14. kapitola – Kdo z nás to zvoral? 1/2

Jelikož jsem přijela domů teprve o půl deváté, stihla jsem topřepsat až teď. Na chyby už vážně kašlu, však mě znáte, přehlížejte je. Nebo raději ne, upozorněte mě na ně, ať vím, kde to mám příště opravit, až to budu odesílat na pottpovídky :)))

---

*Since you’re gone there is an empty space,
Since you’re gone the world is not the same.

I go back to the places we’ve been,
feels like you’re still there,
I lived on those moments again,
wishing you were here*

***

„Já už to vzdávám, to nemá cenu!“ rděla se Ginny a vzteky byla téměř celá rudá. „Jak je možné, že jsi už potřetí za sebou vyhrál! Ty švindluješ, přece není možné, aby se na tebe ti pikoví králové takto lepili, není možné, abys třikrát po sobě vyhrál stejnou fintou. Já to vážně vzdávám!“ odhodila karty na stůl a opřela se o opěradlo židle hledíc na svého společníka.

Severus Snape vykouzlil pobavený úsměv a hrdě vypjal hruď.

„Promiň, Severusi, já už musím jít, je pozdě…“ ozvala se po chvíli.

„No jasně, tvůj miláček tě jistě čeká,“ zazněl podrážděně černovlasý mladík.

Ginny na něj překvapeně pohlédla: „Nech toho, zníš jako děcko, kterému vzali hračku. Zníš jako žárlivý zhrzený milenec,“ uchechtla se.

„Chceš říct, že snad žárlím?“ otázal se pobaveně

„Ne, jak bych mohla,“ zahrála pobavenou, „Severus Snape přece nikdy nežárlí, nebo snad ano?“

„Já? Nikdy, nechápu, proč vedeme tak nesmyslnou debatu. Asi bys už měla jít, ne?“

„Jo, to bych měla. Sirius potřebuje přebalit,“ zazněla ironicky. „Měj se, Severusi. Doufám, že až se uvidíme příště, budeš mít zase takovou skvělou náladu.“

Mladík nezareagoval. Jen s mrzutým výrazem sledoval rusovlasou dívku, jak odchází.

***

„Nech mě, Siriusi, za chvíli jsou OVCE a já se musím učit.“

Sirius zaraženě stáhl ruce z Ginniných stehen a odtáhl se. Chvíli ji pozoroval, ale když nic neřekla, ani se na něj nepodívala, rázně vstal a aniž by to postřehla, odešel z místnosti.

Ginny odlepila oči od pergamenu a otočila se za sebe. Sirius už tam nebyl.

„Sakra!“ špitla tiše. Spráskla ruce. Sbalila ze stolu své věci a vyběhla do chodeb. Sirius už tam nebyl, ale ona to nehodlala vzdát, najde ho a omluví se mu. Šla chodbou až na konec a do další uličky. Po schodech dolů, do dalších dvou chodeb. Prohledala několik učeben a místností, ale Siriuse nebylo. Kde ho hledat?

„Kéž bych měla Pobertův plánek, který míval kdysi Harry, tolik by mi toho usnadnil,“ posteskla si zadýchaně, ale ani na minutu se nezastavila. Načež si vzpomněla na jedno místo, kde by mohl být. Nevěděla, zda ho tam zastihne a jestli bude mít tu možnost, ale byla rozhodnuta, že za zkoušku nic nedá.

Zrychlila tempo, jak jen to šlo. Po točitých schodech se přemístila přímo do sedmého patra a dlouhou chodbou odbíhala ke Komnatě nejvyšších potřeb. Když už byla téměř několik metrů před komnatou, spatřila dva stíny. `To bude jistě on a s ním James,´ blesklo jí hlavou. Zpomalila. Chtěla ho překvapit. Tiše po špičkách a podél neosvětlené strany zdi, kde nevisely fakule, se plížila blíž a blíž.

Byla už skoro u nich, když v tom rozeznala ony dvě siluety. Myslela si správně, když jednu z nich považovala za Siria, ale ta druhá – to nebyl James a ani v nejmenším se to Jamesovi nepodobalo. Postava měla plavé vlasy po ramena, neidentifikovatelné zavřené oči a plné rty přisáté na těch Siriových.

Zatímco tam Ginny konsternovaně stála, Sirius dívku nenápadně zbavoval svršků, sebe kalhot a jemně je posouval podél zdi ke dveřím, které by tam za normálních okolností nebyly a místnost, jejíž obsah si Ginny dokázala ihned domyslet.

Ginny vystoupila ze stínu přímo za něj a odkašlala si. „Ehm, ehm. Doufám, že neruším tvé rozvášněné hormony, můj drahý…“

Sirius sebou škubnul a v tu ránu se vším přestal. Otočil se na rusovlásku s vyděšeným pohledem.

