První ze dvou

Předem bych chtěla všem čtenářům oznámit, že podobnost s povídkou Lid versus Remus Lupin od autorky Lejdynky, je čistě náhodná.
Obě dvě jsme své povídky psaly nezávisle na sobě, ve stejnou dobu.
Nejedná se o žádné plagiátorství, ani z jedné strany, ani od ní, ani ode mne.
Děkuji za pochopení!
„Ale no tak, ty čarodějko moje jedna uzlobená,“ Chad Lupin svíral paže kolem své mladé ženy. I když ho kdysi před několika lety dost šokovalo, že jeho vyvolená je z jiného světa a umí čarovat, přesto s ní byl dnes neskonale šťastný, jako s žádnou jinou.
Chadova manželka se mírně usmála, „půjdu dát Remuskovi pusu na dobrou noc, a pak se ti budu věnovat, dobře?“ uštědřila mu jedno líbnutí na rty. Pan Lupin souhlasil.
Světlovlasá žena zmizela za rohem, Remus měl pokoj kousek od verandy. Lupinovi byli na léto na chatě.
Byla to nádherná chata poblíž lesa a všude kolem voněl cesmín. Lupinovi sem jezdili každé léto, hlavně malému Remusovi se zde líbilo, protože si mohl hrát u pobřeží řeky s kamínky, mohl se tu honit a křičet a žádnému sousedovi to vadit nemuselo, protože nejbližší soused bydlel deset kilometrů daleko.
Mladá žena pootevřela dveře pokoje svého syna, bylo už pozdě a předpokládala, že bude v hlubokém spánku. Větším překvapením pro ni však bylo, když svého syna ve své posteli nenašla, ba ani ve svém pokoji. Ruce se ji roztřásly obavami.
„Chade,“ zapištěla hystericky, „Chade, pojď rychle sem, Remus..,“ zakryla si ústa, když z ní vyšel vzlykavý sten.
„Cože?“ její manžel přiběhl ihned, „co se děje?“ podíval se do pokoje, „Kde je Remus?“
„Je pryč,“ nechtěla to říct tak nahlas, bála se, že teprve od této chvíle to bude pravda.
Pan Lupin vzal ihned situaci do svých rukou: „Ty prohledej celý dům, já se půjdu podívat po okolí, jestli Remus nešel třeba k řece.“ Vilandra Lupinová neměla ani sílu cokoliv říct, jen přikývla hlavou.
Jak hledala tak hledala, její syn tu prostě nebyl. Prohledala kdejakou skříň, byla ve sklepě i na miniaturní půdě, dokonce ani na záchodě nebyl. Byl fuč! Propadl se do země.
Podél zdi sjela k zemi, vložila si obličej do dlaní a propukla v hlasitý a štkavý pláč.
„Vilandro!“ z dálky zněl hlas jejího manžela, rychle se postavila na nohy a běžela za jeho hlasem, „Vilandro, tady! Rychle…“
Když žena doběhla k onu místu, málem se složila. Její manžel stál na pokraji černočerného lesa a náručí držel bezvládou zakrvácenou osůbku, jejího syna Remuse. Ihned přispěchala k nim: „Proboha, Chade, co se stalo,“ tváře měla umazané od slz a neodlíčeného make-upu, „řekni mi, co se stalo?!“ byla neskutečně hysterická, kdo by taky nebyl v její situaci. Její jediný syn byl celý od krve. Naklonila se k němu a hladila mu vlásky: „Remusi, Remusku, zlatíčko moje malé..co se ti stalo…broučku, otevři oči, prosím!“ křičela, „Remusi, no tak, otevři je..,“ po chvíli je chlapec opravdu otevřel, žena se trochu uklidnila, „tak je to dobře, můj malý medvídku,“ stále ho hladila po vlasech. Oba dva rodiče ho vedli zpátky do chaty, „co se ti stalo miláčku? Kdo ti to udělal?“
Malý Remus hlavu natočil směrem ke své matce, už už otvíral ústa, když v tom zase omdlel.
„Proboha,“ další proud slz se linul jako déšť, „Chade, musíme ho odvést do nemocnice!“
„To každopádně,“ i pan Lupin měl na krajíčku, měl stejný strach o syna jako jeho žena, jen to nedával tak znát a snažil se držet a uklidnit tak svou ženu, „to bude dobré, uvidíš, nejspíš se někde poranil o kamení nebo tak,“ sám nevěřil svému úsudku.
Pan Lupin uložil syna do vany, rozhodl se, že mu omyje a dezinfikuje rány, zatím ani nebylo poznat, jak je vlastně zraněn. Všude se jen linuly toky krve.
„Probůh, Vilandro, pojď rychle sem!“
