1. kapitola – Stalo se, nestalo..

Jediné světlo, jenž osvětlovalo přítomné, vycházelo z několika hůlek vysokých temných postav zahalených v černém plášti.
Mračna se zatáhla v temné noci, ani jediná hvězda se neprosvítila mlhou. Vítr ohýbal těch několik stromů, které zde byly. Tráva vlála ze strany na stranu a olizovala přitom mramorové hřbitovní desky poseté hnilobnou a páchnoucí plísní, jenž se táhla po celé délce mramoru každé hřbitovní desky a zakrývala přitom jména nebožtíků.
Byla chladná letní noc. Skrz mlhu nebylo vidět na pár metrů před sebe. Schylovalo se k dešti a vzduchem se linula atmosféra strachu a bolesti. Byla to noc, kterou by nikdo nechtěl nikdy zažít.
„Takže ty chceš být proti mně? Dal jsem ti možnost, mohla ses připojit ke mně. Mohli jsme být nejmocnější na celém světě! Hloupá holko!“ Hlas vysokého muže v kápi, stojícího nad krčícím se tělem rusovlasé dívky, za tu krátkou chvíli, od doby, kdy ji potkal naposledy, postrádal hromadu sykavek.
„Myslíš si, že tě Potter ochrání?“ Tentokrát striktně zasyčel a jeho tón se pomalu změnil v hlasitý a pronikavý smích. „Jsi opravdu hloupá. Víc, než jsem si myslel. Crucio!“
Dívka padla na kolena k zemi, načež se začala svíjet v křečích. Nebyla schopna se nijak ubránit. Hůlka jí dávno byla odebrána a neměla tolik fyzické síly, aby se vzepřela. Ale svou čest, tu si nenechala vzít.
„Nemám na tebe náladu,“ odplivnul si nakonec Temný pán. „Luciusi, vem si ji.“ Rozkázal. „Můžeš si s ní dělat, co budeš chtít!“
Dav Smrtijedů se rozestoupil a nechal mezi sebe vstoupit plavovlasého muže, který zamířil přímo až k samotnému Pánu zla, který držel dívku za její mudlovské oblečení.
Nenuceně se na lorda Voldemorta usmál a pravil: „Jak si šlechetný, můj pane! Taková čest, jenž si prokázal právě mně. Patří ti můj velký dík!“
Voldemort se zlostně usmál. „Kdyby jen Narcissa tušila, jaké máš choutky, Luciusi!“ A s hlasitým PRÁSK se přemístil pryč.
„Tak zlatíčko,“ dřepnul si Lucius Malfoy a zadíval se na dívku. „Jsme tu jen my dva,“ ohlédl se na zbylé Smrtijedy a poručil: „Zmizte!“ Beze slova poslechli a v tu ránu tam byli opravdu jen oni dva.
V očích se jí zračilo zděšení a strach. Jemu naopak vzrušený a veliká radost z tohoto okamžiku, a vůbec se tím netajil.
„Tak, krásko,“ prohlídnul si ji, „musím uznat, že jsi moc krásná!“ Chytil ji za bradu a pohlédl jí do očí. „Strašně mi připomínáš jednu mudlovskou šmejdku, ale ta už žel bohu nežije, nebo bohu dík?“ Snažil se přitom vypadat až příliš aristokraticky. „Jen ten její malý skrček nám stále leze do cesty a otravuje nám život!“
„Lily Evansová,“ špitla nesměle dívka. Hlas se jí třásl a neopovážila se na Luciuse Malfoye ani podívat.
„Spíše Potterová, ale ano,“ odkašlal si. „Máš pravdu. Jsi jako ona. Byla to nádherná žena, všemi obdivována. I když to byla jen ubohá mudlovská šmejdka, taky by mi stála za hřích, to opravdu ano.“ Prudce ji uchopil za boky a přitiskl k sobě, načež jí nosem zajel do vlasů a natáhnul jejich pach. „Krásně voníš, srdíčko,“ i když říkal taková něžná slůvka, jeho hlas vůbec nezněl něžně.
Dívka tiše vzlykla. Rukou jí zajel do klína a přitom jí pevně držel, aby nemohla ucuknout. Třásla se po celém těle a po tváři ji stékaly slzy. „Prosím…“ plakala. „Prosím…“
„Nevím, jestli se třeseš vzrušením a taky se na to tak těšíš, jako já, nebo jestli je to strachem ze mě. Každopádně, oboje by mě těšilo.“ Zahřměl.
„Prosím…“ zopakovala svou prosbu, tentokrát ale na to prosebné slůvko kladla větší důraz.
„O co prosíš, princezničko?“ Zašeptal jí do ucha Smrtijed.