„Máš typicky přiblblý pohled jelena v záři reflektorů(vím, že jsem tuto větu už kdesi použila, ale nemohla jsem si pomoci), Romeo. Já kráva se ti jdu omluvit,“ její hlas zintenzivěl, „a ty mi mezitím nasazuješ parohy, na to jsou tu jiní,“ přeřekla se, míníc tím Jamese. Hystericky ječela. „Vůbec jsem se v tobě nespletla, jsi děvkař! Můj rozum měl pravdu, věděla jsem, proč se s tebou víc nezaplést!“

Sirius si nasadil kalhoty a nervózně vztáhnul dlaň na Ginny odkrývaje jeho spolupachatelku.

„Ty?“ křikla naštvaně, „Ty harpyje!“ vrhla se na jednu svou spolubydlící, se kterou na začátku roku Sirius dělal úkol do obrany proti černé magii, a kterou údajně nesnášel. Chytila ji za vlasy a začala se po ní drápat. Sirius Ginny popadl a odvlekl.

„Ty,“ zařvala a vysmekla se, „na mě už nikdy nesahej, špíno! Víc si mě ponížit nemohl, navíc s ní. Tohle ti neodpustím!“ rozkřikla se, plivla Vandebře Worenové k nohám a s vražedným pohledem oba dva opustila.

„A co si čekala, že udělám, ty frigidní šprtko!“ zakřičel za ní vytočeně Sirius vědě, že přestřelil.

Ginny se zastavila. Otočila se na podpatku, v rychlosti udělala pár kroků, napřáhla pravici a její tvrdá dlaň s prosvištěním našla svůj cíl.

„To aby sis pamatoval, před kým už nemáš otevírat hubu, Blacku!“ zaječela a zmizela ve hře stínů.

„Siriusi, já…“ dívka, která celý tento úkaz zaujatě sledovala, dala mladíkovi ruku na rameno.

Černovlasý mladík smetl její dlaň dolů. „Zmiz!“

„Cože?“

„Vypadni, zmizni! Táhni, prostě vystřel, nechci tě už nikdy vidět, i když je to existenčně na této škole nemožné, ale prostě vypadni!“ zopakoval svoje tvrzení, tentokrát desetinásobkem.

Vandebra se na Siriuse ublíženě podívala, ale když znovu nesouhlasně zavrčel, nenechala se dvakrát pobízet a s klusem následovala Ginny.

***

Dny se táhly jako nikdy. Ginny se začala všem stranit a začala se víc věnovat učivu, jakožto v předešlém životě nebyla takto zvyklá, ale nyní jí to trochu pomáhalo. Nemusela na nic myslet a naprosto vyprázdnila hlavu plnou starostí.

Lily se věčně scházela s Jamesem a tím pádem i se zbylými Záškodníky, mezi nimiž nikdy nechyběl i Sirius, kterýž byl v posledních dnech také hodně zamlklý.

Ginny nelitovala svého činu, jen litovala toho, že se kdy se Siriusem dala dohromady. Tohohle všeho by se mohla vyvarovat. Neublížila by Siriusi, ale ani sobě, protože si musela přiznat, že přece jenom k tomu sukničkáři něco cítila a on jí ublížil. Ponížil. Ale v něčem měl pravdu, ona ho k tomuto činu vlastně téměř přinutila. S ní se nemohl cítit jako pravý chlap, když ho neustále fyzicky odmítala. Ale stále nemohla úplně přijít na to proč. Líbil se jí, měla ho ráda. Ale milovala jej natolik, aby se mu odevzdala? Třeba by to bylo správné, kdyby to udělala, ale na druhou stranu, třeba by to taky bylo špatné, kdyby to udělala. Tak či tak, teď už nemělo cenu nad tím přemýšlet. Byl konec. Tohle řešení bylo při nejmenším nejlepší. Neříkal přece Brumbál, že se musí vyvarovat změn budoucnosti a že musí zpřetrhat všechny citové a přátelské svazky? Tohle by jistě budoucnost změnilo, mělo by to následky a kdo ví, co všechno by se odehrálo.

Zjistila, že už hodnou chvíli civí na jednu stránku a absolutně nevnímá její obsah. Svět kolem se rozmazal a zůstala zde sama se svými myšlenkami. Bylo těžké s nimi bojovat, když jich měla plnou hlavu. Připadala si opravdu sama. Trávit čas s Lily bylo teď nemyslitelné, jiné kamarádky zde neměla a přátele, které zde měla, patřili do party Záškodníků. Málokdy býval třeba Remus sám mimo jejich partu, i když bylo pravdou, že na všechny jejich záškodnické výlety nechodil. Některé činy se mu příčily, protože to byl až přespříliš čestný kluk, stejný, jako ho znala ze své doby.

Zbýval jedině Severus. Její osamělý roztomilý profesor lektvarů v mladším podání. Ale kde ten se teď nacházel, to bylo ve hvězdách.

Zaklapla knihu. Stejně teď nemělo cenu se učit. Navíc, v knihovně se začal dělat ruch, ve kterém to ani pořádně nešlo. Myšlenky se jí stáčely úplně jinam. Rozhodla se, že zajde hledat Severuse, však on už ji přivede na jiné myšlenky a dokáže ji nějak z toho denního sebeutápění ve svém svědomí i vědomí vytáhnout.

