4. D jako Deník Draca Malfoye – 1 .část

Mávnutím hůlky otevřu dveře…

„U Merlinových vousů!“ ulevím si a roztřesu se zlostí. Potter je pryč!

Vpadnu do místnosti se zrakem přikovaným na prázdné posteli. Je pečlivě ustlaná stejně jako včera, když jsem odcházel.

„U podělanýho Merlinovýho plnovousu!“ zahřmím znovu.

Otočím hlavu a pohled mi sjede automaticky k místu, kde zaznamenám nečekaný pohyb. Na prázdné podlaze po mé pravici hned za dveřmi u rohu sedí Potter v tureckém sedu a se zavřenýma očima. Obě ruce má vyzdvižené vzhůru a obě dlaně se navzájem dotýkají špičkou palce a ukazováčku. Nebýt jeho podivného mručení a hýkání, tak by snad působil, že spí. Ale pár nádechů poté Potter otevře oči a podívá se přímo na mě.

„Pottere, co to prosalazara děláš?“ optám se rozladěně. Už jsem vážně myslel, že se mu nějak povedlo utéct. Ale všechna opatření jsou zřejmě funkční. Je pořád tady a sedí tady v téhle podivné pozici. Asi se zbláznil.

„Jóga, Malfoyi!“

„Jo-co?“

To je nějaká droga?

„Cvičení, při kterém se člověk uklidní a zrelaxuje.“

Jak zrelaxuje! Ty se tady nemáš co relaxovat, Pottere! Máš být vzteky bez sebe!

„Jak často tohle… Ehm, praktikuješ?“ asi jsem ztratil nit nebo co, když se ptám zrovna takto nesmyslně, ale vážně mě to zajímá. Jde o nějaký kouzelnický trik s myslí? Trik, ke kterému nepotřebuje hůlku, pouze vlastní magický potenciál?

„Jen, když je to potřeba.“

Rozumím. Takže když seš totálně vytočenej a potřebuješ se uklidnit. Takže seš teď hrozně naštvaný na mě a takhle si to kompenzuješ. Promnul bych si spokojeně dlaně, ale bylo by to moc nápadné. Snažím se tvářit kamenně. Žádné emoce, žádná nerozvážnost, žádný projev jakéhokoliv potěšení.

„Aha. Výtečně, tak to budeš mít asi hodně práce. Nicméně jsem tě přišel pozvat na snídani.“

„Snídani?“

Špatně artikuluju, nedoslýchá nebo je idiot? Ne, dobře, na to poslední není třeba odpovídat ani řečnicky. Ale řekl jsem snad: „Přišel jsem tě pozvat na obchůzku do továrny na čokoládu?“ Ne, řekl jsem jasně snídani. Nejen, že je Potter slepý, ale nejspíš dokonce i hluchý.

„Ne, na představení,“ opáčím zostra.

„Představení?“

Snaží se mě vytočit? Nebo vážně nemá mozek? I améba na bleše zmoklýho psa by pochopila, že to byl sarkasmus!

„Pottere! Jde se prostě jíst a neštvi mě už!“

„Tak si máš pro příště vybrat, co chceš, Malfoyi! Navíc na snídani už je nějak pozdě, ne?“ stočí svůj zrak k hodinkám na jeho pravačce.

„Máš hlad nebo ne?“

Vidím na něm, že hlad má, ale nepřizná to. Celej Potter. Raději bude trpět on sám, než jeho hrdost.

„No jak myslíš, tak si tu zůstaň, ale pokud chceš dneska vůbec něco jíst, pojď za mnou! Dvakrát ti to nabízet nebudu.“

Asi to na něj zapůsobilo, protože se zvedl a teď tady stojí a dívá se na mě. Obracím se a jdu chodbou do jídelny.

Nakonec jde přece jen mlčky za mnou, ani nedutá. Ta jeho jóga bude později zřejmě zase potřeba.

 

 

V jídelně je už prostřeno, když vstoupíme.