„Prosím vás, pane, pusťte mě!“
„E-e-e. Teď, když tě tu mám tak krásně připravenou? To sotva. Nemyslíš si snad, že jsem blázen, viď?“ Zeširoka se usmál a vypadal přitom jako hladový vlk na lovu, který dopadl svou kořist a chystá se ji právě sežrat.
Ten ledový pronikavý pohled ji spaloval zevnitř, tím zlověstným výrazem dal jasně najevo, že zrovna ON se nenechá obměkčit. Neměl v plánu jí dát milost. Tento člověk ne.
Dívka zakřičela. Lucius Malfoy z ní strhnul svrchní oblečení a pomalu si mezitím sundával pásek z kalhot.
„Nééé,“ křičela z plna hrdla a po čtyřech se, obličejem odvráceným od něj, snažila dostat co nejdále od něj. Marně.
Prááásk! Lucius Malfoy využil opasku a šlehnul děvče přes záda. Zhroutila se k zemi a už se ani nehnula. Jen slyšel její utlumené vzlyky.
Vytáhnul hůlku a namířil přímo na ni. „Petrificus totalus!“ Znehybněla.
Přistoupil přímo k ní a roztrhal zbytek spodního prádla, které na sobě ještě měla. Očima přejel po její nahé kůži a škodolibě se usmál. „Výstavní kousek,“ zamlaskal a strhnul si přitom kalhoty. Hábit odhodil do dálky a zbytek oblečení s ním. Jen hůlku držel stále v ruce a měl ji v pohotovosti. V nejhorším případě by mohl použít kletbu Imperius, ale tahle metoda uspokojovala více jeho masochistické libido.
Přistoupil k ní. Hleděla na něj vyděšeně a ačkoliv se snažila hlasitě křičet, nemohla otevřít ústa.
Dřepl si k jejímu tělu. Mohla ho vidět právě tak, jak ho pán bůh stvořil. „Finite!“ Namířil na její tělo a zlomyslně přitom zdvihnul obočí. Rty jí nechal semknuty. Prudce ji uchopil za ruce a přirazil k zemi. Mávnutím hůlky vykouzlil pouta, jež ji přikovala k nejbližšímu náhrobku s polozakrytým jménem Pamely Handersové.
Lucius jméno potichu přečetl a dodal. „Pamatuji si na ni, ta byla taky moje. Jen byla o pár let mladší, než ty.“ Zkoumavě si ji prohlédl. „Vím, co se ti teď honí hlavou. Jestli zde pohřbívám všechny své oběti?“ Rozesmál se. „Popravdě, ano! Ale ne vždy, někdy tělo záhadně zmizí!“ Ještě víc se bavil a sledoval její naprosto vyděšený výraz. „No nic, přejděme k věci,“ řekl ledabyle a přistoupil ještě blíž k ní.
Kopala nohama, ale měl větší sílu, než ona, a tak jí chytil nohy. Odpojil je od sebe a vytvořil si tak ideální pozici přímo pro něj.
Škodolibě si ji prohlídl, načež do ní tvrdě vniknul. Hned napoprvé přirazil velmi prudce. Bolestí přivřela oči. Křičet nemohla. Znovu svůj úd vytáhnul a přirazil ještě jednou, ještě víc prudčeji. Na její bolest vůbec nedbal a nevšímal si jí. Hlavní bylo jeho uspokojení.
Po tvářích jí stékaly slzy bolesti smíšené se znechucením.
Rukama ji pevně tiskl a jeho pohyby se ještě víc zrychlily. Cítila jeho horký dech na svých ňadrech. Přirazil znovu, a znovu, a ještě víc. Prudčeji, znovu a ještě prudčeji. Přirážel stále ve větších tlakových tenzích, stále s větší silou a záměrem. Choval se jako zvíře. Nedbal na její pocity, bolest, ponížení ani trápení… a vůbec neměl chuť měnit své snažení. Ba naopak, jakoby se jí snažil co nejvíc ublížit.
Naposledy prudce přirazil. Hlasitě a slastně zavil. Cítila, jak se její tělo plní spermatem.
Pomalu svůj penis vytáhnul. Zhnuseně se na ni podíval a navléknul si kalhoty.
Ležela schoulená v klubíčku. Ruce měla ale stále přikované, a tak to neplnilo přímo takový efekt, jako by mělo. Kdyby mohla, objala by si kolena rukama, ale nešlo to. Nemohla.
Spodní část jejího těla ji strašně pálila a bolela. Cítila, jak z ní vytéká sperma smíšené s její vlastní krví. Plakala spolu se svým klínem. Tvář měla plnou slz a oči rozmazané od řasenky.
