3. kapitola – Návštěva

Sirius se postavil, popošel pár kroků dopředu a sklonil se k zemi pro noviny s hýbajícím se obrázkem, který ho zaujal.
Chytnul noviny do pravé ruky a chvilku jen tak mlčky zíral, načež se hloubavě začetl do textu.
Harry ho celou dobu pozoroval, jak přešlapuje z jedné nohy na druhou a zamračeně, skoro až nenávistně, hledí do zažloutlých novin. Všiml si, že si Sirius pro sebe něco brblá, ale jeho podnapilý mozek nedokázal vnímat, co to je, i když Sirius zrovna nešeptal.
Pokusil se zjistit, o co jde. Co tak nadmíru jeho kmotra pobouřilo a co ho donutilo, aby se zvednul od onoho alkoholického moku a šel se podívat.
„Siriusi?“ Opilecky zamumlal.
„Hm?!“ Zahřměl jeho kmotr a obrátil se na něj s výrazem opravdového vraha.
„Co se děje?“ Harry se ještě sám sobě divil, že dokázal poskládat souvislou větu, aniž by se přitom zakoktal či zadrhnul.
Sirius obrátil noviny směrem k Harryho obličeji. I když mu bylo jasné, že Harry nedokáže ten nápis přečíst, udělal to. Harry na ně chvilku zíral, ale přesně tak, jak předpokládal, v tomhle stavu to prostě přečíst nešlo.
„Tohle se děje!“ Vhodil nakonec noviny do Harryho klína.
Harry se obrátil k titulku, který hlásal, že nejvěrnější zastánci Vy-víte-koho uprchli z Azkabanu. Fotografii muže na stránce nepoznal, ale mezi jmenovanými Smrtijedy, kteří byli v článku zmíněni, poznal jméno Siriusovy sestřenice, o které se občas zmiňoval. Belatrix Lestrangeové.
„Siriusi, kdo je tohle?“ Jakoby Harry najednou trochu vystřízlivěl. Uvědomoval si důležitost oné informace, uvědomoval si, že se právě na svobodu dostalo několik nejvěrnějších přisluhovačů nejobávanějšího pána zla. Ukázal prstem na fotografii člověka, kterého viděl prvně v životě.
„To?“ Ohrnul ret a do prázdna odplivnul. „To je ta havjeď, se kterou se začala paktovat Bela. To je Rodolphus Lestrange, její manžel. Pravá ruka lorda Voldemorta, stejně jako jeho drahá ženuška. Oba dva byli zavřeni do Azkabanu, zřejmě víš proč..“
„Jo,“ hlesl Harry, „mučili Nevillovy rodiče kletbou Cruciatus, viděl jsem je v nemocnici U Svatého Munga.“
„Ano, ale to zdaleka není všechno, co provedli. Zabili společně masu lidí, byli Voldemortovi nejvěrnější, vnesli do světa kouzel hromadu bolesti a strasti. Připravili rodiny o jejich rodiče, děti, prarodiče, sourozence a přátele. Jsou to jedni z Voldemortových nejhorších Smrtijedů. Ti, když si něco umanou, tak jdou přes mrtvoly a to doslova. Nebylo dne, kdy by nesplnili Voldemortův úkol a kdy by ho nějak zklamali.“
„Jak tohle všechno víš?“ Zeptal se zvědavě Harry.
„Od Andromedy. To tenkrát ještě žila, byla na počátku toho, co se začalo dít s Belou. Nikdy se jí Rodolphus nelíbil, ještě víc Belu zkazil. Ano, už tak byla zkažená, ale tohle ji dopomohlo ještě víc. Ona Voldemorta miluje, zbožňuje ho a sama by za něj položila život. Stejně tak i Lestrange. Oba dva by si mohli podat ruku.
Navíc, byl jsem v Azkabanu, pamatuj, tam se nic neutají. Bela měla celu nedaleko ode mě. Taky jsem si přečetl všechno, co souviselo s jejím procesem. Nemuseli je vůbec zpovídat, ke všemu se přiznala hned a byla na to hrdá.“
Harry nevěřícně kroutil hlavou. „Jak může být někdo tak moc zlý?“
„Každá mince má dvě strany, Harry. Stejně je na tom i svět. Musí se vyvážit jak zlem, tak i dobrem. Kdyby nebylo zlo, jak bys poznal, kdo je dobrý? A co je to vlastně dobro?“
„Máš pravdu,“ zamumlal. „Ale stejně. Je to až neuvěřitelné. Jak někdo dokáže být tak zlý a nemá vůbec žádné výčitky, ba naopak, ještě je na sebe hrdý.“
„Takoví jsou! Smrtijedi nad tímto nepřemýšlí. Přemýšlejí jinak, jejich cílem je vymítit veškeré mudlovské obyvatelstvo a nečistokrevné kouzelníky. Neberou to tak, že jsou to hrozné zlo, ale berou to tak, že světu pomohou.“
