1. kapitola – Věrný svému pánovi 2/2

Publikováno Od BlanchKategorie:+ Za soumraku krve
Druhá část první kapitoly.
Uběhla půl druhá hodina. Všichni Smrtijedi se ještě stále zdržovali ve vesničce. V málokterém domku svítilo světlo. Skoro všechny už byly obaleny smutkem. Zbývaly poslední tři domy. Zbývalo postarat se o poslední obyvatelé těchto domů. Dracovi stoupal adrenalin v krvi. Že by konečně snad? Pevněji sevřel hůlku a zhluboka se nadechl vzduchu.
„Nééé, prosím,“ nějaká starší žena, o něco mladší, než Dracova bývalá profesorka přeměňování, klečela na zemi a rukama objímala Snapeovy nohy, „prosím, neubližte nám. Dáme vám, co chcete. Peníze, chcete peníze? Máme plno peněz..nééé,“ zakřičela znovu, když jeden ze smrtijedů vynesl z domu malinkatou holčičku. Měla sotva čtyři roky. Vlásky měla kudrnaté a plavé jako andílek, oči průzračně modré, pevně se držela muže v kápi a aniž by věděla, co s ní hodlá dělat, usmívala se na něj. Na tvářích se jí přitom rýsovaly malinkaté ďolíčky. Cenila na všechny kolem mléčné zoubky a vůbec si neuvědomovala, že postarší žena, zřejmě její babička, teď leží na zemi a prosí o jejich holý život.
„Neubližujte jí, je to ještě dítě!“
„Crucio!“ Zaznělo z jakési hůlky a žena se začala krčit v nesmírné bolesti. Křičela, sténala, řvala, plakala, prosila, ale nic jí to nebylo platné. Ba naopak, smrtijed, který vyslal tuto zakázanou kletbu se v tom ještě víc vyžíval a zasílal na ženu stále víc a víc Cruciatů.
„Notte, no tak, Notte!“ Křičel Severus Snape, když k ní Smrtijed předstoupil a chytal ji za vlasy maje přitom vytřeštěné oči a vyceněné zažloutlé zuby. „Nech toho, žádný fyzický kontakt.. nebo budeš zapáchat, je to jen ubohá mudlovská šmejdka..,“ odplivl si velitel početné skupinky. Nott se na Snapea usmál a znovu se vzdálil. Vyslal na ni další kletbu, tentokrát to byla ta, jež rozhodla o všem. Ženino tělo olizovaly zbytky jedovatě zeleného světla.
„Teď, Draco.. tohle bude tvůj úkol,“ zazubil se Snape, hledě uhrančivě do očí svého bývalého studenta, „dej mu ji!“ Přikázal Smrtijedovi, jenž doposud držel malou holčičku, která nechápavě hleděla k zemi a sledovala, co to babička dělá, proč mlčí. Už se ani nesmála, ale ani neplakala. Neměla ponětí, co se tu děje. Fascinovaně hleděla na poslední zbytky zelených paprsků, jenž se rozplývaly.
„Cože?“ Dracovi vyschlo v hrdle. Ano, chtěl si dokázat, že je víc, než jen pouhý poskok, že má taky na to někomu ublížit. Ale copak má ublížit jí? Vždyť je to téměř ještě batole. Ta holčička ještě nemá ponětí o světě, navíc je taková roztomilá. Zvědavě se na ní podíval a dívenka na něj vyvalila svoje kukadla. Natáhla ručku a prstem se dotkla jeho nosu. „Mám tě!“ Zachichotala se. Draco cítil, jak mu tuhne krev. Cítil, že tohle nezvládne. Co mu to ta malá holka dělá? Vždyť takhle to bude ještě horší!
„Slyšíš správně, Draco, jsi na řadě..“
„Mám ji snad..“
„..mučit? Ano! A zabít!“ Zaznělo chladně od jednoho ze Smrtijedů. V jeho hlase bylo jasně znát, že o něm pochybuje. V Dracovi probíhal vnitřní boj. Chtěl to tomu zatracenému Snapeovi a všem tady dokázat, chtěl tomu nevěřícímu Tomášovi ukázat, že o něm nemá co pochybovat, že nebude trvat dlouho a sám mu bude olizovat podrážky. Chtěl všem ukázat, že on..on se ničeho a nikoho nebojí. On je sám sebou a nějaká malá usmrkaná holka mu v jeho cestě za slávou a mocí nebude překážet. Znovu se na ni podíval. Měla tak pěkné oči a úsměv. Stále se na Draca usmívala a strkala nesměle prstík mezi zuby. `Ne, to já nemohu, nemůžu ji ublížit! Je to malá holčička. Tohle přece nejde.. nemůžu ji mučit. Hned při první Cruciatu zemře, nevydrží ten nátlak. Umře!´
`Musíš!!´Ozvalo se odněkud v jeho hlavě, ale ta myšlenka nepatřila jemu. Otočil se na Snapea, který měl ve tváři neurčitý výraz, Draco by však přísahal, že mírně přikývnul.
Odhodlaně holčičku popadl a postavil ji na nožičky, hned vedle těla její babičky.
„Budeme si teď trošku hrát, bereš?“
„Jo,“ souhlasila šťastně.
„Jak se jmenuješ?“
„Emylda.“
„Emylda..takže Emyldo, dělej přesně opak toho, co udělám já,“ dítě přikývlo. „Dobře, takže když já si teď před tebe stoupnu, ty uděláš co?“
„Hačačá,“ zašvitořila holčička a posadila se na studenou noční zem.
