3. C jako Cogito, ergo sum (myslím, tedy jsem) – 1. část

„Harry Potter pověřen nalezením uprchlého smrtijeda Draca Malfoye.“

 

Odfrknu si, docela dost posměšně. Měl bych se nad těmi novinami asi dost rozesmát, když čtu takové tituly a přitom vím, že sám pověřenec mě z toho vězení dostal. Tohle byl už třetí článek, ve kterém se o tom zmiňovali. Musel jsem svým zmizením ministerstvu asi hodně zvednout mandle, jen co je pravda.

Potter je vážně bláhový. Samaritán jeden, má syndrom spasitele, to je ten jeho problém. Ale jak se říká, tak dobrý skutek je po zásluze vždy potrestán!

Cítím, jak se můj úsměv příslovečně krabatí do křivého úšklebku. Pottere, my si tak hezky spolu pohrajeme, skoro se až nemůžu dočkat.

 

***

 

Za přítomnosti hvězd rozpínajících se po tmavé obloze se dívám se na útesy, které omývá moře. Začíná být pozdě, ale něco v pohybu vln té vody dole mě zaujalo. Vracejí se s pravidelným intervalem tam a nazpět a narážejí do nejvyšších stěn kamenných ostrůvků.  Má to uklidňující účinek. Možná trochu rozptylující, protože to nebyl důvod, proč jsem se posadil na verandě.

Natáhnu se na stolek pro noviny a rozevřu je na dvojstraně. Vlastně čekám. Už by tady měl být.

 

Dopis jsem odeslal nejméně před hodinou, takže by ho už měl dávno dostat, pokud poslanou sovu po cestě nesejmula nenadálá mrtvička. Čekám, že se tady objeví co nevidět, přece jenom nejsem ještě tak neschopný… Nebo ano? Za tu dobu v Azkabanu se snad moje schopnosti nevytratily.

 

V jednom z těch méně střežených okamžiků zaslechnu ránu. Dutá ozvěna se pronese obývacím pokojem, jako by někdo odhodil na zem pytel brambor. Nečekám a zamířím na místo. Vím, co se děje a s jasným záměrem jsem nechal zhasnuto, aby můj vpád do místnosti byl dramatičtější a temnější. A hlavně aby zapůsobil.

Zřejmě vůbec netuší, co se s ním děje. V šeru není téměř nic vidět, jen pár stínů díky oknu a pásu pronikajícího měsíčního světla.  Stojím ve stínu, takže mě nevidí, za to já vidím na něj, na to, jak se přes jeho tvář rozlévá nechápající výraz. Musím uznat, že mě to dost baví. Je docela dezorientovaný a to je jenom dobře. Podle jednání je poznat, že si mě ještě nevšimnul. Otáčí hlavou dokola, jako by hledal styčný bod a nějaké odpovědi.
Postoupím blíž, tíha bot se odráží od podlahy s halekavým zvukem parket, a když se vynořím ze stínu, všimnu si, jak se jeho tvář obrací mým směrem a naše oči se konečně střetnou.

 

Škodolibě se zakřením, „Ahoj, spasiteli!“

Můj hlas tomu všemu asi dodal takovou tu příslovečnou třešničku na dortu.

„Malfoyi! Ty!“ Potter se najednou zvedne a popadne znovu hřeben, který jsem mu dnes večer poslal poštou. Docela vtipná narážka na minulé časy, ne? Zřejmě ho to nepobavilo stejně jako mě.

„Nepokoušej se, Pottere, je to jen jednosměrné přenášedlo. Omlouvám se, že jsem se neozval dřív,“ nadechnu se zhluboka. Dělaje, že je mi všeho strašně líto, si prsty pročešu vlasy od čela až k zátylku a s cynickým tónem pokračuju ve svém nacvičeném monologu.

„To víš, povinnosti. Jinak dobrý nápad s tím přenášedlem. Nevadí ti snad, že jsem si propůjčil váš patent a nápad, že? Taková maličkost,“ zazním sladce, že bych ani sám sobě neodolal. Jsem úžasný a Potter to taky musí vidět. Jsem prostě skvělý.

„Ty!“

Zdá se, že jeho verbální komunikace se zasekla někde u ukazovacích zájmen. Snad mu to přenášedlo nezkratovalo závity? To už je podruhé během chvíle, co na mě ukazuje. Měl by si zamluvit nějaké lekce fonetiky, rétoriky a společenského vystupování, tohle je tak… Omezené!

