20. T jako Trnu v očekávání

Mám pocit, jako bych byl zase na začátku. Ještě předtím, než započala celá ta moje ukřivděná výprava za pomstou. Tahle cela totiž není o tolik jiná, než ta, co jsem obýval v Azkabanu. Smrdutá, vlhká, chladná. Rozhodně nepohodlná a odporná. Stěny pokryté plísní nejsou žádným překvapením. Něco na nich musí být, jedovaté spory bakterií nebo tak, jinak si nedovedu představit, proč bych prostomyslně přemýšlel nad tím, že mám ještě možná nějakou naději. Naděje je nebezpečná emoce, dokáže lidi zničit.

Ale dost možná je to i z hladu, protože jsem už dva dny nejedl. Alespoň mi to připadá jako dva dny. Sotva dokážu vnímat čas. Mezitím mi několikrát odebrali krev. Asi aby měl Pán zla zásoby, až natáhnu kopyta. Pořád mu ještě k vysávání zbyde můj otec zavřený v azkabanské šatlavě. Ale až vyhraje tu svoji podělanou válku, bude pro něj hračka dostat ho ven bez mrknutí oka.

 

Nemůžu se zbavit těch vtíravých myšlenek na Harryho. Co se s ním stalo? Je ještě naživu? Pán zla ho určitě nechává na pokraji sil, ale nezabil ho. Jen proto, aby mohl ukojit ty svoje násilnické choutky. Mučí ho. Rozhodně ho opakovaně mučí. A to je jednoznačně horší než smrt. Jenže zároveň nechci, aby byl Harry mrtvý. Všechno se to ve mně pere. Už jsem rezignoval na vlastní osud, ale stále doufám, že on se z toho průšvihu dostane.

Ani jsem mu to neřekl. Když jsem odcházel. Že ho miluju. Věděl jsem, že se vidíme nejspíš naposledy a neřekl jsem to. Ani nenaznačil. Ničí mě to. Ne, že by to celou situaci usnadnilo a něco nám to dalo, ale aspoň by to věděl. Než…

Ne, nemůžu na to myslet. On není mrtvý!
Kdyby mě tak viděl otec, jak jsem směšný a ubrečený. Ironie. Zpátky v kobce, neschopný splnit jakýkoliv vlastní cíl. Nedokázal jsem se pomstít, nedokázal jsem potěšit toho tyrana, nedokázal jsem ho převézt. A nedokážu mu čelit ani teď. Nevím jak.

Těžko můžu svádět všechnu vinu na otcova rozhodnutí nebo Harryho ignoraci, za tuhle situaci si můžu jen já sám. A zatáhl jsem do toho i jedinou osobu, která nás mohla všechny spasit.

Všichni měli pravdu. Jsem jen sebestředný arogantní spratek, který si neváží toho, co má. Protože jsem přišel i o to všechno, co jsem měl, jen díky vlastní potřebě si něco dokazovat.

Merline, stůj při nás. Stůj při Potterovi. Prosím tě o poslední zázrak. Zachraň ho. Nikdy jsem se nikoho nedoprošoval, ale teď prosím. Osude, živote, boží prozřetelnosti, je mi jedno, ke komu nebo k čemu sklopím hlavu a klesnu na kolena. Žádám tě o poslední zázrak předtím, než to se mnou Pán zla skončí. Harry musí být v pořádku, musí přežít a nejenom proto, aby zamíchal kartami v tomto posraném boji o nadvládu. Musí přežít, protože nechci odejít s myšlenkou, že jsem to způsobil já. Protože ho zatraceně miluju a chci doufat, že bude nakonec zdravý a šťastný.

Jak jsem jenom mohl věřit, že jsem obelstil Temného pána. Jak jsem mu na to mohl vůbec skočit? Byl jsem slepý vůči všem náznakům. Kdybychom spolu s Harrym utekli, alespoň bych věděl, že jsem to zkusil. Že jsme pro to udělali maximum. Ale ta moje mizerná malfoyovská hrdost se mi musí vždycky připlést do cesty.

