16. P jako Poslušný služebník

Snapeův dům je odrazem jeho vlastní osobnosti. Slyšel někdy o kontrastech, barvách, dekoracích a vzorech? Uznávám, že je to tady efektivně uspořádané, ale když si odmyslím semišovou pohovku a naleštěnou podlahu ze dřeva, mám pocit, jako bych se znovu ocitl v Azkabanu. Skoro už cítím, jak se mi vrací stará dobrá vězeňská deprese. Všechno je tak sterilní a účelové, až celý dům připomíná spíše katakomby, než domov.
Šedivé zdi, malá okna s černými závěsy, jako by ten chlap netušil, že existují i jiné odstíny.

„Vítám tě, Draco,“ pronese Snape ode dveří sytým barytonem, zní to spíš jako urážka.
Unylým pohledem se na něj podívám, spolu s výrazem absolutního nezájmu hraničícího s pohrdáním. Největší vztek mě už přešel, ale pořád mu nemůžu přijít na jméno.
„Dobrý den, Severusi,“ oslovím ho familiárně a pohodlně se usadím na sedačku. Je poměrně pohodlná.
Byl to jen nepatrný okamžik, ale ten tik v oku nešlo přehlédnout. Poznám, když se Snape vnitřně vzteká a vsadím svoji svobodu na to, že se to právě děje. Počkat, já žádnou svobodu v podstat nemám. Ale jde o princip. Nepřizná to, na to je už dlouhé roky špehem a ta naučená póza je jak perfektně ušitá košile.

„Doufám, že se ti v mém domě líbí, synu…“

„Nejsem váš syn,“ vím, že se mě snaží vytočit. Nedávám na sobě znát, že by se mě to nějak dotklo a nechávám hlas znít lhostejně.

Snape ale ví, jaká místa nejvíc bolí a kam s přesností zamířit se svým cynismem. Nikdy jsem se netajil tím, že jeho vztahu s mou matkou nefandím, ode mě rozhodně požehnání nikdy nedostanou. Vzít mě zrovna sem, kde s matkou žije, je jako mi vrazit dýku do zad a s falešným úsměvem s ní několikrát v ráně pootočit. Za normálních okolností bych cítil hlavně ponížení, vztek, frustraci a Snape mi určitě nejednou dá najevo, jakou mi to vlastně dělá službu, abych pokorně sklopil hlavu. Ale poslední týdny s Harrym mě naučily, že bych akorát plýtval negativní energií a emocemi na člověka, který pro mě ve skutečnosti nic neznamená. Kdysi možná, ale ty roky jsou dávno pryč. Jemu jde o to, aby mi ukázal, kdo je tady pánem a že mám být poslušný synáček.

Zdvihnu koutek při představě, jak se mě snaží donutit poslouchat. Jako by mě neznal.

„Drahá,“ obrátí se na matku, „zajdi laskavě překontrolovat zabezpečení domu, nechceme tady nezvané hosty.“

To je úsměv, co se rýsuje na jeho tváři? Merline! Doufám, že o tom nebudu mít noční můry, nechtěl bych se ve svém věku začít počurávat.

Oba dva víme, že matka není zrovna zkušená kouzelnice, když jde o tyhle věci. Vždycky byla spíš na okrasu, jak říkával otec. I když ji dost podceňoval, byla zkrátka žena v domácnosti a jako taková nepotřebovala žádné školení v zaklínadlech, která se ve škole neučí.
Ve vzduchu visí atmosféra tak hustá, že by s ní nepohnula ani sectusempra. Hned jakmile matka odejde, narovnám se, abych mohl konečně čelit palbě ostrých slov v plné polní.

Sotva dvěma kroky ke mně Snape přistoupí, odděluje nás pouze vzdálenost lokte.

„Tak poslouchej, chlapečku,“ uchopí mě za límec, nečekaně semknu pevně rty. Takové prudké jednání se mu moc nepodobá, protože vždy jedná s klidem a odstupem. Navzdory všudypřítomnému rozezlení, svoji masku si vždy hlídá. Takže něco je špatně.

