Ty po mně kamenem, já po tobě cihlou… 1/2

Pár: H/D
Žánr: slash, komedie
Omezení: + 12 let

Blížící se jarní počasí evokovalo k jedinému – konečně teplo. Konečně plno možností, o které byli studenti školy čar a kouzel v Bradavicích ochuzeni. Konečně – famfrpál.

Už dlouhé dva měsíce byla příliš velká zima na to, aby se konal dlouho očekávaný západ mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Během sezóny se dlouho vsázelo na to, kdo komu nastřílí nejvíce trestných bodů, který chytač shodí z koštěte kterého, které družstvo vyhraje o kolik bodů a v neposlední řadě, zda si opět Malfoy a Potter něco nekalého ve vzduchu na košťatech provedou a který z profesorů jako vždy zakročí.

Největší obavy však měla sedmnáctiletá studentka s kaštanovými vlasy a s očima v barvě hořké čokolády. Byla Harryho nejlepší kamarádkou už léta a už nejméně dva roky bylo očividné, že Malfoye bere úplně jinak, než svého dlouhověkého arcirivala, jak bylo všeobecně známo.
Nikdy se jí nesvěřil se svým tajemstvím, ale znala ho až příliš dobře na to, aby si uvědomila, proč se na Draca Malfoye neustále tak dívá. Proč ho pozoruje na Pobertově plánku, proč už zareaguje tak přehnaně, jakmile se Malfoy dotkne nějakého jeho citlivého místa, když dříve nad tím Harry vždycky jen mávnul rukou, proč tajně chodí před zmijozelskou kolej v neviditelném plášti, přestože neustále tvrdí, že má na Malfoye už dlouho pifku a někdy ho při něčem musí přece nachytat? Ron celou dobu byl na jeho straně a naivně si myslel, že jeho kamarád to dělá opravdu jen proto, aby se mohl tomu blonďatému zmetkovi pomstít za všechno, co mu kdy udělal.
Častokrát doufal, že ho Harry vezme při nočních toulkách s sebou, ale nikdy si nekladl jednu zásadní otázku: proč to vlastně jeho nejlepší kamarád dělá? Vždycky přece dělali všechno spolu, noční tahy, šmírování, zjišťování různých fakt, vkrádání se do zakázané části knihovny, vkrádání se do kuchyně na něco k snědku. Proč je to teď jiné a Harry svému příteli nedovolí, aby ho doprovázel při něčem tak důležitém jako je šmírování toho bastarda?
Nikdy se neptal. Ale zřejmě se ptát měl.
Zato Hermiona Grangerová, slečna všechno-vím-všechno-znám, se ptát nemusela.

„A míč má teď Havraspár, totiž ne, Zmijozel?“

„Slečno Lovegoodová, uvědomte si laskavě, že komentujete zápas a že neluštíte křížovku! Tohle je zápas Zmijozelu proti Nebelvíru!“ Obstaróžní matróna s pevně vázaným drdolem si zlobně prohlížela rozjívenou blondýnku před mikrofonem, která zřejmě její výtku ani příliš nezaznamenala a jen s mírným přikývnutím se dál věnovala zápasu před sebou.

„A camrál, totiž zlatonku… nebo ne, ten třetí míč, prostě ten, co ho používají takoví ti hráči s těmi pálkami, trefil nějakého kluka v zeleném hábitu. Přiznám se, že absolutně netuším, jak se jmenuje, ale asi ho to bolelo, protože si tře levou paži. Taky by to mohl simulovat, to je přece u Zmijozelských docela běžné…“

„Slečno Lovegoodová…“ zazněl přísný hlas znovu.

„Ale tu ruku si tře pořád. Vyhrnuje si rukáv, dívá se na svou kůži a zřejmě na ní nic nemá, já jsem to říkala, že to simuloval… a teď se na mě fakt blbě podíval…“

„Slečno! Máte komentovat zápas!“

„Ano paní profesorko. Jejda, teď madam Hoochová pískla, on dal někdo gól?“

„Proboha, za co mě trestáš!“ ulevila si profesorka McGonagallová a protočila oči v sloup.