Paní Lupinová přispěchala s hromadou obvazů a náplastí, ale to, co náhle uviděla, nečekal ani jeden z nich. Omdlela.
PLESK! Vilandra Lupinová se probrala, „Promiň zlato, musel jsem tu vodu na tebe vylít, nereagovala si!“
„Jak dlouho jsem…,“ pak náhle vstala a znovu se podívala na syna. Opět se silně rozbrečela, „to ne, jen tohle ne,“ říkala mezi vzlyky, „tohle se mu nemohlo stát.“
Pak Lupin ihned na své ženě poznal, že ví, o co jde. Něco jejich synovi ublížilo, něco, co mělo ostré zuby, protože otisky na jeho nohách svědčili o tom, že se pral s nějakým ostrozubým a silným zvířetem, „co se mu stalo, Vil?“ žena zvedla uslzené oči a podívala se přímo do těch manželových, „Já vím, že to víš, no tak, řekni mi to!“
„Musíme ho odvést do svatého Munga!“
„Kam?“ Chad nechápal
„Do kouzelnické nemocnice!“
„A proč zrovna tam? Normální nemocnice je blíž, zavezeme ho tam..dokáží mu tam pomoci rychleji..“
„Tam mu nepomůžou!“ vzlykala Vilandra
„Jak to myslíš, sakra?! Řekni mi to už, co s ním je? Proč musí do kouzelnické nemocnice?“
„Protože jen tam si aspoň trochu dokáží poradit se zraněními způsobenými kouzelnickými tvory!“
„Cože?“ pan Lupin to stále nechápal, začal být stejně hysterický jako jeho žena, popadl ji za ramena a zatřásl s ní, „Sakra, Vil, řekni mi už, co s ním je!!“ po jeho tváři se svezla první slza.
„Pokousal ho vlkodlak!“ klesla Vilandra k zemi.
„Vlkodlak? To jako..že..napůl člověk, napůl vlk?“
„Ano, správně..“
„No, aspoň už víme, co mu je,“ oddychl si Chad, „a naštěstí má jen pokousané nohy.“
„Ty to nechápeš. Náš Remus, náš malý chlapeček.. tímto dnem se z něj stal taky vlkodlak. Je to přenosné. Už nikdy nebude žít normální život!“
Chad Lupin netušil, že tahle slova ho ovlivní už na celý život.
Jednadvacetiletý muž si prohlížel hromadu novin, kterou si přitáhl na stůl.
„Proboha, Remusi, tohle chceš všechno přečíst?“ James nechal svého přítele na pár dní bydlet u nich v Godrickově dole, do doby, než si najde nějaký levnější podnájem. Nedávno přišel o rodiče a už se o něj neměl kdo starat. Musel se postavit na vlastní nohy. Zbyli mu jen přátelé.
„Jistě, musím si najít práci, abych nějaký ten podnájem zaplatil, ne?“ Denní věštec nic zajímavého nenabízel. Žádná práce, ani žádný levný podnájem.
„Říkal jsem Náměsíčníku, že ti klidně ten byt zaplatím!“ oháněl se James.
„Nechci žádné milodary, Jamesi. Musím se uživit sám.“
Do místnosti vstoupila Lily: „Po tom výnosu, co vydala Dolores Umbridgeová to nebude jednoduché,“ posadila se naproti svého přítele.
„Já vím,“ vzdychl Remus, „ani dodneška jsem si neudržel práci déle, než dva měsíce, vždycky na to přišli,“ sklonil smutně hlavu, „já se snad nikdy neuživím.“
„To bude dobré, uvidíš, do té doby můžeš zůstat tady. Však my už nějak vyjdeme, viď miláčku?“ pootočila se Lily na svého muže. Z vedlejší místnosti zazněl hlasitý pláč, „Omluvte mě pánové,“ usmála se a zašla za roh, „už běžím, Harry!“
„Stejně se máš skvěle, Jamesi, máš krásnou ženu, překrásného syna…,“ usmál se Remus.
„..a Voldemorta za hrbem,“ dodal James. Ani jeden z nich netušil, že tato věta se tímto dnem stane osudovou.

9 komentuje První ze dvou

  • Glum Vlk  píše:

    Hezký:))

  • Julie  píše:

    Voldemort za hrbem…jak ponuré:))))

  • Blanch  píše:

    jj..to byl sarkasmus 🙂

  • Verč@  píše:

    pane jo…se bojim

  • Athéna Pallas  píše:

    pěkný 🙂

  • Marti  píše:

    super rychle pádím číst dál

  • Tesia  píše:

    přesně 🙂

  • Karolína  píše:

    Když tak to nebyl výnos ,ale zákon:-)

  • Blanch  píše:

    výnos a zákon je v tomto případě úplně to samé 🙂

Odpověz

Můžete použít HTML <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

*

code