13. kapitola – Tichošlápkovo zmizení

James se postavil na nohy a rozhlédl se kolem. V posteli byl už jen Petr. Sirius vzal určitě roha co nejdřív, aby se nemusel Jamesovi podívat do očí a Remus už byl určitě zase v knihovně. No, půjde se nejdříve nasnídat, a pak se po něm půjde kouknout.
Sešel po točitém schodišti, do místnosti s krbem. Na křesle seděla Lily ještě s nějakou kamarádkou. Obě se strašně něčemu smály, ale jakmile do místnosti vstoupil James, zmlkly. Lily se na něj zvědavě otočila a James se usmál, neopětovala to a otočila se nazpět.
„Ahoj,“ pozdravil je, „ahoj Lily,“ konkrétně jmenovitě.
„Nazdar,“ opětovala mu trochu chladně dívka.
„Čau Pottere,“ usmála se její kamarádka se zrzavým ježkem na hlavě, James tušil, že za tím úsměvem bude něco víc, než jen pozdrav. Proč by taky tak najednou obě dvě zmlkly, když právě vstoupil ?
I když těžko odtrhoval oči od Lily Evansové, vyšel z nebelvírské věže a namířil si to rovnou na snídani.
Bylo tam jen pár lidí, málokdo totiž vstával tak brzy jako byl zvyklý James. Bylo sotva sedm hodin. Vlastně se divil, jak to, že už byla Lily vzhůru. Asi je taky ranní ptáče. Rychle do sebe naházel dýňový nákyp a pospíchal do knihovny, aby ještě stihl Remuse.
Tak jak předpokládal, byl tam. V dálce na něj zamával a přisedl si k němu.
„Myslel jsem, že tu s tebou bude ten.. hlupák.“
Remus zvedl obličej od své knihy: „Myslíš Siriuse Blacka?“
Jamesovi bylo jasné, že dělá hloupého záměrně, „jasně, koho jiného.“
„Musím tě zklamat, Jamesi, ale dneska jsem ho vůbec neviděl. Vlastně ani nespal v pokoji.“
„Cože?“ bylo to překvapující, ale Jamesovi to dělalo starosti. „On nespal v komnatě?“
„Ne, vůbec nevím, kde celou noc byl, ale skoro jsem v noci nezamhouřil oka..a v posteli rozhodně nebyl. Mohl sis ráno všimnout, že ji měl ustlanou.“
„Jo všiml jsem si, ale myslel jsem, že to domácí skřítkové..,“ zamračil se, „chceš říct, že celou tu dobu coural někde mimo? Že ..proboha..to jsem nechtěl…,“ pak si ale vzpomněl, co mu jeho rádoby kamarád provedl, „no co..on se o sebe umí postarat, není blbej a může si za to sám ..kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá…“
Remus se na něj zamračeně podíval, ale nic neřekl. James měl právo se zlobit. Na Siriusovi v tomhle ohledu bylo poznat, že v něm ještě nějaké ty zbytky genů, rodiny Blacků, přebývají.
Když už tady James byl, zašel si do knihovny pro nějakou knihu. Zaujal ho titulek Nejmocnější ze všech nejmocnějších aneb kletby a kouzla pro pokročilé, škoda jen, že tato kniha byla v části s omezeným přístupem. Škoda, tak rád by si ji přečetl..kdyby jen.. a pak ho to napadlo. Na co jiného by měl neviditelný plášť? Taková příležitost.. až tu nikdo nebude, tajně by mohl knihu ukrást a časem ji vrátit, snad by si toho knihovnice nevšimla. Musí se domluvit s Tichošlápkem… pak se opět zachmuřil, no jo..Tichošlápek.. byl zvyklý všechno dělat s ním. Remus by s ním pro tu knihu nešel a Petr je moc velký pitomec, ještě by to zvoral a nakonec by je chytili. Proč jen to tak Sirius pokazil.. Naposledy koutkem oka koukl na knihu, otočil se na patě a vrátil se k Remusovi s knihou Famfrpál v průběhu věků.
