8. H jako Humr

Tuto kapitolku věnuji Lebel. Za to, jak je na mě strašně hodná a jak na mě myslí a taky proto, že se mě nejčastěji ptala, kdy bude další díl :)))
Také ji věnuji Nosicovi a jeho Humrovi, podle něhož byl tento díl nazván, přestože na konci zahynul hrdinskou smrtí. Naplnil hladovějící žaludky 🙂
P.S. Kači, hádej, co jsem u toho popíjela? A najednou šlo snáz tuto kapitolu znovu sepsat. (Ale to tvé je zatím schované, měli jsme ve spíži otevřenou starší láhev, jak jinak než Modrého Portugalu) 🙂
Na chyby mě, prosím, upozorněte. Díky

Od celého okamžiku mám problém po celou noc usnout. Pronásledují mě nevítané myšlenky a vzpomínky. Jakmile začíná svítat, vzdávám to. Těsně po šesté ráno se odeberu zničeně do sprchy, abych se vzpamatoval. Nechávám po svém těle stékat ledovou vodu, která ze mě smývá veškeré emoce. Je těžké zapomenout, je těžké vůbec dýchat a nemyslet na to, co se ve skutečnosti stalo.
Poté, co vylezu ze sprchy a vykonám potřebnou hygienu, se zase obleču a vrátím do pokoje pro pergamen a kalamář s brkem.

V momentě, kdy se chystám psát první řádky, mi to celé dojde. Kdybych byl Potter někde ve Spojených státech hledající smrtijeda, asi bych u sebe nenosil inkoust a brky. Nakonec pergamen zase založím nazpět a snažím se najít obyčejný papír.

 

Vytrhnu stránku z nějakého starého lodního deníku, který jsem našel v knihovně. Salazar ví, kde se tady vůbec vzal, ale teď při nejmenším poslouží dobře. Papír sice už není čistě bílý, ale aspoň to vypadá jako by Potter použil to první, co mu přijde pod ruku. Teď mi ještě zbývá najít nějakou tužku, pero, cokoliv, co obyčejně mudlové nepoužívají a co nepíše jako kouzelnický brk. To může být v téhle domácnosti dost problém. V horším případě pro něco pošlu Djuky, protože ať už jsme v přeměňování probírali ledacos, přeměnu brku na propisovací pero jsme jaktěživ neměli v osnovách.

Nakonec s překvapením ve starém otcově stole něco najdu, když obsah rozházím všude okolo. Trochu mě zaráží skutečnost, že něco takového zrovna můj otec vlastnil. A kde k tomu vůbec přišel. Kam moje paměť sahá, vždycky opovrhoval vším, co nevzešlo z kouzelnického prostředí, a celý život ohrnoval znechuceně nosem nad čímkoliv, co mělo jakoukoliv spojitost s mudly. Ale že má v zásuvce propisovačku? Otče, ty se nezdáš!

Vlastně ani netuším, jak se taková věc drží v ruce, ale když usednu ke stolu a zamířím hůlkou na zápěstí, abych na sebe aplikoval falšovací formuli, není to vlastně o tolik jiné, než držet brk. Dopis musí být důvěryhodný a podle vzkazu, který mi Potter nechal po útěku z Azkabanu, se pokusím napodobit jeho písmo. Díky všem zakladatelům za to, že tohle za mě svede magie.

 

První tři slova nejsou tak těžká, ale vím, že musím znít jako Harry Potter.

 

Vážený pane ministře,

vyskytly se drobné komplikace, díky kterým se má přítomnost tady trochu protáhne. Ale jsem na dobré cestě, a co nevidět bude po všem. Není potřeba posílat žádné posily, situaci zvládnu sám. Dejte mi dva tři týdny a naservíruju Vám Draca Malfoye na stříbrném podnosu.

