Odi et amo

A jelikož byla napůl splněna ona dohoda, rozhodla jsem se, jak se říká..oko za oko, zub za zub, že za každou povídku, kterou ona osoba vydá(i když to není ta, na které jsme se domluvili) vydám jednu já. Jelikož ona osoba vydala povídku ze soutěže na blogu u eillen(Lenky), tak já tu povídku také vydám, mám ji stejně už tam a není žádnou novinkou, takže si ji prostě přesunu jen sem. Možná ji znáte. Tak prosím.. :)))
A jelikož byla tato povídka pro soutěž anonymní, chtěla jsem, aby mě nebylo poznat, a tak jsem změnila mírně styl psaní a vybrala jsem si téma, které mi nesedí a které obyčejně už nezpracovávám, a tím je romantika. No, držím palce, ať máte pevné nervy..

Uršula Flintová nebyla nějak překrásná, ale muži si to málokdy uvědomovali. Často se nechávali unášet její energičností, touhou po pořádném životě a její kouzlo je nenechávalo klidnými. Obličej měla stejně tak jako po matce, jak po otci. Jemné tahy ve tváři po matce z jižní Francie ostře kontrastovaly s hrubými rysy jejího aristokratického otce pocházejícího z centra Londýna. Jejími dávnými předky byli Irové a všechny tyto přednosti se vlévaly v jednu obrovskou, a tou byla Uršulina tvář. Komu by vadilo, že má hranatější tváře a špičatější bradičku, nos jako mišpuličku a rty plné a prokrvené doruda? Všechny tyto elementy udělaly z Uršuly neobyčejnou a zajímavou ženu. Oči měla průzračně modré, jako letní nebe bez obláčku, často v nich bylo vidět ty plamínky radosti, jiskřičky rozjitřenosti, olemovány hustými černými řasami, které na koncích klesaly k perleťové pleti, jež si dámy v této době opatrně opečovávaly a zakrývaly klobouky, aby jim nenaskočily pihy. Na mladém čelíčku radostně poskakovaly dvě husté linky černočerného obočí, které tolik kontrastovalo s tak bledou pletí. Vlasy černé a zářící jako půlnoční nebe měla sčesané v týle a z boků jí neposlušně vyskakovaly kadeře, jenž se s nepatrnou elegancí pohupovaly ze strany na stranu.
Toho květnového večera posedávala na verandě v jejich obrovském sídle, na pokraji vesničky poblíž Londýna, zvaném Flint residence. Těšila se přízně svých dvou obdivovatelů, které nechávala tolik měsíců na pochybách a vesele přitom s nimi dále laškovala, ačkoliv věděla, že by stačilo lusknout prsty a každý z nich by si ji namístě vzal hned desetkrát.
Bylo jí sedmnáct let a už byla akorát tak stará na vdavky. Široko daleko v okolí se jí dvořilo natolik můžu, otců, dědů, chlapců a sluhů, že nevěděla, koho si vybrat. Ale pořád to nebylo ono. Ani jeden z nich nebyl ten pravý. I když zde existoval jeden muž, už ve zralém věku, který si zasloužil její přízeň svou moudrostí, sečtělostí a znalostmi. Říkalo se, že v kouzelnické škole čar a kouzel složil OVCE jako nejlepší ze všech studentů za posledních tři sta let. Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, tak znělo jeho vznešené jméno. Byl o celých devatenáct let starší než ona sama, ale nikdy neviděla vadu nad tak vysokými věkovými rozdíly. Ale tento muž, Albus, byl právě jediný z mála, který se o Uršulu tak horoucně neucházel. Byl jediný opravdový gentleman a ať už si ve svém nitru myslel cokoliv, nikdy jí nedal nic znát. Byl natolik tajemný a exotický, a to ji tak přitahovalo. Sic s ním prohodila jen pár slov, a to už před nějakým rokem, přesto ji nepřestával uchvacovat.