„Nečetl si to už jednou?“ všiml si jeho literatury Remus
„Třikrát.“
Remus roztáhl rty: „Tak proč to čteš pořád dokola?“
„Je to má oblíbená knížka,“ otevřel ji někde uprostřed a četl si finty, které se dají na koštěti provádět. Pak si najednou uvědomil, vždyť on bude hráčem v kolejním družstvu..a ani nemá koště! No toto! Proboha. Rychle sklapl knihu, vrátil ji do police, Remusovi se omluvil a spěšně utíkal zpět do nebelvírské věže.
Lily už ve společenské místnosti nebyla, což doufal v pravý opak, vzadu v rohu u stolečku seděl jen nějaký zamilovaný pár z vyšších ročníků.
Vyběhl do svých komnat, Petr se zrovna probíral: „No už je načase, Petře, myslím, že snídani už nestihneš…,“ sjel ho James a popadl svou tašku, držíc v ruce pergamen a namočené pero.
Rychle na pergamen cosi načmáral a utíkal k sovinci. Na lícní stranu napsal Godrikův důl, popadl nejbližší sovu a nakázal jí, aby dopis co nejrychleji doručila.
Hned první hodinu měli Kouzelné formule. James se posadil tradičně na své místo. Když se ohlédl na židli vedle něj, zkřivil rty.
Po chvíli se za ním usadil Remus a Petr. I přes tu dobu, kterou naspal, vypadal velice unaveně a neustále zíval. Sirius nikde. Bylo pět minut před začátkem hodiny. Vždycky chodil na hodiny přesně, teda, snažil se je stíhat. Ale s tímto tempem neměl šanci. Dvě minuty do začátku hodiny. Pak už to nemělo cenu. Maličký profesor Kratiknot vešel do třídy.
„Dobrý den třído,“ ani se nesnažil rozhlížet se po třídě, protože by stejně daleko nedohlédl. Naopak ten slizoun a smrádek Snape si všiml, že Black chybí.
„Pane profesore, chybí Black,“ škodolibě se usmál směrem k Jamesovi, který dělal, že je mu to jedno. Ale nebylo mu to jedno. Tohle Sirius ještě neudělal, vyjma prvního ročníku, kdy oba dva obětovali dvouhodinovku Astronomie s Kasonovou, aby se mohli po noční procházce v Zapovězeném lese, vyspat. Tohle opravdu nebylo normální.
Profesor Kratiknot se postavil na svůj stůl a koukl směrem k Jamesovi, „Pane Pottere, můžete mi říct, kde je Váš spolužák?“
„J-já nevím, pane profesore,“ řekl popravdě James. A taky mu to začalo dělat starosti.
„No, nevadí, začneme bez něj. Pak ho laskavě za mnou pošlete…,“ sklonil svou mrňavou hlavu a když už chtěl James něco namítnout, profesor už začal odvykládávat novou látku.
Stejně jako ostatní profesoři, tak i on se rozhodl, že letošní rok věnují poněkud náročnějším kouzlům.
James se podíval na Remuse a špitl: „Je to divné, co s tím troubou je?“
Remus pokrčil rameny a Petr nedával vůbec najevo, že by ho to nějak víc zajímalo. Téměř ještě spal.
Tichošlápek se neobjevil ani na obědě. James s vervou očekával, že se jeho „kamarád“ objeví. Ale on nikde.
Neukázal se ani v Lektvarech, což mu měl za zlé, poněvadž si po zbytek hodiny Morisnová zasedla na něj. Ani tuhle hodinu by Sirius nevynechal. I když Morisnovou hluboce nenáviděl, rád ji provokoval a v Lektvarech neměl zrovna nejlepší jméno, takže bylo jasné, že jeho absenci Morisnová příště využije proti němu.
V hodině Historie kouzel vůbec James nepředpokládal, že by profesorovi Binnsovi mohl Sirius chybět, sotva zdaleka si pamatuje počáteční písmena jejich jmen. Ale v poslední hodině Obrany proti černé magii si toho Brumbál všiml.
