Svým vlastním vězněm – 1. část

Tohle je jen jednorázovka.

V nebelvírské společenské místnosti se ozývaly hlučné pokřiky. Výsledky posledního zápasu Nebelvíru proti Mrzimoru byly jasné. Po dnešní nebelvírské výhře už není možné, aby Nebelvír přišel o pohár a tím pádem získá i pohár školní.
James s Petrem už si potřetí připíjeli whisky, kterou tajně přinesli z Prasinek minulý týden, ale Sirius byl neobvykle zamlklý. Nalil do sebe na ex jednu skleničku a stále hleděl do prázdné zdi. Prstem přitom přejížděl po ruce, na níž měl čerstvě namotaný obvaz.
Všichni Nebelvírští skandovali a zvolávali Jamesovo jméno, protože jen díky němu dnes vyhráli zápas.
Po chvíli strnulosti se černovlasý lamač dívčích srdcí obrátil na své nejlepší opilé dva přátelé, „Jamesi…“ oslovil jednoho z nich, ale ten nereagoval. „No tak, Jamesi…“
„Co?“ Zahuhlal dotčeně, jako by jej zrovna vytrhl z něčeho ďábelsky zajímavého.
„Neviděl si Remuse? Kde je?“
„Remus?“ Optal se zvídavě Petr, který zaslechl jeho jméno.
„Jo, Remus..to je takový plavovlasý hubený kluk se šrámy po těle, co je neustále zabořený v knihách a sem tam si ze srandy jednou za měsíc zavyje při měsíčku…,“ nadhodil sarkasticky. „No tak, nevíte, kam šel? Tady není!“ Rozhlédl se kolem, ale ať hledal, jak hledal, v houfu studentů opravdu nebyl a v pokoji také ne, protože tam před chvilkou Sirius byl a nevšiml si, že by tam Remuse viděl někde schovaného pod postelí, ve skříni, v nebesích či snad naskládaného ve svém cestovním kufru.
Dva páry oči jej zvědavě pozorovaly, ale zarytě mlčely.
Sirius nevydržel a postavil se na nohy, „Hmm, díky, pařezové, že jste mi ráčili aspoň odpovědět, půjdu ho raději najít…“
„Nech ho, Siriusi. Třeba chce být po předevčírku,“ James významně pohlédl na jeho ruku, „sám a nikým ner…“ poslední slovo však nedořekl, protože mu z nenadání spadla do klínu Lily Evansová, usměvavá od ucha k uchu, a překvapivě v docela nestřízlivém stavu, což se u slečny dokonalé ještě snad nikdy nestalo. Jeho vědomí ihned opustilo starosti ohledně jeho přítele s malým chlupatým problémem a ihned se stočilo ke zrzce.
„Hmm, já si vystačím sám,“ poznamenal mladík s ocelovýma očima spíše sám pro sebe a po chvíli byl tatam.
Toulal se chodbami po hradě, první, co ho napadlo, bylo zajít se podívat do komnaty nejvyšších potřeb, ale když mu holá stěna znenadání nabídla vchod, už s přibližujícím se dotykem ruky na kliku, Sirius věděl, že tam Rema nenajde, protože jinak by se mu komnata takto neukázala a už vůbec by mu neukázala žádné vchodové dveře.
Když Remuse nenašel ani v knihovně, ani v koupelnách pro prefekty a primuse, kam díky Jamesovi měli všichni Záškodníci přístup, ani na ošetřovně, kde se jej mimoděk mladá ošetřovatelka nedůvěřivě zeptala, zda už je ta jeho ruka, kterou si zranil při trénování famfrpálu s Jamesem, lepší, vyšel na bradavické pozemky.
Byla téměř osmá hodina večerní. Slunce, které zapadalo, ještě trochu hřálo. Na obloze se objevily červánky, bradavické jezero se třpytilo a vypadalo to, jako by pohlcovalo žhnoucí zapadající slunce, které bylo až sytě oranžové. Jak romantické prostředí, prolétlo mladíkovi hlavou, téměř vhodné pro milující se páry. Odevšad přímo sálala ta atmosféra. Ale venku nebylo ani živáčka. Vzpomněl si, jak zde byl naposledy s nějakou dívkou. Bylo to téměř skoro rok, byla to nějaká Amy Watlingová z Havraspáru a taky byla poslední, protože přesně v té době si hoch uvědomil něco, co zamávalo s celým jeho světem. Nedokázal si připustit, že by něco takového bylo možné, ale bylo. Před očima se mu mihl smyšlený obraz toho, jak sedí u jezera a v náručí drží svého kamaráda. Prohrabuje se mu v jemných vlasech a společně vymýšlejí metafory k romanticky vyhlížejícímu západu slunce. V břiše pocítil něco, co by se dalo popsat jako hejno mravenců chaoticky pochodujících ze strany na stranu.
