1. kapitola – Věrný svému pánovi 1/2

Slíbila jsem večer? Sliby se mají plnit :)) Kapitola je docela dlouhá, takže jsem ji musela rozdělit na dvě části, na blog.cz se nevleze.

---

Bílý vlas,

jenž zdobí tvou tvář,

přednost z tvých krás,

mající zář………Když objeví se

slunce jas.

Ten ledový hlas,

tvůj, princi Zmijozelu,

spása všech spás,

Tobě.., na mou věru.

Chladný pohled pronikavý,

toť služebníka skvost,

v lebi čistý rozum zdravý,

jest tvá pýcha, ctnost.

***

Byl pozdní letní večer. Slunce už dávno šlo vstříc červánkům. Zapadlo. Vál jemný vánek, jenž by každému cuchal vlasy a pohrával si s korunami stromů, tedy pokud by zde někdo, kdokoliv byl.

Mračna se zatáhla a začalo mrholit.

Zem obalila temnota. Pozdní hodina klepala na dveře a paní noc si oblékla svou róbu.

Na kostele zabimbal zvon. Ohlašoval tak čas, jenž dělil den s nocí.

Všude bylo nepřerývané ticho. Nikde ani hláska, veškerá zvěřina vzala do zaječích, všechno živé se dalo na úprk. Zem byla pustá a neobydlená. Jedině nedaleký hřbitov se dal se svými spícími nebožtíky považovat za civilizaci.

Ale jen jediné místo se mohlo pyšnit neklidem, sklepní katakomby, jenž byly pod starobylým kostelem Malého Visánku. Nikoho však nebylo slyšet a nikdo by nepoznal, že se tam právě odehrává něco, co by mohlo ovlivnit spousty životů a co by se mohlo týkat celého světa.

„Nesplnil si můj úkol, Draco, měl bych tě potrestat… nebo ještě lépe, zabít!“

„Ne, můj pane, on se polepší. Přece jenom byl moc mladý na takový úkol… netrestej ho.“

„Ty mi chceš odporovat, Cisso? Chceš tím říct, že jsem volil špatně?!?“

„Ne, můj pane, to bych si nikdy nedovolila!“

„Matko-..“

„Mlč, Draco!“

„Za tvou drzost a opovážlivost bych tě měl také potrestat, Cisso. Lordu Voldemortovi se neodporuje!“

„Ano, můj pane, máš pravdu, jako vždy,“ vnucovala se Temnému pánovi plavovlasá žena, která se tím snažila ochránit svého jediného syna.

„Zpronevěřuješ se mé důvěře, Cisso… nejsi jako tvá věrná sestra. Má neoddanější,“ řekl lord Voldemort nadpozemským tónem, ve kterém zazněl tón hrdosti.

„Zase máš pravdu, pane..“

„No jistěže mám! Mám vždycky pravdu!“

„Pane,“ skočil mu do řeči Draco, „jsem ochoten nést vinu za svůj neuvážený čin.“

„Těší mě, Draco, že spolupracuješ. Myslím, že největším trestem pro tebe bude..,“ škodolibě se usmál svými hadími rty a podrbal se na bradě, „ano, to bude nejlepší,“ usoudil, jako by před očima viděl cosi konkrétního.

Stejně plavovlasý chlapec, jako žena téměř klečící na zemi, čekal na svůj rozsudek, na svůj ortel.

„Dám ti poslední šanci, abys dokázal, že jsi jako tvůj otec, nesplníš-li můj úkol aspoň z desetiny, víš, co tě čeká?“

„Tak jest, můj pane!“

***

„Draco!“

„To vy,“ jmenovaný chlapec se rozběhl skrz chodbu za mužem, jenž ho tak opovážlivě oslovil a vrhl se na něj, „je to vaše vina, že mě teď trestá!“ Skočil obviňovanému kolem krku a začal do něj mlátit pěstmi.

„Nechovej se jako prosťáček, Malfoyi, ty jsi něco víc!“ Opáčil muž.

„Vy si tu s ledovým klidem stojíte. To se vám to mluví, když nesete všechny zásluhy. Óó, věrný a statečný Severus Snape, zabil Albuse Brumbála, největšího kouzelníka všech dob. Je to hrdina!“

„Nerouhej se a nebuď směšný, chováš se jako dítě!“ Severus Snape stál prkenně a zpříma, nehnul ani brvou. Žádný náznak soucitu, žádný náznak hněvu.

„To kvůli vám. Je to vaše vina, kdybyste mě nechal..“

„..nikdy bys to neudělal, bylo to pro tebe moc velké sousto..,“ skočil mu Severus naštvaně do řeči.

„Zato pro vás to byla šance. Šance mě zesměšnit, ponížit.. a ze sebe jako vždy udělat toho nejvěrnějšího, jenž si zaslouží úctu všech Smrtijedů a samotného Pána zla, jenž si zaslouží důvěru a slíže všechny zásluhy!“ Zakřičel Draco a nebral ohledy na to, zda ho někdo uslyší.

„Ty kluku jeden tvrdohlavý, kdybych toho starce nezabil, byl bys už dávno mrtvý!“

„Měl jsem tehdy poslechnout Brumbála, měl bych aspoň lepší postavení a někdo by si toho vážil!“ Naposledy Snapea propálil tím nejnávistnějším pohledem, třískl s dveřmi, které před chvilkou otevřel a zmizel mu z očí.

