12. kapitola – Prasinky

Publikováno Od BlanchKategorie:+ Pikový král
Taaak.. 🙂 Přidávám rychle, no ne? Ale když jsem psala tuto kapitolu, uvědomial jsem si, že možná to nedotáhnu ani do těch 16ti kapitol, ale spíš do těch 15ti nebo 14ti, ještě pořádně nevím, jak to rozvinu, uvidím, každopádně, konec už se blíží a s ním se zvyšuje i má radost. Mám už to dávno rozmyšlené, te´d jsem zvědavá na další vaše teorie :))) Omluvte mé chyby, jako obyčejně. Je hodně pozdě a právě jsem to dopsala.. má nechuť si to po sobě přečíst, je stejně velká jako má únava 🙂
****
Celé dopoledne se Sirius třásl, aby Ginny nezměnila svůj názor na to, s kým půjde do Prasinek. Zrovna obědval a nemohl odtrhnout myšlenko od ní. Už jenom hodinu, hodinu.
„Sakra, kde se courá?“ mumlal si pod nosem
„Cože?“ zahuhlal s plnou pusou James.
Remus seděl opodál svých přátel, vypadal opravdu strašně. Dnes byl úplněk. Bylo na něm vidět to napětí, ta nechuť a možná i strach. Po dlouhé době bude úplněk prožívat sám bez svých přátel. Oba dva totiž dnes půjdou do Prasinek a on bude muset pod vrbu Mlátičku jít dříve, protože počátkem zimy se začalo i dříve stmívat.
***
Ginny byla u sebe v komnatě, nachystaná, upravená a s váčkem peněz v kapse. Lily už byla dávno na obědě, před chvílí ji opustila. Ona sama se rozhodla, že ani na oběd nepůjde a rovnou na Siriuse počká na školních pozemcích před autobusem do Prasinek. Jelikož byla už dávno plnoletá, nemusela na začátku roku Brumbálovi odevzdávat podepsaný formulář, který by ji propouštěl do Prasinek.
„Forever young, forever young, do you really want to live forever…,“pobrukovala si Ginny, hleděla do sněhu a špičkou své boty jej odhrnovala a tvořila tak klikatý blesk. Sama nevěděla, co jí to napadlo, zřejmě ta nostalgie, smutek, stesk. To ty Vánoce, nějak na ní působily víc, myslela na Harryho, na jeho jizvu…
„Tak jsem tady,“ černovlasému chlapci jako obvykle spadaly prameny přes čelo až ke špičce nosu. Na nich tkvělo několik sněhových vloček a pod jejich tíhou začaly jeho vlasy moknout. Jeho zářivě kouřové oči byly plné elánu a svěžesti, zubil se od ucha k uchu a jeho úsměv tak dal vyniknout tvaru jeho smyslně rudých rtů, které námrazou růžověly. Ginny často přemýšlela, jak bylo možné, že po něm nešílí jako ostatní jeho dychtivé ctitelky. Byl to opravdu pěkný kluk, vyzařovala z něj vždy energie, optimismus a každého obdarovával úsměvem, každého až na…
„Srabus!“ zachmuřil se a pohlédl na mladíka zahleděného do knihy, který právě nastupoval do autobusu. Zrzavá dívka se po něm také ohlédla, ale on ji vůbec nezaregistroval. Nevěděla proč, ale poskočilo jí srdce a následovně zase ztvrdlo. Takhle okázale ji ignorovat! To by si nedovolil ani Sirius, kdyby mu udělala plastiku nosu.
„Pojď,“ chytla ho za černý kabát a táhla ho dozadu do autobusu, kde si sedla k oknu a on vedle ní. Záměrně se posadila poblíž Severuse Snapea, ale ten byl plně zaujat obsahem své knihy.
„Srábek určitě čte zase nějakou černou magii,“ odfrknul si Tichošlápek. „Pak se člověk diví, že má místo nosu skobu, když ho furt strká do knih a krčí se nad nimi,“ utrousil Sirius poněkud hlasitěji, než měl v záměru a poprvé se Severus odtrhnul od knihy. Ohlédl se o dvě místa za sebe a spatřil Siriuse Blacka, jak se hlasitě směje směrem k Ginny Grangerové. Naštvaně mu srostlo obočí a odtrhnul od nich zrak a stočil jej opět do knihy. Chvíli si něco naštvaně mluvil pod svůj hákovitý nos, ale ani se nenadali a už byli v Prasinkách. Nejbližší a jediné skrze kouzelnické vesnici v Británii.
