10. kapitola – Křikův vánoční večírek

Slíbila jsem, že bude dnes brzy ráno? Ne úplně, ale říkala jsem, že možná. Každopádně..zde je. Neopravovala jsem to, jistě tam budou mé obvyklé překlepy jako jsem/jsme, jí/ji, špatně mezery nebo krkolomná slova a tak různě. Či přehlédnuté chyby, omlouvám se za ně, ale fakt se mi to nechce kontrolovat :))

---

Jakmile Ginny dorazila do komnaty, spatřila Lily ve společenském hábitu. Lépe řečeno, v šatech stejně barevných jako byly její oči.

„Proboha, Lily, ty vypadáš, jako bys snad měla jít na ples na ministerstvo.“

„Jde vidět, že neznáš tyto Křiklanovy večírky, Gin,“ usmála se Lily, „zvláště ty vánoční. Profesor Křiklan se dožaduje, aby jeho hosté byli společensky oblečeni.“

„Co? Ale já, já nemám žádný společenský hábit!“ zareagovala šokovaně Ginny.

„Neboj,“ Lily se na tváři rozlil vřelý úsměv, ostatně, jako vždy, Ginny ji snad ještě nikdy neviděla pořádně rozzlobenou, „něco tu určitě najdu, půjčím ti nějaké. Nebo, teď mě napadá, zná jedno vynikající kouzlo, ale musíš si vzít na sebe něco jiného,“ zhodnotila její oděv.

„Jak jiného, jak to funguje?“

„Něco, co by se vzdáleně aspoň barvou podobalo šatům. Pokud to kouzlo použiju na to, co máš na sebe, budeš mít sukni modrou a vrch zelený,“ zazubila se, „vezmi si něco jednobarevného, nejlépe i jednodílného, třeba noční košili a barvu, jakou bys chtěla. Věř mi, tohle kouzlo jsem použila kdysi ve čtvrtém ročníku, když jsem byla poprvé na vánočním večírku profesora Křiklana, dříve jsem se jim vyhýbala, ale tehdy už to nešlo a já taky neměla šaty.“

„A jak to teda funguje?“ žadonila o vysvětlení Ginny

„Neboj se,“ rozesmála se její kamarádka, „nebude to bolet. Jen tomu říkám popelčino kouzlo. Protože funguje jen do půlnoci. O půlnoci musíš být zpět nebo můžeš risknout zůstat tam v noční košili,“ koutky jejích úst se zvedly.

„Jak to, že jsem nikdy o ničem takovém neslyšela?“

„No,“ začervenala se rudovlasá dívka, „našla jsem to kdysi v Týdeníku čarodějek. Je to vesměs o drbech, ale občas se tam najdou příhodná kouzla.“

Ginny šla ke svému kufru a začala z něj vytahovat nějaké oblečení. Našla bílé letní šaty na ramínka, na kterých bylo několik růží. „Tohle by šlo, ne?“ ukázala Lily své šaty.

„Jasně, obleč si je!“

Jakmile měla zrzka šaty na sobě, ani nemrkla a Lily zvolala nějaké kouzlo. Ginny se rozhodla, že si tu formuli zapamatuje, protože se opravdu může někdy hodit.

Načež Ginny ucítila, jak na ní něco roste a to něco byly právě její šaty. V pase se šaty zužovaly a tvrdly, látka nad koleny se prodlužovala až ke kotníkům a měnila svou hustotu. Z bavlny se transformoval bílý satén. Tenká ramínka na jejích ramenech se mírně rozšířila a souměrně se spojila s látkou tvrdnoucí na jejím hrudníku, přičemž se spojovala i s látkou z pasu, čímž kouzlo vytvořilo bílý krunýř posetý jakýmisi ornamenty. Když se všechno zklidnilo, Ginny věděla, že dílo bylo dokonáno.

„Panejo!“ Lily stála konsternovaně. „Nevěděla jsem, že tohle dokážu, ale zřejmě záleží i na tom, co má člověk na sobě. Měla by ses vidět!“

„Škoda, že nemáme žádné zrcadlo, i když…,“ Ginny uchopila do pravice svou hůlku a švihla s ní. Dlouho nečekala. Před ní se objevilo obrovské zrcadlo, v němž spatřila svůj odraz.