I kdybych neztratil tu zavšivenou tašku, stejně by našel Vol-demort způsob, jak mě využít. Otřepu se. Není to zimou. No tak, Draco, dovol si trochu té odvahy před svým koncem. Jeho jméno není tím, čeho se přece bojíš. Je načase s tím něco udělat.
Nevím, jestli je horší, jak mi vnitřnosti svírá pocit viny, nebo to, jak se mi tělem rozpíná strach.

Všechny sny se dávno rozplynuly. Ze stropu se po tenkém vláknu sveze pavouk a já si pomyslím, že i ten bezvýznamný členovec má bohatší možnosti a nějakou budoucnost.

 

Nikdy jsem nebyl ochotný kvůli někomu položit život. Jsem přesvědčený, že bych to nikdy neudělal ani pro své rodiče. Naše vztahy jsou příliš komplikované na to, abych dokázal být vůči nim nezištný. A i to zrnko nenávisti a opovržení, které cítím k oběma, tam pořád je. Nikdo další mi nebyl nikdy natolik blízký, abych ho měl upřímně a nesobecky rád. Až na Harryho. Obrátil můj svět naruby. A kvůli tomu jsem ochotný za jeho bezpečí vyměnit vše, v co věřím. I vlastní život.

 

***

 

Nemám sebemenší představu, kolik uplynulo času. Opřený lopatkami o zatuchlou zeď sumíruju v hlavě, co všechno jsem za života nestihl udělat. Jaké sny jsem si nestihl splnit a už nikdy nesplním. Bolí mě hlava a do kostí se mí zažírá chlad, ale začínám být ke svému stavu dost letargický. Možná za to může chudokrevnost. Odebrali mi další ampule krve a pochopitelně se nikdo nesnažil být šetrný nebo ohleduplný. Jsem malátný a víčka se mi samovolně zavírají, přesto mám strach zavřít oči. Strach ztratit i ty poslední zbytky obezřetnosti.
Pryčna prožraná termity je jediný kus vybavení v cele. Ani tak nemám chuť se k ní přiblížit, protože i olezlá ledová zem působí přitažlivěji, než ten pochybný prohnilý kus dřeva. Zdvihnu koutek úst, když si vybavím, jaký jsem to v Azkabanu vlastně měl komfort. Možná to tam bylo podobně odporné a nekomfortní, ale aspoň jsem dostával pravidelnou stravu a jako vězeň jsem měl možnost dočkat se jednou konce svého trestu. Tady to nehrozí. Jestli nechcípnu hlady nebo dehydratací, chcípnu na následky těch jejich procedur. Donekonečna mi brát krev nemůžou, pokud nemají v plánu mě zase uzdravit. Ale to je v pořádku. Vlastně je to docela bezbolestná smrt. Prostě budu jednou natolik unavený, že už se nevzbudím.

Kéž by měl takovou šanci i Harry. Není hodiny, abych si na něj nevzpomněl. Smrtijedi mi na zvědavé otázky neodpovídají, vlastně na mě ani nemluví. Jelikož se vůbec nevzpírám, není třeba na mě ani zvyšovat hlas za neposlušnost. Kde je v tom smysl? Stejně tomu neuteču. A Harry je kdo ví kde a v kdo ví jakém stavu. V takové přesile nemá šanci, pokud ho nenajde ten jeho řád. Sevře se mi hrdlo. Snažím se odolávat touze se rozbrečet. Už se ani sám sobě nehnusím, jak musím působit pateticky. Lidsky. Protože Harry Potter ze mě poprvé v životě udělal člověka. Protože mě naučil cítit lidsky.

Neudržím to. Semknu pevně víčka, ale je pozdě, protože se slzy samovolně svezou po tvářích. Ani se je nesnažím stírat. Proč taky. Harry. Tak strašně si přeju, aby tady byl se mnou. Aby mě sevřel, aby mi řekl, že se z toho dostaneme. Skoro si dokážu představit to teplo, které mě vždy obklopí, kdykoliv si ležíme navzájem v náruči.