Autobus zastavil a z něj se začaly ven hrnout davy. Téměř všichni se prvně šli ohřát ke Třem košťatům na máslový ležák.
Ginny se Siriusem vystupovali jako poslední. Ginny ještě chvíli před sebou viděla mihnout se rudý pramen vlasů a slyšela dva pobavené hlasy. Lily a James. Hrdličky si to jistě šinuly do cukrárny madam Jahodníkové.
„Kam zajdeme?“ optal se Ginnin společník
„Zřejmě někam do tepla, to bude nejlepší,“ vycenila zuby, „pojď semnou do knihkupectví, koupím tam něco Lily. Ráda čte historické romány, třeba tam něco najdu,“ uchopila ho za šálu a táhla jej až k nebližšímu knihkupectví.
Uvnitř zakotvila u police s historickými romány. Mezitím, co si prohlížela hromadu knih, Sirius se jí ztratil kdesi v houfu studentů mezi regály.
„Hmm, však on má svůj rozum,“ načež si uvědomila, co řekla a nad tou absurditou se rozesmála. „Sirius nemá rozum, ale orientační smysl snad ano.“
Když už měla vybráno, hledíc na knihu, kterou držela, se divoce obrátila dozadu, aby už mohla zaplatit, přičemž do někoho vrazila a ten někdo při tom shodil několik knih.
„Omlouvám se,“ pronesla, aniž by se podívala, koho takto degradovala na domácího skřítka sbírajícího knihy ze země.
Vytřeštila Oči.
`No jasně, jak jinak, ve vesnici o několika stech obyvatel v takovém frmolu narazím zrovna na něj, jak předvídatelné!´
Severus Snape se krčil u země a sbíral knihy, ale nic neřekl, ani nereagoval na omluvu.
Ginny se shrbila k zemi a začala mu pomáhat.
„Nech toho, Grangerová, nejsem mrzák, sbírání knih zvládnu i bez tebe!“ zavrčel na ni
Ginny se odtáhla a zvedla ruce: „No prosím, já jsem ti chtěla jen pomoci…“
Severus znovu zavrčel a to zrzku ještě víc vytočilo a dořekla ono tolika známé přízvisko, kterým ho častovala většina školy. „…Srabusi!“ hodila po něm pohledem hladové šelmy, jako by jej snad právě na místě chtěla sežrat.
„Ignorant jeden, neví, jak se chovat, co se sluší a patří,“ šeptala si pro sebe, když šla k pultu zaplatit.
„Stalo se něco?“ za zády se jí objevil černovlasý Nebelvírák, kterého před chvílí ztratila mezi vazbami knih.
„To nic,“ řekla s podtónem znuděnosti, nechtěla se tím zaobírat. Ještě by mu Sirius vrazil další, i když by to potřeboval, a měl by z toho ještě větší problémy.
„Jdeme?“ zeptala se, když zaplatila.
„Jasně. Tak kam teď?“
„Mohl bys jít ke Třem košťatům? Já si ještě něco zařídím a hned tam přijdu. Objednej mi, prosím, jeden máslový ležák, buď tak hodný, Siriusi. Nebo víš co, najdi Lily a Jamese, půjdeme za nimi.“
„Dobře,“ prohlídl si ji podezíravě, ale už nic neřekl. Viděla jeho vzdalující se siluetu, jak postupuje ke krčmě a následovně i vlézá dovnitř.
„Tak to bych měla,“ špitla, „ale co mu mám koupit. Co by chtěl sedmnáctiletý, sexuchtivý, namyšlený, sebestředný, puberťácký a nesnesitelně oslnivý mamlas?“ rozhlížela se kolem po obchůdcích, ale nic ji nenapadalo. A tak zapadla do nejbližšího obchodu se zbožím všeho druhu.