„Pane Pottere,“ řekl svým medovým hlasem, „stalo se něco se Siriusem Blackem?“ Brumbál měl vždycky na tyhle věci čich, všem ve třídě bylo jasné, že tu něco nehraje, protože Obrana proti černé magii byl Siriusův nejoblíbenější předmět, který mu za všech okolností šel, a který by nikdy nevynechal.
James polkl: „Snad ne, pane,“ James měl strach mu říct, že ho celý den neviděl, měl výčitky svědomí, k tomuhle ho dohnal on, „myslím, že mu jen není moc dobře.“
Brumbálovi se zalesklo v očích, James ihned věděl, že na něm nejspíš poznal, že si vymýšlí. Ale nedal to znát.
„Dobrá tedy,“ propíchl ho svýma modrýma očima a posunul si brýle výše ke kořeni nosu, „otevřete si knihy na straně dvacet pět.“
„.. nechci po vás, abyste mi to psali na několik svitků pergamenu, stačí stručně a krátce, hlavním smyslem tohoto úkolu je, abyste se to naučili, takže..hodně štěstí.. uvidíme se příští hodinu,“ složil si své věci do náruče a když uviděl Jamese, jak vychází z třídy, zavolal na něj: „Jamesi, můžeš na chviličku?“
„Jistě, pane,“ odkývl na Remuse a Petra, aby na něj před třídou počkali a namířil si to přímo ke katedře. Nejspíš čekal rozhřešení, jakmile stál pod stříbrným vousem Albuse Brumbála, sklopil oči k zemi. Věděl, o co tu jde.
Brumbál se nikdy nerozčiloval, nikdy nedělal žádné scény a už vůbec nikdy nikomu nic nevyčítal. Zvedl Jamesovu bradu tak, aby se mu mohl podívat do očí, „ty víš, co se děje se Siriusem?“
„No.. ne, pane,“ nelhal.
Brumbál pokračoval dál: „Máš o něj strach?“
„Samozřejmě,“ spustil, „vůbec jsem dnes Siriuse neviděl. Je to moje vina, pane.“
„Tvá vina?“
James si hluboce oddechl. „Pohádali jsme se, Sirius mi provedl jeden nepovedený žertík a já.. já..“
„Chápu,“ nechtěl nic dál vědět, cítil, že to chlapci dělá značné potíže, „a kdy si ho viděl naposledy, Jamesi?“
James polkl, „Včera. Pane, já mám opravdu strach. Co když se mu něco stalo? Remus říkal, že ani nespal v ložnici. Vůbec se neukázal, ani najíst se nebyl..“
„Dobrá, chlapče, můžeš jít.“
James se otočil, v půli cesty to už však v sobě neudržel, otočil se nazpět k profesoru Obrany, „Vy ho najdete, viďte pane?“ Albus Brumbál přikývl. Až teprve teď se James cítil klidnější.
Pomalu se stmívalo, zamračené mraky zakrývaly hvězdy na nebi a venku začala pěkná spoušť. Silný vítr a bouřka.
James seděl vedle Remuse ve slavnostní síni a koukal do stropu, neboli do nebes, kde se honily mraky. Bylo už po večeři. Nevěděl, kam jít. Knihovna už byla zavřená a na kolej se mu taky nechtělo. Remus svolil, že zůstane s ním.
„Co to děláš?“ otočil se na něj James.
„Ale, píšu domů..mámě,“ blížil se úplněk a Remus opět vypadal strašně.
„Poslyš,“ prohlídl si ho James, „copak neexistuje na to nějaký lék?“
„Na co?“
„No..na…na toho vlkodlaka.“
Remus se rádoby usmál, „ne, vlastně ne.. existuje jen Vlkodlačí lektvar..“
„..jo, to vím..,“ skočil mu do řeči James.
„.. ale po něm jsem akorát roztomilý krotký vlk, neexistuje lék, který by mě zbavil podoby.“
„To je mi líto..“
„To nemusí, Jamesi,“ usmál se Remus, byl moc rád, že má takového přítele, jako je on.
James zakroutil hlavou, „já jen, že to musí strašně bolet… a ty šrámy a rány, které potom máš, je to příšerné.“
„Abych pravdu řekl, přeměna ve vlkodlaka je opravdu strašně bolestivá,“ podíval se Remus na oblohu, na mraky, které zakrývaly i měsíc. Už jen pár dní..