„Jako doma, Potty!“ přistoupím k němu blíž.

Stojí strnule, je jako paralyzovaný, asi mu chvíli trvá zpracovat, co se to vlastně stalo. A tohle je kvalifikovaný bystrozor, ochránce zákona a nevinných? Stihl bych mezitím povraždit menší vesnici mudlů, kdybych měl větší ambice.

Ani nezpozoruje, když ho tiše vyřčenou formulí zbavím hůlky. Vážně, tohle nemůže být přece tak snadné! Skoro mě to ani netěší, čekal jsem litější boj o moc a při nejmenším pár modřin. Ne, že by mě netěšilo, že je ze mě Potter tak vykolejený.

„Tohle nebudeš potřebovat!“ zamávám mu s hůlkou před očima. Vidím na jeho obličeji, jak se v něm prožene koktejl emocí. Nakonec se na jeho obočí a rtech usadí vztek a výčitky. Snaží se mi hůlku znovu sebrat, ale byl bych bláhový, kdybych předpokládal, že to neudělá. Vždyť je to Potter. Každý by to udělal.
„Nemusíš se o nic pokoušet, dům je pečlivě zapečetěný a celý pozemek i s krby je začarovaný proti přemístění. Za jakýkoliv pokus o komunikaci s vnějším světem tě černá magie tohoto domu náležitě potrestá. A věř mi, Pottere, zatraceně to bolí. Otec se kdysi postaral o to, abych pochopil, jak tyhle kletby fungují,“ odfrknu si.

Tváří se, jako by byl nad věcí, ale ten výraz ve tváři se nedá přehlédnout. Jako by se mu pod nos vydělal domácí skřítek. Dobře, aspoň jsme v tuhle chvíli za jedno. Nenávidíme jeden druhého.

Nadechnu se, abych pokračoval s klidným hlubokým tónem, „Můžeš se snažit, jak chceš, Pottere, ale myslel jsem úplně na všechno. Měl jsem dostatek času si všechno promyslet. A nemyslím tím jen poslední dva týdny. Nemáš se odtud jak dostat, ani možnost se komukoliv ozvat, nemůžeš prostě nic. Pokud ti to já nedovolím.“
Černovlasá hlava toho idiota se natočí opačným směrem, hledá únikový plán. Za námi je lodžie, není těžké si domyslet, nad čím přemýšlí.

„Ani se tam nedívej, na všech lodžiích, terasách a balkónech je nastavená bariéra, kterou nemůžeš překročit, jak jsem říkal, myslel jsem na všechno, na každý titěrný detail a znám tady každý kout, takže mě nepřekvapíš, Potty.“
Jeho zelené oči, které tentokrát nezakrývají obroučky brýlí, prozkoumávají každý detail místnosti.

„A teď co,“ zvýší na mě hlas a to mě ještě víc pobaví.
Jen do toho, jen do toho, čím víc budeš křičet, Potty, tím víc mě potěšíš. Křič klidně tak nahlas, že ztratíš veškerý rozum. Tvoje nepohodlí a vztek jsou pro mě jako nebeská mana.
Ztratí nervy a zatímco se vzteká, pronesu další inkantaci, sotva zřetelně.
„Co čekáš, že udělám, Malfoyi?“ pokračuje. „Co to má všechno promerlina znamenat? To neumíš být chvíli sám nebo co? V cele ti to docela šlo!“
Myslí si, že mě vytočí, ale vím, o co mu jde a nehodlám hrát jeho hru na vyvřelé emoce. Od toho je tady teď on a s klidem v srdci ho tohle kolo nechám vyhrát.
„Proč si mě přenesl? Čeho tím docílíš? Co tím sleduješ?“

Přivřu slastně víčka. Je to nádherný pocit dohnat Pottera k šílenství. Oko za oko, zub za zub! Rozlévá se mi na tváři tak nechutně škodolibý úsměv, i já cítím, jak se mi od toho krabatí tvář. Zahřeje to u srdce, teď by mi mohl závidět i samotný Snape. Nicméně musím toho teď nechat.

Vykouzlím svůj nejvražednější výraz, který jsem kdy komu věnoval a probodnu ho pohledem. „Za všechno zaplatíš! Hezky a na vlastní kůži poznáš, co je to být zavřený a odtržený od světa! Co je to být vězeň! Nemít s kým komunikovat a být jen se svými myšlenkami a pocity!“
Rozšíří se mu oči. Je snad překvapený, že má Malfoy taky pocity, nebo mu konečně došlo, v jakém je průšvihu?