Obcházela police s různými věcmi, mezi nimiž se vyjímaly i různé famfrpálové pomůcky, knihy, žertovné předměty a taky…
„…karty!“ vzala je ihned o rukou a prohlížela si je. Byly to mariášovky. Přesně ty, které se používaly při hraní Ferbla.
`Tak a právě je koupím a dám je tomu bručounovi k Vánocům, ať ví, že jsem lepší, než on a mám srdce na pravém místě. Však já ti ještě ukážu, co je správné, Snape!´ dala si je do levé ruky a dál vybírala něco vhodného pro Siriuse, u kterého absolutně netušila, jak mu udělat radost.
***
Nakonec se všichni čtyři sešli v podniku, který Ginny strašně nesnášela, protože atmosféra v něm jí naháněla hrůzu. Byl tak přesládlý a až příliš romantický. V podniku U madam Pacinkové.
Ginny byla nucena si sednou vedle Siriuse, který ji ihned automaticky chytil za bok a zadíval se na ni způsobem, který věnoval jen těm nejkrásnějším slečnám. Vedle u stolu zaznělo dvojité aaach. Když se Ginny otočila, spatřila dvě brunetky, jak na Siriuse civí s nesmírnou úctou a kdyby mohly, samotné by ho tu oslintaly.
„Dej tu ruku dolů,“ řekla prostě.
„Vadí ti?“
„Ano, nechápu, proč by ses mě měl tak dotýkat.“
„Ty,“ zarazil se, „ty nechceš? Včera, já myslel..“
„Ty sis ten polibek vynutil, Siriusi, včera nic…“
„Ale zdálo se, že máš zájem, tys to opětovala,“ zamračil se nešťastně.
Nic neřekla.
„Měli bychom už jít, je pozdě, za chvíli se autobus bude vracet zpátky na hrad,“ prolomil to trapné ticho James a Lily s ním souhlasila.
Ginny se neochotně zvedla z pohodlné sedačky, ale v rozporu se svým pohodlím, raději co nejrychleji opustila tenhle přesládlý podnik. Sirius je všechny tři následoval sklesle jako poslední.
Celou dobu si myslel, že by u Ginny mohl mít šanci.
„Ginny?“ přiběhl k ní, když už byli u autobusu.
„Ano?“ obrátila se na něj s nic neříkajícím výrazem.
„Řekni mi, jací se ti líbí kluci…“
„Proč se ptáš?“ usmála se pobaveně
„Jen tak.“
Chvilku přemýšlela, načež z kapsy vytáhla balíček karet. Chvilku se jimi přehrabovala a následovně z nich vytáhla jednu kartu a ukázala mu ji.
„Takoví!“ řekla vážně a na chvíli mu ji podala.
„Papíroví?“ usmál se Sirius
„Ne, přesně takoví,“ zaťukala prstem na hlavu pikového krále a zase mu kartu sebrala z rukou, vložila ji do balíčku a schovala.
Sirius přemítal, co tím asi myslela. Tmavé oči, tmavé vlasy, pěkný obličej? Tohle on přece všechno má, ale proč ho tedy nechce? Vyběhl po schůdcích rovnou za ní a posadil se vedle. Nereagovala. Teprve až ve chvíli, kdy do autobusu vstoupil Severus Snape, následován nějakou plavovláskou, která měla ruku na jeho rameni. Kolem krku měla zmijozelskou šálu. Takže spolužačka. Uvědomila si Gin.
Ginny zrudla vzteky, i když nechápala proč. Když jí to nevadí, proč to s ní takhle cloumá? Je to tou zlobou uvnitř? Za to, co jí provedl? Nebo, že by si s ní snad hrál? Vylije jí vlastní srdce, a pak nechá jakoukoliv cuchtu, aby si na něj šahala? Odvrátila pohled a už se tím nezaobírala.
Jako by to snad osud chtěl, Severus a ta dívka si sedli o jedno sedadlo dál přes uličku. Ginny nevnímala, dokud z jejich míst neuslyšela podivné skřeky. Kterými nebylo nic jiného, než dívčin dušený smích.