„A..kdo ti ho připravuje? Myslím ten lektvar..nebo ho neužíváš?“ zajímal se Jimmy
„Jistě, že užívám.. celý učitelský sbor ví, že jsem vlkodlak.. každý úplněk, před přeměnou, mi madame Pomfreyová dá Vlkodlačí lektvar a zavede mě do úkrytu.“
„Do úkrytu?“ Jamesovi bylo jasné, že ho tu asi nenechají volně běhat, ale copak na školních pozemcích Bradavic bylo nějaké místo, kde by šlo schovat vlkodlaka? Ve škole to určitě nebylo možné, vždyť by neriskovali, že jim uteče a pokouše některé studenty.
Remus se rozmýšlel, zdali mu to má říct, ale nakonec, proč by mu to neřekl. Neměl si s kým o tom popovídat a James byl velmi důvěryhodná osoba.. a se Siriusem to byl jeho nejlepší přítel. Samozřejmě Petr taky, ale ten by to asi nepochopil, už tak měl ze začátku největší strach. „No, Vrba Mlátička tu nestojí jen tak,“ Remus se zahleděl do stolu, „Sirius měl pravdu, když tvrdil, že tu ten strom dříve nebyl. Vlastně, dříve bylo nemyslitelné, abych na tuhle školu vůbec chodil. Když byl ještě ředitelem Dipet, rodiče mysleli, že to vzdají a budou mě učit kouzla doma. Pak se ale ředitelem stal Brumbál. A ten to povolil. Říkal, že pokud budou přijata určitá opatření, není problém, abych mohl tuto školu navštěvovat. Brumbál je úžasný člověk, Jamesi.“
„Jo, to teda je, je to parádní chlap!“
„No a na mou počest zasadili Vrbu Mlátičku.“
„Jak to myslíš, na tvou počest?“
„Znáš Chroptící chýši? Říká ti to místo něco?“
„Jo, myslím, že jo. Táta říkal, že to je nejstrašidelnější dům v Anglii.“
„Správně,“ usoudil Remus, „povídá se, že tam straší. Ale to není pravda. Celou tuhle historku Brumbál podporuje jenom kvůli mně. Totiž..to já se vždycky postarám o to, že mají z toho domu lidé strach. Ty podivné zvuky jsou moje dílo. To já v tom domě přebývám, v době svých přeměn.“
James to stále nechápal, „dobře, ale jak se tam dostaneš, pokud já vím, tak je to místo někde v ..P..P..“
„Prasinkách.“
„Jo, přesně tak. Jak tě tam dopraví..vždyť z Bradavic se přemisťovat nedá a Bradavice jsou chráněné před jakýmikoliv kouzli.. že by nějaké přenášedlo?“
„Ne, Jamesi..“
James mu skočil znova do řeči: „A před chvilkou si říkal něco o Vrbě Mlátičce..co ta s tím má co dočinění?“
„Nech mě domluvit,“ usmál se Remus, „všechno ti řeknu. Kvůli mně zasadili Mlátičku. Abys to chápal, Jamesi. Vrba Mlátička skrývá něco tajného.. tajný vchod,..který vede přímo do Chroptící chýše. Už tomu rozumíš?“
„No jasně,“ pleskl se James rukou o čelo, „takhle to tedy je. Tak ty každý úplněk s madame Pomfreyovou chodíš skrz Mlátičku, která skrývá tajný vchod do Chroptící chýše, kde trávíš své úplňky?“
„Přesně tak.“
„No a jak se dostaneš přes tu vrbu, vždyť Davey Gudgeon málem kvůli té vrbě přišel o oko. Stále se ohání a byla by schopná i člověka zabít.“
„To ano, ale když víš, jak ji zklidnit,“ mrkl na kamaráda Remus.