Prošla celou knihovnu, ale marně. Kupodivu se Severuse Snape nezdržoval zde. Prošmejdila celé sklepení, ale tam také nikdo nebyl. V žádné z učeben ho nenašla. Že by byl na koleji? Teď před večeří? Je to možné. Při nejmenším si ho Ginny pak může odchytnout tam.

Dnes bylo krásně. Byl červen, sluníčko svítilo, na obloze ani mráček. Počasí Ginny přímo vyzývalo, aby si šla sednou k jezeru.

Když si sedala, opírajíc se o strom, zpoza vzdáleného skleníku zaslechla rámus. Postavila se na nohy a nechajíc knihy u stromu se šla ze zvědavosti podívat, co zapříčinilo ten hluk. A také neměla co dělat. Stejně by zase začala přemýšlet nad tím, nad čím nechtěla.

Slyšela hlasy.

„…tak co, už máš dost, Srabusi?!“

Ten hlas znala.

„Asi ti nerozuměl, Tichošlápku,“ smál se ten druhý.

„To si vypijete, vy dva!“ bránil se napadený.

Ginny vstoupila do uličky mezi bradavickou zdí a skleníkem profesorky Prýtové. Ve tmavším sluncem neosvíceném koutě se krčil černovlasý hoch a nad ním stály tři postavy. Ani jeden z nich si jí nevšimnul, ale ona pachatele rozeznala. Verdikt zněl jasně: Potter, Black, Pettigrew.

Zrovna, když se naštvaně šinula k nim, seslal Sirius na Severuse nějakou kletbu a on se sesunul k zemi, hledě obličejem do trávy.

Ginny zrychlila dřív, než chtěl Sirius seslat další kletbu, přiskočila před něj, chráníc svým tělem polozmrzačeného mladíka, jenž byl téměř v bezvědomí.

„Co si myslíš, že děláš, Siriusi!“ zvýšila hlas a každého z nich si zlostně prohlížela.

„Ginny!“ špitl měkce mladík s šedýma očima.

„Běž pryč, Grangerová. Máme tu nevyřízené účty,“ pravil obtloustlý mladík s kulatým obličejem.

„Na tvém místě bych raději držela jazyk za zuby, Petře. Ty jsi rád, že začne vařit voda, jakmile postavíš konvici na kafe. Nebýt tvých kumpánů, strachy by sis cvrnknul do kalhot, natož bys seslal jakoukoliv kletbu či snad nedej bože kouzlo!“

Petr sklapnul a stáhl se do ústraní, Severus si od země pobaveně odfrknul, zatímco James se začal hlasitě smát.

„A na tvém místě,“ pokračovala rusovláska a píchla obrýleného hocha ukazováčkem doprostřed hrudi, „bych taky stáhla ocas, Pottere, buď rád, že to neřeknu Lily. Jí by se to nelíbilo, což?“

„Nehraj si tu na samaritánku. Se z tebe přes noc stala Matka Tereza nebo co?“ pustil se do Ginny její bývalý přítel.

„Hlavně, že ty jsi pořád stejný hajzl, Blacku!“ oplatila mu dávku a propíchla ho pohledem. Klekla si ke zraněnému Severovi. Vzala jej kolem krku a druhou rukou ho objala kolem pasu. „Pojď, špitla, „slyšíš, musíme na ošetřovnu!“

„Ne,“ zaznělo téměř neslyšně. „Žádná holka mi nebude zachraňovat zadek, je to potupné!“ Severův hlas zněl úplně stejně jako jej znávala Ginny v době, kdy ji učil lektvary. Tohle byl přesně ten Severus Snape, kterého znávala.

„Ty ignorante jeden zamindrákovanej a samolibej,“ naštvala se Ginny na svého „kamaráda“, „raději vykrvácíš, než abys přijal pomoc?“ zvýšila ještě víc hlas a podobala se tak téměř profesorce McGonagallové, zatímco zbylí tři aktéři pozorovali, co dělá. „Chceš, abych se na tebe zase naštvala? Chceš, aby to dopadlo jako posledně? Neštvi mě, Snape! Neměl a chytni se mě pořádně, musíme na ošetřovnu, strašně krvácíš a vypadáš jako před kremací!“

Severus Snape na ni mlčky hrdě hleděl, ale jakmile ucítil bodnutí v paži, hrdost šla tatam. V jeho očích bylo vidět něco, čeho by si nezaujatý divák nikdy nevšimnul. Byla to snad vděčnost?

„Dobrá, ale na ošetřovnu ne, dokážu si ty rány vyléčit sám,“ rezignoval nakonec vyhublý chlapec a Záškodníkům věnoval jeden z jeho nenávistných pohledů, které si vyhranil jedině pro ně.

Když Ginny odcházela se Snapem na ošetřovnu, Sirius se napýřil.

„To jako mělo znamenat co? To je už fakt divné! Našla si za mě náhradu? Srabuse?“

James kamaráda poplácal po zádech: „Není všem dnům konec, kámo!“

---