Nepustí mě ani, když se zamračím.

„V mém domě jsi proto, že jsem to z dobroty svého srdce dovolil.“

Ne, jsem tady proto, abys mohl dál píchat moji matku a ona u toho neměla blbé kecy. Že máš srdce, ty mrzký netopýre, uvěřím, až ho na vlastní oči uvidím.

Nenechá se rozhodit mým nesouhlasem a pokračuje dál, drže mě stále u krku. „Na mě si nebudeš dovolovat, budeš se chovat s úctou. Slíbil jsem tvé matce, že tě budu ochraňovat i za cenu vlastního života, ty malý nevděčný spratku.“
Morální kecy, bla bla, tohle už znám.

„A z toho vyplývá?“ pozdvihnu obočí, nenechám se vyprovokovat a propůjčím hlasu znuděný podtón.

„No jistě. Hrdý až do poslední minuty, viďte pane Malfoyi,“ škodolibě se usměje. „Poznávám v tobě Luciuse, jste jeden jak druhý.“

„Já nejsem jako můj otec!“ získá, co chtěl, když mě poslední poznámkou dopálí a já se mu vymrštím ze sevření. „A už vůbec bych si nenechal přebrat ženskou jiným chlapem, zvlášť takovým jako jste vy!“

„Jako jsem já?“ jedno černé obočí nebezpečně vzlétne nahoru. Zazní tak prostě a věcně, ale já znám tyhle klidně položené otázky, ve kterých se v podstatě skrývá výhružka.

„Tak mě pořádně poslouchej,“ zabodne špičku prstu do středu mého hrudníku. „Tady se budeš chovat slušně, jak se patří. Přesně jako tě to naučili rodiče, jako slušně vychovaný aristokratický prevít, jakým jsi. Klidně tě v mžiku oka mohu poslat ven na dlažbu a počkat si, až tě chytí ministerstvo nebo ten zavšivený Potter. Nebo tě taky můžu jako potravu předhodit Temnému pánovi, budu tak laskavý, že ti dám možnost výběru.“
Blafuje. Vím, že blafuje! Že?

„Slíbil jste něco přece matce,“ vítězně se usměju, ale jako by mě vůbec neslyšel.

„Hraje se podle mých pravidel,“ ani nemrkne.

Mrknul za celou dobu vůbec? Mám pocit, jako by tahle činnost k životu potřebná, jako je mrkání, byla pro něj jen obtěžující a podružný zlozvyk. Ty povídačky o tom, že je upír, mají něco do sebe!
„Můj dům, moje pravidla. Tvoje matka pro mě nikdy nebyla a není zákon, kdykoliv se situace může změnit a ona to jistě pochopí.“
„Ovšemže. Co bych taky čekal, když jste mě napráskal Pánovi zla hned, jakmile se naskytla možnost.“
Spojí ruce u pasu, vypadá najednou o tolik vyšší a hrozivější. „Řekl jsem ti, že pokud dojde na věc, nebudu lhát a zapírat. Nejsem ochotný za tebe nasazovat vlastní kůži jen pro tvou marnivost a sobeckost. Oba dva víme, že dávno nastal čas, kdy ses měl Pánovi ozvat sám. Nerozumím tomu, na co jsi tak dlouho čekal. Kdyby tě Lestrange se smrtijedy nepřekvapili v tom tvém úkrytu, pořád by ses tam schovával jako malý kluk.“
Už jsem unavený z toho, jak mi každý organizuje můj život. To do toho nemám co mluvit?

Tvářím se zarputile, nebo se o to aspoň snažím, ale spokojeně se mi rozbuší srdce. Snape nemá o Harrym ani páru. Vůbec netuší, co se v domě dělo a proč jsem se tam zdržoval. Slib, který matka složila, funguje perfektně. Ovšem pravdu mu říkat nehodlám a měl jsem dost času popřemýšlet nad vlastní historkou, kterou všem předložím.