S úctou,

Harry Potter

 

Tak snad to zní jako Potter. Vím, že se někdy vyjadřuje jako hotentot, ale s ministrem pravděpodobně mluví slušně a formálně.  Zní to adekvátně a řekl bych, že i Potterovsky. Harry má hrozný škrabopis. Postrádá ten typický Malfoyovský lesk, souměrnost, asymetričnost, eleganci a úhlednost. Ostatně, od bystrozorů se nečeká, že budou dělat dojem estetickým krasopisem, beztak má většina z nich v hlavě akorát tak slámu.

Nakonec připíšu asi týden staré datum, aby to vypadalo, že pošta putovala celou tu dobu přes moře. Nikdo by tak neměl mít podezření.

 

***

 

Pan Potter se uráčil vstát až po dvanácté hodině. Já jsem dávno po obědě. A protože nejsem schopný dneska tolerovat jeho společnost, obléknu si kabát, abych se na čas vypařil a provětral si hlavu. Mohl jsem prostě jen tak odejít beze slova, ale nakonec se mi nad Potterem zželí a přece jenom na svitek naškrábu několik slov.

 

Vrátím se k večeru, nějak se zabav. Máš moje svolení používat jakékoliv věci v domě. D.

 

Jen co to dopíšu, zalituju. Svíravý pocit na dně žaludku mi říká, že to nemám dělat, že mě Potter něčím nemile překvapí. Ale asi žiju prostě rád nebezpečně a položím kus pergamenu viditelně na stůl do jídelny.

 

***

 

Přestože je dost pod mrakem a zvedá se nemalá vichřice, neodradí mě to od procházky po rozběsněném pobřeží. Moře se divoce vzdouvá, příliv viditelně zvedl hladinu a neposlušné vlny narážejí na útesy. V dálce u pěší cesty vidím, jak stromy ohýbají proudy vzduchu, zatímco mi vítr cuchá vlasy. Mám ten pocit rád, je plný osvobození a nespoutanosti. To zdání volnosti, které mi většinu života scházelo, protože se moje bytí stočilo opačným směrem, kde na mě čekaly jen okovy a poslušnost.

Upsal jsem se ďáblu s hadím nosem. Zamiloval jsem se do svého rivala, spáchal hromadu nehezkých věcí, dostal se až do Azkabanu. A teď jsem na útěku před spravedlností a na krk jsem si uvázal právě svého nepřítele, který je ke všemu ještě bystrozor. Zatracená ironie osudu. Můj život je všechno, jenom ne nespoutaný.

Začíná poprchávat, mračna se stáhla ještě víc. Déšť mi nikdy nevadil a teď se nic nemění. Nejednou jsem čelil průtrži během Pánových tažení. Další déšť mi neuškodí a potřebuju si pořádně pročistit hlavu. Kéž by ty divoké provazce vody dokázaly z mé hlavy smýt všechny ty starosti a křivdy, které mi nedávají spát a vytvářejí ten nelítostný chaos. Ale nic nezmění skutečnost, že žádné východisko z téhle patálie neexistuje. Jsem jednoduše naprosto v háji. Tak to je!

 

Oblohu rozdělí na dvě poloviny klikatý nafialovělý blesk a jen úder srdce na to vzduch protne burácivý zvuk. To nevěstí nic dobrého. Liják, který se spustí, je to nejmenší, co by mi mělo dělat starosti a stejně tady dál stojím a tupě a odevzdaně zírám na divokou hladinu moře. Trvá to sotva pár desítek vteřin a jsem promočený až na kost. Vítr, který se mi opírá do mokrých svršků, je mrazivý a já se začínám třást zimou. I navzdory tomu se mi nechce odejít, protože něco v divokosti všech těch elementů mě poutá na místo. Chtěl bych se v té nepoddajné sněti přírodních úkazů ztratit. Rozplynout se a stát se toho součástí. Nemít už nikdy starosti, necítit zradu, žal, jakýkoliv druh bolesti. Nemít povinnosti ani chuť se pomstít. Nemilovat. Jen prostě být. Být volný a nevázaný.