***

Dnes byl ten den. Den, kdy musel Draco svému pánovi přislíbit svou věrnost, kdy mu musel ukázat, že nezklamal jeho důvěru a že je hoden být Smrtijedem.

Za několik desítek minut je čekal výjezd. V čele se Snapem. Jak moc Draco toho chlapa nenáviděl. Ukradnul mu post, ukradnul mu zásluhy, vzal mu všechny neděje. Jednoduše ho o všechno okradl. Už ho nebude nikdy tak uctívat jako kdysi ve škole. Kdy k němu vzhlížel a měl ho rád. Tímto dnem počínaje, mu Draco vyhlásil válku. Slíbil si, že se mu pomstí. Jednou, až přijde čas a on bude připravený, se tomu křivákovi pomstí.

O pár minut později už stáli seskupeni ve velké hale v podzemí pod kostelem. Bylo jich přibližně osm. Čekal je malý výjezd do jedné mudlovské vesnice, kde měli zabít veškeré obyvatelstvo v dosahu. Vesnice nebyla moc velká, čítala přibližně padesát obyvatel. Vypadalo to spíš jako chatoviště, nějaký tábor. Nedalo se to považovat za vesnici. Ale i tak to pro Draca znamenalo mnoho. Byla to součást jeho zkoušky. Teď se rozhodne, zda zůstane živý nebo se ho lord Voldemort navždy zbaví. Tento výjezd byl rozhraním mezi životem a smrtí. Rozhodnutím, zda má ještě smysl se dál snažit.

Halou se rozlehlo osminásobné známé hlasité PRÁSK.

Po chvíli se Draco ocitl na zaprášené cestě poblíž malé vesničky. Byla noc, jakožto byla vždy, když

podnikali Smrtijedi tyto výpravy. Svítil úplněk a nad hlavou se rozptylovala jasná obloha. Hvězdy zdobily oblohu a měsíc jasně osvěcoval blízký les. Bylo už hodně pozdě v noci.

Osm mužů v černých sutanách se po nedaleké cestičce přesunulo k nejbližšímu domu. Draco v díru skrze okna viděl, kdo jej obydluje. Nějaká žena držela v náručí plačící dítě a druhou rukou kymácela ze strany na stranu s dřevěnou kolébkou, asi ze zvyku nebo v ní leželo další dítě. Její muž zřejmě nebyl doma, poněvadž vypadala velice ustaraně a unaveně a byla tam úplně sama.

Dracovi se zvedl žaludek. Ne, teď ne..pomyslel si. Teď se to nehodí. Bylo mu líto oné ženy, věděl, jaký ji čeká osud. Pocítil mírné mravenčení v pravé ruce, ve které třímal hůlku. Nasucho polknul a sledoval, co se bude dít.

Dva Smrtijedi zabušili na dveře domu, které se po chvíli otevřely a v nich stála ona žena s dítětem v náručí. Neuběhla ani minuta a obalena zářivým zeleným světlem se sesula k zemi, spolu s batoletem, které vypadalo jako když spí.

„Pojďme,“ zavelel čísi hluboký hlas. Draco moc dobře věděl, komu patřil. Bezcitný mizera, pomyslel si… jakoby mu v tu chvíli Snape četl myšlenky, otočil se přímo na něj a očima se vpíjel do těch jeho. „Draco, běž první!“

Vyděšený mladík těkal očima ze strany na stranu, ale nemohl zklamat, nemohl neposlechnout. Ne teď! Už kvůli své matce. Chystal se zrovna udělat krok, když v tom..

„Pravou nohou, Malfoyi,“ zpod černé kápi se Snapeovi vynořil škodolibý úšklebek. Draco mu dal pohledem jasně najevo, co si o něm myslí, přesto si však dal záležet, aby nevykročil levou nohou.

Šel zdlouhavou chodbou až na samotný konec domu. Měl pouze jedno patro, vypadalo to tu trochu jako vejměnek. Ale jak se zdálo, žena byla opravdu buď vdova nebo svobodná matka, protože tu nikdo jiný nebyl a kolem nebyly ani žádné známky toho, že by tu s ní někdo přežíval. Dokonce ani v kolébce nebylo žádné další dítě. Draco se tedy navrátil zpátky vstříc ostatním Smrtijedům a už z dálky na ně pokyvoval hlavou. Další dva vyšli z vedlejšího pokoje, kde předtím byla žena a za nimi se blýskalo cosi zeleného.

„Dobrá, jdeme dál!“

Takto obešli další tři domy, které jim vstoupily do cesty. Pak následovaly další a další. Draco musel čelit několikerým příkazům, jenž ho obohacovaly ve znalosti mírnějších Cruciatů. Prozatím po něm zatím nikdo nechtěl, aby někoho zabil nebo umučil. Zřejmě to bylo součástí té jejich hry, zřejmě se snažili zjistit, jaké má Draco nervy. Sálal v něm vztek, jeho tvář rudla a pěsti svíral, až mu klouby bělaly, přesto však mlčel. Mají ho snad za malého kluka? Mají ho snad za neschopného sraba?