„Byla to pouze shoda náhod. Na setkání s Temným pánem se mě Lestrange ptal, kde bys mohl být. Poznal, že něco vím, nebo si aspoň myslel, že mám podezření. Vaše letní sídlo jsem uvedl pouze jako jednu z možností.“

„Pán vás nepotrestal za to, že jste s tím nepřišel dřív?“ podivím se.

„Podal jsem to způsobem, který mu nedovolil o mně pochybovat. A on ten důvod neměl, Draco. Lestrange je sice úlisný a cholerický snaživec, ale není úplný idiot. O existenci vašeho sídla ví taky ještě z dob, kdy se tam tvoji rodiče po první válce na čas přesunuli. Nikdy tam nebyl, ale jako člen rodiny měl možnost se tam dostat. Že ho to nenapadlo samotného, bylo vlastně jeho vlastní selhání,“ ledabyle si smete neviditelné smítko na černém kabátci. „Takže pokud chceš na mě házet celou vinu, posluž si, ale já jsem jim pouze naznačil možnost.“
„Tak to bylo od vás fakt šlechetné,“ neodpustím si sarkasmus. „Goyle si byl jistý, že tam budu. Pronesl, že jste jasně říkal, že mě tam najdou.“

„Nevím, jak moc znáš Goylea staršího, Draco, ale mohu tě ujistit, že co se týče jeho syna, jablko nepadlo daleko od stromu. Přesný odraz vlastního otce. Ten chlap je chodící katastrofa, je rád, že udrží hůlku, kolikrát nevědomě překrucuje informace i historky. Pán zla ho tady drží v podstatě jen pro vlastní pobavení.“

Vím, že má pravdu. Gregory sám není zrovna mozkovna, vždycky byl naivní, přihlouplý a trochu pomalý. Po někom to zdědit musel.

„Na tom něco bude,“ neochotně přiznám. Nemám, co bych víc řekl, celý tenhle dialog mě vyvedl z míry jinak, než bych čekal. Chci si dál pěstovat svůj vztek, protože to je to jediné, co mi zůstalo, ale jak to vypadá, vlastně k tomu pořádně nemám důvod. Zatraceně chci prostě jen mít pocit, že svůj život žiju já, ne oni.
Vzdychnu, naštěstí se mi nesnaží dostat do vzpomínek.

„Jsem unavený,“ oznámím suše s očekáváním, že s tím něco udělá. A na něm je vidět, že už sám další otázky nečeká a náš citlivý a hloubavý dialog skončil.

„Pojď za mnou, mám pro tebe přichystaný pokoj.“

 

***

 

Tu noc nezamhouřím oka. Kdo by taky spal, když ví, že ho ráno čeká nepříjemné setkání. Za pár hodin mě očekává Vy-víte-kdo, abych mu vysvětlil celou situaci. Představa, že si nechá ospravedlnit poslední měsíc mojí absence, je spíš zbožné přání. Očekávám trest, při nejmenším crucio.  Přemýšlím, jak moc ta moje dovolená za to stála. Ale když si vybavím Harryho zelený a upřený pohled, jeho doteky a vůni, sevře se mi hrdlo. Chtěl bych být kdekoliv jinde, jenom ne tady. Chtěl bych, aby věci nebyly tak složité, jak ve skutečnosti jsou.
Co asi Harry teď dělá? Řekl ministrovi pravdu? Ne, nevěřím tomu, že by mě prásknul. Ne po tom všem. Pro jednou jim zlatý nebelvírský hrdina určitě zalhal a ani podvod mu protentokrát nebyl cizí. Mám neochvějnou víru, že to pro mě to udělal, i když nás postavil každého na jiný břeh řeky. Nepřítel. Harry Potter je nepřítel. A stejně nevěřím tomu, že mě zradil.

