. já..omlouvám se.., dobrá, v tom případě je to na fekální hmotu,“ dodal šeptem, jaká byla jeho reakce, když se rozesmála celá třída. Ops, asi to neřekl zrovna tak tiše, jak myslel. Sakra! Měl by si dávat pozor na jazyk a na své hlasivky.

„Tak tohle už stačí, pane Blacku, odebírám Nebelvíru deset bodů!“

Jediná tvář, která zůstala kamenná, byla ta Jamesova. V očích mu viděl, že i přes jeho nechuť, vedle něj dál zůstal sedět.

Po hodině si James sebral věci a sám někam odešel.

„Co se stalo?“ zeptal se Sirius jakoby sám sebe, „Vždyť jsem nic neřekl.“

„Vy jste se asi zrovna neusmířili, viď Tichošlápku?“ zvedal se za ním Remus.

„No, totiž..ani ne.. dělal mi kázání a hrál si na moji mámu.“

„Myslím, že měl pravdu, měl bys ho chápat, měl o tebe strach!“

„Remusi, tohle nemyslíš vážně..James mi tam mluvil o zodpovědnosti..On, on, který ani neví, co to znamená. On, který dostává školní tresty, který sešle každou chvíli kletbu na někoho, kdo se mu znelíbí, kdo chodí v noci po hradě..“

„V tomhle máš pravdu.. ale, ..no, nebudu se do toho plést,“ vyšel ze dveří, následován Petrem a Siriusem.

James už seděl u stolu a obědval. Když si k němu však všichni tři přisedli, James se odsunul co nejdál od Siriuse.

„Dobrá, dobrá,“ mrskl Sirius, dnes už podruhé, s jídlem, „já tu vůbec nemusím být.“

James se podíval směrem k němu, ale nijak ho to nevzrušovalo.

„Kam jde?“ zeptal se naivně Petr, jako by vůbec nezpozoroval, co se děje.

„Ať si jde, kam chce..“

Remus se rozloučil s přáteli a odešel na ošetřovnu za madame Pomfreyovou.

James s Petrem zamířili rovnou do nebelvírské věže, do posledního patra. Někdy se James divil, že to Petr vůbec dojde, když ho vždycky vidí tak udýchaného, ale kdo by nebyl. V takové výšce.

Ve společenské místnosti seděl Ian Gregory se Siriusem, Paecym Cornwelem a s Andromedou, Siriusovou sestřenicí. Všichni čtyři se něčemu smáli.

V rohu zahlédl James Lily, samotnou, jak píše nějaké pojednání nebo referát. Odtrhl se od Petra a s úsměvem zamířil rovnou k ní.

„Čau, Evansová,“ Lily se podívala nahoru, tak trochu tušila, kdo by to mohl být, „nechtěla bys s něčím pomoct? Určitě ti poradím, mám přehled a znám odpověď na každou otázku.“

„A znáš odpověď na otázku: Musíš otravovat zrovna mě?“ našpulila rty, „Já si poradím sama, díky.“ Sklonila hlavu a pokračovala dál. Ale James dělal, jako by ji vůbec neslyšel a přisedl si k ní.

„To máš špatně,“ ukázal do pergamenu, „tam se píšou dvě L.“

Lily nasupeně složila ruce k hrudníku, „Vážně nemáš co dělat? Jak už jsem řekla, poradím si, neměj péči, Pottere.“

„Ale no tak, Evansová, nebuď nedůtklivá, ve dvou se to lépe táhne, když ti pomůžu, budeme to mít rychleji.“

„Ale já nechci, abys mi pomáhal,“ rozkřičela se.

„Ale chceš, jen to ještě nevíš!“ usmál se James.

„Buď jsi tak pitomý, Pottere, nebo samou arogancí lítáš ve vzduchu!“ Čekala nějakou připomínku uražené pýchy, ale James se jen usmíval. Bože, jak jí lezl na nervy. A to ho zná teprve druhý týden. Pořád za ní chodil a otravoval ji. Pomalu už se mu začala vyhýbat, i na oběd se snažila chodit tak, aby se minuli.

„Buď tak laskavý a nech mě pracovat, mám ještě spoustu práce a chci to stihnout.“

„Moc ti to sluší, když se zlobíš,“ úsměv zůstal stále jako přimražený.

Tak už dost. Lily si sebrala všechny věci, které měla rozložené na stole a odešla nahoru do pokoje. James sledoval její ladné kroky, jak se blíží do dívčích komnat. Když otevřela dveře, ucítil známý zápach jisté rostlinky, kterou zde pěstovala jistá prvačka.

S úsměvem odkráčel zpátky za Petrem, který se posadil do druhého rohu. Když prošel kolem Tichošlápka, úsměv z jeho tváře zmizel.