Sleduju, jak se rozhlíží po stěnách a vybavení a na tváři se mu rýsuje zaujatý výraz. Působí to, že ho jídelna poměrně nadchla. Ne, že by byla podle mého vkusu, ale u Pottera se příliš nedivím. Je vážně dobře uspořádaná. A je to asi nejsvětlejší místnost v domě díky francouzským posouvacím oknům, které směřují přímo do zahrady a podél kterých visí krémové průsvitné závěsy. Stěny zdobí světle okrové tapety s rudými růžemi. Trochu kýč, ale docela to funguje. Byl to nápad matky a otec jí nikdy nic neodepřel i navzdory rozdílnému vkusu.

Uprostřed prostoru stojí stůl s načervenalým lakovaným povrchem. Višňové dřevo. Vešlo by se ke stolu i dvacet lidí, jak je protáhlý a objemný, přesto tady nikdy tolik návštěv nebylo ani dohromady v průběhu let, takže jsem nikdy nepochopil účel.

 

Pokynu rukou k židli v čele, aby se Potter posadil. Usadí se ke stolu k talíři, před nímž je hromada různorodého jídla. Od vajíček, pečiva, jamu, lívanců, slaniny, ovesné kaše přes topinky až k pudinku. Djuky splnila můj příkaz až nad rámec, ale nic jiného bych od naší skřítky ani nečekal. Připravila snad všechno, co by si milostpán bystrozor mohl přát.
Vidíš Potty, jaký komfort ti to dopřávám? Asi měknu, vážně měknu. Za to, že se na mé hebké a atraktivní tváři objevily byť bezmála tři vrásky navíc od doby, co jsem tě viděl naposledy, bys měl dostat jen suchý chleba a vodu!

Hlasité klap klap mých bot ozývající se od parket podlahy hlásí, že si jdu sednout hned naproti Pottera do druhého čela. Vyhrnu si rukávy tak, abych se neušpinil, a nandám si trochu jídla na talíř. Do číše si naliju čerstvé mléko. Tak, jak mě to učila matka v dětství. Po ránu vždy čerstvé mléko, abych byl zdravý, abych měl dostatek vápníku a bílkovin. A k tomu horký černý čaj do dalšího šálku.

Potter stále jen strnule sedí a hledí na mě jako by čekal na příkaz a v ten moment mi dojde, že nejspíš na příkaz opravdu čeká. Vyletí mi koutek rtů, ta myšlenka, že je Potter už teď poslušný, mě pobavila. Ale jsem si jistý, že tím jenom něco sleduje a pokouší se uskutečnit nějaký svůj plán.

 

„Co na mě tak zíráš, Pottere, jez! Pro tentokrát jsem to neotrávil, zatím nebyl důvod,“ škodolibě se zakřením. Nedůvěřuje mi. No, neměl bys, Pottříku, vážně neměl. Já jsem přece padouch.

Zahryznu se do obloženého toastu a zapiju to mlékem. Ani si neuvědomuju, že svět kolem mě splynul.

Myšlenky se mi trochu rozutečou, když se zamyslím. Kdy tohle vlastně skončím? A jak to skončím? Co konkrétně od toho očekávám? Že se mi Potter za všechno omluví? Že zešílí a stane se z něj psychopat? Že se zabije? Co vlastně čekám, že se stane? On mě osvobodil, osvobodím nakonec i já jeho? Dám mu volnost? No ani náhodou! Ale kdy je ten správný moment pro zakončení celé pomsty? Nemůžu ho tady držet do konce jeho života. Nebo vlastně můžu, pokud ten konec nastane brzy, ale do konce mýho určitě ne!

Jak to vlastně všechno chci ukončit? Nechám ho tady stejně dlouhou dobu, jakou jsem já hnil v Azkabanu? To je bláhovost. Nikdy bych nevydržel tak dlouho v jeho společnosti. Tolik let ho věznit nezvládnu, pro dobro svého mentálního zdraví bych ani neměl.