Najednou Siriovi něco došlo.
Očkem se otočil k rozkvetlé vrbě Mlátivé a pozoroval, jak svými větvemi jakoby ladně plave ze do stran, jako by se loučila se sluncem, jako by mu mávala v očekávání na lepší časy.
Po cestě uzmul ze stromu dlouhou větev. Opatrně se přiblížil ke stromu a dotknul se jí suku. Vrba znehybněla.
Aby se mu lépe pohybovalo, proměnil se v černého huňatého psa a vklouznul skrze díru pod vrbou dovnitř.
Plížil se temnými chodbami až dorazil téměř k cíli.
Dveře do pokoje, kde Remus prožíval své úplňky, byl otevřený. Těsně před jejími futry se zastavil a čumákem nahlédl dovnitř. Byl tam.
Remus Lupin ležel na posteli, pod hlavou měl ruce. Tvář měl posetou čerstvými šrámy a oči zalité slzami.
Jako zloděj se Čmuchal přikradl až k posteli. Doteď si Remus nevšiml nově příchozího, ale když černý pes skočil na postel a pod ním se prohnula matrace, Remus zděšeně nadskočil a ohlédl se na bok.
„Tichošlápku,“ pohlédl do šedých očí a ulevil se. Naráz, jako by se v něm něco vzepřelo, „Jdi pryč!“ Zavelel a zamračil se. Otočil se k němu zády a zavřel víčka.
Na své tváři ucítil letmý dotek jazyka, který hned na to zintenzívněl. To neposlušné psisko mu začalo olizovat celou tvář a vrtělo přitom ocasem.
„Nech toho, Tichošlápku,“ snažil se znít naštvaně. „Řekl jsem, že máš jít pryč. Nech mě tady, chci být sám!“
Jakmile to dořekl. Olizování ustalo. Místo toho se však teplá ruka dotkla jeho tváře. „Moony, co je ti?“ Špitl starostlivě Sirius, z boží vůle Black.
„Nic, běž pryč!“
„To neberu,“ odseknul zvěromág a otočil Remuse na záda tak, aby si mohli hledět do očí. Zvedla se v něm vlna něhy. Tolik by si přál jednou, aspoň jednou v životě uchopit Remuse do náručí a laskat ho. Věnovat mu své srdce na dlani, vylít se z toho, co před nějakým rokem poznal, čemu teď konečně mohl říkat opravdové city. Miloval jej. Ano, miloval. Jinak by si nedokázal vysvětlit, proč má pořád tendence Remuse bránit, chránit, proč, když ho vidí, jej chce hladit po vlasech, vidět ten jeho nádherný smích, být s ním při každém úplňku, tisknout se k němu ve vlčí podobě jako pes, přestože jsou to jen zvířecí pudy. Dívat se na něj, jak zamyšleně čte knihy s tím jeho zaujetím, když krčí obočí a na čele se mu vytvoří ta roztomilá vráska. Chtěl by ho držet za ruku a být navždy s ním. Třebaže jen jako přítel. Ale už konečně pochopil, že tohle…tohle je opravdová a nesobecká láska. Láska, při níž nic nežádáte, pouze toužíte dávat. Toužíte po tom, aby ten druhý byl šťastný a nezáleží na tom, zda to štěstí sdílí s vámi. Láska, která nepotřebuje fyzické naplnění…láska..k muži.
Když si tohle Sirius tehdy uvědomil, dva dny nejedl. Jediný Remus si toho tehdy všiml a dělal si o něj starosti. Jediný Remus. Jeho Remus.
Mít rád osobu stejného pohlaví, to byla pro Siria potupa a ze začátku se s tím neuměl smířit. Stále se snažil přesvědčit, že to je jen nějaké pomatení smyslů, že se mu přece jeho přítel nelíbí. Jemu – lamači dívčích srdcí, jemu – proutníkovi, který nenechal jedinou sukni v klidu, jemu – čistokrevnému Blackovi.