 

Závidím přírodě, že je volná a nikomu se nemusí zpovídat ze své vlastní panovačnosti, nezávislosti a svéhlavosti. Závidím ji, že si dělá, co se jí zlíbí a každý to bere jako samozřejmost. Merline, nikdy bych si nemyslel, že se ze mě stane takový sentimentální idiot.

Dotknu se studených rtů smáčených od deště. Mokré vlasy si prsty prohrábnu vzad do týlu, protože se mi nepříjemně lepí na tváře a představím si, že prsty, které se mi propletou do vlasů, nejsou ty moje.

Hlasitě vzdychnu. Harry. Mám ho plnou hlavu. Už zase. Představím si jeho opálené tělo, teplé na dotek. Ten pocit sounáležitosti, když se mě dotýkaly jeho prsty. Ty zelené oči naplněné touhou a vzrušením, jak si mě prohlížely, když jsem se dotýkal já jeho. Jako bych slyšel zvuk jeho hlasu, jak zastřeně pronesl moje jméno.

Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se to stalo. Něco, o čem jsem snil tolik let a myslel si, že se to nemůže stát skutečností. Něco, co jsem ve skutečnosti neměl vůbec dovolit, protože to věci jen víc komplikuje. Protože to v mé hlavě dělá ještě větší nepořádek a bolí mě přiznat, že všechny ty roky potlačované emoce jsou zase jako živé.

Znovu padám na samotné dno, opět se nechávám unášet do propasti. Měl bych se vzpamatovat, u Salazara!

Harry… Ne, Potter. Potter to nedělá, protože by chtěl, ale protože musí. Chce si tím koupit vstupenku na svobodu a je pro to ochotný udělat cokoliv. Vždycky jsem o něm věděl, že není srab. Příkladný Nebelvír. Chrabrý a odvážný. S komplexem spasitele světa, ale taky schopností zajít až za vlastní možnosti.

Proč? Proč to tak necítí doopravdy? No proč asi… Není přece na mužský! Byl tak přesvědčivý, skoro bych mu to uvěřil. Kdybych byl tak bezcitný, za jakého mě vždycky všichni měli, pohrál bych si s ním. Užili bychom si. Ale nakonec bych tím nepotrestal jeho, ale sám sebe, protože do té jámy plné nevítaných citů zkrátka už nemůžu znovu spadnout. K čemu je mi dobrý herec, který to nemyslí vážně? Jsem zoufalý. Můj život začíná ztrácet smysl, ne, že by v Azkabanu nějaký smysl měl, ale myslel jsem si, že až se dostanu ven, všechno bude jinak. Namísto toho se tady plácám ve vlastní patetické situaci a nejsem schopný postoupit dál.

Byl jsem zvyklý žít v přepychu a mít všechno, po čem zatoužím. Být Malfoy mívalo své výhody. Teď nemám téměř nic. Nemám svobodu. Životní aspekt, kterého jsem si nikdy zvlášť necenil, a teď má pro mě nevyčíslitelnou cenu. A nemám ani jeho. Nikdy jsem ho neměl a nikdy mít nebudu. Na zbožná přání jsem už trochu starý.

 

Zaburácelo a oblohu osvítil další blesk, bouřka byla přímo nade mnou. Promnu si spánky a vydám se zpátky, než se ten nečas ještě zhorší.

 

***

 

„U svaté Roweny, Draco,“ Potter spěšně zrychlí krok, když mě uvidí poté, co za sebou zavřu hlavní dveře. „Kdes byl? Byls pryč čtyři hodiny. Měl jsem strach, že se ti něco stalo!“

„Nebuď směšný,“ opáčím nezaujatě. Voda ze mě kape na koberec a oblečení se mi nepříjemně tiskne na kůži. Potřebuju se zahřát a první myšlenka se mi stočí k horké sprše.