Prosím. Ať není mrtvý. Nemůže být mrtvý. Ať si mě Voldemort vysaje do poslední kapky krve, ale ať mu neubližuje. Ta beznaděj je bolestivě pohlcující a nekonečná. Nevědět, co se tam veku děje je horší než ta fyzická bolest po těle.

„On není mrtvý!“ křiknu, až se po zdech sveze ozvěna chraplavého hlasu.

Pokusím se o tom sám přesvědčit, ale nějak mi to nejde. V žilách mi tuhne krev, srdce divoce roztančilo čardáš. Když skousnu rty, štípe to, protože je mám dávno seschlé do krve. Ale ta bolest je jako přístav rozbouřené mysli. Ukotví moje obavy na pár vteřin v samotné hloubce vědomí tak, abych dokázal nemyslet.

Vzdychnu a prsty si prohrábnu mastné vlasy. Za nehty mám usazenou špínu a skoro mě to pobaví. Trávil jsem tolik let péčí o svoje tělo jako by to bylo to nejdůležitější na světě, přičemž je to tak nicotné a malicherné.

Bojuju tady o holý život. Pokouším se nezbláznit, protože už i ta naděje vzala roha. Teď už moji příčetnost drancuje jen zoufalství.

Harry mi ukázal, jak můžu žít. Co bych mohl mít. Jaké to je prožívat a ne přežívat. Díky němu chápu, že mít tyhle emoce není nic, za co bych se měl stydět. Že navzdory tomu, jakou jsem měl výchovu a že jsem Malfoy, můžu být jako každý druhý a žít si vlastní štěstí. Jenže já jsem to zahodil.

Znovu sevřu oči a představím si, jak se mi otře rty o spánek v konejšivém gestu. Cítil jsem se v jeho přítomnosti v bezpečí i v těch šílených a nebezpečných dobách, protože to bezpečí, to byl on. Vzájemnost, sdílení, každá vteřina nového poznání. Bylo toho málo a chtěl bych víc. Chtěl bych naše navždy spolu.

Jak je život krátký. Jak jím lidé opovrhují a promrhají svůj čas ve snaze se za něčím bezvýznamným hnát, když ty důležité věci mají přímo před sebou. A já si neuměl vážit těch chvil.

Otřu si obličej, když mě další slzy polechtají na kůži. Tohle nemohl Harry přežít.

Harry, jestli mě slyšíš tam nahoře… Už brzy se zase setkáme. Pokud nepůjdu rovnou do pekla.

Zamžourám do tmy, když se někde v rohu ozve škrábavý zvuk. Pravděpodobně mě přišla navštívit nějaká krysa. Ale než se stihnu rozkoukat, skoro se mi zastaví srdce v momentě, kdy mě skrz malou škvíru ve dveřích olízne světlo. Vstup do cely se otevře. Světlo pálí, nejsem na něj dávno zvyklý a dělá mi problém zaostřit na siluetu ve veřejích.

Snažím se chránit dlaní a přivyknout si, jak se jen dá, když se ozvou kroky. Postava se jako v mlze pohne ke mně blíž rychlým krokem a v nečekaném šoku si uvědomím, že mě někdo objímá a vzlyká mi do ucha. Když mě polechtají dlouhé světlé vlasy, a ženský hlas se začne smát, strnu na místě. Strašně moc doufám, že to není jen výplod mojí představivosti.

I tak nahlas pronesu: „Matko?“

„Draco!“ znovu mě k sobě pevně přivine, až mám pocit, že mi dochází dech. „Našla jsem tě! Můj malý chlapečku,“ odtrhne se a v očích má slzy.

I v tom oslepujícím světle je vidět, že má obrovské tmavé kruhy pod víčky. Postaví mě na nohy, ale sotva udržím balanc.

„Pospěš si, synu, musíme zmizet dřív, než nás Pán najde,“ podepře mě.

Zalapám po dechu, když si uvědomím, co to dělá. Ona si pro mě přišla, i když jí za to hrozí bolestivá smrt. Matka mě přišla nesobecky vysvobodit. A já si uvědomím, jak jsem jí zřejmě křivdil. Vypadá neupraveně a vyčerpaně, ale v tuto chvíli mi připadá neskutečně krásná. Zaplaví mě vlna vděku a sounáležitosti. Usměju se na ni, i když už si na takový posunek moje mimika dávno odvykla.