„To neberu, Remusi,“ zopakoval. „Něco s tebou je a já nehodlám jen tak nečinně hledět, jak tě to trápí a užírá. Jsme přece přátelé a ti si důvěřují a pomáhají, já ti přece chci pomoct, Reme…“
„Já vím,“ ozvalo se po chvilce ticha. Remus měl přesto pořád sklopené oči a hleděl kamsi na špičky svých bot, které si, přestože ležel na posteli, nesundal.
Sirius nakloněn nad ním jej pozoroval se zdvihnutým obočím a čekal, co z jeho kamaráda vypadne.
„Ale já nevím, jak to říct, zrovna tobě, Tichošlápku,“ zazní sporadicky plavovlasý mladík a semknul rty, hryže se do toho spodního.
„Co takhle od začátku?“
Remus se na něj poprvé přímo podívá a hledá v těch šedých hlubinách něco, co by prozrazovalo při nejmenším aspoň to, že se na něj Sirius zlobí, že má z něj strach nebo že je uražený, ale nic takového tam nenacházel. „Mohl jsem tě zabít,“ odsekl zkroušeně a podíval se na Siriovu obvázanou ruku.
„Tohle?“ Ohradil se pobaveně bohém a zdvihl poraněnou ruku, „tohle je jen škrábnutí, Reme, neblázni. Prostě to jednou nevyšlo úplně podle našich představ. Přece tu nebudeš ležet a truchlit nad tím?“
„Jsem pro vás nebezpečný,“ mlel si vlkodlak stále své. „Měl bych se vám vyhýbat. Měli byste to ukončit. Přestat se se mnou bavit a o úplňku úplně na mě zapomenout,“ oči se mu zalily slzami.
„Moony!“ Okřikl ho, tentokrát už mírně naštvaně Sirius, byť v srdci cítil strašný bol a lítost. Jeho milovaný Remus se trápí kvůli takové malichernosti a jak mu jeho čestné a dobré srdce káže, snaží se sám sebe od nich odehnat, aby je uchránil. Jak typicky nebelvírské. „Tohle nesmíš říkat! Je to jen pitomý škrábanec, už nikdy nedopustíme, aby se něco takového stalo, jasný? Je to pro nás poučení. Navíc si za to můžu sám. Měl jsem se proměnit dříve, nic z toho by se nestalo. Není to tvoje chyba, rozumíš?!“ Podebral jeho bradu a přinutil ho tak, aby se na něj podíval. Ale Remus nereagoval.
Jen pokračoval, „Mohl jsem tě nakazit!“
„No a co!“ Posadil se najednou vedle něj Sirius, v očích mu metajíc blesky, a začal máchat rozrušeně rukama. „Tak bychom trávili úplňky už vždycky spolu. Jeden nebo dva vlkodlaci v partě, to je už nepodstatné.“ Znovu se nad něj naklonil. „Nemluv takové hlouposti, Moony. Jsi jeden z nás, vždycky si byl a vždycky budeš. Ať už mě poškrábeš nebo mi uhryzneš hlavu. Ber na vědomí, že jsme tu my a my nechceme, aby ses nás stranil a nikdy to nedopustíme! Jsi správný záškodník. Jedna pitomá příhoda tě nemůže takhle rozhodit…“
„Jedna? A co tenkrát se Snapem…to byl jen kurz baletu?“ Ozval se cynik uvnitř něj.
„Remusi,“ sklonil se nad něj Sirius, maje černé svědomí, stejně černé jako jeho jméno, a objal ho. Začal ho hladit po vlasech. „To byla moje chyba, ne tvoje. Já jsem byl takový hlupák a poslal jsem ho za tebou, to já jsem ukázal Snapeovi, jak může vrbu znehybnit. To já jsem se stal skoro vrahem, ne ty. Tvé živočišné pudy, za ty nemůžeš. Neuvědomuješ si, co děláš. Prosím, odpusť mi to, Moony, odpusť,“ zaskučel, „to já můžu teď za to, že se cítíš tak mizerně. Je moje vina, že sám cítíš vinu. To já bych tady měl ležet a ne ty. Ty za nic nemůžeš…“ na moment se od kamaráda stáhnul a hleděl mu do tváře. Na vlkodlakově tváři se rozprostřel výraz, který by se dal nazvat jedním slovem – úleva.
Takže Tichošlápek se na něj nezlobí.
Najednou si Sirius uvědomil, jak moc je blízko. Jak šíleně se mu zrychlil tep a srdce vyplulo kamsi do ztracena. Ve slabinách mu mírně trhlo a mozek zastřela mlha. Probral se a s leknutím se stáhnul na druhou část postele. Ne, tohle nejde. To nemůže.