Přestože ji otec nátlakem nutil už si konečně vybrat, a měla nakázáno, že jejím chotěm nebude nikdo jiný, než kouzelník z čistokrevné a uznávané rodiny, nehodlala se jen tak vzdát. Ona je vzpurná, revoluční. Není jako ty ostatní domácí puťky, které si neumí dupnout a oddaně poslouchají své muže, starají se o domy, zašívají dečky, paličkují krajky, rodí šest dětí a vedou domácnost. Ona ne. Ona je jiná. Je hodna lepší úrovně, než jaké se ji dostávalo zde v této společnosti. Psal se rok 1880, studovala právě poslední ročník v Bradavicích a čekaly ji OVCE, každým dnem. Ano, byla revoluční. Dlouho se tradovalo, že dívky její doby by měly sedět doma a vypomáhat, a neměly by svou naivní hlavinku zatěžovat starostmi jako je učení a škola. Málokterá dívka měla tu možnost vzdělávat se a Uršula měla tu výhodu, že patřila do jedné z nejváženějších kouzelnických rodin v okolí a jejich tradicí bylo, že všichni potomci, ať už ženy či muži, museli vystudovat magii, aby se z nich nestali motáci a byli hodni svého příjmení a nedělali rodu ostudu.
Billius Weasley a jeho společník Neville Longbottom se na Uršulu nelacině usmívali. Oba dva byli poctěni, že mohou sedět s ní na verandě a vyprávět ji všední zážitky a vtípky z dalekých studií, odkud se právě vrátili jako dva nejlepší kamarádi. Uršula věděla, že Augusta Gavaryová, dívka jen o několik let mladší než byla ona sama, už několik měsíců tajně Nevillea milovala. On sám to však nevěděl, teda aspoň si to Uršula myslela, že to neví, poněvadž na sobě nedával nic znát a dál si užíval Uršuliny přízně i přes všechny okolnosti.
Byla hrdá na to, že je tolik zbožňována. Byla sobecká a egoistická a věděla to o sobě, ale vůbec jí to nevadilo, hlavní bylo, že si získávala srdce všech mužů v okolí. Svou vláčností a svou energickou povahou si získala nejedno srdce.
Slunce zapadalo a Neville s Billiem věděli, že je čas se rozloučit. Ačkoliv ani jeden z nich nestál o odluku, každý správný gentleman zanechal dámu při odluce právě tak, jak jej přivítala. Navíc dobře oba dva věděli, že se Uršula musí jít učit, jak jí otec nakázal. Zbývalo několik posledních dní, než se čelem postaví nejobtížnější zkoušce svého života.
„Suellen, Sue..pojď mi zašněrovat korzet, hned!“ zavolala na svou služebnou. Uršula si potrpěla na ruční práce, pokud šlo o zavazování jejich spodniček a jiných vrstev oblečení, jelikož měla větší jistotu, že to bude kvalitněji uděláno.
„Ihned paní,“ dívka, ne o moc starší než byla ona sama, se zaujetím přistoupila ke své paní. Uršula se pevně uchytila sloupku od postele s nebesy a zapřela se nohou o rám. Suellen uchopila tkanice kostěného korzetu a začala paní stahovat pas. Její hbité prsty proplétaly tkanice do otvorů a opětovně je stahovaly co do nejmenšího objemu. Po chvíli, kdy Uršula zalapala po dechu, toho její služebná zanechala. Opatrně tkanice svázala tak, aby nepovolily. Mhouřila oči a povzneseně, sama na sebe hrdá, si svou paní prohlídla. „Paní má jeden z neútlejších pasů v celém okolí, je jako labuť plující po jezeře, je jako labuť mezi ošklivými káčátky. Tak krásná paní je!“
