13. kapitola – Jsem rád, že jsi zpátky

Publikováno Od BlanchKategorie:+ Pikový král
Je právě tolik, kolik je a unavená Blanch vám přináší po dlouhé době gramaticky naprosto nekvalitní kapitolu.
Fakt jsem už neměla sílu po sobě cokoliv zkontrolovat. Nějak mi to v poslední době začíná být jedno :))))
Ginny stoupala po točitých schodech rovnou do ředitelny. Vypadalo to, jako by schody nikdy nekončily. Točily se vzhůru a stále jich nebylo konče. Zamyslela se. Ředitel s ní určitě nechce mluvit jen tak. Chce jí snad poslat do její doby? Zrovna te´d, když se začal cítit spokojeně? Když našla přátele, uplatnění…to, co jí v jejím životě zkrátka chybělo? Vzpomněla si na Siriuse a jeho oslnivý bohémský úsměv. Když si vybavila v duchu jeho tvář, pookřála. Přestože ho stále nemilovala tak, jak by si představovala, byl hrozně roztomilý a nikdy s ním nebyla nuda. Prostě kluk do nepohody. Nikdy by si nemohla stěžovat, že by jí nevěnoval dost pozornosti. Když byla s ním, necítila se stejně, jako když byla kdysi s Harrym, ale pokud se na to podívala z jiného úhlu, mohla by to nazvat láskou?
Jakmile se vzpamatovala, před očima se jí z černoty vynořily dveře. Tiše zaklepala, ozvalo se pozvání.
Pootevřela dveře a opatrně vstoupila, aby snad Brumbála z něčeho nevyrušila. Zrovna něco psal.
„Pane řediteli, chtěl jste se mnou mluvit?“ otázala se
„Ano, slečno Weasleyová, mám pro vás výbornou zprávu, posaďte se, prosím,“ pokynul profesor na židli naproti jeho stolu, aniž by vzhlédnul.
Ginny se usadila. Albus Brumbál zakončil nějaký dopis, či snad žádost tím, že naposledy smočil brk v inkoustu a naznačil jím na pergamenu tečku. Pergamen ohnul a odložil na kraj stolu. Poprvé se na Ginny podíval a bodře se usmál.
„Jistě víte, o čem chci asi mluvit, nemluvíme spolu tak často, aby to nebylo tak zřejmé,“ jeho pomněnkové oči se vpíjely do těch jejích a Ginny najednou pocítila neznámé brnění v břiše. Jako by se jí tam líhnul roj včel. Nechtěla ještě domů, teď ne!
„Hagrid celý rok pro vás sháněl Antibariérový poprašek, celé ty měsíce se mu nedařilo, ale před týdnem se na nás usmálo štěstí. Jistý obchodník na černém trhu Hagridovi dlužit službu, a tak mu přislíbil prášek sehnat. Hagrid je zrovna na cestě ze Skotska a před chvílí mi přišla jeho sova, že má s sebou i ten prášek.“
„To znamená, že mě pošlete domů,“ klesla smutně zrzavá dívka.
Brumbál si povšimnul tónu v jejím hlase.
„Něco vás trápí, slečno?“
Chvíli mlčela, ale pak se rozhodla přiznat, jak to je. „Já jen, zvykla jsem si zde, pane, už mám za sebou většinu ročníku, schází mi jen posledních pár měsíců. Našla jsem si kamarády a učení mi jde mnohem lépe, než u mě v mé realitě, nechce se mi ještě tak brzy odcházet, myslela jsem, že by tu byla možnost, abych zde dostudovala, přestože mi schází rodiče a přátelé z mé doby…do jaké doby byste mě poslal? Pokud už mám za sebou tři čtvrtě roku a pokud byste mě poslal do doby, když jsem odcestovala sem, musela bych celý ročník dělat zbytečně znovu. Pokud byste mě poslal do doby, kdy je stejné datum jako dnes, jen jiný letopočet, nemám jistotu, že bych se v učivu chytla, copak já vím, jaké to tam teď je? Bylo by divné vpadnout do školy tak náhle před koncem školního roku a nepřipravená. A pokud byste mě poslal do doby, kdy ročník končí, zase bych neměla školu dodělanou a následující rok bych ji musela dělat znovu. Je to…nepraktické,“ pokusila se vysvětlit.
Brumbál dvakrát chápavě zamlaskal.
„Neměl jsem v plánu, slečno Weasleyová, vás hned poslat domů. Zajisté máte pravdu, souhlasím s vámi a můj původní záměr byla jedna z vašich variant, ale ta první. Jelikož už je březen, bylo by zbytečné vás nenechat dostudovat. Pozval jsem si vás, abychom se domluvili, že zde ještě vydržíte do konce června a složíte zkoušky OVCE. Nevím, kdo je ve vaší době ředitelem bradavic…“
„..-.“ Ginny už se nadechovala, že chce něco říct.