„Jsi celý promočený, co se stalo, není ti nic?“

V jeho hlase je hraná starostlivost. Nic jiného to být nemůže, ale odmítám se tím nechat vyvést z míry. Podívám se na něj a v žaludku se mi usadí těžký uzel, protože zděšený výraz v jeho obličeji vážně naznačuje, že měl strach. Polknu, nesmím se nechat zviklat. Je to jen hra, pro Pottera je to jen cesta ke zradě. Trochu přehrává, protože takhle vyděšeně nevypadal nikdy ani můj otec, když jsem se zranil, nebo byl v nebezpečí. Když jsem ještě v Bradavicích spadl během famfrpálu z výšky z koštěte, jeho výraz znechucení mi dal jasně najevo, že jsem pro něj akorát tak zklamáním. O to, jestli jsem v pořádku, se ani příliš nezajímal.

„Nic mi není,“ odseknu podrážděně. Proč mi to dělá? Proč mě ničí? Nech té přetvářky, Pottere, prostě toho nech. Prosím. Schovám do kapes dlaně, protože mám pocit, že se mi lehce roztřásly.

„Opravdu?“ zeptá se znovu a v tom tónu je pořád cítit starostlivost. Dívá se na mě, jako bych snad měl třetí oko nebo mi narostly parohy.

„Bude se podávat večeře, jdu se převléct a osprchovat,“ odseknu formálně. Nemám sebemenší náladu se pouštět do téhle zbytečné debaty. Nečekám na reakci a rovnou projdu kolem něj.

„Draco,“ zavolá ještě za mnou.

Ani se neotočím a stejně tak toho víc neřeknu. Někdy, Pottere, prostě nemůžeš mít všechno. To je holt život. I já, Malfoy, jsem na to musel přijít.

 

 

V soukromí vlastní ložnice se konečně dostanu z těch mokrých hader. Proud horké tekutiny mi příjemně masíruje svaly. Rozetřu prsty mydliny po kůži a zavřu oči, přičemž zakloním hlavu a nechám teplou vodu stékat přes obličej až na hrudník a dál. Moje dlaň doputuje k pánvi a opíše ji krouživým pohybem. Vydechnu, když se mi za víčky mihne obrazec, tvář s jasně zelenýma očima. Usměje se a skousne si spodní ret. Usměju se taky a přistihnu se, jak si prsty obemknu krví nalitý klín. Představím si, že ty doteky patří Harrymu. V penisu mi zacuká, když stáhnu předkožku. Promerlina. Chci víc, potřebuju víc.

Přitlačím, abych si ulevil, zatímco druhou dlaní se opřu o kachličky s hlavou skloněnou níž mezi rameny. Voda mi začne stékat po zádech, když se začnu pravidelně zpracovávat. Cítím tlak a svrbění v podbřišku. Fantomový pohyb dlaně na mém stehně putuje výš, aby se dotknul mých slabin. Skoro slyším, jak mi šeptá Potter do ucha, mokrými prameny vlasů se mi otře o krk a já začnu přerývavě oddechovat. Už tam skoro jsem. Stačí jen pár dalších nacvičených pohybů a všechno to napětí se prodere ven. Ani to netrvá dlouho, jsem tak zatraceně tvrdý, že tu naléhavou potřebu ani nemusím dvakrát pobízet.

Udělej se pro mě, Draco…

Ten hlas je jako živý. A jen, co se vystříkám na kachličky, celý důkaz smyje voda.

„Harry…“ zasténám.

Sotva popadám dech, a tak prudce mi tluče srdce. Uvědomění přijde s drobným zpožděním, jak se mi ozvěna dostane až k uším. A jako by do mě udeřila neprominutelná, otevřu frustrovaně oči, naštvaný sám na sebe. Do skvorejší prdele, právě jsem si vyhonil s oplzlou představou na Harryho Pottera. No skvělý.

 

Točím se na kolotoči sebedestrukce.

 

***

 

Pozdní příchod Pottera na večeři mě vůbec netrápí. Myšlenky mi ani nedovolí zvednout hlavu, když odněkud z odpočívadla mezi poschodími zaslechnu kroky. Střet je nevyhnutelný a mně se stahuje hrdlo už jen ze samého znechucení, které pociťuju vůči sobě. Nedokážu ovládat už ani svoje nejnižší pudy a pořád cítím horkost ve tváři. Mám pocit, že jakmile Potter vstoupí do místnosti, uvidí mi až do žaludku. Připadám si jako ten humr, který mi nečinně leží na talíři. Skrytý ve svém krunýři, chycený nevlídností osudu, podvolený všemu a bez možnosti utéct a přesto tak na očích. Čeká, až ho někdo zkonzumuje a pohltí.