„Copak se děje?“ slyšel od vedlejšího stolu hlas. To byla Andromeda, jediná dívka sedící u krbu, mluvila na svého bratrance.

„Co by? Je nafučený, že jsem mu vyčetl něco, co vyčítal mně a přitom to sám dělá!“

„Vůbec ti nerozumím Siriusi.“

„To vůbec nevadí, Andy, to by bylo nadlouho.“

James už ho měl plné zuby. Nechtěl vyvolávat konflikty mezi tolika lidmi, ale Tichošlápek ho už pořádně štval.

Vytasil hůlku a křikl: „Silencio!“

Tichošlápek se prudce a vytřeštěně postavil, tohle by od Jamese nikdy nečekal. Rychlostí světla vytáhnul svou hůlku, cosi na sebe zamumlal a poté zakřičel: „Expeliarmus!“ Z Jamesovy ruky vyletěla hůlka přistála Siriusovi přímo v rukách.

„Ty prevíte!“ vrhl se na něj James. Oba chlapci skončili na podlaze a mlátili se hlava nehlava.

James ležel na Siriusovi a pěstí ho mlátil do čelisti. Sirius Jamese držel za krk. Oba dva odmítali toho druhého pustit, ani když se kolem nich vytvořil shluk lidí, co je chtěli odloučit od sebe.

„Nechte toho, Siriusi, Jamesi!“ Petr se snažil vší silou, ale byl moc malý na to, aby je oddělil.

„No tak, kluci! Dost!“ křičela Andromeda, „Chovejte se jako Nebelvírští a ne jako Zmijozelští!“ Ani tohle nezabralo.

„On si začal!“ zařval James

Teď už to však bylo naopak, Siriusovi se nějak podařilo převalit se ze země na Jamese a teď ležel na něm on. Jednou rukou mu kroutil do všech stran a druhou mu chytl tak pevně, že s ní nemohl hýbat. James neměl jinou šanci, předklonil hlavu a kousl Siriuse do předloktí.

„AUUU!“ Vyjekl a postavil se na nohy. „Koušeš jako malá holka, Jamesi!“

James se vítězoslavně usmál. Zůstal ležet, věděl, že i Sirius toho má dost.

„Tak, vy dva.,“ Andromeda chytla Jamese a postavila ho na nohy, chytla ho za límec hábitu a se Siriusem udělala to samé, „sice nevím, o co mezi vámi jde, ale vím, že jste nejlepší kamarádi a tohle byste si dělat neměli,“ koukla z jednoho na druhého. Oba byli od krve, plní šrámů a modřin, Sirius se držel za pokousanou ruku a James nemohl hýbat s rukou, kterou mu Sirius kroutil, „a teď si hezky oba dva dojdete na ošetřovnu!! A hezky rychle!“

Sirius cítil, jak se mu ústa plní krví, kterou si rozkousl ret, když ho James uhodil. „Já to neumím ani škaredě a pomalu!“ Zavrčel. Jamesovi pro změnu tekla krev z nosu a vlasy měl, jakoby právě vylezl z ostružin. I když to nebyla zase taková změna, jako obvykle. Brýle už se nedaly nazývati brýlemi.

Sirius se hnusně obrátil na Jamese, neměl chuť zrovna s ním někam chodit. James jeho názor v duchu opětoval.

„No tak, vy dva..,“ zahřměla Andromeda, „teď si podáte ruce!“

„Cože?“

„Co?!!“

„Jak jste slyšeli, podáte si ruce. A to hezky rychle.“

„No, škaredě a pomalu by to nešlo?“ Sirius ji propichoval svým nenávistnějším pohledem, ani tím ji neobměkčil.

„NE! Už jsem řekla..a honem, nebo to zařídím sama!“ oběma bylo jasné, že zahrávat si s čarodějkou, co je o 4 roky zkušenější, než jsou oni, nemá cenu. Proti své vůli natáhli dlaně a stiskli je. Stisk byl trochu silnější, což čekali.

Sirius si vzal kapesník a přiložil ho Jamesovi k nosu, „zakloň hlavu, to ti pomůže,“ zavrčel.

„Taky by sis na tu svou hubu měl dávat pozor!“ I zbytek přihlížejících v oné větě rozpoznali dvojsmysl, „Oculus reparo!“ mávnutím hůlky byly jeho brýle zase v pořádku.

Byli donuceni na ošetřovnu opravdu jít. Ale oběma to přišlo jako naprostá zbytečnost, vždyť to bylo jen pár modřin, pohmožděných ruk a…

„Myslím, že si mi zlomil ruku, ty vole!“ vyčítavý pohled z Jamesových očí nevyprchal.

„Jen se nedělej!“ Sirius však sám věděl, že to nejspíš bude pravda, protože Jamesova ruka na něm visela nepřirozeně a on sám s ní nemohl pohnout. Když se jí dotkl, hrozně to bolelo.

