1. A jako Azkaban

Jak dlouho jsem tady? Jak je to dlouho, co jsem viděl naposledy denní světlo a slunce na nebesích? Je to živoucí noční můra. Nenávidím se, nenávidím svého otce, nenávidím Snapea a hlavně nenávidím Pána zla, protože hlavně díky jeho bryskní invenci jsem tady. Ulevím si v hlavě cynicky.

Kolik týdnů nebo možná měsíců už to asi bude, co mě našli bystrozorové a co mě hned vzápětí bez řádného procesu Starostolec poslal šupem do Azkabanu? Vůbec netuším, protože čas tady plyne jinak.

Nikdo se ani neobtěžuje odpovídat na tak základní otázky jako kolikátého je dnes. Ne, že by obyčejně mozkomoři mohli mluvit, kdyby tady ještě nějací byli, ale když se sem občas zatoulá nějaký bystrozor, aby vsadil do vzdálené cely dalšího chyceného smrtijeda nebo obyčejného usvědčeného podvodníka a lapku, neobtěžuje se mi ani odpovědět. Jediné, co zaručeně od takových, jakou jsou svatí černokabátníci, můžu čekat je pohled plný soudu a nevraživosti.

V očích toho svatého konkláve, co věří na duhu a jednorožce, jsem jednoznačně nepřítel a zrádce. Vrah, násilník a odpadlík. Nevyvracím jim to, i když to neříkají nahlas, ale nejsem hlupák, umím čít ve výrazech, je to moje častá výhoda.

 

Je tady příšerná zima. Ne, že by mě to překvapovalo. Ale vzali mi všechny věci, které jsem při dopadení měl u sebe, a dali mi jen tenhle smradlavý pruhovaný mundúr. Profukuje tady vítr od moře, na rozpadlé palandě leží jen hryzavá deka, kterou jsem už dávno věnoval krysám ke konzumaci. Lepší, než palce u mých nohou. Pruhovaná tunika s kalhotami jsou jen z lehkého plátna, poslední letní model, který, když se to tak vezme, je pro vězně vhodný i na zimu. A bez možnosti využití kouzel mi nezbývá nic jiného, než se zahřát svépomocí.

Obejmu si kolena, palanda sice drží z posledních sil, ale je o něco hřejivější než kamenná podlaha. Zdvihnu zrak k oknu těsně u stropu, odkud mi do cely proudí jediné světlo. Ani v něm není sklo, jen mříže. Nevidím skrze něj, ale aspoň poznám podle svitu, jestli je noc nebo den. Pohnu se a dřevo pode mnou nebezpečně zavrzá. Nikdy v životě jsem nespal na něčem tak ohavném, ale pořád je to lepší, než dávat záminku krysám, aby mě ohlodávaly na podlaze.

 

Všechno je tady děsivé, nechutné a nepohodlné. Ale jsem v Azkabanu, ne v Hiltonu, kouzelnické vězení má už řady staletí své renomé. Je to to poslední, co odsouzený ve svém životě uvidí, než se jeho dny sečtou.

Když si potřebuju ulevit, zbývá mi jediné. Vybral jsem si pro tyto účely nejvzdálenější roh pod oknem, aby se to tam trochu provětralo, ale stejně je absolutně nechutné a nehumánní hledět denně na svoje vlastní exkrementy. Na to, že jsme jako kouzelníci tolik pokročili a tolik se lišíme od mudlů, žijeme pořád jako ve středověku. Vsadím svoje boty, které vlastně nemám, že mudlovské vězení je proti tomu wellness. Ale mudlové jsou slaboši, neumí svoje vězně ani trestat. Nicméně, nesahá tohle už za hranice lidských práv? Mám ještě vůbec nějaká? Starostolec můj případ ani neprošetřil. A zatímco jsem čekal na verdikt, nestihl jsem si ani udělat svoji poslední manikúru, jak se mnou byli rychle vyřízení.

 

Jídlo nestojí za nic. Včera mi například přinesli takovou nažloutlou vodu, v níž plavalo cosi neidentifikovatelného, údajně to byla zeleninová polévka. Měl jsem spíš pocit, že se mi někdo vychcal do misky, když to vyjádřím expresivně. Den předtím jsem zase dostal minimálně týden starý okoralý chleba, který už nejenže plesnivěl, ale skoro jsem si na něm vylámal zuby. Aby mě to nemrzelo, tak k němu bylo pro změnu nahnilé jablko. Život tady je hotová dovolená!
Že já jsem si vybral zrovna tuhle stranu břehu, dodnes toho lituju.