S otevřenými ústy sledovala tu dívku v zrcadle s tak nákladnými šaty. Nepoznávala ji. Na ramennou měla spuštěná širší ramínka, která udržovala útlý korzet, posetý stříbrnou nití, která vyobrazovala na povrchu různé typy růží, který směřoval až do jejího pasu. Pod ním se látka spojovala v bílou vlečku visící ji až ke kotníkům. Ginny nemohla uvěřit svým očím. Připadala si jako princezna. Princezna z pohádky. Vždycky, když byla malá, představovala si, jak má na sobě krásné šaty, jak je uvězněná ve věži a bílý princ na bílém koni ji přijede osvobodit. Přesně takto si teď připadala.

„A co boty?“ špitla, když se vynořila z úžasu. „Jde udělat s nimi to samé?“

„Samozřejmě,“ přitakala Lily. „Ale nejprve ti udělám něco s vlasy a obličejem. Bodře se pousmála. Ginny byla stále v počátečním šoku a těžce to vydýchávala. Nikdy na sobě neměla nic takového a nikdy by nevzala na to peníze.

***

Když sestupovala dolů ze schodů, Sirius tam už na ni čekal. Tvářil se zarputile, hleděl do země a nohou okopával okraj křesla. Měl na sobě černý smoking s bílou košilí, vlasy měl nějak podivně upravené, takže mu nespadaly do tváře, ale slušelo mu to.

Když vzhlédl, aby se ujistil, že ruch, který slyší, je zdrojem ženských střevíčků pocházejících od jedné zrzavé majitelky, šokovaně strnul.

Viděl Ginny, ne, neviděl Ginny, viděl Popelku, jak schází ladně po schůdcích dolů k němu. Bílé šaty, skoro jako svatební, ladily k její pleti a zrzavým vlasům. Holý dekolt umocňoval jednoduchý stříbrný náhrdelník a pár stočených loken, které ji spadaly na klíční kosti. Vlasy měla sčesané do slušivého drdolu a trčelo z nich několik neposlušných natočených pramenů. Vypadala líbezně. Přesně tohle slovo Siria v tu chvíli napadlo. Líbezná, nádherná, oslnivá a v tuhle chvíli právě jen a jen JEHO. Začal se dmout pýchou, že ho vůbec oslovila a on, takové pako neohrabané, to málem celé zkazil. O co by přišel, kdyby ji nechal, aby vážně šla s Remem. Jen by tomu vlkodlakovi záviděl.

Šokovaně vydechl. Nebyl s to říci jediné slovo, ale nakonec ze sebe vypravil, „Páni, Gin, ty vypadáš…ty vypadáš…“

„…kouzelně!“ stoupnul si za něj James a doplnil ho, když viděl hned za ní dolů scházet Lily ve smaragdových šatech, které nebyly o nic šerednější, než ty Ginniny.

Ginny podala ruku Siriovi, aby ji pomohl z posledního schodu. „Děkuji ti, taková spontánní reakce je vždy nejpěknější, opravdu děkuji. Tobě to taky moc sluší, Sirie.“

Celou cestu až do sklepení, kde byl večírek Křikova klubu, Sirius stále po Ginny rádoby nenápadně pokukoval. Nedala nic znát, ale všimla si toho. Dožadoval se práva držet ji za ruku, jakožto jediného jejího dnešního partnera na večer a jelikož je slušnost dámě poskytnou veškerý luxus, patří mezi něj i dlaň Siriuse Blacka.

Jelikož se Ginny nechtěla se Siriem příliš dohadovat, automaticky ho „drapla“ za ruku a beze slova ho táhla dál.

„Chtělo by to nějaké povzbuzení, co říkáš Jimmy?“ ohlédl se Tichošlápek na svého kamaráda, který pro změnu nemohl spustit oči z Lily.

„Co tím myslíš?“ odtrhl se od ní

„Hádej,“ šibalsky se usmál mladík bez brýlí a zvedl jedno obočí.

„Ty myslíš…“

„Jo,“ zkonstatoval suše, jako by bylo nad slunce jasné, co si právě sdělili.

„Tak možná potom,“ tentokrát se zakřenil James a s líbezným výrazem ve tváři se obrátil na Lily.

„Co vy dva tady kujete za pikle?“ otázala se dívka v šatech jako hladina brčálu.

„My?“ ukázal na sebe Sirius. „My nikdy nic, viď, Jimmy?“

„Samozřejmě, Tichošlápku.“

Ginny se tázavě podívala na Lily, která pokrčila rameny a následovně si prohlídla každého zvlášť a se zamhouřenýma očima jako by se snažila vyčíst, na co právě ti dva myslí.

To už ale byli u vstupu do Křiklanova kabinetu.

Sirius, jako správný gentleman, otevřel dveře první a nechal vstoupit Lily a následovně Ginny a hned na to Jamese, kterého hnedka následoval sám.