„Zklidnit říkáš?“
Remus se usmál: „No ano, jak myslíš, že bych prošel? Stačí se dotknout dlouhou větví jejího suku a vrba sebou přestane mlátit. Pak máš volný přístup ke vchodu, který je v jejích kořenech. Pak následuje dlouhá podzemní chodba a za ní chýše..“
„No to je bezvadný, Remusi,“ James byl tím vším, co mu Remus vykládal, nadšen, „chtěl bych to tam někdy vidět.“
„No, mohli bychom se tam jít někdy podívat. Ale ne o úplňku,“ usmál se znovu Remus, „to mám s ní dostaveníčko já. Moc bychom si asi nepokecali, Jamesi.“
Bylo už pozdě, James s Remusem se nakonec zvedli a šli na svou kolej. Když se zastavili u Buclaté dámy, aby řekli heslo..uslyšeli za rohem nějaké hihňající se hlasy. Remus se podíval na Jamese, měli stejný záměr. Zůstali chvilku stát a čekali, kdo to přijde. Podle hlasů bylo poznat, že jeden je chlapecký a jeden je dívčí. Jen jim nebylo rozumět. Oba podivně žvatlali.
James se na chvilku zaposlouchal, v tom podivném žvatlání rozpoznal… Tichošlápka!
Zpoza rohu vyšel Sirius, který měl na rukávě zavěšenou onu dívku s dredy. Oba se strašlivě smáli a nebyli ani schopní chodit rovně.
James a Remus strnuli. Sirius..byl..opilý ??
Tichošlápek,v závěji své nové kamarádky, k nim přistoupil blíž. Strašlivě se rozesmál, a pak se zkoumavě podíval na Jamese: „Tebe..j-já ..tě vodněkud znám..jooooo, už vííím,“ zazněl trochu ironicky, „ty jsi ten kluk, co jsem ho ponížil a který mě teď nenávidí.“ Ze Siriuse strašně táhlo, nebyl to však alkohol.
„Tichošlápku, cos to měl? A kde si proboha byl?“ řekl káravě James tónem jeho vlastní matky, až šokovaně se podivil, jak podobně zazněl.
Sirius se málem vybulil na zem, dívka ho na poslední chvíli zachytila. Oba dva se strašně rozesmáli.
„Nevím, co je tu k smíchu,“ řekl rázně James, „Siriusi Blacku, odpovíš mi laskavě?“
„J-já sjem myslel, žže se semnou nebavíš,“ řekl téměř šišlavě, jako dítě v batolícím věku. James z něj cítil kouř. Ale nebyl to obyčejný kouř z cigaret, byla to..marihuana.
„O tomhle si promluvíme později,“ chytl ho za paži, „teď je myslím načase, aby sis šel lehnout. Máš toho hodně co na vysvětlování!“
„Teryyy,“ křičel Sirius, „on mě chce od tebe odtrhnout,“ zachechtal se, „čau kočko, bylo to fajn,“ mrkl na ni.
„Tak Tery?“ otočil se na ni James
„Teresa.. Tery mi říkají kamarádi,“ usmívala se dívka, která na tom se smysly taky nebyla zrovna nejlépe.
„To s tebou se takhle..zřídil?“
„Já ho nenutila, měl náladu pod psa a jen jsem mu to nabídla, pak už to šlo nějak samo,.. ale za chvíli to vyprchá, byla to jen tráva..,“ usmála se nevinně a vlezla dovnitř.
„Tak pojď ty feťáku jeden,“ smál se James. Byl moc spokojený, že ho zase vidí. Už o něj měl pořádný strach. Všechno jeho opovržení Siriusovými činy, vyprchalo.
„Dobrou noc, Siriusi, bylo to moc fajn.. čau Jamesi,“ dívka utekla do dívčích ložnic.
„Ahoj Tereso,“ loučil se James držíc v náručí svého kamaráda, který ztěží udržel balanc.
„Ahoooj Teryyy, moje marihuanová vílo!“ smál se Tichošlápek.
„Neřvi ty tele!“ James už se musel vážně smát. Sirius by klidně mohl probudit zájem všech obyvatel této koleje. Naštěstí nikdo nebyl ve společenské místnosti, takže dvojsloví marihuanová víla zaniklo do ztracena.

55 komentáře “13. kapitola – Tichošlápkovo zmizení

Napsat komentář: ali Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..