„..a také to nechci vědět,“ dodal rychle Brumbál, dřív než promluvila, „ale mám v plánu vaší hlavě školy poslat dopis, znám způsoby, obdobné vašemu příchodu, kterými se dá domluvit s osobami v jiném čase a prostoru, takže odešlu dopis, ve kterém bude všechno vysvětlení a s ním i mé doporučení a vaše výsledky zkoušek OVCE a ať vás čekají v domluvené datum, doufám, že se mnou souhlasíte, slečno?“
Ginny radostně přikývla.
„Ale mám jednu podmínku, tu, kterou jsem vám sděloval již na začátku roku. Za žádných okolností nesmíte změnit budoucnost, nesmíte ji nijak ovlivnit, ničím. Všechno musí zůstat tak, jak to je. Nikdo nesmí vědět, odkud jste přišla, doufám, že jste to nikomu neřekla,“ Ginny odkývla v zápornou odpověď, „váš odchod musí proběhnout v pořádku až se vrátíte do své doby. Vaše přátelské svazky, které jste navázala, budete muset bohužel zpřetrhat. Nesmí ovlivnit budoucnost, už teď je možnost, že jste svou obyčejnou přítomností mnohé změnila. Musíme jen tiše doufat, že tomu tak není. Mám obavy vás tu nechat, ale přišlo by mi to vůči vám nefér. To je vše, co jsem vám chtěl říct. Dva dny po zkouškách OVCE se zde stavte. Sbalená, připravená a bez závazků. Pošleme vás do vaší doby. Přeju příjemný den a hlavně jen výborné výsledky ve škole a na zkouškách.“
Ginny už se zvedala, čekajíc, že to je vše, co jí dnes ředitel řekl.
„A slečno, nezapomeňte, žádné prozrazení, ani jediným slůvkem!“
Ginny neochotně přikývla, přestože si nebyla jistá, zda to dodrží. Už tak dlouho jí svrběl jazyk. Nechtěla Brumbálovi lhát, ale pouhé přikývnutí snad ještě nic neznamenalo nebo ano? Dala ruce za záda a na pravici překřížila prostředníček s ukazováčkem. Skousla spodní ret a s výčitkami svědomí odcházela z ředitelovy pracovny zpátky po točitém schodišti do vřav lidských těl.
***
Sirius seděl s Ginny v knihovně a dělal jí nemravné návrhy, zatímco jí ožužlával ucho.
Ginny se pokoušela uhýbat, ale marně. Smála se. Jednak proto, že to lechtalo a druhak proto, že jí to dráždilo a vzrušovalo. Nikdy by jí nepřišlo, že je Sirius mladší než ona. Sice jen o pár měsíců, v této době, ale je. Zatímco v její době by mohl být jejím otcem.
„Nech toho, Jidáši,“ cukla sebou, když Siriovy rty sklouzly na její krk a následovně i na poloodhalené rameno.
„Jsme v knihovně, tady se chodí studenti učit,“ snažila se znít vážně, ale nějak se jí to se Siriovými rty na klíční kosti nedařilo.
„Sakra, nech toho!“ odtáhla ho nervózně. Nejenom, že měla strach se Siriusem v této době cokoliv mít, nejen kvůli tomu, že by tím změnila možná budoucnost, ale taky kvůli tomu, že měla strach. Co kdyby se do něj opravdu zamilovala a on jí zlomil srdce nebo by ho snad musela opustit a on by v její době už nebyl? Co kdyby se něco stalo, ona třeba otěhotněla, to by byl pořádný průser. Dlouho s nikým nebyla. Jediný muž, se kterým kdy byla, byl Harry. Od té doby nikoho jiného neměla a ona nechtěla, aby to byl tenhle sukničkář, přestože byl tolik přitažlivý a vzrušoval ji.
Sirius se zatvářil utrápeně. „Co se děje, Gin!“
„Co by se dělo?“ nadzdvihla obočí. „Nic!“
„Nic? Tak proč se chováš, jako bys byla kus ledu. Jsme spolu skoro čtyři měsíce a ty si za celou dobu neprojevila zájem o to, že bych mě chtěla.“
„Ale já tě chci, jinak bych s tebou přece nechodila,“ ohradila se.
„Ty moc dobře víš, jak to myslím.“
„Sirie,“ obrátila se na něj trochu hněvivě, „sex není přece všechno!“
„Ale je to součást kvalitního vztahu, který my nemáme!“ zvednul se a naštvaně zmizel z jejího dohledu.