 

Přichází Potter. Směje se od ucha k uchu. Nevím, co je tady tak zábavného, ale když namísto toho, aby šel ke své židli, projde rovnou ke mně a skloní se, ztuhnu. Co to… Co to dělá?! Cítím, že mi tepna na krku vibruje jako o život, když se mi o tvář otřou rty. Potter mě políbil na tvář?! Mám pocit, jako by mi někdo silou sevřel plíce, protože mám problém se nadechnout a podaří se mi jen trhaně popotáhnout, div se z toho nerozkašlu. Klid, Draco. Musíš se uklidnit. Narovnám se v ramenou a opřu se do čalouněného opěradla, abych vyhledal ztracený klid.

Zpříma se zadívám do druhé tváře a s jízlivostí sobě vlastní jen necitelně pronesu: „Co si sakra myslíš, že děláš?“

Jeho úsměv v mžiku oka zmrzne. Aspoň něco, co mi pomáhá udržet tvář.

„Ještě jsme se dneska řádně nepozdravili.“

„Neodpověděl si na danou otázku. Ptal jsem se, co si myslíš, že sakra děláš?!“ zvýším nebezpečně razanci hlasu.

„Myslel jsem,“ ztiší hlas, chvíli si mě zmateně prohlíží, než přimhouří víčka. „Myslel jsem, že ti to nebude vadit,“ sklopí na okamžik oči, ale vzápětí se na mě pevně podívá, než dodá, „po včerejšku.“

Zní to tak trochu zklamaně. No aby taky ne, když mu plán nevychází podle jeho představ. Snažím se tvářit netečně a chladně a podle jeho výrazu se mi to zřejmě daří, když po něm střelím pohledem.

„Příště raději nemysli. Včera to byl jen sex. Nic to neznamenalo a nedělej z toho žádné závěry, rozumíš? Jako by se nic nestalo.“

Zdá se mi to, nebo rudne ve tváři? Pokud je to studem, na ten už je pozdě, Pottere. A pokud je to vztekem, tak je mi z tebe na zvracení, seš patetický s tím svým pokusem dokázat mi, že bez tebe nemůžu být. Můžeš být sebelepší herec, ale já nebudu součástí tohohle scénáře.

„Nestalo? Takže nestalo? Ale ono se stalo! Smiř se s tím. Takže jsem jen děvka na jednu noc? Rozhodl ses, že si ze mě uděláš matraci? Tak to seš na omylu!“ rozvášní se.

Páni, musím uznat, že tohle jsem od něj nečekal. Výčitky za to, že se cítí jako použitý hadr? Vítej v mém světě, Pottere. Trochu mě to rozčílí, protože mě se nikdo nikdy neptal na názory a postoje, rovnou mi říkali, co mám dělat, jak to mám dělat. Taky jsem se cítil jako děvka. Přeneseně možná, ale i on zavřený v mém době má víc privilegií než já doposud svázaný povinnostmi.

„Co tě žere?“ rozkřiknu se.

Na mě nebude zvyšovat hlas. Pořád je můj zajatec. Kdybych se teď rozhodl, že ho hodím sežrat krysám ve sklepě, tak to zatraceně udělám. Po včerejší noci mu narostl hřebínek a je potřeba mu ho zase srazit. Aniž bych si to uvědomil, postavím se a opřu se dlaněmi o stůl, přičemž se mu zamračeně zahledím do očí. „Nebudeš mi říkat, co mám a nemám dělat!“

„Mě nemůžeš jen tak odkopnout, Malfoyi!“ zvýší pro změnu hlas on, pohodí hlavou, až se mu po tváři svezou uhlové vlasy. Pořád je zrudlý v obličeji a dýchá zrychleně.