„Správně,“ Draco napřáhl hůlku a zavřel oči. „Crucio!“ Zakřičel z plna hrdla a netrvalo ani deset vteřin a holčička začala šíleně křičet a vřeštět. Draco otevřel oči a viděl, jak se popadá za bříško a zmítá sebou ze strany na stranu, krčí víčka a rty má rozevřené do hlasitého jekotu. Viděl, jak se jí po tváři kutálejí slzičky a pod náporem bolesti se dokonce počůrala. Už to nemohl déle snášet. Snad po několika letech pocítil opravdovou lítost. On měl v moci ji toho ušetřit, ale věděl, že to pro ostatní Smrtijedy nebude dostatečným důkazem jeho věrnosti. Musí ještě chvíli počkat, ač nerad. Oči se mu plnily slzami. Přes černou kápi je však nikdo neviděl. Šouravým krokem přistoupil k zmítající se holčičce, která teď volala svou maminku a jejíž hlásek ztrácel na intenzitě. Přistoupil přímo k ní, rozhodnut, že ji zbaví toho trápení, toho břemene. Neměl už chuť se dívat na tohle neštěstí a neměl sílu ji dál takto trápit. Nežli umřít v bolestech, to raději..
„Avada Kedavra!“ Řekl téměř nadpozemsky a tělo děvčátka se, přesně jako před chvílí u její babičky, ponořilo do hloubky smrti.
„Výborně Draco!“ Pochválil jej jeden ze Smrtijedů, kterého ihned poznal. Byl to jeho strýc Rodolphus Lestrange. „Otec by na tebe byl pyšný!“
„A teď si jdeme pro ni!“ Prohlásil čísi hlas.
„Pro koho?!“ Obrátil se zvědavě Draco na kdysi svého nejoblíbenějšího profesora ze školy. Začínal být opět pořádně naštvaný. Zase mu něco zatajili? Myslel si, že se tahle mise koná kvůli něj, ale zatím to byla jen pitomá fraška. Vůbec tady nešlo o něj. Šlo tu o nějakou JI.
„Neptej se, vůbec se tě to netýká, pokud by Pán chtěl, aby ses to dozvěděl, řekl by ti to!“
„Nemyslíte, že na to už je pozdě? Stejně ji uvidím, o koho se, sakra, jedná? Proč si připadám jako idiot?“
Snape se jen provokativně usmál, ale nic neodpověděl. Nechal Draca povařit se ve vlastní šťávě.
Rázným krokem zamířili k poslednímu nic netušícímu domu. Najednou sledoval, jak se Smrtijedi rozestupují kolem domu. Dva, na které Snape kývnul se někam přemístili, zatímco třetí Smrtijed si svlékl svou sutanu a zazvonil na domovní dveře, pomudlovsku. Draco sledoval jeho odění. Měl na sobě obyčejnou mudlovskou kostkovanou košili, džíny a párek kšand. Do zadní kapsy si zasunul hůlku tak, aby nebyla na první pohled vidět.
Zanedlouho se dveře otevřely a z nich vyběhl prvně pes, načež se ve futrech objevil muž středního věku. Smrtijed ještě zkontroloval cedulku se jménem u hlavních dveří a když se ujistil, že je na správném místě, ihned popadl hůlku a se širokým úsměvem seslal muže jedinou kletbou k zemi. Draco uslyšel z horního patra domu dívčí křik. Tento křik však nepatřil už žádnému dítěti, nýbrž nějaké dívce, která byla při nejmenším stejně stará jako on.
Smrtijed po jeho boku vyšel vstříc dveřím od domu. Popadl psa, který bezděky olizoval svému mrtvému pánovi obličej, ale marně, ten se ani nehnul.
Když se Draco naklonil, aby se podíval, který z jejich řad se začal zajímat o zdejší faunu, poznal, že jde právě o jeho strýce. Rodolphus Lestrange vytáhnul hůlku a jemně s ní mávnul. Ve vzduchu se objevila levitující dýka. Objal ji svými prsty a pevně sevřel. Na to, co se v té chvíli odehrálo, Draco už nikdy v životě nezapomene. Tohle byl první hřebíček zabitý do jeho rakve.
Jak hvězda nebem padající,
se mihl nůž a páž,
zoufalou ranou ku prahu,
psa přibila smrti stráž,
ta nevinná tvář, věrný pes,
zří na něj okem mdlým
a ještě ruce líže mu
jazykem krvavým.
Všude kolem byla krev. Krev.. tekutina tekoucí v žilách a tepnách, tekutina, jejíž síla udržuje bytost naživu, tekutina, která už zde ztratila smysl.
Už podruhé za tento večer Draco zalitoval, že se nechal zlákat na stranu zla, zalitoval.. oči se mu plnily slanou vodou a kanuly přes husté světlé řasy až k hornímu rtu. To nebohé stvoření tu umíralo a trápilo se. Rodoplhus Lestrange se spokojeně usmíval a díval se, jak pes kňučí a packami mu projíždí poslední tiky, jenž naznačovaly, že je ještě živ. Psí nářek utichl. Byl konec.
„A co teď?“ Zeptal se Draco roztřeseným hlasem. Nemohl uvěřit, že byl právě svědkem něčeho tak nelidského.
„Teď? Teď už se jen spočítají mrtví a udělá se inventura!“ Zavtipkoval Nott a ze stínu vedle něj se vynořil Snape a držel za paže ženu přibližně stejně starou jako byl on sám.
„Ještě je tu tahle,“ otočil se na Draca, „poslední. Je tvoje!“
„Avada Kedavra!“

83 komentáře “1. kapitola – Věrný svému pánovi 2/2”

Napsat komentář: Fiery Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..