Remův výraz vypadal zklamaně.
„Bojíš se mě,“ podotknul.
„Ne,“ dostal ze sebe mučivě černovlasý hoch, sklonil hlavu. „Já jen- já…já jen…to bys nepochopil…to je jinak, než myslíš. To není, že bych…vlastně já bych…, ale to nejde, to…není to správné. Já…chci říct…,“ podíval se na zmatený výraz v Remově obličeji a rozesmál se, „vůbec mě neposlouchej, Moony, melu kraviny…asi jsem chytil blechy nebo co.“
Remus se posadil. Nervózně uchopil dlaň kamaráda. „Vůbec ti nerozumím, Tichošlápku.“
„To nevadí, ono to tak bude lepší,“ rádoby se usmál oslovený a vyprostil svou ruku ze sevření.
„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ pokračoval mladík a jeho oříškový sraz se setkal s tím, jehož barva připomínala nebe před bouří. „Byla by to moje smrt, kdybych ti ublížil. Nikdy bych si to neodpustil a asi by mě to zabilo…“
„To je v pořádku, Remusi. Já tě chápu, taky bych byl schopen si ublížit, kdyby se třeba tobě nebo Jamesovi či snad Petrovi něco kvůli mně stalo. To je normální, jsme přece kamarádi…“
„Nerozumíš mi. Bylo by to jiné, v tvém případě určitě, Siriusi,“ nepatrně sebou škubnul, ale jinak se výraz v jeho tváři vůbec nezměnil. Vypadal tak trochu žádostivě, soucitně, vlídně a něžně. Siriuse přiváděl k šílenství. Cítil, jak přišlo to známé mravenčení. Stádo mravenců si teď nakračovalo napříč jeho útrobami a on pomalu zapomínal dýchat. Remus jej znovu uchopil za ruku.
„Jiné?“ Sirius polknul a hlas se mu třásl. „Proč jiné?“
„Protože jsi to ty.“
„Co je na mě zvláštního?“ Nechápal Black.
„Neumím to vysvětlit, poslyš. Jako bych nic neřekl,“ zastyděl se a znovu sklopil zrak, propaluje tak pohledem prožranou matraci na posteli.
„Remusi?“ Ze Siriova hrdla se ven prodral podivný zvuk. „Víš, já…,“ sevřel pevněji jeho dlaň. Tentokrát neměl v plánu ji upustit a odskočit od něj.
„Co?“ Plavovlasý mladík se na něj znovu podíval, očekávaje nemožné.
Zvěromág si jej nejdříve nervózně přeměřoval, načež prohlásil, „Čert to vem, kdyžtak mě v příštím úplňku zahryzneš definitivně, ale za to pokušení mi to stojí,“ naklonil se a jemně se otřel Removi o jeho vlažné rty.
Když se jejich rty po kratičké chvilce odpojily, Remus vytřeštil oči. „Siriusi!“
„Promiň, Remusi, neměl jsem to dělat, já vím, že jsem se asi zbláznil, ale když já jsem to už nevydržel. Ani nevíš, jak jsi sladký a jak bych tě chtěl chovat v náručí, jak bych tě chtěl každý den p oránu líbat na tvé rty a mít tě u sebe..já…“
„Přestaň,“ druhý Nebelvír zakryl tomu prvnímu rty prstem. „Jak…jak je to možné?“
Sirius mlčel, jen vystrašeně pozoroval svého kamaráda. Ten pokračoval v monologu. „Já, nemůžeš tohle..já…jsem chudý, věčně nemocný, tělo mám plné šrámů a modřin, jsem příliš hubený a hrbím se a nejsem vůbec vtipný, vůbec jako ty nebo James, pořád vás jen usměrňuju a pořád se jen učím.. a navíc…jsem vlkodlak…“
„Každý má své mouchy,“ podotkne skrze prst Tichošlápek. „I hovno má své mouchy…“ Usměje se na důkaz své vtipnosti.
„A ty máš, koukám, ke všemu ještě moře taktu,“ skoro se zazubí Moony.
„Mám tě rád, Remusi. Nevěřil jsem, že by kdy bylo možné, abych ti to někdy řekl, ale tomu tak. Mám tě rád, je to už skoro rok, co jsem si to uvědomil. Copak ti nebylo divné, že jste mě za celou tu dobu neviděli s žádnou holkou?“
„Samozřejmě, že bylo. Ale Jamesovi ani Petrovi to nepřišlo tak podstatné a vlastně ti dva nejsou vůbec vnímaví, jen mně to dělalo starosti.“