„Ach jo,“ oddychla si nespokojeně. Sledovala siluetu, jak mizí v dáli a ani jednou se na ni neotočí. Přemýšlela, jestli je to dobře nebo jestli jí to má mrzet. Nebyla si jistá, byla úplně zmatená. Samozřejmě, že by ho chtěla, ale neříkal Brumbál, že se má zbavit všech závazků? Kam by jí přivedlo tohle smilstvo?
Rozhodla se na to raději nemyslet. Měla teď hodně učení a nemohla se zatěžovat. Už jen pár týdnů a čekají je závěrečné zkoušky sedmého ročníku. Rozhodla se, že se aspoň pro dnešek bude soustředit hlavně na učení. Musela ještě dopsat pojednání do lektvarů o účincích Veritaséra.
Pomyslela na Severuse, kéž by tu byl. Vyklopil by na ní všechny své znalosti a ona by nemusela psát tohle pojednání.
Otočila stránku knihy, aby si něco ověřila, ale stránka byla prázdná.
„Sakra, co to je? Odkdy v knihách bývají prázdné stránky uprostřed kapitoly? To je snad žert a kde to teď seženu? Nechce se mi zase prohrabovat mezi těmi knihami!“ šeptala si naštvaně sama pro sebe.
Sklapla knihu se záměrem ji vrátit a najít si novou. Zvedla se a zamířila do chodbiček mezi knihovnami. Navrátila knihu na své místo a začala si prohlížet jiné, které by mohly mít podobný obsah.
Jakmile jednu po desetiminutovém hledání našla, nadšeně se obrátila a rychlým krokem vystřelila z uliček. Její radost však zkazil tvrdý náraz.
Než si stačila povšimnout, do čeho vrazila, ležela na zemi jak široká, tak dlouhá a držela se za hlavu.
Po chvíli zjistila, že není samotná. Naproti ní seděl skoulený ještě někdo.
Jakmile zaostřila, ihned poznala, o koho jde.
Školní hábit, upravený, nezdravě bledý v obličeji. Oči posmutnělé.
„Promiň,“ omluvila se.
Černovlasý mladík se na ni uraženě ohlédl, ale Ginny v jeho očích zahlédla ještě něco. Snad lítost? Bolest nebo trápení? Chlapec nezaváhal a ihned se otočil bokem k ní, aby si mohl sesbírat věci, které mu díky ní vypadly z rukou, nic však stále neříkal.
„Mohu ti protentokrát pomoci? Raději se ptám, než mě zase sjedeš jako fretku!“
Zase nic neřekl, ale přísahala by, že mírně kývnul hlavou, a tak se obratně přetočila na čtyři a začala sbírat jeho knihy, pergameny, brky a zápisky. Snape vypadal, že se zrovna přišel učit, protože předtím si ho tu nevšimla.
Když mu složila poslední knihu do náruče, nečekaně vyštěkl: „Kde máš toho svého drahouška Blacka?!“
Co to z jeho úst vyšlo? Co to slyšela? To byla žárlivost nebo se jí to jen zdálo?
„Není to můj stín, snad ještě můžu existovat bez toho, aniž bych ho měla za zády, ne?“ oplatila mu úsečně a chystala se odejít.
Když v tom…
„Omlouvám se,“ zaznělo tiše. Dost tiše, ale Ginny to zaslechla. Otočila se a nevěřícně na Severuse koukala.
„Za všechno. Hlavně za svoje chování.“
„Není třeba, Sevie,“ oslovila ho familiérně. „Tvé činy mluvily za sebe!“ otočila se na odchod.
„Počkej,“ chytil ji za ruku, „celou dobu jsem neměl příležitost ti to říct. Odpusť mi, prosím,“ jeho oči černé jako dva švábi jí sledovaly, „odpustíš mi? Moc mi na tom záleží!“
Pookřála. Sledovala jeho dravčí profil a vůbec se jí nezdal tak dravčí, za jakého jej mají právě Záškodníci. Chápala předsudky, které mezi sebou měli Sirius, James a Severus, ale nechápala tu intenzitu jejich nenávistných vztahů. Kdo měl pořád sílu se tak špičkovat, peskovat a nenávidět? Ona by to dávno vzdala a ve chvíli, kdy jí tohle napadlo, se rozhodla, že mu odpustí. Nemůže se přece chovat jako Sirius. Ten kluk jí tak ovlivnil, že jí začal lézt i do svědomí. Ne! Ovládla se. Snape neudělal zase nic tak strašného, aby ho mohla po zbytek života nenávidět. Aspoň ne v této době. Zatím to není ten starý otravný a mrzutý profesor, který všem ztrpčoval život.
