Předem upozorňuji, že dílo navazuje na čtvrtý díl, jen jsem si tam přidala pár informací z pětky. Kdo mě zná, tak ví, že u mě musí být Sirius vždycky živý!!
————————————————————————————————-
„Co myslíš, brácho?“ Táňa stála před zrcadlem a zkoušela si své nové kožené kalhoty.
„Myslím, že tobě by slušel i pytel od brambor,“ vycenil na ní zuby.
Táňa byla už odmalička neobvyklé dítě, uměla věci, které ostatní neuměli, ale nikdy si to neuměla rozumě vysvětlit. Vyrůstala s bratrem v souladu. Koneckonců, byl o rok starší než ona a další sourozence neměli. Táňa si ale nikdy neuměla vzpomenout na události, které se staly před jejím pátým rokem. Vzpomínala akorát na nějakou autohavárii, nejspíš to bylo někde poblíž diskotéky, protože tam svítilo plno zeleného světla, a pak už si jen pamatovala na oslavu jejích pátých narozenin. Tehdy s bráchou rozbili máminu skleněnou vitrínu, ze které(jak si aspoň myslela) má Táňa tu podivnou jizvu ve tvaru sněhové vločky na pravém boku.
Vždycky jí zajímalo, po kom je, protože nikdo z rodiny neměl tak černé vlasy a tak tmavě hnědé oči. Máma je zelenooká blondýnka, táta šedooký brunet a brácha měl modrozelené oči a plavé vlasy. Máma jí říkávala, že je po nějaké vzdálené tetičce z Polska.
Vešla k Markovi do pokoje: „Jdeš dneska někam na pařbu ?“
„Jasně, jdeme s Alexem a Bořkem do Špeka,“ mrkl na sestru, „vem s sebou Kláru a Martu a pojďte s námi.“
„Jasně,“ přikývla Táňa, „brnknu jim.“
„Ty kalhoty ti seknou Tani,“ podlézal jí Markův kamarád Bořek. Táňa sklopila oči v sloup, tenhle fracek se jí vnucoval od její puberty. Ještě k tomu je o rok mladší než ona.</br>
„To je pravá kůže?“ přidal se Alex.
„Jasně,“ vmísila se do rozhovoru Marta, Tánina kamarádka, „kupovaly jsme je spolu.“
„Vypadáš jako tvrďácká holka s harleyem, co poslouchá jen rock.. a black metal,“ to už k nim přicházel Patrik, Markův další kamarád, „Tak co panstvo, jsme ve Špeku, nedáme si špeka?“ Vytáhl z kapsy sáček se zeleným sušeným obsahem.
„Zkárujem se,“ Martě zářily oči při pomyšlení, že si zapálí jointa.
Všichni, až na Táňu si potáhli. Táňa nevěřícně koukala na bratra, jak hulí jedno cigáro za druhým.
„No tak Táňo, dej si,“ naléhali na ní.
„Ne, díky. Já myslím, že mám po tom pivu dost,“ byla už ve veselé náladě, jako i všichni kolem, „půjdu domů.“
„Neblbni, zábava teprve začíná,“ mínila Klára a otočila se na Martu, která stála na stole a pokoušela se lítat jako pták, jak pořád vykládala, a jak si zrovna pozpěvovala při písničce I am like a bird.
„Já mám dost, sorry. Tak zatím bando.“
„Au, pane bože…“
„Bolí hlava, bolí?“ posmíval se Marek, „taky má proč, po tom, co jsi včera vypila.“
„Táni,“ do jejího pokoje vstoupila máma.
„Mami, nekřič tak, prosím,“ krčila oči.
„Aáá, dáma byla včera na flámu, co?“ to už ve dveřích stál i táta a oba rodiče se smáli, „jdeme dneska k tetě Beátě, ukliďte tu prosím!“
BUCH!! Dveře práskly.
„Sakra, do prdele! Neumí zavírat normálně?“ držela se za hlavu.
„To dělají naschvál sestřičko,“ křičel Marek a Táňa po něm hodila polštářem.
„Ukliďte tu, ukliďte tu,“ mumlala si Táňa pod nos a hrabala se v kuchyňských zásuvkách, „kurník šopa, kde je ten Aspirin!?“ řvala vztekem. Místo toho však našla hromadu papírů, složek a desek. U jedné se zasekla.