„Nemuselo. Příčinou toho všeho jsi byl ty,“ přinutil se to vyslovit. „Já, sám se divím, že ti tu vykládám, přestože vůbec neočekávám, že bys mě pochopil. Vím, že ty jsi ten správný Remus, co si vždycky ví rady, který má pochopení a který je ke všem milý a vlídný, vím, že mi za to neukousneš zadek,“ usmál se, „ale taky vím, že nemůžu nic očekávat. Jsi to stále ty, můj nejlepší kamarád…jen už tě vidím…tak trochu jinak…“
„Ach, Tichošlápku!“
„Nechme toho, Remusi…prostě dělejme, jako by se nic nestalo. Já klidně odejdu, pokud budeš chtít a ty si můžeš v klidu zanadávat, jak ten pitomec Black zase jednou něco posral…“
„Tak to ale není,“ ohradil se unaveně hoch vedle Siria, „asi mi špatně rozumíš. Chci říct..kdo by nemohl po tobě toužit? Po tobě, takovém svůdníkovi, zlomil si už tolik srdcí a do tolika si nevědomky vstoupil. Jsi vtipný a hezký, optimista, ale i realista. Jsi vynikající přítel a máš smysl pro čest, ačkoliv co se týče Severuse Snapea, tam to trošku skomírá. Přesto..jsi hezký, inteligentní, máš charisma a vtip..kdo by tě nemohl mít rád? Řekni mi, Siriusi…existuje v Bradavicích jediné srdce, do kterého bys nevstoupil?“
„To znamená…“
„To znamená, Siriusi, že kdyby se ti něco stalo, umřel bych. Umřel bych, protože svět už by nebyl tak krásný, kdybys na něm nebyl ty.“
„Reme!“ Vyhoupnul se Sirius a svým tělem povalil svého kamaráda na matraci. Hladově se přisál k jeho ústům a jednu svou ruku nechal sklouznout k místům, kam slunce obyčejně nesvítí.
Kdyby mu někdy někdo řekl, že se mu Remus – jeho Remus – někdy vyzná ze stejných citů, nevěřil by mu a poslal jej ke svatému Mungovi. Byl omámen. Omámen skutečností, že jeho city jsou opětovány. Že jeho drobný vlkodlak patří tělem i duší jen jemu. V mysli se mu vybavila zase ta romantická představa, idylka, kde ti dva spolu sedí u jezera a sledují západ slunce, přičemž jejich ruce jsou propleteny. Místy si věnují letmé polibky.
Myslel, že mu srdce vyskočí z hrudníku. Najednou to pohltilo tolik pocitů. Dva jemní motýlci se otřeli svými křídly o jeho žaludek. Příjemně ho zamrazilo.
Remus pootevřel rty a nechal, ať jeho dobyvatel do nich vnikne a jazykem opíše kontury jeho dásní a následovně se v lačném boji spojí s tím jeho. Pohlcení vášní si vyráželi vstříc.
Černovlasý bohém cítil, jak se vzrušení podepisuje na jeho těle i v místech, na která v tom smetišti pocitů a vjemů úplně zapomněl. Také nemohl nepostřehnout, že v jeho partnerovi to vře naprosto stejně. Rukou, kterou měl stále položenou na těch zakázaných místech, promnul onu věc, která mu začínala vycházet vstříc. Na chvilku odtrhnul od Rema rty, aby se nadechnul, ten vzrušeně zavzdychal. To Siria ponoukalo ještě k lepšímu výkonu.
Nemohl čekat už ani vteřinu. Chtěl ho, toužil po něm. Toužil po Removi už příliš dlouho na to, aby to teď vzdal.
James s Petrem ani nikdo jiný se po nich shánět nebudou. James teď určitě tráví čas s Lily a Petr jistě leží zpitý pod stolem a neví o sobě. Ke všemu je sobota, nemusí se strachovat, že by musel ráno do školy.
Letmo pohlédl na milencům zastřený zrak, věděl, že se nemusí ptát, jeho činy mluvily za něj. Vyhrnul mu košili, pomaličku, mučivě, rozepínal každý knoflíček po knoflíčku až ji nakonec rozhalil celou. Téměř mateřsky ji z Rema sundal a odhodil na zem. Vztáhnul svou ruku z Remova rozkroku a Remus lítostivě zakňučel.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