Několik očí se na ně upřelo.

„Ááá, vítejte,“ to už si to k nim šinul samotný profesor lektvarů. „Slečno Grangerová, slečno Evansová, vidím, že jste si vzaly doprovod. Vítám vás, pane Blacku,“ kývnul s úsměvem na Siriuse, „vás také, pane Pottere,“ tomu už však tak zářivý úsměv nevěnoval. „Pojďte se posadit a vezměte si něco k jídlu. Poprosil jsem domácí skřítky, zda by nám nedonesli i skřítčí víno, nedáte si?“

„Ne…my,“ snažila se bránit Lily, ale její jemný hlásek zanikl v dvojhlasném mužném: „Samozřejmě!“

Ginny se usadila na židli a sledovala, jak se kabinet změnil. Zřejmě to bylo asi nějaké kouzlo, ale zdál sejí asi dvakrát větší, než Křiklanův kabinet býval. Kolem bylo rozeseto několik stolků s židlemi, na nichž seděli studenti různých kolejí a různého věku. Když se rozhlížena, v rohu spatřila Severuse Snapea, u kterého ji vůbec neudivilo, že je celý v černém. Slušelo mu to. Díval se na ni šokovaným způsobem. Jako by ji snad viděl poprvé, ale celý život ji znal a nemohl si vzpomenout, kdo to je.

Ginny si všimla, jak mu zacukaly koutky, jako by se na ni snad chtěl usmát.

„Jestli tě bude dlouho pozorovat, půjdu mu rozbít hubu!“ to už si jeho pohledu všiml Sirius a na důkaz toho, že dnes je tady pánem on, vzal Ginninu ruku do své a políbil ji. Severus Snape znechuceně odvrátil svůj pohled.

„Co jsi takový křečovitý, Siriusi Blacku?“ rozesmála se Ginny a pohlédla mu do očí. Potemnělý roh, ve kterém před chvílí seděl Severus Snape, byl opuštěný. V Ginny hrklo. Nevěděla proč, ale nějakým zvláštním způsobem jí došlo, že nechce, aby Severus odešel.

Když však téměř vedle sebe uslyšela tak známý hlas, uklidnilo jí to. I když nechápala proč. Šla tu snad kvůli něj?

Mladík s černými mastnými vlasy se nedaleko od ní bavil s profesorem Křiklanem a právě vedli nějakou debatu o Veritaseru.

„Takže myslíte, že Vy-víte-kdo by mohl po takových lektvarech prahnout, vlastně by mu to ulehčilo práci, i když raději své oběti mučí…“

„Je to možné, Severusi, je to možné, ale Pán všeho zla nevlastní um vaření lek…,“ zadrhnul se profesor, když mu došlo, že říká něco, co nepatří uším tak mladého studenta.

„Znal jste ho?“ Severus neváhal ani vteřinu a ihned ho zásoboval dotazy.

„Já..totiž..ehm..“

„Profesore?“

Ginny celou dobu rozhovoru přihlížela a málem se jí udělalo zle. `On určitě zkouší, jaké by měl u Voldemorta šance v oboru lektvarů..chce mu být užitečný, proč by s ejinak tak na něj ptal?´

„Severusi, omluv mě, musím někam zajít…“

„Ale profesore, neodpověděl jste…,“ Křiklan se co nejrychleji sebral a šinul si to někam k opačnému směru, co nejdál od Severuse Snapea.

„Co čumíš, Grangerová?“ všiml si mladík zvědavé Ginny a ihned ji usadil.

„Proč máš tak blbé dotazy, Snape? Je moje věc, kam se dívám nebo nedívám, raději se věnuj svému nádobíčku a mě nech na pokoji!“ neudržela se. Vřelo to v ní.

Snape vztekle zafuněl. „Hlavně, že ty musíš do všeho strkat nos!“

V ten moment k nim však přistoupil Sirius. „Zlato, děje se tu něco? Obtěžujete tě Srabus?“

„Aby ty ses nepřidal, Blacku!“ zasyčel

„Poslyš Snape, kdyby tady nebyla dáma, dávno bych ti dal do zubu!“

„Ty tu nějakou vidíš?“ ve Snapeově hlase zazněl podtón sarkasmu a Ginny se rádoby rozesmála. Chystala se na to zareagovat, ale její partner pro dnešní noc byl rychlejší.

„To odvoláš, Srabusi!“

„Nikdy!“ zasyčel znovu Zmijozelák

„Odvoláš nebo ti upravím fasádu, že tě vlastní matka nepozná!“

„Tady by ses neodvážil, ty krvezrádce!“

Pleeeeeeeeeeeeeesk!