Zatímco Luna Lovegoodová se snažila okomentovat zápas, Harry Potter seděl usazený na svém koštěti a z výšky několika seti stop pozoroval dění kolem sebe.
Jednou se podíval doprava, zda se kolem nemihl zlatý okřídlený míček, jednou doleva, zda si Draco Malfoy vzal stejně těsné kalhoty jako minule a zda má pořád tak úžasně vypracovaný zadek.

„Ano, má,“ ušklíbnul se pobaveně Harry a přestal vnímat svět kolem. Na chvíli se zamyslel. Jaké by to asi bylo, kdyby se ho mohl dotýkat? Stočil svůj zrak k zelené trávě a představoval si obrazce.

Draco, jak jej hladí po celém těle a líbá jej na rty. Draco, jak mu okusuje krk a svléká přitom jeho košili. Draco, jak nastavuje svůj úžasný zadek a vyzývá Harryho, aby se jej dotýkal…
Draco… jak do něj vráží!
Harry se probral z transu a naprosto vyděšeně se podíval na blonďáka, který do něj tupě narazil.

„Kam čumíš, Pottere!“ zakřičí na něj a vzápětí se vrhne za něčím, co těsně minulo Harryho obličej. Zlatonka!

Harry, nechtě se nechat zahanbit, se vrhnul vstříc za ním. Díky novému modelu Kulového blesku se rychlostí ihned vyrovnal svému nepříteli.
Ramenem se dotýkal toho jeho a snažil se přitom nemyslet na žádné prasečinky. Nějak se mu nedařilo. Ale nehodlal svůj boj prohrát, hlavně ne s ním. Přece jenom ho Draco Malfoy vždy vyburcoval k nejlepším výkonům, nepřenesl by přes srdce, kdyby Zmijozel kvůli němu dneska vyhrál. Jeho družstvo by si to s ním asi pořádně v šatně vyřídilo.
Malfoy nevyhraje!

Oba dva letěli rychlostí několik set kilometrů za hodinu. Vždy na chvíli odlétli a vzápětí do sebe drsně narazili a jako na povel zvířecí podstaty také zlověstně zavrčeli, aby dali tomu druhému najevo, že se ho nebojí.

Zlatonka se stále třepetala kdesi před nimi a oba dva chytači ji poslušně následovali. Famfrpálové hřiště bylo někde v dáli za nimi a před nimi se začal tyčit vysoký hrad.

„Ještě nemáš dost?“ ozval se posměšně Malfoy.

„Nikdy!“ konstatoval zostra Harry.

Následovně se oba dva na sebe výhružně otočili, nedbajíc na cestu před sebou.

A pak se něco stalo.

Najednou se před nimi objevila vysoká chatrně vyhlížející zeď a Draco Malfoy do ní prudce vrazil a posléze i Harry.
Oba dva se svalili z výšky několika metrů přímo na zem a s nimi i několik starých cihel, které se na vršku neudržely.

Harry jen vnímal, jak padá a padá. V rameni mu bolestivě trhá a po čele mu stéká něco teplého. Těsně pod ním se míhalo něco dalšího.
Draco.

Najednou pocítil tvrdou zem. V ruce, která ho bolela, to křuplo. A on se se zaúpěním svalil na zem. Udeřil se do temena hlavy, ale úder nebyl natolik tvrdý, aby jej připravil o vědomí.
Opatrně se natočil na postavu ležící vedle sebe.
Draco Malfoy nejevil známky života.
Harry se k němu vyděšeně připlazil a prsty vyzkoušel tep na krku. Byl živý. Ale byl v bezvědomí.
Oddechnul si.
Ohlédl se kolem sebe.
Na zemi bylo popadáno několik cihel. Tráva kolem byla zahalena žlutavým prachem a zem byla zryta. Kousek opodál ležela kousek do sebe dvě košťata.

„Přežili jsme to…,“ vydechl vytřeštěně Chlapec, který přežil.

Když v tom….

Podíval se směrem nahoru. Na stavbu, která kdysi v dávných dobách byla zřejmě věží, ale která už sotva na své konstrukci nesla několik cihel. Jedna z nemohutných věžiček hrozila zřícením, zdivem se táhla odshora až dolů široká puklina a zdálo se, jako by se tato trhlina víc zvětšovala a věžička se měla každou chvíli zřítit.
Harry uslyšel praskot zdiva a do nosu se mu vkradl štiplavý prach. Na zdech vznikaly stále nové a nové pukliny a trhliny a začaly tvořit několika svazčité sítě, zdivo se začalo zlověstným praskotem hroutit k zemi.