„Mami,“ oslovím ji měkce. Naposledy jsem to udělal snad jako malé dítě.

Podívá se mi do tváře a láskyplně se usměje. Ve tváři jasně vepsaný strach a starost. Proč až teď? Proč taková nemohla být vždy, když jsem to potřeboval?

„Co to vyvádíš?“ zeptám se.

„Není čas na otázky, Draco. Musíme jít. Nikdo o mně neví. Ani Severus neví, že jsem tady. Stráže jsem v jejich nepozornosti omráčila kouzlem, ale co nevidět se vzbudí. Pojď honem,“ popadne mě za dlaň a vleče pryč.

Prosmýkneme se několika spletitými chodbami. Nevím, jak se nám to povede, ale naštěstí po cestě ven na nikoho nenarazíme a než se naděju, zalijí náš sluneční paprsky. Pořád si nemůžu zvyknout na to, že se to děje. A světlo je stále trochu nepříjemné, ačkoliv si oči zakrývám paží. Ale postupně se to lepší.

Když se ohlédnu na matku, zřejmě z mojí tváře vyčte, na co myslím. Plno nevyřčených otázek visí mezi námi, ale uvědomím si, že zřejmě poprvé po dlouhých letech jsem svědkem její nefalšované mateřské lásky. Nečeká, jestli něco řeknu a já vlastně ani nevím, co bych řekl. Celá ta situace mě tak nějak vyvádí z míry a pořád se snažím všechno pochopit.

„Musíš jít. Přesuň se do domu na pláži, nikdo tě tam nebude hledat, to už zařídím. A nedělej žádné neuváženosti,“ vloží mi do ruky moji hůlku a já na ni pár dlouhých sekund vyjeveně zírám. U Salazara, kde k ní přišla? A jak se jí to podařilo, aby ji nikdo nechytil?

S radostí proutek promnu mezi prsty a pocítím, jak mě v nitru polechtá magie. Ani jsem si neuvědomil, jak mi ten pocit chybí, dokud nebyl zpátky.

„Matko,“ chytím ji za paži zrovna ve chvíli, kdy se otočí, aby zase odešla. „Počkej. Co Potter… Co je s ním? A co teď budeš dělat?“

„Potter není důležitý,“ opáčí a tentokrát zní stejně rezervovaně jako většinu života. Jistě, co jsem očekával. Předtím to byla jen dočasná absence soudnosti nebo nějaká domnělá chvíle prozření. Ztráta masky ve chvíli, kdy nebezpečí odhalilo všechny pohnutky a tíseň.

„Co tím chceš říct?“

„Že už se o něj nemusíš zajímat, Draco. Je pozdě. Je mi líto, že už se nestihneš pomstít, ale to je teď už irelevantní.“

Jestli se tvářím vyděšeně, nekomentuje to. Ale mám pocit, jako by se mi zastavilo srdce a někdo mi sevřel pevně hrdlo. Takže to znamená, že je mrtvý. Harry je po smrti.
Jakmile mi odpoví, uvědomím si, že jsem to řekl nahlas.

„Ne, ještě není mrtvý. Ale brzy bude. Pán s ním má svoje plány, teprve až poté ho zabije. Každopádně už mu moc času nezbývá.“

„Kde je?“ pronesu prosebně. Je mi v tu chvíli jedno, co si o mně pomyslí. Ta žena mi dala život, měla by mi snad chtít pomoct. Už to jednou udělala. „Potřebuju to vědět. Prosím.“

„To nikdo neví. Pán ho schovává. Proč tě to zajímá?“

Nedokážu už před ní nic předstírat. Povolím napětí v ramenou a letmo zdvihnu koutek.