V ten moment Snapeův nos setkal se Siriovou pěstí. Rána byla tak velká, že se oběť skulila na zem. Snape neudržel rovnováhu a skončil na zemi drže se za svůj hákovitý nos, ze kterého mu proudila krev.

„Tos posral, Blacku!“ zakřičel na něj a mezi ně vpadl boubelatý profesor a dožadoval se vysvětlení.

„Co to tu má znamenat, pánové? Tohle jsme si nedomluvili, na akcích jako je tato se máte chovat slušně jako praví gentlemani,“ otočil se na Siriuse, „pane Blacku, co to má znamenat? Jak jste si dovolil udělat něco takového?“

„Omlouvám se, pane profesore,“ procedil naštvaně skrz zuby, „ale tady Snape urážel mou partnerku a následovně i mě!“

„Snape??!“ zeptal se s pochybami v hlase profesor Křiklan, jako by byl Snape snad nějaká modla a nikdy by nebylo možné, aby tento talentovaný mladík provedl něco takového. „Je to pravda, slečno Grangerová?“ otočil se na Ginny, ale ta neodpovídala.

„No tak, Gin,“ pobízel ji Sirius, „řekni, co se stalo!“

Ginny, snad z lítosti, snad ze pocitu viny, se obrátila na Severuse, který si ji prohlížel a přitom mu v očích šlehaly miniaturní plamínky. Posmutněla.

„Zrádkyně!“ zašeptal Severus tiše jen pro sebe, ale Ginny ho bohužel slyšela také.

„Ano, pane,“ odpověděla s novým odhodláním, Snape na ni vytřeštil oči a ona se mu do nich začala vpíjet s výrazem, který si žádal odplatu, „je to pravda, oba dva nás urážel.“

„V tom případě za tuto situaci nesete vinu i vy, Snape. Ach Snape, nikdy jsem si nemyslel, že jste taky takový. Takový talentovaný hoch, plný potenciálu. Oba dva zítra nastoupíte školní trest u mě v kabinetu, budu vás čekat v sedm hodin a každému z vás,“ ukázal obtloustlým prstem, „odebírám dvacet bodů. Je vám to jasné? Doufám, že už se to nikdy nebude opakovat!“ mávnul hůlkou a Snapeův nos byl zase v pořádku.

„Vyhýbej se mi!“ zavrčel nevrle Sirius a propíchl ho pohledem. Popadl Ginny stojící u něj, která se ještě rozmýšlela, zda se mu má za všechno omluvit nebo ne. „Pojď, zlato, nech ho tu, zasloužil si to. Vůbec nemusíš mít žádné výčitky!“ odtáhnul ji bokem k Lily a Jamesovi.

Ginny se stále dívala do těch černých očí, které byly plné nenávisti, která vyplynula ze zrady.

„Myslím, že bychom měli jít jinam,“ usoudil šedooký mladík a pohlédl na svého přítele. „Něco jsme chtěli, ne, Jimmy?“ uculil se.

„Jasně,“ James však stále s úsměvem sledoval Snapea, jak se sbírá ze země. „Dobře mířená rána, kamaráde!“

Lily ho pleskla přes rameno.

„Au!“ vyjekl. „Co je?“

„Za prvé, Sirius to přehnal, přímo tady a přede všemi, navíc vy Severuse neumíte pochopit, je to kluk, co má zničený život, a za druhé, není pěkné se smát cizímu neštěstí a už vůbec ho podporovat!“ zamračila se na něj.

„Ale no tak Lily,“ žehlil si to obrýlený chlapec, „já jsem to přece tak nemyslel,“ přivinul ji k sobě a něžně políbil na rty. Lily pod jeho polibkem změkla.

„Tak pojďme,“ vyzval všechny k chůzi Tichošlápek. Automaticky Ginny chytil za ruku, ona se nevzpírala. A táhnul je pryč z místnosti. „Noc je mladá, do půlnoci času dost, třeba i později,“ zaculil se a mrknul na Ginny a ta se pomalu začala bát toho, na čem se vlastně s Jamesem domluvili. Z toho nečišelo nic dobrého. Ž dle Siriova výrazu ve tváři bylo jasné, že v tom bude nějaká klukovina, ne-li něco vážnějšího.

Ani si neuvědomila, když se zastavili na chodbě v sedmém patře.

„Ginny už to tady zná,“ proťal hrobové ticho James, „ale ty zřejmě ne, Lily Evansová. Tohle je nejvyšší komnata potřeb,“ prohlásil s hrdostí v hlase.