„Děkuji ti, Suellen, a teď už běž, spěchám do Bradavic.“
Zkoušky OVCE nebyly tak obtížné, jak si Uršula původně myslela, a jak jí vtloukával otec do paměti. Vůbec se při nich nezapotila a jen jedinkrát se nerozhodně zadrhla.
„Slečna Flintová má obrovské nadání, zřejmě po svém otci,“ jeden ze zkoušejících, zřejmě nově nabytý atestací ve svém oboru, se se zaujetím zadíval Uršule do těch nebeských očí, jako by v nich hledal něco víc.
Uršula si mládence prohlédla. Oproti ostatním vypadal v jejich řadách jako pěst na oko. Mohlo mu být nanejvýše tolik let, co Ježíši Kristovi, když byl ukřižován. Měl temné vlasy jemně usedlé za ušima, měl hluboké černé oči a kulatý obličej. Uprostřed měl posazený nosánek jako bambulku a usmíval se od ucha k uchu. Naopak zbylí účastníci se mohli chlubit jen stříbrem protkanými vlasy, kozími bradkami či zkrabatělou kůží.
„Dáma jistě odpustí, že jsem ji takto oslovil, nestává se často, aby žena vašeho věku měla tolik schopností a byla natolik zkušená v čárech…až se to zdá být podezřelé.“
„Zřejmě jste moc žen jako jsem já, nepotkal,“ zardila se dívka a s pohledem, chladným jako ledová kra, se tomu pošetilci podívala zpříma do očí.
„To máte pravdu, takovou ženu jsem ještě nepotkal!“ Smekl a hned na to se pobaveně rozesmál. Líbila se mu. Byla tak rozkošná, když se rdila a když se vztekala. Byla úplně jiná, než ty ostatní slečinky. Měla kuráž a nešla daleko pro upřímné a urážlivé slovo, což bylo v dnešní moderní době naprosto nepředstavitelné pro tak mladou a ušlechtilou dámu. Ženy se nesměly bouřit, musely být poslušné jako lovecký pes. Udělej tohle, uvař támhleto, ukliď tamto…
Uršula se zlobně ohlédla po jeho obličeji. On si snad ze mě dělá legraci? Vysmívá se mi přímo do tváře. Kdo si myslí, že je? Ani se mi nepředstavil. Netuší, s kým má tu čest. Já jsem Uršula Flintová, dcera jednoho z nejzámožnějších kouzelníků v okolí. Jsem z čistokrevné rodiny a dokonce ani moje služka není žádná mudla ani mudlovská šmejdka!
„V naší rodině, se, drahý pane, aspoň sluší, že se muž dámě představí!“ zajíkla se a do tváří se jí nahnal ruměnec, ne však studem, nýbrž vztekem.
„Omlouvám se,“ přijímal Uršulinu tenkou ručku jako z hedvábí a svými rty ji něžně políbil na svrchní stranu dlaně. „Phineas Nigellus Black, jméno mé, slečno Flintová,“ opětovně se usmál a zuby bílé jako perličky silně kontrastovaly s jeho tak snědou pletí.
„Stejně jste neomalený, pane Blacku!“
Ani jeden z nich si neuvědomil, že jejich rozhovor již trvá bez jakýchkoliv svědků. Ostatní členové komice pro zkoušky OVCE už dávno odešli a nechali je napospas osobních rozepří.
„A to je mi ctí, slečno Flintová, stejně jako je vaší ctí vaše pokrytectví,“ obdařil ji skrytě urážkou, ačkoliv věděl, že je natolik inteligentní, že ji napadne, jak to myslel.
„Co si to dovolujete?“ vysmekla se dlaní, kterou ještě stále držel, z jeho ruky. „Vy mě tu urážíte.“