 

A co Temný pán? Doteď jsem se nad svou situací vůbec nezamyslel. Potter mě příliš zaměstnal. Hledají mě smrtijedi a Pán zla? A matka? Vážně bych se jí měl ozvat. A co Snape? Co si asi teď myslí. Chybím vůbec někomu? Co když se Pán zla dozví, že držím u sebe Pottera? Měl bych mu ho předhodit? Asi ano, byla by to správná volba. Ale co kdyby se dozvěděl, že byl nějaký čas u mě a já mu ho nepředhodil hned? Pochopil by můj důvod? Potrestal by mě?

Zamračím se. Situace není jednoduchá a je v ní mnoho proměnných. Kromě jiného i fakt, že mě Potter zachránil, i když nemusel. No a co! Nic mu nedlužím, vůbec jsem se ho o to neprosil. Nejsem samaritán jako on. Jsem na té špatné straně, teda podle nich. Já jsem tady ten zlý! Nehraju podle pravidel a nikomu se odvděčit nemusím. Jsem Malfoy. A Všichni, kdo se mi postaví do cesty, zaplatí. I svými životy. Zatím jsem nikdy nikoho nezabil, ale cruaciatus mi není až tak cizí. Já jsem tady teď pánem a všechno si můžu dovolit. Z přemýšlení mě vytrhne naléhavost druhého hlasu.

„Malfoyi?!“

Cuknu sebou a podívám se na něj.

„Je ti něco? Tvářil ses dost divně!“

Cože? Jak si dovoluje… Dělá, jako by snad byl u mě na návštěvě nebo co. Neuvědomuje si, že je vězeň? Nikdo mu nedovolil mluvit a už vůbec ne mě obtěžovat.

„Co se staráš? Raději přemýšlej nad sebou a nad tím, jak budeš trávit zbytek svýho mizernýho života!“ zareaguju popuzeně.

Na jeho tváři se nemihne jediná emoci naznačující grimasa. Prostě se netváří nijak. Nejsem idiot, je mi jasné, že je na výhružky zvyklý a rozhodně nechce dát najevo, co si doopravdy myslí, protože má dojem, že je to jeho výhoda, ale rád bych věděl, co se mu ve skutečnosti honí hlavou? V Nitrozpytu nejsem tak dobrý jako Snape.

No tak, podívej se na mě, Potty. Upřeně si ho prohlížím, ale on stočí svůj obličej zpátky k jídlu, aniž by něco podotknul, namísto toho změní téma. Tak strašně mě rozčiluje!

„Tak dobře jsem se nenajedl od doby, co jsme chodili do školy,“ zašeptá po chvíli. „Nejspíš vařili vaši skřítci? Nečekám, že jim za mě poděkuješ, ale možná bys je mohl někdy pochválit, vím, že má vaše rodina ve zvyku svoje služebnictvo terorizovat.“

Dělá si ze mě legraci?! Odmítám zvyšovat hlas, nepochybuju o tom, že se mě snaží rozpálit do běla, ale tuhle hru hrajeme dva. Nejraději bych mu zabodl vidličku, kterou držím v ruce, do oka. Ale neudělám to. Co by na to řekla etiketa stolování. Oční bulvy k čaji jsou nepatřičné.

Však ono ti to dojde, Pottere. Že to není žádná sranda a nikdy nebyla.

Teď je to pohodlí a taková malá dovolená, ale k tomu, abych tě zlomil, nepotřebuju být nelítostný hrdlořez. Najez se třeba k prasknutí, ať víš, že jsem dobrý hostitel, ale brzy tě to všechno začne svírat. Budu jediná osoba, na které budeš závislý, Pottere! S nikým jiným se totiž nebudeš moci bavit. I skřítkům jsem zakázal, aby ti odpovídali nebo s tebou jakkoliv komunikovali. Když budeš něco chtít, tak budeš muset jít za mnou a budeš se muset přenést přes svou hrdost. Ponížit se. Doprošovat. Moc se na to těším.

 

Dívá se zpříma na mě. Konečně. Z očí do očí. Vyzývá mě, čeká, co udělám. A možná tuší, co chci udělat. Určitě to ví. Záměrně pohledem neuhýbá a ty pronikavé zelené oči mě propalují až na kost. Chce snad oční souboj?