36 komentáře “Svým vlastním vězněm – 1. část

  1. super :-) ALe Blanch, mám dotaz: kdy napíšeš něco, co není slash ? Teda ne že by mi slashe nějak extra vadily, to ne když čtu tohle :-D, ale chtělo by to něco…něco kde jsou prostě heterosexuálové a ne homouši…:-(

  2. Vrrrrrrrrr… Blanch já tě normálně udám za ublížení na zdraví :D takhle to utnout! Styď se :D

  3. Jane co když nikdy? Tos nad záleží na mně. A mně se momentálně nic jinéh než slash psát nechce… a do ničeho se nutit nebudu…bohužel…

  4. Jane.s. : Autorů, kteří nepíší slash, je příliš mnoho! Proč by se měla ještě Blanch takhle "kazit"?:) Já mám opačný názor – mělo by se víc psát o homosexuálech.

    Blanch : Sdílím Tvůj názor a úplně Tě podporuji ve slashové kariéře, milá Blanch. Tahle povídka je nádherná. Dobrých R/S slashů je pomálu a tak jsem moc ráda, že zrovna Ty jsi další skvělý přidala.

  5. Blanch: v žádném případě to neber jako urážku nebo tak…prostě jsem jen napsala co si myslím. Líbí se mi všechny tvoje povídky včetně slashů, takže to pls neber osobně…:-!

    Welvia: Já Blanch taky podporuju. Líbí se mi všecky její povídky (i slashe). A co se týče autorů píšících slash, tak těch hodně přibývá. I když málokdo dokáže napsat dobrý slash který se dá číst, jako např. tady Blanch.

  6. Já to neberu osobně, Jane, jen odpovídám 🙂 Nebylo v tom nic agresivního, v té mé odpovědi, nejsem uražená, jen prostě odpovídám, omlouvám se, příště tam dám smajlík, nějak jsem na něj zapomněla 🙂

  7. Ne, jen jsem odpovídala na rychlo, protože jsem nebyla vyspaná a chystala jsem se smát..jinak je mi jasné, že se mě opět snažích chytat za každé slovo 🙂

    To, že napíšu, že mám smajlíků plnou prdel neznamená, že je zákonitě píšu úplně všude, vždycky za každých okolností…lépe řečeno, píšu je vždycky, když odpovídám tobě..teda převětšinou, protože to ty ses mi vždycky oháněla, že jsem naštvaná a já přitom nikdy nebyla 🙂 a když si všimneš, tak málokterý můj příspěvek opravdu postrádá smajly…to, že na ně občas zapomenu v té rychlosti, kdy píšu, není žádný hřích…nikdy bych na nikoho nemohla být naštvaná kvůli takové malichernosti…

    Samozřejmě, že jsemnepřestala psát i het, ale prostě na něj teď nemám náladu…

    a teď..dodatečně:

    :))))))))))))

    Stačí? :)))

    Nevím, proč se tu teď zubím jak kůň :)))))

  8. hele..když už jsme u toho..heh…tady tak příšerně leje a já dostala chuť psát Třináctou komnatu..myslím, že toho půjdu rychle využít 🙂

  9. :))) u smátí-spaní jsem se tež nasmála:))) jo chčije jakoby Bůh vypil bechera na ex:))) hehe. já toho deště chtěla využít, že bych šla s trojčetem na dýmku, ale nevím nevím:)))

  10. Víš, jak je těžké být na tebe totálně nas*aná, když se tu řežu jak pako? 🙂

    Btw, teď jsem se vrátila ze Shreka…a ty upoutávky na HP mě dostaly, zvlášť ta s tou dokonalou Belou….asi budu muset bloknout lístky, se těším….