„Naopak, slečno, vy urážíte společnost svým jednáním a urážíte sama sebe. Nač být pokrytecká, puritánská? Ve skrytu duše nejste taková dáma, jakou ze sebe děláte. Máte chuť mi do očí povědět, co si o mne doopravdy myslíte. Tak do toho, líbí se mi takové ženy. Ženy, které ví, co chtějí a nenechají sebou vláčet. Jste jiná, Uršulo Flintová, jiná, než ty ostatní naivní husičky, které podstrojují svým mužům. Jste tak sobecká, živá a proti konvencím, ale tak pokrytecká, že nejste schopná s tím jít na veřejnost. Vy, slečno, vy byste mohla změnit společnost, vy ano,“ zakončil svůj dlouhý monolog a čekal, co na něj to malé štěně znovu vyštěkne.
„Nebudu se s vámi déle bavit, protože mne stále jen urážíte, pane. Já jsem dáma, ač se vám to líbí nebo ne. Vůbec vás nemusí zajímat, jaká vlastně jsem, protože jediná vaše povinnost byla mne vyzkoušet a dát mi možnost složit zkoušku, kterou jsem, díky pánu bohu, složila. A teď už se s vámi nemusím déle obtěžovat, omluvte mne!“
„Jak jsem říkal. Sebestředná, ale tak roztomilá, s tak ostrým jazýčkem..“
Dívka se otočila a vykřikla, „Vy mi, milý pane, nesaháte ani po kotníky. Opravdu chcete vědět, co si myslím? Myslím si, že jste namyšlený hlupák. Snažíte se zde na mne udělat dojem, ale vůbec se vám to nedaří. Jen mne urážíte a myslíte si, jak nejste zábavný. Jste jen ubohý poskok své pýchy, mladý pane. Jste jen prach na mých krinolínách, nejste ani hoden mi líbat mašle na střevíčcích. Jste nula, nejste nic. Nemáte ani pořádnou práci a na tom, že jste ještě stále sám, lze poznat, že je na vás něco tak odpuzujícího, že vás žádná dívka nechce…“
„Mýlíte se, to já nechtěl žádnou… žádnou z nich… ale nyní, slečno Uršulo, jsem změnil názor. Už vím, co chci. Chci vás!“ Poslední slova zazněla jako prásknutí bičem.
Uršula nebyla dívka, která by omdlívala v soukromí, natož na veřejnosti. Nebyla slabé povahy, byla to silná a energická žena, ale situace, do které ji právě zkoušející profesor Black dostal, byla kompromitující a naprosto ji šokovala. V hloubi duše však musela uznat, že ji nejen šokovala, ale dokonce jí zalichotila.
Zalichotila jí natolik, že si toho pošetilého blázna vzala za manžela. A konečně to bylo ono, protože Phineas Nigellus Black byl přesně ten pravý. Stejně cynická, stejně sobecká a revoluční osoba, jakou byla i ona.
Phineas Nigellus Black se 4. 7. 1880, na oslavu amerického Dne nezávislosti, oženil s dcerou Maxmiliána Flinta, Uršulou Flintovou.
Phineas nebyl tak ztracený případ, jak jeho žena před svatbou tvrdila. O několik let později se díky neblahým událostem, jež znamenaly úmrtí jednoho člena z profesorského sboru, stal ředitelem bradavické školy čar a kouzel. Se svou milující a nevšední ženou si pořídili pět dětí, které se jmenovaly Sirius, kterýž se ve svých dvaceti letech oženil s krásnou Hesper Gampovou z urozené walleské rodiny, Phineas, druhý syn, jenž byl nazván po otci, Cygnus, který se oženil na přání matky s Violettou Bulstrodeovou, se kterou měl kupu překrásných dětí, Belvína, jejich jediná dcera a chlouba rodiny, kteráž svou vizáží tolik připomínala svou matku, a Arcturus, nejmladší syn rodiny Blackových.
O několik let později Uršula i se svým chotěm obdržela pozvání na svatbu mladých snoubenců Nevilla Longbottoma a Augusty Gavaryové.
„Tak přece jenom,“ pomyslila si nahlas a pobaveně se usmála nad vlastní ješitností, „vyhrála si Augusto.“