„Budou mě hledat!“ ozve se. Co si o mně myslí? Že jsem snad na tak zásadní věc nemyslel?

„Neboj se, Pottříku,“ zahlaholím temně, já měl jít hrát divadlo, tohle se mi vážně povedlo, z toho musela Potterovi naskočit i husí kůže. „Nikdo tě hledat nebude. Zařídil jsem to. A nedělej žádné blbosti, šeredně bys toho litoval, jsem pojištěný pro všechny případy. Ani žádné fyzické násilí by ti nepomohlo.“
Udělám pár kroků jemu vstříc a skoro se špičkou nosu dotknu Potterovy tváře. Jeho hůlku jsem měl už v bezpečí uloženou ve své kapse a zapečetěnou kouzlem.

„Cos udělal?“ rozkřičí se znovu rozhořčeně.

„Řekněme, že si ještě dneska tvůj nadřízený přečte docela zajímavý dopis,“ otočím se vzad a popojdu od něj o dobrých deset kroků.

„Ty prevíte!“

Potter měl vždycky pohotové reflexy, to mu nemůžu upírat. Tím spíš se pobaveně zazubím v momentě, kdy se na mě pokusí zezadu vrhnout. Snad jako by mě ten ignorant celou dobu neposlouchal, když se po mně ožene. Ani nemusím mít starost, jestli se trefí, protože v tentýž moment zafunguje magie v domě a oslepující kletba ho odmrští silou opačným směrem, kde narazí zády do zdi.
Dobře mu tak, hlupákovi. Nevím, jestli je vážně idiot, že mě nebral vážně, nebo vzteky viděl rudě a bylo mu to jedno. V každém ohledu se snad pro začátek poučil a teď ví, co si může a nemůže dovolit.

Leží tam rozbolavěle na zemi, jak se svezl podél zdi dolů v momentě, kdy ho nohy neudržely. Rukou si mne hlavu a lehce zasténá. Divoce se mu vzdouvá hrudník, jak mělce oddechuje. Řekl bych, že částí rozlícením, částí zvýšeným adrenalinem v těle a nečekanou bolestí. Nenávist vepsaná v mimice obličeje je na hony patrná.

 

„To bylo zcela zbytečné, Pottere! Máš v té palici vůbec něco, nebo ti tam zlatonka lítá ze strany na stranu?!“ odfrknu si.

V křečovitém gestu sevře čelist. Dobře, Pottříku, jen se vztekej. Víc se vztekej, pukni třeba vzteky, uděláš mi jenom službu.

„No, je už pozdě, dovol, abych tě seznámil s tvou celou, Pottere!“ rozesměju se. „Neměj strach, Azkaban jsem si tu nestihl zřídit. Ale nikdy neříkej nikdy. Pojď za mnou, pokud máš zájem se ještě dneska prospat. Jinak zařídím, abys nespal vůbec.“

Vedu společenskou konverzaci. Přesně, jak mě to učil otec. Slušné konzervativní vystupování, vybraná slova a artikulace. Jako bych přijímal anglickou královnu osobně. „A věř tomu, že je opravdu lepší ta první možnost.“

 

Obejdu celý pokoj, vstoupím do dveří a vyjdu na chodbu. Otočím se na vyjeveného Pottera s pohledem jasného vítěze a neverbálně ho vyzývám, aby nedělal víc potíže. Skoro jako bych mu viděl do hlavy. I když jsem asi rád, že nevidím, musí tam být pořádný chaos. Určitě se mu tam točí ta pomyslná kolečka, když se rozhoduje, co je pro něj lepší. Váhavost je na něm viditelná. Jaké chování zvolit, aby z toho neodešel s pošramoceným egem a modřinami.

Užívám si ten pocit malého vítězství. Dostat Pottera do tak prekérní situace byl jen začátek. Jen počkej, Pottere, protože tohle je jen část celé pomsty. Ještě mi budeš vděčný za každý sdílený dialog, přečtenou knihu nebo pohled z okna. Protože nejhorší, co jsem dosud poznal, byl ten pocit marnosti a bezmoci. Jen být zavřený, vědět, že nic nezmůžu a jediný, kdo mi dělá společnost, je moje svědomí a vzpomínky.