Srdce mi tluče tak hlasitě, že ho slyším v uších a ani po několika tepech Potter neuhýbá, stále se na mě dívá. Pokusím se dostat se mu do myšlenek. Vidí mě vůbec bez brýlí ostře, nebo je to jen snaha působit suverénně? Zaměřím se na každý stín v duhovkách. Z této vzdálenosti nejde rozeznat detaily, ale stačí mi si domyslet z toho, co znám a co vidím. Neuhýbám. Něco uvnitř v hlavě mi říká, že bych si měl pro jistotu zatarasit cestu ke svým myšlenkám. Co když právě Potter chce udělat to samé jako já? Někteří kouzelníci k tomu nepotřebují ani hůlku, stačí dynamika vlastní magie a přesvědčení. Nevím, co všechno se Potter za ty roky ve výcviku naučil, a vím, že je to nebezpečné zkoušet, ale něco tam je.

Za hradbou jeho pohledu cítím tlak, neviditelnou stěnu energie, která mě nechce pustit. Nějaká vypěstovaná nitrobrana. Potter to ví. Cítí to. Brání se. Není pochyb, že poznal, jak jsem se mu pokusil nabourat do mysli. Moc nenápadné to nebylo.

Ale co to? Že by… No jistě… Takže oplácíme stejnou mincí, Potty? Myslíš si, že tě k sobě jen tak pustím?

Vnímám, jak se mi nějaká síla nenápadně otírá o samotné vědomí. Jak se magické opevnění mého vědomí snaží proti nátlaku bojovat. Není to tolik naléhavé, jak bych čekal, moje vzpomínky i myšlenky jsou v bezpečí. Nastává otázka, jestli se Potter na víc nezmůže, nebo mi tím snad dává šanci se bránit. Nebelvír až na půdu. Na podobný výhody nehraju. Takže zapomeň na to, Pottere. A když nemůžu já, tak ani ty. Divil by ses, co bys tam našel. Takže rychle na to zapomeň, protože tě nikdy nenechám vstoupit do mojí hlavy. Nikdy. Mysl smrtijeda je poklad, který je třeba chránit.

 

Zatvářím se vražedně, ale neuhnu. Oba víme, co to znamená. Víme, o co jsme se právě navzájem pokusili. Ale kdo s koho. Není vítěze ani poraženého. Potter se nehezky usměje. Teda možná hezky, ale já na tom nic hezkého nevidím. Snaží se tvářit naivně? To mu nesežeru.

Neuhnu pohledem dříve než on, protože se nehodlám jen tak vzdát. A když už jsme u toho, tak bych mu mohl vysvětlit, jak to tady teď bude chodit.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

12 komentáře “4. D jako Deník Draca Malfoye – 1 .část

  1. Tak tohle je vážně zajímavé….

    Grrr.. Nevim jak toto skončí..Ryche dál…

    Nedokážu sním děj neprožívat.

    Juchů…My first comment!

  2. No tady ke konci se máš "O ochranou bráchu mezi mými vzpomínkami a myšlením." Jinak OK. :o)) Pěkný příběh!

  3. :))) Word je sfiňa…opravuje o sto šest :)) Určitě jsem tam měla překlep a on mi to opravil… Díky za upozornění 🙂

  4. Suprovní, hned jdu číst dál, jen, musím si taky rýpnout:o)))

    V téhle větě má být před oslovením taky čárka –

    – Vidíš Potty, jaký komfort ti dopřávám.

    No jo, nic lepšího jsem nenašla, i když jsem se snažila:o)) Holt se ti to povedlo:o)

  5. Nemůžu to najít, ale určitě tam čárka být má…díky za upozornění..teď se mi to nechce opravovat, ale až to budu posílat na pottpovídky, určitě to tam najdu.

  6. Tak som teraz zvedavá, kto bude trpieť viac. Nemyslím, že Potter. Ten je na nepohodlie zvyknutý už z detstva. Vie Draco o izbe pod schodami? Táto, ktorú mu dal on je oproti tomu luxus :D

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..