60 komentuje Odi et amo

  • Summer  píše:

    No to bych vážně nepoznala, žes to napsala ty Blanch. Ale jinak dobré, no. Jen jsem pořád čekala, kdy se něco stane. Ale jinak v poho. :))

  • Melodye  píše:

    Hezký :))

  • Martula  píše:

    Konečne, po sto letch nějaké rozptýlení.:))

  • Blanch  píše:

    Jj..chtěla jsem to napsat hodně tak, aby mě nebylo poznat.. takový děj bych normálně nenapsala..věděla jsem, že když každý ví, jak píšu, tak tohle by ke mně nešoupli 🙂

  • Blanch  píše:

    ale sto let, nepřeháněj, Marťulo..

  • Kristine  píše:

    To je naozaj kúzelné, konečne po dlhšom čase som si od tebe niečo prečítala=)

  • Genevieve  píše:

    pěkný, ale taky jsem čekala, kdy se něco stane…kdy třeba někoho zabije, nebo on ji zabije…

  • Blanch  píše:

    :))) roč byste to čekali, že někdo někoho zabije, když jsem psala, že to je úplně jiné, než moje psaní :)) Zabíjím běžně, tady to bylo naopak :))) V úvodu jsem to napsala :))) Ode mě už se automaticky čeká, že někdo umře? :))) Tohle je takové bezdějové.. 🙂

  • ann artwodová-blacková  píše:

    pěkné=)=)=) moc =)

  • Colleen  píše:

    Já když tu povídku četla u Lenky, tak jsem vůbec netušila, čí je…tebe jsem tipovala na Nancyinu povídku…jsem se sekla:) Ale stále to nic na kvalitě povídky nemění…já jsem prostě na romantiku, ale teď jak píšu ty drabble v rámci drabble meme, tak tam zkouším i nějakou tu depresivní…ale…Já neumím napsat normální krátkej komentář! Pomoc!

  • Blanch  píše:

    :))) Colleen jj..Nancy se vyšvihla, měla tu povídku bezvadnou..až jsem jí záviděla, ale jednou jsem si zvolila, že mě prostě nikdo nepozná a basta :)) Chtěla jsem napsat nějakou hnusnou Mary Sue, ale na to bych neměla žaludek, tak jsem si troufla na tohle :)))

    jj..já zase vůbec neumím psát drabble…100 slov je na mě prostě málo, já nevím, co tam strčit… :)))

  • scratt  píše:

    Hezky napsané, ale sorry Blach, je to o ničem… Ještě, že romantiku nepíšeš tak často – a když už, tak aspoň ty zamilované zabiješ :oD

  • Blanch  píše:

    Já to nenapsala podle toho, jak jsem chtěla. Říkám, že to byl záměr :))) Aby mě nikdo nepoznal, protože by to ode mě(teda doufám) nikdo nečekal. Já romantiku píšu nerada a nebaví mě a tohle nebylo napsáno za zábavou, nýbrž za potěšením z toho, že budou všichni vedle z toho, že takovou kravinu jsem napsala já :)))

  • Blanch  píše:

    Jinak, inspirace vzešla z knihy Jih proti severu

  • Jenova  píše:

    Tohle bylo opravdu velmi dobré 🙂

  • Blanch  píše:

    no..nevím, nevím 🙂 hrdá na ni zvlášť nejsem

  • Heather  píše:

    Ehm….co je to myšpulička?:))))Jinak,tahle povídečka je MOŽNÁ trošilinku slabší než ty ostatní…..říkám možná,aspoň podle mě.Moc se mi tam nelíbila ta fráze s věkem zkoušejícího a ještě pak pár drobností.Sedla by tam víc nějaká větší zápletka,která by trošku víc chytla oči.

    K těm drobnostem,jsou to takové blbosti,dvakrát sloveso mít v jedné větě a tak.Nic hrozného.