 

***

 

„Draco, Draco, Draco…“

„Můj pane?“ dřepnu si úslužně k nohám Temného pána a skloním hlavu.

„Kde ses tak dlouho toulal, můj milý Draco?“ ten jízlivý tón mluví za vše, ani nemusím hádat, co bude následovat, protože přesně tak jsem to předpovídal.

„Pane… Já…“

„Ne, neříkej nic. Já si to zjistím sám, kde by v tom jinak byla ta zábava?“ zvedne se ze svého křesla a předstoupí přede mě. „Vstaň!“
Poslechnu, ale nedovolím si přímý pohled z očí do očí.
„Podívej se na mě,“ zasyčí, až se mi po těle rozeběhne zimomřivý pocit.

 

Nemohu to déle prodlužovat, věděl jsem, že ten okamžik přijde. Hrdě zdvihnu bradu. Rudé oči si mě s úšklebkem přeměří, cítím se už jen z toho, co bude následovat, mdle. Ten tolik známý pocit se hned vzápětí dostaví. Je víc útočný a agresivní. Jako by někdo můj mozek sevřel v dlaních a pokoušel se ho stlačit. Musím si vyčistit mysl. Musím mít mysl nezakalenou vzpomínkami!
Vzpomenu si na východ slunce na pláži. Na to, jak mi vlasy z rána proháněl vítr. Jak se syté barvy slunce odrážely na hladině. Písek byl ještě studený a teplota nízká, ale když se první paprsky slunce dotkly mojí tváře, cítil jsem se volný a v bezpečí. Pohltí mě klid a spokojenost. Vybavím si Azkaban. Jak to všechno začalo. A pak začnu do té představy přidávat drobné nuance. Měnit vlastní vzpomínky. Jsou to jen echa vzpomínek, protože ty pravé a nedotčené leží na dně mojí myslánky.
Myslím jen na to, za co mě Pán zla nepotrestá, co by mohl chápat. Vězení. Vzdorování výslechu a jako bych slyšel sám sebe zvýšit hlas, ať si do mě Potter kopne. Pevně se držím pocitů, které mě tehdy pohlcovaly. Nenávist. Frustrace. Opovržení.
Záblesk další vzpomínky. Otec na konci chodby a naše uštěpačné rozhovory plné výsměchu a pohrdání. Můj útěk do letního sídla poté, co zneužiju Potterovy hlouposti. Vypadá to tak reálné. Ochotně Pánovi podstrčím pár svých emocí. Slib, který jsem sám sobě dal. Plán, kterým jsem se rozhodl zničit Harryho. Jak jsem zosnoval jeho únos, abych ho mohl předat Temnému pánovi.

Bolí mě hlava, Vy-víte-kdo se nesnaží být šetrný, nemá to v popisu práce. Ale navzdory pocitu, že mi každou chvíli pukne hlava, jeho tvář vypadá prozatím nezaujatě, možná trochu spokojeně. Není v ní vidět rozčílení nebo zklamání.
V ten samý moment uvolním další salvu vytvořených vzpomínek. Byl jsem v jejich vytváření tak precizní, že skoro věřím sám sobě, že se to všechno stalo. Výhoda toho, že mohu vycházet z vlastních klepů, které jsem do světa rozšířil. Tím spíš působí věrohodněji, že o nich museli smrtijedi slyšet.

Jsem ve Spojených státech. Potter se má každou chvíli chytit do pasti. Nějaký čas trvá, dokud ho konečně nenajdu. Než však k tomu dojde, tak hodně cestuju. Sleduju stopy, které mě navádějí každým dnem blíž, ale vzájemně se míjíme.
Až nakonec ten okamžik nadejde. Stojím na molu a pozoruju příboj moře, čekám. A pak dorazí. S hůlkou vztyčenou a triumfálním úšklebem, přesto podcení moji vynalézavost. Chvíli to vypadá, že jsem ho opravdu dostal, ale něco se pokazí a následuje souboj. Potter je ve výhodě a já se musím stáhnout. Zraní mě. Na poslední chvíli ho setřesu, ale zranění nevypadá v první chvíli dobře.

