1. kapitola – To je neskutečné! 1/2

„Dany, rychle, vstávej!“ třásla Hether s bratrem, „Nebo to nestihneme!“

„Hm…,“ převalil se z jednoho boku na druhý.

„Vstávej, říkám!“ strhla z něj peřinu.

„Kolik je hodin?“ ptal se Daniel.

„Bude půlnoc.“

„Co? Tak brzo? Vždyť spím sotva půl druhé hodiny.“

„Já jsem nespala vůbec, nestěžuj si. Chceš tu knížku nebo ne? Zítra už bude vyprodáno a fakt se mi nechce čekat další měsíc, než bude šestý díl zase na skladě. No tak, Danieli! Vstávej!!“

„Dobrá, dobrá, už lezu! V kolik to začíná?“

„No o půlnoci.. začnou prodávat ty knížky, a hned bude i autogramiáda.“

„Vždyť už máme podepsané dvě knížky Rowlingovou, tobě to pořád nestačí, Het ?“

„Ne, nestačí..a nedělej, že ti to vadí, taky miluješ její knížky.“

„Ale nejsem tak fanatický jako ty, drahá ségro. Myslím, že budeme muset koupit aspoň dvě knížky, protože jak tě znám, tak ty se od té své nehneš ani na krok, dokud ji nedočteš. A já bych si taky rád přečetl, o čem to je.“

Het se zasmála: „No, to kdyby si ve škole řekl, že jsi fanda Harryho Pottera, tak by se ti smáli. Jen proto ze sebe neděláš fanatika, ale přiznej si, že jím jsi. A nemel už a obleč se. Je za pět dvanáct, nechci o to přijít!“

„A jo furt !“

Osmnáctiletá dívka a patnáctiletý chlapec si to namířili do Foyle’s knihkupectví na rohu jedné Londýnské ulice, kde už stála obrovská řada mladých i starších lidí a čekala, až přijde na řadu.

„No skvělý, vidíš tu řadu? Co když už na nás nezbude?“

„Děláš si moc vrásky sestřičko. Kdybych měl hůlku po ruce, lehce bych si poradil,“ usmál se Daniel.

„Vtipy teď nejsou namístě bráško, dělej, tlač se. Já tu knihu už dneska chci mít. A nečum po těch babách furt!“ sjela ho, když se neustále otáčel a usmíval na jednu blonďatou slečnu, která stála těsně za ním.

Po několikahodinovém čekání se dočkali.

„No paráda,“ držela v ruce celkem tlustý svazek knihy, ale ne tlustší, než byl pátý díl novely Harryho Pottera.

„Chci taky jeden,“ mávl na prodavače Dany. Vedle něj stála obrovská cedule s názvem nakladatelství Bloomsbury.

Hether přistoupila ke stolku, u nějž seděla autorka knih, Joanne Kathleen Rowlingová.

„Tak se opět setkáváme,“ řekla si tiše pro sebe a přistoupila ještě blíž. „Dobrý den, paní Rowlingová,“ usmála se.

„Ahoj děvče,“ usmála se autorka, „tady?“ rozevřela její knihu a ukázala na horní část listu.

„J-jasně, proč ne,“ usmála se Hether, “ a můžete mi tam napsat věnování?“

„Jistěže, jak se jmenuješ?“

„Hether.“

Joanne sklopila hlavu a s tlumeným hlasem napsala: Sympatické Hether od Joanne Kathleen Rowlingové, nezapomeň číst i jiné knihy.

Hether se na to podívala: „To nezapomenu, ale ty Vaše jsou stejně ze všech nejlepší!“ usmála se, „Jak to děláte? Kde berete tu inspiraci?“

Joanne se k Hether naklonila blíž a dala si prst k ústům: „To je moje tajemství!“

„Jo…jo,“ skákala Hether před obchodem na silnici. Po chvíli k ní přišel bratr.

„Co to děláš, jsi padlá na hlavu?“

„Jsem šťastná, konečně jsem se dočkala,“ koukla na jeho knihu, „nechal sis ji podepsat?“

„Ne, bylo tam moc lidí..a já už jsem fakt unavenej, pojď, jdeme domů. Chce se mi spát.“

„Jen se nepřetvařuj, taky ji začneš hned doma číst,“ plácla ho Het po ramennou.