    Ale líbil se mí ten závěr,považuju za dobré dát tam to rachlé vylíčení událostí posledních let…..Toť vše:))))

  • Heather  píše:

    Rychlé….krucipísek

  • Blanch  píše:

    Já jsem se nechtěla v této povídce nimrat, nebyla napsána za účelem, abych ji někde vydala..však ji taky nikam jinm, než na tento blog, už asi nedám. Byla napsána do soutěže ze zvědavosti, zda budu poznána.. podle mě je zase ze stylové stránky..slohové, ze všech nejlepší.. dějově, samozřejmě, nejhorší. Děj se mi nelíbí a ani nehodlám nikdy nic podobného znovu napsat..jednou to stačilo 🙂 Zvláštní děj to mít nemělo..bylo to na téma postav, o kterých se nepíše a já si vybrala téma, jak se Phinneas Nigellus poznal se svou manželkou.

    Kd eje dvakrát mít? Pokud je to jako několikanásobný přísudek nebo něco takového, tak tam má být dvakrát mít..jako kladení důrazu. Píšu to často, pokud si všimneš, Heat.

  • Sinaktyr  píše:

    Promiň, že rejpu, ale přijde mi, že to je víc než jen inspirace z Jihu proti Severu… Vždyť kromě jmen, doby a místa je to stejný:-)… dobře ten konec ne:-)… Já tu knížku fakt miluju, tak jsem tohle prostě musela napsat… promiň…:-)

  • Heather  píše:

    Všimnu.Možná.Asi.A jo………A neber to jako nějakou zvláštní kritiku,jenom jsem měla pocit,že už jsem ti tu dlouho nic nenapsala

  • Blanch  píše:

    Sin není to stejný 🙂 Kdepak.. podívej se na Jih a všimneš si, že stejný to není.. já použila svůj sloh.. jen některé události jsem si propůjčila.. neprominu, nemám co promíjet 🙂

    Jen ten začátek je inpirovaný..jinak ten děj apod. už pak ne..je to jiné..od čtvrtého odstavce to stáčím jinam, proto říkám, že inspirace je z Jihu, já tu knížku taky miluju, troufám si tvrdit, že pomalu víc, než HP.. teď sem si teprve všimla, že jsem použila jméno Suellen, ty yo, to ani nevím :)))))

    Neberu to jako kritiku, Heat 🙂 Já osobně k této povídce nemám žádný vztah :)) Stejně ji časem smažu jako některé další, co už odtud zmizely, znám se, na to se mi moc nelíbí :)))

  • Jane P.  píše:

    Je to celkem pěkná povídka=) Když jsem tak četla tvoje povídky( a na tomhle webu jsem už přečetla všechny) tak jsem zjistila, že se musím ještě hodně zdokonalovat… Protože moje nejlepší povídka je horší než tvoje nejhorší…=)

  • Blanch  píše:

    Jane ale prosím tebe.. to tak vidíš ty.. takhle si to říká každý autor.

  • Heather  píše:

    Jane P…….znám jednu Janu P.:)

  • Glum Vlk  píše:

    To bylo pěkné

  • Julie  píše:

    Bude tu pokračování,vid?

  • Blanch  píše:

    Julie tohle není kapitolovka.. tuhle povídku časem stejně smažu, protože se mi nelíbí :)) Byla to jen jednorázovka do soutěže..

  • Julie  píše:

    :(((( ale je to zajímavé

  • Blanch  píše:

    no, mně to ani zajímavé nepřijde 🙂

  • Julka  píše:

    mě jo,protože to má nějakou vzdálenou souvislost s Hp:)

  • Blanch  píše:

    No..no..no nic 🙂

  • Julie  píše:

    co..co..co nic?:)

  • Julie  píše:

    Třeba ten samotný Nigelus BLACK!

  • Julie  píše:

    Nebo Neville!!:))

  • Blanch  píše:

    no…snažila jserm s etam dát i nějaké známější postavy, aby to nebylo tak nějak mimo.. Nevillova dědečka..Augusta je jeho babička.. Nigellus no.. o něm to původně mělo být, taxem použila i jeho rodokmen..ženu a děti.