Vracím se do Spojeného království. V Londýně na Obrtlé mi někdo nejmenovaný pomůže dostat se do našeho letního sídla, kde se na čas skryju, abych si ošetřil rány a mohl se co nejdřív postavit na nohy. Dám do vzpomínky i přesvědčení, že se Pánovi co nejdříve ozvu, jakmile to pro mě nebude ponižujíc a bolestivé. Hrdost a pýcha jsou všudypřítomné poslednímu rozhodnutí. Jsou pro Malfoye typické a zřejmě to Pána popudí, ale dodají na uvěřitelnosti.
Vzpomínku na Snapea vynechám, abych ho nezdiskreditoval. I když si to parchant zaslouží. Návštěvu strýce a jeho suity ignoruju úplně. Pro ně jsem tehdy nebyl v domě a tak to i zůstane.

„Takhle to tedy bylo,“ lord Voldemort se znovu posadí do křesla a zaujatě si mě přeměřuje, jako by stále chyběl poslední kus skládačky.
Zapotí se mi dlaně a slyším vlastní srdce bušit až v uších. Zapomněl jsem na něco? Nebylo to věrohodné? Nemůže mě zabít, že? Potřebuje mou krev.
„Řekni mi, můj mladý příteli, jak ses dostal ven z Azkabanu? Opravdu jsi tak dobrý učeň, že ti černá magie dopomohla k útěku?“

„To Potter, pane,“ přiznám popravdě. „Ten samaritán si myslel, že když mě pustí, přivedu ho k vám. Nemohl jsem přece hned běžet za vámi. Moje znamení by mě k vám jistě dovedlo, ale byl by to velký risk, přivedl bych k vám celou armádu bystrozorů. Musel jsem sehrát tu habaďůru a odcestoval jsem do Ameriky, abych ho zmátl.“
Když se Temný pán směje, dělá se mi z toho zle. Nepůsobí to jako smích, ale jako by se dávil.

Nenechám se vyvést z míry a pokračuju: „Potter jel samozřejmě hned za mnou. Nějakou dobu jsem se ho tam snažil mystifikovat. Pak mě napadlo, že by nebylo špatné chytit ho sám a vzít s sebou. Zajmout ho pro vás.“

Podloží si bradu bledými prsty.
„Zamotali jsme se v kruhu, hledali navzájem, až jsem ho nakonec skoro měl, ale jak jste viděl, podařilo se mu nemožné a zranil mě. Nečekal jsem to, ale věděl jsem, že v takovém stavu nic nezmůžu. Rozhodl jsem se takticky ustoupit. Než mě našla matka, dával jsem se dohromady, abych vám byl k službám.“

„To bylo od tebe hodně nezodpovědné, můj mladý Draco, takhle hrát vabank se svým životem, když víš, jak příliš si ho cením.“

Lichotky. Fajn, to nedopadne nejhůř. Možná by se mi mohly přestat potit a třást ruce. Schovám je za zády a zase hrdě zdvihnu bradu.
„Přiznávám, že jsem se vám chtěl zavděčit, můj pane. Bylo to ode mě spíš sobecké a hloupé. Představa, že to budu já, kdo vám předhodí Pottera, mě naplňovala neskutečnou hrdostí. Tolik jste toho pro mě udělal a chtěl jsem vám to oplatit, chtěl jsem, abyste na mě byl pyšný. Měl jsem výhodu, nikdo nevěděl, kde jsem a chtěl jsem toho využít.“
„Ach, Draco, na takové velké činy máš čas, v tuhle chvíli jsi pro mě důležitý hlavně ty sám.“

„Máte pravdu, můj pane. Naneštěstí se Pottere nenechal tak snadno oklamat. Nakonec jsem měl vůbec štěstí, že jsem mu zmizel z dohledu,“ poníženě sklopím hlavu, zírám mu na špičky bot jako ta největší špína.