To Potter! Je to Potterova vina, nenávidím ho. Nenávidím a… Kdyby jen věděl, zmetek zjizvená! Musím vytěsnit z hlavy myšlenku na něj! Však já se jednou pomstím, jednou se mu pekelně pomstím a bude litovat všeho, co mi kdy udělal i neudělal!

 

Dneska venku prší. Nevidím tam, ale slyším dešťové kapky, jak narážejí do stěn a k tomu ten šum, který vydává moře, když je lehce rozbouřené. Jde úkosem vidět několik pramínků vody, jak narážejí do mříží a jak z nich pak voda teče ke mně do cely. Je tady mnohem větší zima než obvykle. Zatím nebylo tak špatné počasí. Nemám ani ponětí, jaké je roční období. Jsem tady už tak dlouho, že jsem si přestal odškrtávat dny na zdi a jen se utápím v každodenní prázdné melancholii. Myšlenky a vzpomínky jsou to jediné útočiště, kam utíkám, když si potřebuju ulevit. Není jiná metoda, jak si ukrátit dny, které se zdají dvakrát tak delší, než kdy dřív.
Jediným štěstím pro mě je fakt, že jsem pořád duševně v pohodě a hlavně to, že v Azkabanu už nezbyl jediný mozkomor. Vězení teď hlídají školení bystrozoři, kati a různí příslušníci ministerstva kouzel. Všechny mozkomory si totiž na stranu přetáhl Temný pán. Ale málokdy se některý z těch posluhovačů uvolí sem vkročit, jsme jim ukradení, však nikam neutečeme.

 

Slyším kroky, jak se blíží chodbou k mojí cele. Že by návštěva? Kdo by mě asi tak navštěvoval? Už pekelně dlouho jsem nepromluvil s živou duší, pokud nepočítám marné vyřvávání po bystrozorech v zoufalé prosbě o sdělení pitomého data. I to už bude pár týdnů od posledního pokusu. Umím ještě vůbec mluvit? Každý den si ve své hlavě mluvím pro sebe, nořím se do svých myšlenek, ale… Jdou mi souhlásky a samohlásky přes jazyk?

Dva páry bot se zastaví těsně před mojí celou. Nevidím tam, protože výhled mi cloní bytelné dveře, ale slyším hlasy a ve spáře u země se objeví stín čtyř chodidel.

 

„To je dobrý, Ede, už můžeš jít. Počkej na mě venku, dovnitř už půjdu sám.“

„Jste si jistý, pane?“

„Samozřejmě.“

 

Ten hlas, ten hlas přece znám. Poznávám ho, ale… Komu patří? Nedokážu si dát dohromady dvě a dvě. Dveře se otevřou a do cely vstoupí v plné kráse samotný… Potter. Vyjeveně vytřeštím oči a samotným překvapením usednu na vetchou konstrukci palandy, něco mě štípne do stehna, pravděpodobně tam budu mít třísku, ale je mi to jedno, protože zírám nevěřícně před sebe. Nevysnil jsem si to? Je to vážně on?

Je skoro k nepoznání. Za tu dobu, co jsme se neviděli, se hodně změnil. Ale ano, je to on. Poznávám ho. Stále ty brčálově zelené oči, stejná jizva ve tvaru blesku na čele a pořád ten stejný výraz. Je nepatrně vyšší, než si pamatuju, ale postavu má vesměs stejnou a pořád je krapet menší, než já.

 

„Tak se zase setkáváme,“ pronese tichým hlasem Potter a vpíjí se svým zrakem do mých očí.

Nevím, jestli mám být naštvaný nebo mám být rád? Už tak dlouho na mě nikdo nemluvil. Ale že to teď musí být zrovna Potter, to je snad nějaký trest? Zvrácenost osudu? Kdyby jen tušil, co se mi honí hlavou.

„Snad si za tu dobu neoněměl, Malfoyi.“

To víš, že jo, Pottere, nechám se zrovna nachytat na tak blbý pokusy o konverzaci. Ale co když máš pravdu? Třeba jsem oněměl. Měl bych to otestovat, ale nějak nevím, co mám říct.