    Ale jinak prostě..romantika-fuj :))

  • Julie  píše:

    No jasně,jen proto že ji nemáš ráda,nesnášíč i tuhle povídku

  • Blanch  píše:

    Julie to je asi taky pravda, máš recht 🙂 Já teda jako romantiku mám ráda, docela ráda j ičtu..ale ne u sebe :))) Neumím ji psát a je mi proti srsti 🙂

  • Julka  píše:

    Neumíš ji psát ale napsala jsi ji hezky:)

  • Blanch  píše:

    :))) to taky neznělo logicky :))

  • Vijush  píše:

    vždyt to je tak krásný.i když přiznávím že čistící lektvar a jak si james nabrnknul lily je hezčí

  • Vijush  píše:

    jo blanch mám takovej dotaz, proč se to menuje odi et amo?

  • Blanch  píše:

    Nenávidím a miluji.. proto 🙂

  • Marika  píše:

    Ahoj..Pomůžeš mi prosím kdyžtak s mým bločkem? Písni na mejl..Můžeš mi píchnout jak se stahuje pozadí a tak..

  • sara  píše:

    repete

  • Tesia  píše:

    pekne.. pekne napsane a pekny dej.. jen by mne nenapadlo, zes to psala ty. neda se to pomalu poznat, nespadla mu cihla na hlavu a nezabila ho a nic podobneho :)) a ma to pekny nazev

  • Blanch  píše:

    :))) no…inspirace totiž vzešla podle knihy Jih proti severu..psala jsem to ve stejném duchu a záměrně tak, aby mě nebylo poznat :))

  • Orion  píše:

    no, tuhle knížku zrovna shánim a neim autora XD

  • Blanch  píše:

    Margareth Mitchelová Jih proti severu I, II… a jeho pokračování je Scarlett od Ripleyové…

  • pepa :)  píše:

    inu není to špatné, ale líbilo by se mi kdybys trochu víc rozpelsala tan konec…jak se vlastně dali dohromahy

    P.S.  inspirace jihem proti severu je tam znát a je to pěkné

  • Janish  píše:

    Já nevím,Blanch.Připadala mi tahle povídka slabá.Na to jak vím, že píšeš bylo tohle… divný=/

  • Blanch  píše:

    já vím..já ji tak psala žáměrně..ne kvůli tomu, aby byla dobrá, ale z recese, aby mě nikdo nepoznal, protože tahle povídky byla anonymní do soutěže 🙂 Chtěla jsem, abych to bylo úplně jiné, než píšu a jelikož každý ví, že ensnáším vlastní romantiku, napsala jsem z donucení romantiku a příběh podle Jihu proti severu 🙂

    Jinak já tu povídku ráda nemám 🙂

  • Angel  píše:

    Podle Jihu proti severu? A já si říkala, proč mi Uršula pořád připomíná Scarlett :-D

  • Lirael  píše:

    Moc pekne…jen si nejak nedokazu predstavit uršulu s brumbalem..uz sem se lekla ze s nich chces udelat par..=DDD je hodne zajimava povidka…takze si jdu precist dalsi..

    zatim L.

  • Blanch  píše:

    Angel tak tak 🙂 Ale Scarlett je jedinečná! A Rhett taky! :))

  • Angel  píše:

    Scarlett je úžasná, protože je to osobnost se spoustou vlastností, a každá žena v sobě najde něco ze Scarlett… Jako osobnost ji miluju (ze spisovatelského hlediska 😉 ).

  • Blanch  píše:

    tak tak… :))) a jaxe vzteká a jak si s Rhettem padají do noty :))) Žeru jejich potyčky 🙂

  • Mia  píše:

    Muhehe ^_^ Jak jsem začala číst ten začátek řikala jsem si hned co mi to sakra připomíná….a pak jsem si uvědomila že je to Jih proti severu….ale rozhodně bych neřekla že je to okopírované….krom drobné inspirace je to tvoje ^^ hezké

  • Blanch  píše:

    on to byl hlavně záměr, ať mě nikdo nepozná, to proto 🙂 A já tu knihu v době, když jsem to psala, četla…

    Bylo to do anonymní soutěže psáno.

  • péro  píše:

    péro?

Odpověz

Můžete použít HTML <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

*

code