Nezáleží na pohodlí, nezáleží na okolnostech. Na čem záleží, je samota. Záleží na separaci. Vymezenosti nekonečného klidu slévajícího se do klubka emocionálního zatracení. Na tklivých momentech, kdy vrzání namožené palandy je ten jediný zvuk, který člověku dělá společnost a on v něm hledá vysvobození.
Snášet bolest, ať už v jakékoliv podobě, uchovává mysl v pohotovosti a bdělou, nechává to prostor k zamyšlení. Víru, že když to člověk zvládne, bude tady další den, který uvítá. Ale tápat ve věčném tichu sám a bezprizorně jako zapomenuté smradlavé štěně na ulici, je úděl daleko zlověstnější. Každý zítřek je beznadějnější, a pak už čas plyne jako by neměl začátek ani konec. A on vlastně nemá a nikdy neměl, ale běžně se nad tím člověk nezamyslí. Protože nemá důvod.
I bez přítomnosti mozkomorů se jeden zvládne zbláznit bez mrknutí oka. Ze vší té nemohoucnosti, bezmocnosti, bezcílnosti, s vidinou mlčenlivého nekonečna.

Tohle teď čeká tebe, Potty, a já si to budu pořádně užívat. Oplácet ti každý všivý den, každou krutou mrazivou noc, všechno to nepohodlí a ponížení. Zaplatíš za to, co jsem musel zažít já sám. Je to tvoje vina, tvoje a mého otce. Otci ortel vyřkli a Azkaban je mu dostatečným trestem. Zbývá potrestat svatého Chlapce, který Pánovi zla leze na nervy. A mně ostatně taky.

Nakonec se Potter pohne a beze slova mě následuje.

„Výborně, šípková Růženko, tak je hodný kluk!“

„Drž hubu, Malfoyi!“ zajiskří mu oči a popudlivě zbrunátní.
Normálně bych kdysi asi řekl, že je to roztomilé, protože mu to sluší. Dnes tvrdím, že je to roztomilé, protože se mi líbí, jak zuří kvůli mně. A mě to uspokojuje, protože mu tak můžu ubližovat. Je to velice příjemná terapie a dobře volené zadostiučinění.

„Pozor na jazyk, Potty! Nebo špatně narazíš!“ vytasím svou hůlku, otočím se a zapíchnu mu ji přímo doprostřed hrudi. „Teď jsem tu pánem já a ty nemáš proti mně sebemenší šanci. Jsi bezmocný a veškerou moc nad tebou mám v rukách právě já. A víš proč? Protože si byl takový sentimentální blázen, který mě dostal ven. Seš idiot, Pottere, jenom to. Jinak si nedovedu představit, proč si to udělal. Já bych to nikdy neudělal!“

 

Chvíli je tíživé ticho, zatímco mu chladně oplácím pohled. Dívám se na něj, jak mlčí a v jeho tváři se nemihne ani jediný náznak strachu. No tak, chlapče s jizvou na čele, mířím ti právě hůlkou na hrudník a ty se ani nepohneš! Chceš mě vyzývat? Dobře. Budu ti musel ještě ukázat, že máš mít proč strach.

 

Nakrčím ret a povolím postoj v ramenou. Teď už si nebudu špinit ruce. Jsem ospalý a unavený, půjdu rovnou spát a nebudu se tím bláznem zabývat. Zítra je taky den a navíc…
Čeká nás víc takových příjemných dní.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

13 komentáře “3. C jako Cogito, ergo sum (myslím, tedy jsem) – 1. část

  1. wow, já měla ve tři ráno půlnoc ale jak vidím někdo se tady činil, už sem se na pokráčo těšila je to hustý, fakt píšeš skvěle Blanch, líp a líp :)))

  2. ja jen blanch, jeste jsem to necetla, ale 1. osoba cisla jednotneho je v latine ego, bez r…jinak nikde zadna chyba 🙂

  3. Já ti teda nechci do toho moc mluvit, Juice, ale proti tomuto citátu není odvolání :))) Není z mé hlavy, je to latinský citát, výrok, jehož autorem je René Descartes 🙂 A je v přesném znění 🙂

  4. jo, kja to beru:), jen ze my jsem to meli v pisemce….ale treba je dobre oboji…latina je prapodivna

  5. já měla latinu naposledy před dvěma lety a ke všemu jen nějakýho čtvrt roku, takže už si většinu ani nepamatuju.. jen nějaké základy… ale nedivila bych se, protože v latině má plno slov stejný význam..nebo i naopak..jedno slovo má více významů… 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..