„Asi tě zajímá, proč jsem tady.“

Možná Pottere, ale možná taky ne. Samozřejmě, že mě zajímá, co tu pohledáváš, ale Malfoyové nikdy neklesnou tak nízko, aby se vyptávali, protože je něco zajímá a neznají důvod. Takže buďto mi to sám řekneš, nebo vypadni. Možná bych to měl přestat říkat jen ve své hlavě.

„Vidím, že ses rozhodl raději mlčet. No, uvidíme,“ řekne a přistoupí ke mně blíž. „Nebudu to zdržovat, nemám na práci jenom tebe. To víš, jsem bystrozor, hodně se toho změnilo, zatímco si tady hnil kvůli svojí zradě. Já dodělal školu a je ze mě teď jeden z nejlepších bystrozorů v celé Anglii. Teda říkají to. Ale to tě asi moc nezajímá. To já jen pro ten efekt, abys viděl, jaký je mezi námi rozdíl, kam jsem to dotáhnul já a kam si to dotáhnul ty, smrtijede!“

V žilách mi začalo vřít, ale nehodlal jsem se nechat vyprovokovat, protože Potterovi šlo úplně jasně právě o tohle. Chtěl, abych po něm řval, abych vypěnil, abych mu vrazil nebo udělal aspoň něco, ale já se nehodlám vzdát a nedovolil jsem ani vlastnímu afektu, aby si podmanil moje gesta. Jen ať vidí moji kamennou tvář, já se tak lacině nevzdám, zvlášť ne tobě, Pottere!

 

„Nebudu chodit kolem horké kaše, Malfoyi. Mám na tebe jen jediný dotaz. Kde se skrývá Snape? Řekni mi to a já se postarám o to, aby byl tvůj trest zkrácený a abys tady měl trochu větší pohodlí, určitě to není žádnej med. Vyzraď mi jeho působiště a možná tě dostanu za nějaký čas ven dokonce na podmínku za dobré chování. Když se za tebe zaručím, dají na mě. Vím, žes nikoho nezabil, mohl bych to uhrát na pomatení mysli nebo ovládnutí imperiem, ačkoliv tomu by nevěřil ani ten největší hlupák.“

Odkašlal si a chvíli na mě jen vyzývavě zíral, nic jsem ale neřekl. „Víš, že máš celu kousek od svého otce? Má ji na stejné chodbě, tam vzadu,“ ukázal drze prstem. „Na druhé straně. Kdyby ses mohl podívat do chodby. Viděl bys jeho dveře, ale ty neuvidíš, pokud mi neřekneš, co chci!“

Popravdě, sám jsem na ten dotaz neznal odpověď, protože místa, kde se smrtijedi schovávali, byla pokaždé jiná. Pán zla na takovou možnost myslel. Pravidelné stěhování a hesla zajišťovalo, že se vyhnou namátkovému vpádu ministerstva. Opravdu si ti hlupáci z ministerstva myslí, že bude Temný pán tak bláhový a setrvá na jednom místě, aby ho mohli při jakékoliv příležitosti jeho kdysi věrní smrtijedi zradit, když je budou vyslýchat?

I kdybych tu odpověď znal, neřekl bych mu to. Ale musím přiznat, že na to Potter šel dobře. On moc dobře věděl, že miluju pohodlí, miluju svobodu a všechno s ní spojené. Že mám rád teplé peřiny, horkou koupel, čisté povlečení, pohodlné koberce. Dobré a syté jídlo, stejně tak honosné snídaně do postele, pohodlné oblečení. A že mám rád svoje pohodlí a bohatství. Celý život jsem na to byl zvyklý. Ví, kam má namířit svůj jedovatý šíp. Zřejmě jsem nehlídanou grimasou dal najevo, že se opravdu trefil, protože se škodolibým úsměvem pokračoval.