Jak ve zpomaleném filmu vnímal, jak se celá stěna najednou boří jako domeček z karet a míří přímo na ně dva.

V pudu sebezáchovy a díky momentálnímu racionálnímu uvažování a také díky tomu, že nikdy nebyl hysterický typ, ještě stihl vytáhnout hůlku a vyřknout jediná dvě slova, než se všechna suť zřítila přímo na ně dva.

„Defensio costa!“

A byla tma.

Budiž světlo.

„Lumos!“ ticho proťalo zachraplání.

Harry se porozhlédnul kolem sebe. Díky jeho kouzlu se kolem nich vytvořila obranná bublina, která jim zachránila život. Na ní byly naskládané hromady kamení, cihel a sutě. Naštěstí se ani jedna z toho nedostala až k nim.
Chlapec si k sobě přitáhl plavovlasého bezvládného mladíka.
Vypadal tak zranitelně. Tak něžně a sladce.
Konečně měl Harry šanci být s ním o samotě. Ale za jakou cenu! Tohle nebylo fér.
Mírně s Dracem zatřásl, ale nic se nedělo.

„Aguamenti!“ namířil na něj hůlkou a jeho dívčí obličej polil tak vodou.

Stále nic.

Najednou si vzpomněl na jedno kouzlo, které jistě musí zapůsobit. „Ennervate!“

Kouzlo trefilo mladíka a ten se probudil a matně se podíval do obličeje přímo tomu nemehlu Potterovi, přičemž si uvědomil, co dělá. Leží na klíně Harryho Pottera!
Rychle vyskočil, načež sebou škubnul a rukou se dotknul hlavy.

„Sakra!“ ujelo mu. Podíval se kolem sebe a nestačil vnímat slet událostí. „Řekni mi něco, Pottere?“ Jeho rezervovanost si opět přišla na své. Harry mlčel. „Proč tady, u Merlina, trčím? A proč zrovna s tebou? A kde to vlastně jsme a co je to kolem nás za stěny? A proč mě bolí hlava a tobě teče krev?“

„Cože?“ uvědomil si Harry najednou význam mladíkových slov a dotknul se na místě, kde před malým momentem cítil něco horkého.
Na prstech se mu usadila krev. „Do háje!“
Podíval se znovu na Malfoye. „Na všechno ti odpovím, jen… je ti ještě něco kromě toho, že tě bolí hlava? Teče ti krev? Máš něco zlomeného?“

„Nic ti do toho není, jen tak mezi námi, ale jinak ne. Ale budu mít sakra velkou bouli,“ dotknul se svého týla a podrážděně zasyčel.

„Fajn,“ pokračoval Harry automaticky. Nepředpokládal, že by se ho Draco zeptal na jeho zdravotní stav, takže se ani nesnažil čekat na nějaká slova útěchy. „Vzpomínáš si, jak jsme vrazili do té zdi,“ blonďák neochotně přikývnul, „měla fakt mizerné základy. Byl si v bezvědomí, chtěl jsem ti pomoct, ale nestačil jsem nic udělat, najednou se to celé na nás zřítilo a já stačil jen vykouzlit tuhle obrannou stěnu. Takže se to nezřítilo přímo na nás. Ale teď…nevím, jak z toho ven. Napadá tě něco, Malfoyi?!“

Zmijozelský student si pohoršeně odfrknul. Harry Potter mu právě zachránil život. Přesto se v tento moment nad to nonšalantně povznesl a snažil se znít nepříliš vděčně. „Ty jsi přece ten hrdina, co má neustále zachráncovský komplex, ne,“ zadeklamoval v poklonu. „Tak něco vymysli. Já u sebe nemám ani hůlku, zatímco ty ano. A nesviť mi laskavě pořád do obličeje!“ zvýšil hlas a odtáhnul Harryho hůlku na bok.

„Promiň,“ vylétlo z Harryho automaticky a Malfoy jen pozdvihnul obočí.