Mile se usmála, nečekajíc, že to ještě dokáže, když je v jeho společnosti. „Odpouštím ti, Severusi. Do smrti dobrý,“ podala mu ruku a on ji nadšeně přijal. Nechápala jeho nadšení, ale kdyby ho neznala, snad by si myslela, že je v tom něco víc. Teď by bylo vhodné položit si otázku: znala ho tedy vůbec? Dá se tomu, co spolu za těch pár dní prožili, říkat přátelství? Byl to přítel, kterého znala? Odpověď byla jasná. Ne zcela.
„Jdu si právě dělat úkol do lektvarů a vidím,“ sklouzl k její dlani, ve které držela knihu, kterou si před chvílí vytáhla z knihovny, „že ty asi taky, nechceš se přidat?“
Ginny poskočilo srdce. Nebude muset dělat ten zpropadený úkol sama! Hurá!
„Jasně,“ roztáhla rty v hřejivý úsměv a zašla si pro věci ke stolu.
***
„To už je fakt otrava!“ prohlásila jednoho dne znuděně Ginny a sledovala svého společníka, jak dopisuje několik posledních poznámek. „Proč nám Křiklan zadává tolik úkolů? Chápu, že pro tebe, génia na lektvary, je to spíše potěšení, ale já už toho mám plné zuby!“
Severus dopsal poslední slovo a s úsměvem se na ni obrátil. „Můžeš si to pak nějak opsat, ale hlavně, ať to není slovo od slova stejné.“
„Jsi můj anděl, Severusi, vážně!“ prohlásila a přitom se mračíc na poloprázdný pergamen před sebou.
„Zřejmě asi nemáš v plánu to teď dopisovat,“ pozoroval její pasivitu vůči studiu lektvarů, „takže,“ zalovil na chvíli ve své kapse a vytáhl nějakou krabičku. „Co kdybychom si zahráli?“
Ginny ztuhla. Její rty se pootevřely v zaskočenou grimasu a hleděla na tu věc, co mladík držel v rukou. Karty, které mu věnovala o Vánocích.
„Ty je ještě máš?“ zeptala se obdivně.
„Samozřejmě,“ sklopil hlavu jako by se snad styděl, „mně moc dárků nechodí. Potěšil mě. Vyvolával ve mně nostalgii, vzpomínky na staré časy,“ řekl, jako by to snad bylo padesát let, co spolu naposledy hráli karty. „A hlavně mi neustále připomínal moji blbost,“ hlesl.
Ginny ho konejšivě chytla za dlaň. Kupodivu byla teplá. Představovala si, že jeho ruce budou vlhké a studené, ne hřejivé a suché.
Chvíli přemýšlel, zda to má udělat, ale nakonec udělal. Uchytil její ruku pořádně a stiskl ji, pevně a ochranářsky. V Ginny se rozlil podivný pocit. Je tohle správné? Měla by tu teď sedět a držet se se Snapem za ruku, zatímco Sirius opětovně trucuje v nebelvírské věži? Proč jí to ale tedy dělá dobře? Proč je spokojená, když se Severus konečně odhodlal udělat nějaký krok? Proč se cítila, že jediné, co by ji mohlo ukonejšit, je právě jeho stisk? Jeho obětí? Musela tyhle myšlenky vypudit z hlavy a musela s tím začít hned. A začne tím, že raději odejde.
Zvedla se z místa a tím přetrhla pouto mezi nimi.
„Promiň, Severusi, ale tohle… tohle není správné. Já tohle nemůžu!“
„Co blázníš, Ginny, to byl jen přátelský stisk,“ snažil se to ospravedlnit hoch.
„Já, já v tom nevidím jen přátelský stisk, nezlob se!“ její výraz vypadal rozrušeně.
Severus, dělaje, že se pobaveně usmívá odpověděl v sytý baryton, „Neblázni, bláznivko,“ snažil se znít pobaveně, „nedělej z komára velblouda, jsem konečně rád, že jsme se usmířili, přece bych to ještě takhle nekomplikoval, když vím, že máš toho hajzla Blacka!“
„On není hajzl,“ bránilo ho vzpurně, ale nakonec obrátila, „no…možná trochu je, ale jen trošičku, ale to je snad každý. I ty nebo já…,“ uvědomila si, jak blábolí a znovu se zneklidněně posadila.
„Tak zahrajeme si ty karty?“ optal se Severus znovu.

„Jo,“ vzdychla, „zahrajeme. Rozdávej!“

80 komentáře “13. kapitola – Jsem rád, že jsi zpátky”

Napsat komentář: Verč@ Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..