„Budeš zase doma. Malfoy manor bylo sice zkonfiskováno, ale můžu se postarat o to, aby ti část majetku vrátili, tu, která náleží přímo tobě. Pokud tě zbaví viny, vrátíš se domů, tvoje jméno očistí, ty budeš zase moct nadávat domácím skřítkům, terorizovat mudlovské potomky a budeš volný, přesně tak, jak chceš být.“

 

Volný? Vážně volný? Zbavený viny, a že mi vrátí moje dědictví? Nevěřím mu, on lže. Potter lže. Jeho nebelvírská chrabromyslnost je ale zase druhá věc, Nebelvírští přece nelhali, pokud nešlo snad o život. Nebo snad někomu o život jde? Hraje si se mnou? No jistěže to na mě hraje. Proč by tohle všechno jinak dělal? O něco mu jde. Nenávidí mě. Nenávidí mě do morku kosti. Nejraději by mě zašlapal do země, tak proč tahle komedie? Nalezení Severuse pro něj musí být hodně důležité, když si chce hrát na kočku a myš.

Ale já nic neřeknu. Nejsem zrádce. Vlastně ani nemám, co bych řekl, nevím, kde jsou. Nanejvýš bych mohl prásknout, kde se schovávali po dobu, když jsem byl smrtijedem ještě já sám.  Ale nejsem zrádce, i když bych mnohem raději byl teď na té druhé straně spolu s tím zatraceným Vyvoleným, ale prostě to nejde.

Můžu být zmetek jakýkoliv, ale Snapea bych nezradil, už jenom proto, že jsem ho většinu života měl rád. A Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit by mi to dal pěkně sežrat. Takže ne, díky, Pottere. Raději budu hnít tady, ale relativně zdravý. Smradlavý, nevyspalý, hladový, znuděný a bez svobody, ale zdravý. Což je pořád lepší, než aby mě pak Temný pán odkrouhnul.

 

„Máš strach, že by se ti někdo ze smrtijedů pomstil? Nebo přímo Voldemort?“

Sakra, čte mi snad myšlenky? Potter přece nikdy neuměl nitrozpyt. Zato já tak trochu ano, ale bez hůlky se mu nedokážu podívat do hlavy, abych zjistil, proč to dělá. A i kdybych hůlku měl, jsem na to příliš slabý a moje moc slábne každým dnem, co jsem tady.

„Nemusíš se bát. Postarám se o to, abys byl v bezpečí. Schováme tě někam, kde tě nikdo nenajde, dokud se to celé nepřežene. Zpečetíme to místo strážcem tajemství. Můžu to být já sám a ty víš, že ať už tě nesnáším sebevíc, nezradil bych tě, neporušil slib, pokud bys mi pomohl. A už vůbec bych z vlastní vůle neřekl něco někomu tam od vás z té smrtijedské chátry.“

Vzedmul se ve mně vztek. Jak se opovažuje mým přátelům a rodině říkat chátra? On sám je taková chátra, jak si jen dovoluje…

„Buď v klidu, Malfoyi, a nevztekej se. Jen mi řekni, co chci vědět. Kde se schovávají smrtijedi a kde je Severus Snape, ten zrádce a lotr?“

Jediným zadostiučiněním je mi to, že Potter zřejmě začíná vzteky rudnout, protože má odpověď nepřichází. Postoupí o dva kroky blíž, až je těsně u mě. Co to má znamenat? Chytí mě za mundúr pod krkem a obroučky svých brýlí téměř tře o můj obličej. Dívá se zpříma do mých očí a moje srdce se silně rozbuší, slyším, jak rezonuje hrudním košem, mám pocit, jako bych ho měl až v krku. Potter je tak blízko. Je to… Nesnesitelné? Nepřípustné.

„Naposledy. Kde je Snape?“

Mlčím. Chvíli čeká, ale nemá šanci. Ne, dokud budu při smyslech. Za to dám krk!

Naštvaně mě odmrští, přičemž se hlavou bouchnu o zeď a sesunu se k zemi. Ze zátylku mi přitom vystřelí taková bolest, že se natáhnu prsty, abych se toho místa dotknul. Je horké a vlhké. Krev. Rozbil mi hlavu.

S roztrpčeným výrazem mávne ledabyle hůlkou a rána je pryč jako by se nikdy ani neobjevila. Nepoděkuju mu, nemám za co, v první řadě to byl on, kdo ji způsobil.

Neohroženě se mi vpije do očí a se sotva vyřčenou výhružkou na mě tlumeně zasyčí. „Já se vrátím!“

Bouchnutí dveří bylo pro dnešek konečné. Potter odešel a já jsem složil svou první zkoušku.