„Směje se jak orangután,“ poznamenala Ginny, „strčte jí někdo banán do huby.“
V ten moment se začal Sirius taky strašně smát a Ginny jeho smích nakazil taky. Oba dva se na sebe dívali jako dva cvoci, načež Sirius prolomil to zdlouhavé a nesnesitelné ticho.
„Proč semnou nechceš chodit, Ginny?“ obšťastnil ji svým typickým psím pohledem, který měl naučený nejen ve své psí podobě.
„Nikdy jsem neřekla, že nechci,“ jako by to nebyla ona, kdo to řekla, ale ve chvíli, kdy viděla onu plavovlásku, jak se naklání ke Snapeovi, automaticky jí tato myšlenka obklopila mysl. „Nikdy ses mě neptal,“ podívala se na něj zpříma. „Ne konkrétně a oficiálně.“
Siriovi se na tváři vyloudil spokojený a přešťastný výraz. „Myslíš to vážně?“
„Co? Já jsem vlastně nic neřekla.“
„Tak chtěla bych semnou…ehm..chodit? Sakra,“ zaklel, „nejsem zvyklý na takové výlevy, už dlouho jsem se nikoho neptal.“ Sledoval ty dva oříšky, které měla pod černými řasami a čekal, jak zareaguje.
Ginny na chvíli uhnula pohledem, ale jakmile spatřila opět onen pár, došlo jí, co chce.
„Ano, Siriusi, chci,“ roztáhla rty v úsměv a políbila jej na rty, jen lehounce, aby nevzbudila pozdvižení.
Když zašilhala pravým okem, spatřila Snapea strnule seděl jako solný sloup a civět na ni. Plavovlasá dívka mu před očima mávala rukou, ale on vůbec nereagoval.
Ginny se na malý moment odtáhla od Siriuse, který měl zavřená víčka a spokojeně oddechoval. „Na tohle jsem celou dobu čekal,“ prohlásil nadpozemsky. Ginny nejdříve mrkla na omráčeného Severuse a hned na to na svého vyvoleného. Zkřivila rty a usmála se. Ne, neusmála. Byl to spíš škodolibý škleb, ale se srdcem plným spokojení.
***
Vánoce proběhly v rychlosti.
Severus Snape byl překvapen, když o Vánocích našel u své postele jeden balíček navíc. Našel v něm karty a dlouze přemýšlel, jestli mu je opravdu dala ona osoba, kterou měl na mysli. Opravdu ho to překvapilo, nejen protože pro ni nic neměl, ale protože si myslel, že ona jej nenávidí. Ale jak záhy zjistil, zřejmě tomu tak bylo. A tohle byla jen jakási provokace či snad něco obdobného.
Zalitoval svého jednání, ale už bylo pozdě.
Už několik týdnů vídal Ginevru bok po boku, ruku v ruce se Siriusem Blackem. Bylo očividné, že spolu chodí. Na každém rohu se snažil si s Ginny promluvit, ale tentokrát ho ignorovala ona. Na každého, vyjma jeho, se usmívala, každému svým optimismem ozařovala denní všednost, zřejmě byla moc šťastná.
S nepřímou úměrností, čím více ona byla šťastná, tím více Severus trpěl. A měl proč. Jak mohl dopustit, že jeho místo obsadí ten namyšlený a arogantní hezoun Black? A co si vlastně myslel, když očekával, že by ho snad Ginny mohla chtít? Vedle Siriuse Blacka byl nicka. Nebyl nijak zvlášť pěkný, byl to mrzout. Měl své nálady. Jediné, co měl navíc, byla jeho inteligence. Inteligence, kterou mu mohl závidět i samotný Black, ačkoliv na tom s IQ taky nebyl nejhůř, to musel Severus přiznat.
***
Týdny plynuly rychleji, než by kdokoliv z nich chtěl. Blížil se březen. A s ním i nové starosti se zkouškami OVCE.
Jednoho dne Ginny obdržela pozvání do kabinetu ředitele, které jí vyřídila profesorka McGonagallová, přičemž jí sdělila i heslo.
„Zítra podvečer, slečno, před večeří, vás pan ředitel bude očekávat,“ oznámila profesorka stroze a odešla ze třídy vstříc další hodině.

75 komentáře “12. kapitola – Prasinky”

Napsat komentář: koki Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..