    A tu anketu tu žádnou nevidím…čím to? (abys nedlubala, že nehvězdičkuju -*ironičičinečinečineček*)

  11. ME a co bys řekla zítra u psychologa?

    "No, víte…já si včera dala pěkného čouda…"

    :))

    No..je to hnusné počasí 🙂

    Heat

    Ty máš být proč na mě naštvaná? :)))

    K té Belle…všichni říkají, jak je štve, že ji nebude hrát ta první herečka, ale mně se tahle líbí mnohem víc..nějak mi svým výrazem na ni dost sedí 🙂

    Shrek? Trojka? A jak se ti líbil? Mně už s enezdál nic moc…

    Ježiši..ankety..promiň..já na to úplně zapomněla… to mi musíš furt připomínat… aj…fakt jsem to úplně vypustila..jsem ráda, žes to připomenula 🙂

    :)))) Vidíš, jak ti ty hvězdičky jdou :)))

  12. ALe to víš, že mám, milá dcero.

    Jo, ta první…..Anna Karenina…ale mně tam teď Karlíkova maminka úplně strašně sedí….a propos, už to mám bloknutý, jsem šikovná.

    Tak jako…nebylo to špatné…ale plyne z toho poučení….nikdy, ale opravdu NIKDY nepij před projekcí litr coly a nikdy, NIKDY si nemysli, že ti krabice popcornu nahradí večeři….mám hlad a loudím.

    Líbil se mi trpajzlík-chůva, "Dej sem dítě" :))

    Já se tady biju za ankety a ona to stejnak bude nějaká bejkárna…*močinečkymiloučkejšmajlíčičeček*

  13. dcero :))

    jj…hrála Annu Kareninu..známá herečka..zprvu mi na Bellu sedla, ale tahle nová mi nějak sedí víc 🙂

    Jo..mně se líbil sen od Shreka…:) a taky tam bylo pár dobrých hlodů..ale jedničku a dvojku už to moc nepředčilo teda….

    Nevím no.

    Stejně jako s emi zdála slabá už i trojka Pirátů z Karibiku…taková nemastná neslaná…

    :))))))))) Já  z těch tvých hvězdiček nemůžu :))

    O čem by sis ty ankety představovala? Já už nevím, co jsem tam chtěla dát… *čumí do blba..nebo na blba…páč je kousek od zrcadla…*

  14. Vím, že maminka od Karlíka hrála ještě v Merlinovi..hrála tu Artušovu nevlastní sestru…matku Mordreda..nevzpomenu si na jméno..

  15. :))) by byla asi dost na větvi… muhehe. já jí pro jistotu neřeknu nic, ještě ke všemu před mamou a segrou..:))) ach jo, to bude blbá já vím, že murphy to zas posere…

  16. A kdo by se nechal nutit? 🙂

    ME ta by se diiiivila, kolik věcí by se od tebe mhola dozvědět…

    Tak jak zítra..platí to?

  17. Vím to o sobě. Jsem zlá a zákeřná. Ale nemůžu jinak, než upřímně. Přijde mi to trochu uspěchané, zamotané, unavené a hlavně až příliš sladké. Toť k první části, třeba mě druhá usměrní a přijdu na to, že je všechno tohle záměr! Jenom se dělím o subjektivní pocit, takže je mi prakticky jedno, co si o tom ostatní myslí, nemá smysl mě kamenovat.

  18. ja je miluju proste Harry/Draco a Sirius/Remus….chjo…no krásný Blanch, ale nejvíc se mi líbilo 'smetiště pocitů' to se ti povedlo…

  19. super slash!!! vlastně ne jenom slash, všechny povídky, ale poslední dobou mám slashe nejraději, i když neviim proč :)))

    píšeš fakticky skvěle!!!;)

  20. Poslední dobou jsem se nějak zamilovala do Slash. Je v tom něco krásně osobního…Nevím jak to popsat, je to strašně sitlivě napsaný a to mě dojímá…krása

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code