Prosalazara, proč musí u toho působit tak žhavě a sexy?

„Právě jsem to udělal,“ navzdory tomu, že mě vlastní tělo zrazuje a přestávám se cítit tak pevný na nohou, snažím se setrvat u toho bujícího rozezlení a neuhýbám pohledem. Přetvařoval jsem se většinu svého života, je snadné si tu masku udržet. Možná, že už to ani není maska po těch letech vedle mého otce a mezi Smrtijedy. Skoro jako by to byla moje druhá kůže, přirozenost, téměř už v tom nepoznám rozdíl. Jak se říká, zvyk je železná košile. A ta moje je ušitá přímo na míru, protože už nerozpoznám, kde končí hranice.

„Jak si to dovoluješ? Nemůžeš s lidmi jednat jako by byli věc. Ani pokud seš Malfoy,“ zlořečené vyslovení mého jména vyzní jedovatě až posměšně, Potter buď ztrácí úplně nervy, nebo se mě pokouší naštvat. „Můžeš si na mě vysílat zakázané kletby, týrat mě hlady, psychicky ponižovat nebo klidně pověsit do sklepa na mučidla, ale tohle byla hnusná podpásovka, Malfoyi!“

Co tím jako myslí? Pottere, přestaň už s tou šarádou, já ti to prostě nebaštím.

Semkne pevně rty, skoro až sem slyším zaskřípat jeho čelist. Dívá se na mě s nenávistí, kterou jsem celou dobu očekával, kterou jsem se pokoušel vyvolat. Tak jsme se k tomu nakonec přece jen dobrali. Vypadá to, že ode mě čeká nějakou defenzivní odpověď, ale já to s ním zkrátka nehodlám řešit!

„Sedni si. Přestaň si vyskakovat, nebo tě vezmu za slovo, nemysli si, že toho nejsem schopný. Bylo to taky tvoje rozhodnutí, jednal si naprosto dobrovolně a k ničemu jsem tě nenutil. Sám si celou situaci vyprovokoval, Pottere, tak si tu teď nehraj na chudáka a na oběť. Tímto tuhle debatu uzavírám a nechci už nic slyšet,“ pronesu s ledovým klidem, který překvapuje i mě samotného. Pottera to očividně zaskočí taky. Zdvihnu dlaň a gestem pokynu k talířům. „A teď se bude jíst. Během jídla se nemluví.“

Když si všimnu, jak se nadechuje k další odpovědi, prásknu rukou do stolu, sevře zlostně pěsti. „Opakuju, že tohle je uzavřené téma. Pokud s tím máš problém, nechám Djuky, aby tvou porci odnesla, a můžeš si jít trucovat do své komůrky. O hladu. Myslím, že tato výtečná společnost jakou jsem já, se bez tebe s klidem obejde,“ špetka samolibosti nikdy neuškodí. Zabilo to snad už někdy někoho? Počkat, možná že ano, pokud jde o Pána Zla.

Světe, div se, Potter poslechne. Odejde na druhý konec stolu a usadí se. Začne si něco podezřele mumlat pod nos, není mu úplně rozumět, ale logicky jsem z toho vyvodil pár peprných nadávek. Jak jinak. Dokážu si představit, jaká lichotivá přízviska mi to vymyslel. Tváří se dost nepříčetně a já se uvnitř skvěle bavím.

„Cos to říkal?“ neodpustím si. Jsem Malfoy, provokaci máme v krvi. Podle mě se prostě dědí, stejně jako naše krása a šarm.

„Že je ten humr výbornej!“ zavrčí skrz zuby a ani už se na mě nepodívá. Všechny zničující pohledy už dneska večer stejně vyplýtval.