Koukla přes roh postele.. „On fakt zatuhnul,“ její bratr už dávno usnul. Knihu nechal ležet u postele. Nejspíš si chtěl taky číst, poněvadž lampičku u postele měl stále zapnutou, ale nejspíš to nevydržel. Měl pravdu, byl hodně unavený. Zato Hether nebyla. Otočila se zpátky ke své knize a načala první stránku. Několik hodin se od knihy nemohla odtrhnout, až jí k tomu v pět ráno donutila únava.

„Jak dlouho si četla, prosím tě?“ ptal se dopoledne bratr u pozdní snídaně.

„Asi do pěti.“

„No a co?“

„Co no a co, hezky si to přečti, Danielku. Nebudu ti přece nic říkat,“ posadila se a s chmurnou náladou si sedla k oknu, které prozrazovalo, že venku je zrovna sychravo a deštivo. Na letní den velice nehezké počasí: „To je počasí, ani psa bys ven nevyhnal.“

Bratr se podíval z okna: „Ale vyhnal, podívej, chudák malá.“

„No, zrovna malej není, nezdá se ti ?“ Po ulici se proháněl obrovský černý chundelatý pes.

„Ale podívej, jak je zmoklej!“

„Máš pravdu, bráško, vezmeme ho domů..“

„Co blbneš, Het..mámě by se to nelíbilo!“

„Ale máma není doma,“ otevřela hlavní dveře domu, našpulila rty a vydala ze sebe tři podivné skřeky, „pojď sem, pesane. Pojď,“ ukazovala mu rukou. Pes na ni strnule hleděl. Když ale začalo ještě víc pršet, nakonec se rozhodl, že za Hether zajde, „taak je hodný,“ zaryla mu prsty do huňatého kožichu a začala ho sušit. Utřela mu packy a vzala dovnitř do kuchyně.

„Ty ses zbláznila Hether, cizího psa. Co když má vzteklinu?“

„Co šílíš, kdyby měl vzteklinu, sotva by byl tak přítulný. Podívej na něj, no není roztomilý?“ Bratr se během chvíle nechal přemluvit, možná i proto, že na něj pes tak neuvěřitelně prosebně hleděl.

„Jo, je fakt moc pěknej, ale nemůžeme si ho nechat.“

„Já vím, počkáme, než přestane pršet, pak ho zase pustím,“ podívala se mu do tváře a najednou strnula.

„Co je?“ všiml si Dany jejího výrazu.

„Už si někdy viděl psa s modrýma očima?“

„No..haski a malamut mívají modré oči, ne?“

„Ale tohle není ani jeden z nich. Tohle bude nějaký novofunlanďan, s uhlově černou a hustou srstí..a s modrýma očima. Sakra, co mi to jenom připomíná?“

Danymu to najednou došlo, usmál se té nepředstavitelné situaci. Bylo to opravdu komické: „Víš, koho ti připomíná?“ Het zavrtěla hlavou, „Přece Čmuchala.“

„Čmuch.. ? Ahaa.. no jo, Siriuse, máš pravdu,“ bylo to zvláštní. Při vyslovení těchto dvou slov pes strnul a zvědavě hleděl z jednoho na druhého. Hether ani Dany si toho nevšimli a začali se smát, „to je náhoda.“

„To teda je.“ Pes se postavil ne všechny čtyři packy a upřeně hleděl z Danyho na Hether.

„Podívej, co ten pes dělá?“ ukázal na něj Dany.

„Chová se zvláštně, nemyslíš?“ klekla si k němu Het, „Třeba nám rozumí,“ usmála se, „třeba je to nějaký cvičený pes a někomu utekl. Chytl stopu a už se nevrátil.“

„Prosím tě, co by dělal v těchto končinách? V centru Londýna?“

„To je pravda,“ mezitím venku začalo pršet, „no, kamaráde,“ otočila se k psovi, „venku už neprší, budeme tě muset pustit,“ přátelsky ho poplácala, „tak se měj hezky, hafane,“ když ho pustila ven, pes zůstal stát u dveří a zvědavě se na ní díval.

„No ne, nemůžu tě u nás nechat, máma by to nedovolila, má alergii na psy, víš, jinak to nejde,“ třískla s dveřmi a uchýlila se k oknu v kuchyni.

„Dany?“

„No.“

„Ten pes tam pořád je.“

„Chová se fakt divně,“ utrousil bratr s plnou pusou, „ještě, že už si ho vyhodila. Třeba měl vážně vzteklinu.“

„Neměl, to bychom poznali. Je na něm..něco..něco magického.“

„Hloupost, mockrát si četla Harryho Pottera,“ štípl ji do boku a popotáhl závěs přes okno, ať Hether pořád nezírá ven na toho psa. Oba se rozesmáli.