Už neměla ani sílu otevřít oči. Kdyby mohla, hlasitě by vzlykala, ale rty měla semknuty. Cítila každý atom svého těla. Cítila tu strašnou bolest, která ji proudila celým tělem a zevnitř ji trhala na kusy. Cítila, jak jí v břiše něco bublá a chtělo se jí zvracet. Cítila se příšerně.
Cítila se špinavá, zneužitá, nečistá a už nepoužitelná. Jako by právě její duše zemřela spolu s jejím panenstvím.
Hnusila se sama sobě. On se jí hnusil. Nenáviděla ho. Nenáviděla, za to, co udělal. Že ji nechal se tak trápit, za to, jaký je to takový odporný mizera, který nemá srdce. Jen ledový pohled a místo srdce kámen.
Lucius Malfoy sledoval, jak se s tím vypořádá. Jakoby chtěl její bolest slyšet a cítit, chtěl se v ní vyžívat. „Finite!“ Zamířil na její ústa a ona, už tak dlouho potlačovaný pláč a řev, vypustila do noční mlhy.
Slyšel její bolestivé nářky a hned na první pohled bylo vidět, jak ho to uspokojuje. Labužnicky se usmíval a chvíli ji nechal se vykřičet a vyplakat. Jako by si tím dodával síly.
Po chvíli se na ni znuděně podíval a vztyčil hůlku. „Sbohem, princezničko!“
Dívka přivřela oči. Moc dobře věděla, co s ní teď bude. Co ji teď čeká a co jí osud přichystal. Pod řasami se jí nahromadila další vlna slz. Už nemělo smysl dál hlasitě brečet. Kdo by ji asi tak uslyšel, kromě Luciuse Malfoye, bezcitného násilníka a vraha?
Pomalinku otevřela víčka a zpříma se podívala do ledových očí svého trýznitele. Nezračilo se v nich nic dobrého, jen pohrdání a slast z toho, že může někomu takto ubližovat. Znovu zdvihnul ruku, v níž držel hůlku, a namířil ji mezi její oči. „Bylo to moc pěkné, květinko. Užíval bych si s tebou moc rád ještě dál, ale nejde to. Ještě mám nějakou práci. Jistě mi rozumíš,“ zazubil se stylem, který jí vybudil na těle obrovskou husí kůži. „Sbohem,“ dodal ledově.
Noreen Harperová naposledy hlasitě vzlykla. „Sbohem Harry, sbohem Ronalde,“ zašeptala, aniž by ji člověk, kterého tak vroucně nenáviděla, a kterého naposledy před svou smrtí uviděla, uslyšel.
Přistoupil přímo k ní, aby si tento okamžik pořádně vychutnal. „Avada Kedavra!“ Jedovatě zelené světlo se sklouzlo po jejím nahém těle, život z něj bleskurychle vyprchal. Oblohou se promrštil bělavý klikatý blesk, zahřmělo. Spustil se liják.
* * *
Harry vyskočil na posteli do sedu. Byl celý propocený. Srdce mu bilo jako o závod a jizvou na čele se mu linula řezavá bolest.
Podíval se na hodiny, které visely na protější stěně. Byla jedna hodina ráno.
Počasí se asi zbláznilo, poněvadž se venku strhla pořádná bouřka.
Harry musel jít zavřít okno, jelikož mu dešťové kapky stékaly i dovnitř do jeho nového pokoje. Naposledy se podíval ven na ulici. Vítr lámal větve stromů, mlha zahalovala protější domy a všechno živé zalezlo do bezpečí.
Blesk osvítil celý jeho pokoj, a ještě jednou, a znovu. Strhla se opravdu pořádná bouře, jakou Harry už pěkně dlouho neviděl. Zatáhnul závěsy v barvě nočního nebe.
Vrátil se zpátky do své postele. Slyšel, jak kapky deště dopadají na okapy všech oken a vytvářejí přitom děsivou souhru ozvěn.
Dotknul se své jizvy na čele. Stále ho pálila. Dělala to často. Hlavně, když byl nablízku lord Voldemort. Ale on tu nikde nebyl. Nebo snad ano?
Cítil se opravdu podivně a třásly se mu dlaně. Zamyslel se nad tím, co se mu zrovna zdálo.
„Byl to jen sen!“ Hlesl, jako by tím chtěl uklidnit sám sebe. „Byl to prostě jen hloupý a nepříjemný sen!“ Oddechnul si a znovu se zachumlal do peřin.
Po chvíli znovu usnul tvrdým spánkem.

78 komentáře “1. kapitola – Stalo se, nestalo..

Napsat komentář: Blanch Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..