Nejsme v místnosti sami. Několik smrtijedů stojí mlčky opodál, nejblíž samozřejmě Snape jako věrný pes. Nevidím jim do tváře, ale v očekávání toho, co se bude dál dít, doslova ztuhnu na místě.

Chvíli je mrtvolné ticho, slyším jen několik synchronizovaných výdechů a tiché mručení z místa, kde Vy-víte-kdo sedí. Přestože jsem skloněný, jeho pohled mě příslovečně pálí na krku. Asi budu mít brzo křeč, ale lepší mít křeč než natáhnout kopyta.
Konečně se dostaví vysvobození, když zazní ten nepříjemný hlas plný sykavek.

„To bylo od tebe velice zmijozelské, Draco. Díky tvým vzpomínkám vím, že mluvíš pravdu, přesto si mohl dát o sobě vědět. Přinutil si mě o tobě pochybovat. Myslel jsem si, žes mě zradil a víš, jak zradu nesnáším a trestám!“
Naše pohledy se znovu střetnou.
„Můj pane, Potter hlídal každý můj krok. Poštu, přemisťování, letaxová síť byla napíchnutá, mohlo se stát, že bych vás vyzradil. Uvalil na mě v mé nevědomosti hledáček, chvíli trvalo, než se mi ho podařilo zrušit. Odmítal jsem vás jakkoliv ohrozit, i kdyby mě to mělo stát moji pověst.“
Temný pán pokyne rukou, ať vstanu a já tak udělám.

„Máš pravdu. To bylo od tebe rozumné a předvídavé, přesto… Aby si nezapomínal, že sloužíš mně a zpovídáš se pouze a jenom mně, synu, tato chyba se nebude opakovat… Crucio!“
Kletba mě zasáhne nepřipraveného. Už jsem byl přesvědčený, že se tomu vyhnu, příště si budu pamatovat, že nemám chválit dne před večerem.
Bolest sevře každý můj sval. Nevydržím to a zhroutím se pod jeho nohy. Je to jako by do mě bodalo tišíce jehel, každá s přesností do těch nejcitlivějších nervů. To utrpení se stupňuje s každým cuknutím víc, až se neudržím a nechám hrdost stranou a začnu křičet. Po chvíli mě začne tak škrábat hrdlo, že už nezvládám vyluzovat ani ty zoufalé výkřiky plné agónie. Po kůži mi stéká ledový pot, každý okamžik se mi z těla vytrácí víc životní síly. Stahy mezi svaly se v pravidelném rytmu střídají. Nevím, jak dlouho už vzdoruju tomu mučení a co všechno už na mně kletba napáchala, protože začínám ztrácet přehled. Vidím zamlženě, mám problém se nadechnout, bolí to.
A nakonec s myšlenkou, že Pánovi zla se nikdy nikdo nezavděčí, mě pohltí tma.

 

***

 

„Něco jsi mi slíbil, Severusi,“ vysoký ženský hlas mi v uších zní odněkud jakoby z dálky.

„Nemůžu za to, že ten kluk jednal neuváženě!“ Snape. Ten protivný hluboký hlas, který mi v posledních dnech leze krkem, se přeslechnout nedá.
„Málem ho zabil!“
„Přeháníš, Narcisso, oba dva víme, že ho zabít nechtěl. Potřebuje ho. Navíc si to zasloužil. Pán takto trestá všechny svoje služebníky, je to prevence. Přijal Dracovo vysvětlení a teď se může pohnout dál. Nevím, co v jeho hlavě viděl za nesmysly, ale věří mu to a to je hlavní. Nejenže ho přijal nazpět mezi svoje věrné smrtijedy, ale dokonce na něj Draco udělal dojem.“

„Vůbec to tak nevypadalo! Co když to bude mít následky?“

„Moje drahá, náš Pán tvého syna potřebuje, v tuhle chvíli je doslova nenahraditelný.“

„Je to ještě dítě,“ vzlykne matka. Ona se o mě bojí!