„Ale, ale!“ zaznělo zpoza rohu.

„To mě podrž, ještě tohle tak!“ zavrčel Sirius

„Vyšli jste si na procházku pod Vrbou Mlátivou?“ posmíval se Snape, když viděl jejich zdemolované obličeje, tiše se smál.

„Drž hubu, nebo tak skončíš taky!“ Jamesovy oči se střetly se Siriusovými. Oba je napadlo totéž. Jak rádi by mu znepříjemňovali život.

„Troufáš si, Pottere? Ale jste tu jenom dva!“

„Slizoune smradlavej, hleď si svýho a neotravuj!“

„Tohle, až budu vyprávět na koleji, Black a Potter, oba zmlácení hrající všemi barvami!“

„Tak ty si nedáš pokoj?!“ Sirius svou zdravou rukou vytáhl hůlku a namířil přímo na něj.

Snape instinktivně předběhl jeho čin. Oba na sebe mířili a měřili se nenávistnými pohledy. James nevědět, na čí straně teď vlastně stát. Snape nenávidí, to je fakt, ale Sirius ho v poslední době naštval mnohem víc.

„Potter ti nepomůže,“ posmíval se Snape, „Nějak se rozmýšlí, nemyslíš, Blacku? Tvůj nohsled tě nechává na holičkách!“

„Poradím si i bez něj, ty špíno!“

A co, James mu to nemohl udělat, přece jenom byli kamarádi už druhým rokem a přese všechno, co v poslední době udělal, ho má rád. Vytáhl hůlku a namířil ji na Snapea. Snape tiše polknul.

„Copak, copak,“ dodal výhružným tónem James, „už máš strach? Srabe?!“

Snape těkal očima z jednoho na druhého, nebylo by dobré si s nimi začínat, kdyby tu byl jen jeden, zmáknul by ho levou zadní, ale oni dva dohromady byli hodně silní, jak fyzicky, tak i se slovní zásobou, která se skládala z kouzel a zaklínadel, a věděl, že tuhle bitvu má předem prohranou. Počká si na každého jednotlivě a pořádně se pomstí. Byl si jist, že ten smradlavý lektvar na něj vylili právě oni.

Sirius postřehl, jaké má zhruba plány: „Chceš pláchnout? Severusi? Totiž..heh, Srabusi?!“

James se rozesmál, zase byl ve svém živlu. James i Sirius věděli, že Snape zná hodně zaklínadel, říkalo se, že mnohem více, než kdejaký sedmák. A věděli, že se hodně zajímá o černou magii. Věčně byl ponořený v takových knížkách, ale taky věděli, že si na ně sám netroufne. I když by na to sílu měl, boj dva proti jednomu je stále přesila.

Snape se vzdaloval do ústraní. Pomaličku couval, až se nakonec otočil a chtěl se dát k útěku.

„kdepak, kdepak,“ chytl ho pod krkem Black, „když už si tady, chci mít to potěšení,“ přitiskl ho na zeď.

James stáhnul hůlku k zemi, „teď ho nech, Siriusi. Musíme na ošetřovnu.“

Sirius se na Jamese ohlédnul, a pak Snapea pustil zpět na zem. Snape si mnul svůj krk, „Dneska si měl štěstí, Srabusi. Nebýt tady Jamese, neušetřil bych tě. A teď mi rychle zmiz z očí!“

Snape se zhnuseně podíval na Pottera: „Nepotřebuju od něj žádné milodary,“ zahřměl, „ať si je strčí někam, jste úplně stejní, je mi z vás na nic,“ odplivl si.

„Zmiiz, povídám,“ dupl Tichošlápek a Snape byl tatam.

James viděl, jak se jeho hábit ztrácí někde na schodech, a pak už ho nebylo.

„Jednou ho zabiju, přísahám!“ nadechl se zhluboka Sirius.

James si něco uvědomil: „Poslyš, nemysli si, že už je všechno dobrý, tím, že jsem se tě zastal..to ještě neznamená, že..“

„..jasně, chápu, jdeme!“

Oba byli moc tvrdohlaví na to, aby se jeden druhému omluvil. Až příliš si byli podobní. I když si to James nechtěl přiznat, taky se občas choval jako Sirius, a naopak, i když si to Sirius nechtěl přiznat, občas se choval pro změnu stejně jako James. Byli nerozluční bratři, ale ani jeden nechtěl začít první, i když to tak cítili. Sirius věděl, že by se měl omluvit za svůj nepovedený vtípek a James zase věděl, že by se měl omluvit za své výčitky, které vůči němu vyslovil. Tak trochu měl pravdu, choval se jako jeho máma a mluvil o zodpovědnosti, kterou sám nemá.