 

***

 

V poslední době se počasí asi zbláznilo, protože venku už několik dní v kuse pršelo. Zpoza dveří jsem zaslechl dunivé kroky. To je určitě zase Potter. Několik dní tady nebyl. Slíbil, že se vrátí a zřejmě to hodlal dodržet. Co ho sakra nutí to dělat? Co se tam venku děje? Strašně mě ničí myšlenka, že nemám žádné informace zvenčí.

Můj žaludek zakručel. Přestože mi k mému překvapení dneska k obědu přidělili něco poživatelného. Musím přiznat, že mi chutnalo. Snad po několika měsících, týdnech… Půl roku? Sám nemám představu. Žádný komfort, ale určitě v tom měl prsty Potter. Pozitivní psychologie nebo jak se tomu říká. Snaha ukázat, co bych mohl mít pravidelně, kdybych mu vyšel vstříc. Byla to jen jakási hrachová kaše, ale kupodivu měla opravdu chuť jako hrachová kaše a dokonce tak i vypadala. A světe, div se, dostal jsem k ní čerstvý chleba, který dokonce voněl a byl teplý, takže byl čerstvě dopečený. O tom by se mi tady v tom pětihvězdičkovém hotelu mohlo jen zdát.

Dveře se otevřely. A v nich sám pan dokonalý se svým monopolem na jedinečnost.

 

„Ahoj Draco, tak co, budeš dneska mluvit?“

„Ano,“ vyletělo mi ze rtů dřív, než jsem vůbec začal přemýšlet nad odpovědí. Co to ksakru mělo znamenat? Nevšiml jsem si, že by na mě Potter použil kletbu Imperio. Navíc, on je příliš čestný na to, aby na mě použil zakázanou kletbu, tak co se to sakra děje.

„Já vím, teď přemýšlíš nad tím, jak je možné, žes proti vlastní vůli odpověděl. Na to je jednoduchá odpověď, příteli,“ zazněl s lehkým posměchem.

Nakrčil jsem obočí a čekal.

„Chutnal ti dneska tvůj oběd? Sám jsem zařídil, aby ti chutnal. Bylo důležité, abys ho snědl, protože se v něm příhodně nacházelo Veritasérum. Ten čerstvý chleba jsem kupoval sám a ta kaše, no, řekněme, že ji na můj příkaz dochutili, aby si jí neodolal.“

„Ty hajzle!“ vylétne ze mě dřív, než bych já sám čekal a vrhnul jsem se mu na krk. Potter ustoupil a já jsem dopadl na tvrdou zem. Rudý vzteky jsem zaťal pěsti. Tak takhle to je. Veritasérum, proč mě to u Salazara nenapadlo? Vždyť mi mohlo dojít, že když nebudu chtít mluvit, tak mě k tomu jednoduše donutí jiným způsobem. Proč mi vůbec nepřišlo divné, že jsem dneska jedl něco, co se nejen tvářilo jako jídlo, ale náhodou to i jídlo bylo. Malfoyové bývají za každých okolností chladní a ovládají se, ale dneska mi to prostě nešlo.

„Takže to zrychlíme. Kde se schovává Snape a kde se schovávají ostatní smrtijedi? Nebo kde je samotný Voldemort?“

„Nevím,“ projede mi skrz zuby a snažím se přitom ovládat. Snažím se nic neříct, ale nejde to. Veritasérum je silnější než já. Je to jako bojovat s neodpustitelnou kletbou, ten vnitřní boj silné vůle je intenzivní. Magie v mých útrobách mi nedovolí vzdorovat a i když pocitově vím, že je to špatné, má mysl je jako omámená a poddává se svodům samotného lektvaru.

„Opravdu to nevíš? Jak je to možné?!“ otáže se znovu Potter.

„Pán zla každou chvíli mění úkryty, není takový hlupák, aby byl pořád na jednom místě. Je to moc velké riziko. Ví, že je tu ta možnost, že ho někdo může vyzradit. Počítá se situacemi jako je tato, Pottere, a nikomu neříká dopředu, kam se příště přestěhuje,“ dýchám zhluboka, snažím se bojovat se sebou samým a nebýt tak výřečný, ale konkrétní otázka si holt vyžádala konkrétní odpověď.

„Dobrá, vím, že mluvíš pravdu,“ Potter mě obkroužil a díval se na mě znechuceně. Stále jsem se ještě nezvednul z chladné země, ale aspoň jsem se vysoukal do sedu.