 

Někde v hloubi duše mě celá ta komedie zamrzela, ale já ze sebe pitomce dělat nebudu a už vůbec nebudu něčí loutka, ne znovu a ne dobrovolně.
Přestože nejsem moc klidný, lstivě se usměju a pokývám uznale hlavou, vím, že ho to ještě víc rozpálí do běla, ale přesně o to mi jde. „Tak je hodný hoch.“

Zuřivé zafunění mi neunikne, ale po zbytek večeře se Potter chová slušně a už nevyvolá žádnou zbytečnou šarvátku. A já se se sebezapřením snažím, aby mi k němu nezabloudil jediný všeříkající pohled.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

45 komentáře “8. H jako Humr

  1. Jé sorry, nešlo mi to vložit…. blog jeden bláznivej!!! Nejdříc to nejde a pak se to vloží 2x.

  2. jak jinak než božíííííííííííí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! krásnýýý!!!!!!! už aby byla další  :D:D no tak dlouho čekat a konačně jsem se dočkala… jupíííí…. to je super… dostat vízo a ještě takovou krásnou kapitolu….!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! úžasný…!!!! fakt a já nelžu…!!!

  3. ÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!  HUUUMŘÍÍÍÍČKUUU!!! KDE JE? KDE JSI? HUMMREEEE!!!!

    Ach! tady jsi!

    Máš jediný štěstí Blanch, že jsi si pro svůj nechutný čin vybrala jiného humra než mého Humříka!!

    bože ne! Humříku nečti to, je to ohavné!! Oni tu kapitolu pojmenovali po tobě, to ano, ale stejně si nemyslím, že se tam tvůj druh vyskytuje v souvislostech, které byse ti líbily! …….

    Blanch.. ty až se mi jednou dostaneš do rukou….. počkej, jen počkej!

    jinak, dobrý čtení :-D (až na ten hnus ke konci)

  4. Perfektní tečka za hezkým dnem. Blanch děkuji, dnešní den i díky tvé povídce končí opravdu skvěle

  5. To bylo naprosto úžasný. Chudák Dráček, božátko moje. Fňuk!

    A teď si jdu znova přečíst tu předchozí kapitolu. Už ani nevím po kolikátý. :)))

  6. myslim, ze by ta mali dat do reklamy: "blanch, zvedne ti naladu" :))… alebo alternativna moznost: "ked ju milujes, nie je co riesit. blanch.." :))

    bolo to prosto genialne 🙂

  7. :))))) Humr vyhrál, Nosici, smiř se s tím :))))

    Lebel :))))))) závisláku!

    Když zmiňuješ tu frázi z kofoly..dneska mi přišlo plyšové prasátko od kofoly 🙂

  8. sqela kapitola ^^…..ehm, nechci te nejak extremne psychovat….ale kdy bude dalsi kapitola? at muzu zas klidne spat :))

  9. njn … nádhera. I když trošku … ehm … se mi z toho zvedá žaludek. Neber to jako že to je napsaný špatně, spíšc bych řekla až moc dobře. Můj žaludek totiž jen tak něco nerozhoupá.

  10. ahoooj no to je užááá moooooooooociiiinkýý se těším na další tak piš rychle:-))))))))))))))))))))))))))))

  11. Ness jj :))) taky se mi líbí 🙂

    Tak dlouho? K této povídce přidávám kapitoly s nejčastějším intervalem, jaký jsem kdy  měla…

  12. to je skvělý:0) přijedu z hor, pohádam se s bratrem a následně si s našima, ale z depky mě zase vytáhne Blanch novou kapitolkou…:0)

    a je to fakt dobrý i když je draco pěkný pako:0)(omlouvam se, ale nemohla sem si to odpustit:0)), takle si něco tvrdošíjně nalhávat neumim ani já:0)

    jo jen když chceš upozorňovat na chyby…našla jesem ne chybu, ale překlep, nebo spíš nedoklep…Nechal jsem ji stékat p svém těle, přičemž jsem se… máš tam místo po, p… ale to jen tak okrajově, fakt pěkná kapitolka a já se hned jdu vrhnout na další:0)

  13. kolycku děkuji, o tom už vím..nechtělo se mi kvůli takové malichernosti tehdy lézt znovu do blogu 🙂 Na fanu žu to mám, tuším, opravené 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..