Stáhne se mi hrudník při představě, že ta hrdá žena konečně narazila na hranice vlastních obav, ve kterých hraju hlavní roli právě já. Nikdy jsem ji takto žalostně spílat neslyšel. Musí být opravdu vyděšená, protože tohle se jí vůbec nepodobá.

„Já už dávno nejsem dítě, matko,“ vstoupím do jejich rozhovoru.

Sotva se slyším, hlas mám ochraptělý, zní to spíš, jako by někdo pustil gramofon s poškrábanou deskou. Promnu si oči. Zatraceně, bolí mě každý sval a šlacha v těle. Vsadil bych se, že i oční víčka a možná i řasy na nich.
Oba dva nade mnou stojí se založenýma rukama a tváří se nešťastně. Každý z jiného důvodu.
„Jak se cítíš, synu?“ matčin hlas se opět vrátí do normálu. Do chladného odtažitého normálu. Jako by před chvílí vůbec neměla kousek od hysterického záchvatu. Stejně si to budu do smrti pamatovat!
„Jako mučený kletbou cruciatus, co myslíš, matko.“

„Prosalazara,“ chytne se za tváře. Vážně není ve své kůži.

Snape ji dá ruku kolem ramen, aby ji utěšil.

„Chceš něco přinést, synu? Musíš mít hlad, žízeň. Svalový relaxant, Severus pro tebe jeden připravil.“

Všechno to zní dobře, dám si to dvakrát, prosím.

Cuknou mi koutky, takhle pečující byla naposledy, když jsem byl ještě hodně malý. Málem bych zapomněl, že taková umí být. Kam zmizela ta hřejivost a péče, co ji zadusilo?
„Netvař se tak, matko. Severus má pravdu, je to za mnou. Temný pán přijal moji omluvu a uvěřil mi, co bych mohl chtít víc.“

„Bylo to nebezpečné,“ opravdu se dneska chová podivně. Položí ruku na mou hlavu a pohladí mě po vlasech. Tohle láskyplné gesto mě skoro vyděsí. Už je to hodně dávno, kdy to udělala naposledy.
„Ale s tím už jsme snad měli počítat od začátku, ne?“ opáčím spíš řečnicky. „To by tě nemělo překvapovat. Já překvapený nejsem.“
„Pojď, drahá,“ ozve se Snape. „Draco si potřebuje odpočinout. Nechám skřítky, aby mu byli po ruce a všechno potřebné donesli.“

No, konečně jsme v něčem zajedno. Klid a odpočinek se vážně hodí. Snape taky ví, o čem mluví, má za sebou podobných seancí nespočet.

Matka už je za dveřmi, když se na mě můj bývalý profesor ještě otočí. „Na nočním stolku máš lektvar. Vypij ho.“

„Co to je?“ zatvářím se nedůvěřivě, mysl mi podsouvá různé alternativy, i když logicky vím, že půjde o lektvar, o němž matka mluvila.
„Doušek živé smrti,“ odpoví stroze a jeden koutek mu vyletí vzhůru. „Co to asi tak může být, hlupáku? Myslíš si, že by mi Pán zla poděkoval, kdybych tě zabil?“
„Svalový relaxant,“ neochotně pronesu a on přikývne, ale pak už to dál nekomentuje a prostě odplachtí pryč. Díky Merlinovi.

Chytnu do ruky zašpuntovanou lahvičku a zhnuseně se zašklebím. Už dopředu vím, že to nebude žádná delikatesa, ale víc ve mně vyvolává nevolnost skutečnost, že se ode mě hned zítra bude očekávat vděk.

 

***

 

„Mám pro tebe nový úkol, Draco!“