Prosím všechny svaté, aby se Potter nezeptal na něco, co by mě zdiskreditovalo nebo nějak vyzradilo. Určitě by to nechtěl vědět a i já sám jsem se za ta léta naučil proti sobě v tomto ohledu bojovat.

Potter chvíli chodil dokola, ale bylo na něm vidět, že ještě nemá v plánu odejít.

Chvíli bylo ticho, ale pak proťal ten klid svým dalším zvídavým dotazem. „Proč ses přidal na stranu zla? Proč si šel druhou cestou a přidal ses k Voldemortovi, Malfoyi?!“

Nenávidím ho! Už jsem říkal, že ho nenávidím? Čte mi myšlenky, on mi je vážně čte, jinak by nevěděl, že se má zeptat zrovna na tohle. Je se mnou amen.

Snažím se bojovat, zatnu zuby a spojím pevně rty, ale marně, načež z nich vyklouzne tiché: „Kvůli tobě!“

Potter zastaví. Despekt v jeho obličeji se najednou vytratí a nahradí ho naprosto překvapený údiv. „Kvůli mně? Jak to myslíš?“

„Musel jsem tě ztratit z očí, vyhnat z hlavy,“ sypalo se najednou ze mě proti mé vůli. Nikdy bych přece nic takového neřekl. „Zničit dřív, než zničíš ty mě!“

„Sakra, jak to zase myslíš?“ zopakoval svůj dotaz.

„Byl jsem tebou moc posedlý, příliš si mě zajímal. Chtěl jsem tě vyhnat ze svých myšlenek, ale nešlo to,“ procedil jsem se značným nepohodlím. Aspoň, že Veritasérum povoluje říkat polopravdy a dvojsmysly. Třeba Potterovi nedojde, jak jsem to myslel. Samotného mě překvapilo, že to tam ve mně ještě je. Vždyť já ho nenávidím! Zničil mi život, všechno je to jeho vina! Nikdy nebyl zrovna vnímavý, tak mu třeba nedojde, že…

„Cože? Malfoyi, jak si mnou byl posedlý?“

Sakra, musel se ptát zrovna na tohle? Automaticky jsem otevřel ústa a ta slova z mých rtů plynula samovolně, i když to ve mně křičelo, ať to nedělám.

„Přitahovals mě, chtěl jsem tě, ale to bylo nepřípustné. Nikdo z mé rodiny by to nikdy neschválil. Snažil jsem to skrýt za záští a nepřátelstvím, bylo pro mě jednodušší tě nenávidět. Ale ve skutečnosti jsem tě vždycky miloval. Musel jsem někam utéct, někam se schovat. Pán zla byl velkorysý. Věděl to o mně a slíbil mi pomoc. V jeho společnosti jsem na tebe tak nemyslel, on se o to postaral, Pottere. Díky němu se to ze mě postupně vytrácelo. Všechny ty myšlenky jsem vytěsnil. Byls… Prostě pryč.“

 

Samovolně jsem sklonil hlavu a čekal útok. Jak se proboha mohlo něco takového dostat skrz moje rty. Už to dávno není pravda! Potter je jen šmejd a idiot, nenávidím ho celým svým srdcem a už nikdy to nebude takové jako dřív. Nechápu, jak jsem do něj mohl být zamilovaný. Vždyť se na něj stačilo podívat. Je to už dávno někdo jiný. Je to už dospělý chlap. Vypadá možná skoro stejně, až na to zarostlé strniště na bradě a trochu delší vlasy. Má jiné brýle, ale jinak je to pořád on a pořád je stejně namyšlený a samolibý. Stejně tvrdohlavý a stejně nesnesitelný. Nenávidím ho! Nenávidím, nenávidím a nenávidím! Jednou bude ta pomsta sladká!

 

Přiškrceně zvednu hlavu, protože žádná rána ani hněv nepřichází. Můj šedý pohled se střetne s tím Potterovým. Stojí tam zkoprnělý a neschopný pochopit, co právě slyšel. Nebo to tak vypadá. Nic neříká a tváří se divně.

O mrknutí oka poté se sebere a beze slova se vytratí z mojí cely. Nezapomene přitom hlasitě třísknout s dveřmi. Slyším jen, jak se pár bot zvučně – zřejmě naštvanými kroky – vzdaluje do nedohledna.

Opravdu je tam někde na chodbě můj otec?