„Ale Voldemort chce svět ovládnout. V prvním ročníku, když chtěl Voldemort získat Kámen mudrců, tak mi říkal, že neexistuje dobro ani zlo, ale existuje pouze moc.“
„Ano, to je celý on. Poslyš Harry, nebudeme se o tom bavit. Už tak se musíš cítit hrozně a ještě tohle k tomu. Ty se nemusíš vůbec trápit, to jen Ministerstvo je neschopné, že nechalo uprchnout tolik Voldemortových přivrženců. Mělo by se o to postarat, jako o všechno ostatní.. Já to vážně nechápu, ten Popletal by měl už odstoupit, na co šáhne, to zpacká!!“ Zavrčel znechuceně Sirius. „Někdy si říkám, že ho nenávidím snad ještě víc, než Voldemorta. Protože je tak neschopný a všechno, co se kolem děje, to je jen jeho vina! Nechal to tak daleko zajít!“
Harry se zamyslel. Sirius měl vlastně pravdu. Kdyby Popletal už tehdy, ve čtvrtém ročníku, Harrymu uvěřil, nic z toho by se nemuselo stát. Nevěřil mu a celý rok dělal hluchého, slepého. Nespravedlivě nechal odsoudit Siriuse a nechal uprchnout obávané Smrtijedy, tohle už vážně není normální!
Nakonec do sebe Harry vlil poslední nalitou sklenici, zašel si tam, kam chtěl původně jít, ještě než načali se Siriusem tuto debatu, a společensky znaven se doplácal do své postele.
***
Tohle ráno bylo jedno z nejhorších za celý Harryho život. Kdysi si myslel, že nejhorší bolest hlavy zažil, když byl poblíž Voldemort a jeho jizvou se linula řezavá bolest, ale to ještě nevěděl, že se šeredně mýlil. Existuje i horší bolest hlavy – kocovina.
Naprosto znechuceně se převaloval v posteli, bylo mu divně od žaludku a hlava naprosto vypověděla službu. Podíval se na hodiny na stěně a vytřeštil oči. Bylo půl dvanácté. Akorát tak čas na to jít obědvat.
Harry se snad ještě nikdy nevzbudil tak pozdě. Taky k tomu nikdy neměl příležitost. Teta Petunie ho vždycky budila brzy ráno, aby všem mohl udělat snídani. Sekýrovala ho, jak jen mohla. Ve škole zase vstával brzy nejen kvůli vyučování, ale taky kvůli snídaním a o víkendech kvůli famfrpálu nebo ho jednoduše vzbudil Ron nebo jiný z kluků, se kterými sdílel komnaty.
Nemotorně se postavil přímo na nohy, což neudělal dobře, poněvadž se ihned skácel zpátky na postel. Zjistil, že takhle to nepůjde. Bude muset opatrně a pomalinku.
Hlava se mu strašně motala, cítil každý sval v těle, v ústech měl jako po výbuchu v Černobylu a už vůbec si nevzpomínal, kam si vlastně založil brýle, poněvadž na stolku u jeho postele, kam je každý večer dával, nebyly.
Matně zavzpomínal, co se včera dělo. Ano, docela si to pamatoval, hlavně mu v hlavě uvízla vzpomínka na Siria držícího noviny a tvářícího se strašně pohoršeně. Se vzpomínkami došel až tam, ale nedostal se tam, kam původně chtěl, do doby, kdy si sundával brýle z očí.
Hloubavěji se zamyslel, ale jeho mozek se stále vracel k oné informaci, že z Azkabanu utekli Voldemortovi přívrženci. Nervózně polknul. To totiž znamená, že kouzelnický svět a vlastně i celý svět bude muset čelit více takovým lidem, jako je Voldemort.
Znovu, na druhý pokus, se snažil postavit, tentokrát se mu to povedlo a ustál to. Zakroutil hlavou, aby ulevil krčním obratlům a když se tak natáčel, spatřil svoje brýle zapadlé mezi stolkem a postelí. Opatrně se pro ně sklonil a nasadil si je na oči.
Naprosto zničený sešel dolů do kuchyně, kde už u stolu seděl Sirius a četl si dnešní vydání Denního věštce.
„Copak, ospalče, už si vzhůru, ano? Nechtěl jsem tě budit, po tom včerejšku.“ Zamrkal na něj jeho kmotr.
„Hmm,“ zamručel Harry, načež se posadil na židli a zakoukal se na hlavní stránku novin, které nic zajímavého nehlásily. „Dneska žádné překvapení? Nic nového? Nějaké útěky nebo tak?“