„Potvrzení o adopci,“ v ruce držela dvě menší složky. Ihned jednu otevřela. Stálo v ní: Adam Labuda… se předává do adoptivní péče.
„Co to?“ hrklo v ní, níže bylo uvedeno Markovo jméno. Vzala do rukou druhou složku.
Ihned strnula pohledem, „..se Morgan Tanya Raddleová předává do adoptivní péče Pavlovi a Kamile Brouskovým z důvodu úmrtí rodičů dne 30.7.1981. Datum adopce ustanoveno: 22.9.1982… národnost britská, jméno otce Wayne Raddle, jméno matky za svobodna Amy Sheffield. Datum úmrtí bratra…,“ na konci listu bylo její jméno, „cože ? J-já..já…já jsem,“ z očí se jí linuly slzy.</br>
„Marku,“ křičela hystericky, „Marku, Markuuu..rychle, pojď sem, Marku..,“ bratr ihned přiběhl.
„Co se děje?“
„Jsme adoptovaní!“
„Co?“
„Jsme adoptovaní, slyšíš?“ vzlykala, „adoptovaní, oba dva,“ podívala mu jeho složku, „Nejsme jejich. Já jim dám, že jsem po tetičce z Polska,“ utírala si slzy rukávem trika.
Bratrovi se zrychlil dech, ale stále tomu nemohl uvěřit: „Já jsem Slovák a ty Angličanka,“ prohraboval se tím, jako by našel poklad.
„Slyšel si, co jsem řekla ? Jsou to cizí lidé!! Nejsou to naši rodiče!!“
„No ano,“ zvýšil Marek hlas, „a co jako mám teď dělat, mám si říct: `Měl bych zmizet, než se vrátí?´ Uvažuj trochu, vychovali nás. Jako by našimi rodiči byli, vždyť nás milují. Co chceš dělat?“ zeptal se, když viděl, jak se Táňa zvedá a někam jde.
„Nevím jak ty, ale já chci poznat svou rodinu, svou pravou rodinu.Nepamatuji si na nic, co bylo před mým pátým rokem. Jen na nějakou bouračku a spoustu zelenýho světla. Teď už vím, proč si nic nepamatuju, proč mám takový talent na angličtinu. Co když tam mám ještě nějakou rodinu? Chci je najít!“
„Neblbni, co chceš dělat?“
„Pojedu tam!“
„Ale Táňo, víš, jak tím mámě a tátovi ublížíš?“
„Pochopí to,“ Táňa vyndala ze skříně kufr a začala si balit.
„Chceš se tam vydat? Jen tak? Na vlastní pěst? Do Británie?“
„Klára pojede určitě semnou, má tam známé. Mám celoživotní úspory. Umím dobře anglicky. Jsem připravená dost.“
Bratr s ní zatřásl: „No tak, rozmysli si to.“
„Nemám si co rozmýšlet. Jedu.“
„Co škola ?“
„Stejně jsem tam po maturitě chtěla jet, odložím si školu o rok.“
Promiň, ale tohle je blbost, moje kámoška je taky adoptovaná a takhle by se normální člověk nezachoval
heh 🙂 no, tak moje kámoška se právě zachovala přesně tak..mám to od ní :))
Podobně přišla na adopční papíry a chovala se jak hysterka.. s tím rozdílem, že nikam neodjela.. asi není normální no 🙂 Jinak..hl.hrdinka měla už dávno v plánu jet do VB..tohle to jen uspíšilo.
Mimochodem..o ten začátek se v povídce vůbec nejedná..
ale nemusíš se omlouvat :)) To bych se pak i já musela omlouvat každýmu, na kom by se mi něco nelíbilo :)) "Hej, ty máš růžový tričko, promiň, ale nelíbí se mi.. Nemám tě ráda, Kájo Gotte, promiň.." To vůbec neřeš 🙂
Podle mně, to bylo hezké:))
:o)) vypada to zajimave zatim
Muháááááá
Přečtu si to… Celé 🙂 – Jen trošku překáží, že ta nejsou odstavce u změny místa nebo času…
O můj bože, já to ještě nesmazala? Měla bych.