„Asi by sis měl udělat něco s tou hlavou, nerad to říkám, ale nesnáším krev, dělá se mi z ní špatně!“ nakrčil nos a snažil se ne příliš zírat na Harryho ránu na čele.

„Neznám žádná zacelovací kouzla, ty snad ano?“ a rukávem si otřel čelo. Rudá krev se vpila do červeného hábitu.

„Jak dlouho tu jsme?“ zeptal se bez špetku soucitu Malfoy a přešel tím Harryho dotaz, zda zná nějaká léčivá kouzla.
„Netuším, možná dvacet minut.“

„Měli bychom se odtud dostat!“ snažil se Draco postavit na nohy, ale zavrávoral a upadl těsně před Harryho, v němž to vyvolalo dost protichůdných pocitů.
Nechtěl být s Dracem sám, ale zároveň chtěl. Přesto ne tímto způsobem, v této situaci. Znervózňovalo ho to a ještě víc, že byl Dracovi úplně šumafuk.

„A jak ty, chytrej! Řekni jak a já se o to pokusím!“ opáčil podrážděně Nebelvír.

„Zůstala venku naše košťata?“ šedivý pohled si našel ten smaragdový a zůstal na něm chvíli viset.

Harrymu se roztřásla brada. „Ano.“

„Snad je brzy někdo najde. Než se tady udusíme. Máme přece jenom omezené množství kyslíku, Pottere! Nad tím si neuvažoval, když si nás zachraňoval?“

„To měla být jako výtka? Malfoyi? Určitě mě v tu chvíli zrovna napadlo: `Aha, ono to na nás spadne, měl bych rychle uvažovat, jak tu bublinu nacucat bezedným množstvím vzduchu, protože to by se Malfoyovi nelíbilo. Asi je to špatné na pleť!´“ zamručel nespokojeně a zvýšil přitom hlas, stále se dívaje tomu pitomci do obličeje. „Chtěl bych vidět tebe, jak by sis na mém místě poradil, chytráku! Pořád se jen chvástáš, ale skutek utek, Malfoyi! Jsi absolutně laxní diletant!“

„Nezkoušej na mě tahle sprostá slova, Pottere!“

Harry se začal nahlas smát.

„Co je?“

„Malfoy by měl mít vychování a měl by znát tahle „sprostá“ slova, jak ty tomu říkáš!“

„Nesnaž se mě přelstít, Pottere. Nemáš na to!“

Harry se stále smál. „A já se právě ani nesnažil! Jak tě tatíček vzdělával, DRACO? Po vzoru Sokrata? Víš, že nic nevíš?“

„Nech toho, Pottere!“ Malfoyův obličej značně brunátněl vzteky, ale Harryho jako by to vyburcovalo ještě k lepšímu výkonu, protože se přitom náramně bavil.

„Neboj, Draco. I Hus pohořel!“

„Tak dost, ty idiote. Pottere, jsi jen idiot. Nejsi ani z poloviny tak dobrý jako já. Já jsem někdo, mám jméno, mám jmění, mám moc, kdežto tebe má celý svět jen za toho spratka, co by se měl postavit Pánu Zla a přitom je absolutně na všecko levej!“

„Žádný naučený z nebe nespadl!“ řekl prostě a s klidem Harry. „Raději toho nech, Malfoyi, mě nenaštveš. Už dávno ne. To mi vadilo maximálně v prváku, ale už dávno jsem proti tobě imunní, ty nádhero!“

„Vážně? No to uvidíme!“ zašeptal spíš pro sebe Draco a potutelně se zašklebil.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

6 komentáře “Ty po mně kamenem, já po tobě cihlou… 1/2

  1. maam takovyy pocit, že něco podobnyyho ysem viděl na opheilinym blogu ("Kdo po mě kamenem, já po něm panelem")

  2. jo.neříkám že je to zkopčené,každopádně málo originální….tohle je slash kterých je na jiných blozích stráááášmě moc,dávám 2/10

  3. hlášky suprový. Kam na ně sakra chodíš? víš já jsem tady už několik hodin a přemýšlím co je na těch příbězích tak dobrý a až teď mi došlo že to jsou ty hlášky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..