Sirius si zvědavě prohlídnul Harryho. „Ne, ale konečně se tady do Popletala někdo obul. Sice tu Holoubkovou nemám rád, ale dneska bych ji nejraději poslal metál. Píše, že než Popletal něco podnikne proti Voldemortovi, tak to dřív naučí Mozkomory mudlovskému sportu krasobruslení.“
Harry se rozesmál, ale po chvíli přestal, protože se znovu ozvala jeho hlava. „Poslyš, Sirie, nemáš něco..“
„..proti kocovině?“ Zazubil se na něj. „Jo, ten lektvar máš tam na lince, připravoval jsem ho už včera, protože mi bylo jasné, jak to dopadne. I když jsem se ti ho ještě snažil ohřát, už asi bude studený.“
Harry pocítil obrovský nával vděčnosti. Opatrně se došoupal ke kuchyňské lince a co nejrychleji do sebe nalil vlažný lektvar. Nebyl nic moc dobrý, ale účinkoval. Cítil, jak mu ne zrovna sladce chutnající tekutina stéká jícnem do žaludku. Najednou jím projel bláhový pocit. Lektvar jako by mu vtekl i do hlavy, protože během chvíle byla ta ostrá bolest pryč. Blaženě zavřel víčka a oddechnul si.
„Mimochodem,“ vyrušil ho Tichošlápek, „abych nezapomněl. Přišel ti dopis. Ten bude zřejmě od Hermiony.“
Harry vztáhnul ruku k prstům svého kmotra, ze kterých mu podával dopis. Roztrhnul obálku a na chvilku se začetl.
„Hermiona dneska přijede.“
„No výborně, aspoň to trochu oživí atmosféru, nemyslíš?“
Harry naprosto ignoroval kmotrovu poznámku, „Je krb v obýváku připojení k Letaxové síti?“
„No samozřejmě, copak si myslíš, že jsem nějaký zelenáč? To je základ kouzelníka mít krb, kterým může cestovat.“ Urazil se černovlasý chlapík.
„Pohřeb je za dva dny,“ utrousil jen tak jako by nic Harry a sklopil hlavu k zemi. Úplně se vymknul tématem.
„Za dva dny? Ale to máš narozeniny.“ Zakroutil hlavou Sirius. „Vážně si nemohli vybrat lepší datum!“
„Hmm,“ ozval se nepřítomně Harry. „Jdu se převléct, takhle tu nemůžu chodit, když přijede ta Hermiona,“ otočil se a vyšel z kuchyně.
„Harry?“ Zakřičel na něj ještě Sirius. Harry se otočil. „A v kolik hodin má dorazit?“
„Kolem třetí hodiny,“ odsekl mu a pokračoval v cestě do svého pokoje.
***
Kštice neposedných hnědých vlasů se objevila v záři zelených plamenů. Obrovské ŘACH oznámilo, že spolu s Hermionou přicestovaly i její kufry.
Ani se nezdržovala vytažením kufrů z krbu a rovnou běžela k Harrymu a pověsila se mu na krk. „Harry!“ Pevně ho tiskla v náručí. „Upřímnou soustrast. Je mi to moc líto.“
„Já vím, Hermiono. Díky.“
V tu chvíli se do místnosti dostavil i jediný dospělý žijící kouzelník v tomto domě. „Ahoj Hermiono. Jaká byla cesta?“
„No, pohodlné to zrovna není, díky za optání, Siriusi.“
„Nemáš hlad?“ Otázal se starostlivě nazpět k dívce.
„Ne, jedla jsem před chvílí ještě doma, díky Siriusi,“ usmála se. Pohlédla na Harryho a pak na svoje kufry. „No, asi bych si je měla někam odnést.“
„Jo, pojď, ukážu ti tvůj pokoj,“ vložil se do toho Tichošlápek a popadl do ruk její kufry. „Proboha Hermiono, co v tom máš, cihly?“
Hermiona se zahihňala, „Ne, jen hromadu knížek. Já za to nemůžu, já je všechny potřebuji do školy.“
„Jo, jistě,“ opáčil ironicky. Otočil se na kmotřence. „Harry, prosím tě, mohl bys mi podat hůlku?“
Harry zareagoval opožděně, ale přece. Dneska byl až příliš zamyšlený. Sám nevěděl, jestli ho trápí víc smrt jeho jediné příbuzné nebo fakt, že je teď svět ještě více ohrožen, než dřív. Vytáhnul svoji hůlku. „Accio hůlka!“ V tu chvíli k němu z kuchyně přiletěla Siriova hůlka.
„Díky Harry,“ zachytil v letu svoji hůlku a obrátil se na Hermionu, „půjdeme?“ Přikývla. „Locomotor kufry!“ Zvolal a Hermioniny kufry se vznesly do vzduchu.
Asi po deseti minutách, kdy Harry čekal dole na pohovce, se Hermiona i se Siriem vrátili dolů.
Nastalo hrobové ticho. Najednou neměl nikdo co říct.
Jako první prolomila ticho Hermiona. „Ehm.. no tak, jak se vlastně máte? Když nebereme v potaz poslední události?“
„Fajn,“ nakrčil koutky Sirius, podíval se na Harryho, který zřejmě zrovna neměl náladu se svěřovat s tím, jak mu je. „No, já přece jenom zajdu do kuchyně a udělám nám něco malého k snědku, co říkáte?“ Doplnil nakonec.
Hermiona pochopila jeho záměr. Chtěl je tu nechat s Harrym samotné, aby si mohli promluvit. „Tak dobře, přece jenom bych si něco dala.“
Opatrně si přisedla ke svému nejlepšímu kamarádovi na pohovku. „Jsi v pořádku, Harry?“
„Ne, Hermiono, nejsem v pořádku. Neptej se mě pořád!“
„Chápu, že nemáš zrovna dobrou náladu, ale to není moje vina,“ opáčila dotčeně.
Harry vzdychnul, „Jo, já vím, promiň. Já.. nějak to všechno nemůžu rozdýchat.“
„To je logické, byla to přece tvoje sestřenice.“
„A vůbec, nevíš, jak je na tom Ron? Chtěl jsem mu napsat, ale v posledních dvou dnech jsem na to nějak zapomněl.“
„No, Ron je na tom špatně. Na dopis mi neodepsal, psala jsem mu totiž, že jedu za tebou, ale dostalo se mi odpovědi pouze od Ginny. Prý se zamyká v pokoji a vůbec nevychází.“ Sklopila smutně hlavu Hermiona.
„Musí to být strašné, přišel o svou největší lásku.“
„Ano, to ano, ani si nedokážeš představit, jak strašné to je,“ Hermioně utekl tichý vzlyk.
„Promiň,“ uvědomil si Harry danou situaci, „to jsem nechtěl. Vím, že jsi měla Aladara ráda.“
„Já vím, kvůli toho se netrap. Už tak vím, že si to dáváš za vinu,“ Harry mlčel, neodpovídal. „Ale není to tvá vina, to doufám chápeš.“
„Stejně jako s Cedricem,“ naštvaně stanul.
„Harry!“ Spřáhla ho Hermiona. „To není tvoje chyba, ani v jednom případě si za to nemohl ty.“
Harry už neměl ani sílu své kamarádce odporovat. Raději to nechal tak, jak to bylo. Teď se s ní nechtěl hádat. Viděl ji po měsíci. Rezignoval.
Sirius přišel v nejlepší chvíli. Harry už se nechtěl Hermioně svěřovat víc se svými pocity, neměl náladu komukoliv vysvětlovat, že ho to bolí už jen z toho důvodu, že to všechno viděl ve svém snu. Ale to zatím Hermiona nevěděla a taky jí to ještě nehodlal říct. Vlastně uvažoval, že jí to neřekne nikdy. Nemusí to vědět, není to nic podstatného, co by potřebovala k žití.
Stále se vžíval do kůže Rona. Jak ten se teď musel asi cítit?! Hermiona si tohle zažila taky, ale ona je silnější osobnost. Dokáže se se vším vyrovnat a ona byla vždycky ta, co všechny držela nad vodou. Jen vyjímaje jednoho období, kdy byla mimo. To bylo tehdy, když se rozešla s Viktorem Krumem. Hned na to si našla Aladara Hudsona a o toho přišla taky. Má na kluky strašnou smůlu. Je to jako prokletí.
Ale Ron, Ron je citlivá duše a všechno si bere vždycky moc k tělu. Měl Noreen hrozně rád. Harry dokonce i věřil tomu, že by si ji byl býval jednou vzal. Byla pro něj vzduchem, který dýchal. Položil by pro ní život. Tak moc ji měl rád.
Harry si vůbec nedokázal představit, jak moc velké utrpení to pro něj musí být. Nikdy nic takového nezažil.
Nakonec Sirius opět otevřel láhev Savignonu a rozlil do tří sklenic. Zůstali v obývacím pokoji a až do večera, dokud se neunavili, tu seděli a klábosili. Atmosféra se nakonec uvolnila a i Harry se dokázal bavit. I když měl strašné výčitky svědomí, protože by měl držet smutek. Přesto věděl, že Noreen nebyla z těch, kteří by chtěli, aby se kvůli ní truchlilo. Chtěla by, aby život šel dál i bez ní. Určitě by byla na Harryho hrdá, že se přes všechnu tu bolest dokázal přenést a dokázal se dobře bavit.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

69 komentáře “3. kapitola – Návštěva

  1. Řekni mi, co je na tom super…vždy´t tahle je poněkud nudná .)) Ale holt musí být i nudné, aby přišly lepší :))

  2. Dofám že to skončí dobře někde jinde jsem četla povídku která  dopadla špatně a bylo to strašné takovou povídku už nechci číst.Tato je zatím taky smutná doufám že alespoň skončí dobře.:-))

  3. no, to tě asi moc nepotěším, protože celá tahle povídka je protáhlá samými zápornými věcmi.. :)) Já nerada píšu dobré konce… v poslední době vlastně nepíšu skoro žádné..

  4. neni za co :))) já chválím ráda, hlavně když zjistím, že ten někdo chválí mne :))) njn, chvála za chválu :)))

  5. Ahojík! je to SKVĚLÍ! A máš KRÁSNÝ nový design! Kdy přibližně plánuješ pokračování? Už se MOOOOOOOC těším!!!! :o)

  6. Neděkuj…ty vážně píšeš hezký povídky…jsem na tvím blogu každej den a čtu všechny povídky znova a znova a čekám na pokračování

  7. Neděkuj…ty vážně píšeš hezký povídky…jsem na tvím blogu každej den a čtu všechny povídky znova a znova a čekám na pokračování

  8. mělo být včera, ale neměla jsem na to už síly, přišla jsem domů dost pozdě… zřejmě v týdnu ho dodám..

  9. Jo, souhlas!!!! Gdyž chcípaj dobrý, budou chcípat i špatný, to je logický, ne???? Každopádně…..Voldymu to nedarujem!!!!

  10. proc mi prijde ze je to psane jako by se stalo i to co je v "Dedicich magu" i to co se stalo v "fenixove radu? 🙂

  11. Když jsem psala Dědice, tak žádný Fénixův řád neexistoval a tohle je MIMOCHODEM pokračování Dědiců…

  12. Hmmm,tohle si zaslouží uznání ten Černobyl si tam skvěle přimíchala,S Ronem jsem to čekala,že to tak bude.Jo,jo to je život.

  13. …Cítil každý sval v těle a v ústech měl jako po výbuchu Černobylu…..) Páni tý radiace:)))))))

  14. a joo :))) No jo no.. to jsem celá já, taky jsem tam chtěla dát jako po druhý světový, ale protentokrát jsem volila tohle :)))

  15. No…ta už se jich nijak nedotýkala :)) To už je naše věc 🙂 Kdežto o Černobyl se zajímal celý svět, respektive Evropa, kvůli radiaci.. a 2. sv. válka..té se VB zúčastnila 🙂

  16. Mě to trochu ranilo,(ten Černobyl)protože sem na Ukrajině žila a není to nějak hezká událost.(Strč tam Válku růží:))

  17. no, určitě to není hezká záležitost, jako nic z toho, co jsem jmenovala…světové války taky nejsou nic příjemného..

  18. nestydím…je to schválně..píšu to tak vždycky..pokud ti říká něco povídka Havjeď od Sothis blue 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..