„Plno věcem nerozumíš, matko. On… Harry mi pomohl. Zachránil mě. V mnoha ohledech.“

„Co to u všech testrálů povídáš, synu? Vždyť si Pottera nesnášel. Co si pamatuji, tak snad už od tvých studentských let. Sám si mi říkal, že se mu chceš pomstít. Předhodit ho Temnému pánovi. Jsi v pořádku?“ natáhne se, aby se prsty dotkla mého čela. Zatváří se starostlivě, až se jí nakrabatí čelo.

„Nemáme čas na to, abych ti to celé vysvětlil. Zkrátka jsem změnil názor,“ odseknu popuzeně. Jako by mě její dotek pálil. A každou minutu, kterou necháváme za sebou, Harry trpí. Je mi jedno, co říkala, ale nehodlám se schovávat někde v domě, zatímco mu můžu pomoci. Já jsem ho do toho zatáhl, tak ho z toho zase vysekám.

„Vůbec nerozumím tomu, co mi chceš říct.“

Ignoruju její konstatování.

„Nevíš aspoň přibližně, kde by mohl být? Nějaká šuškanda mezi smrtijedy určitě putuje. I drobný náznak pomůže.“

„Nevím. Ale Ty-víš-kdo si Pottera každý večer volá k sobě do sálu, aby ho před zraky jeho věrných mučil. Předpokládám, že svůj dnešní program nezmění. Pokud nepřijdou na to, že jsi pryč, ale o to se taky postarám.“

„Děkuju, matko,“ chvíli váhám, ale poté se k ní skloním, abych ji políbil na čelo, zatímco sevřu v dlani její ruku. „Za všechno, cos dnes pro mě udělala. I za informaci.“

Usměje se na mě. A její oči znovu zapůsobí vřele. Pohladí mě prsty po tváři. „Buď opatrný, Draco. Snažně tě prosím, nedělej žádné hlouposti. Neosvobodila jsem tě, aby tě znovu chytili. Abych tě znovu ztratila.“

„Při nejmenším ti slíbím, že budu obezřetný a opatrný.“

Polkne. A pak krátce přikývne.

„Měla bys už jít, ať někdo nepojme podezření. Nesmí tě se mnou vidět a utíká nám čas.“

Věnuje mi poslední posmutnělý pohled, než se mrknutí oka poté přemístí, kdo ví kam. A já mám pocit, že můžu být na ni konečně hrdý.

 

***

 

Samozřejmě, že když člověk chce, aby čas utíkal rychleji, tak se hodiny vlečou. Myslel jsem si, že se podvečera ani nedočkám. Ale jakmile se začínalo stmívat, přišla hodina H. Alespoň jsem do té doby nabral síly, pořádně se najedl a krátce prospal.

Na dně žaludku cítím celý den nepříjemný pocit, a když konečně dorazím ke vstupnímu sálu, ten dojem se jen umocní. Už z dálky slyším rámus a hučení jako v úlu. Ta předzvěst něčeho, co se kardinálně posralo, se mi nelíbí. Nahlížím dovnitř, abych obhlédl situaci tak, aby si mě nikdo nevšiml, ale není to ani potřeba. Protože pohled, který se mi naskytne, mě na místě uzemní. Rozhodně jsem nečekal, že uvidím několik desítek postav, jak proti sobě bojují se vztyčenými hůlkami. Sál je v plném proudu. Jen malý kus přede mnou prosviští nějaká kletba. Bystrozoři! Našli Harryho!

 

Načež si všimnu, že včele té vřavy stojí náš bývalý profesor obrany proti černé magii. Ten zablešený vlkodlak. Remus Lupin. Takže ne bystrozoři ale Fénixův řád. Naproti němu stojí hrdě teta Bellatrix a jejich útoky se kříží jeden přes druhý, těžko říct, kdo je ve vedení.

Jak tady Harryho našli?

Všichni jsou dostatečně zaneprázdnění na to, aby vůbec zaregistrovali moji přítomnost. Analyzuju okolí a hledám ho. Nakonec ho najdu. Na konci v místnosti se choulí povědomé tělo s černou kšticí. Není poznat, jestli se hýbe, jestli je vůbec naživu. Merline!

Rozeběhnu se, co mi nohy stačí, už z dálky křičím jeho jméno. Už jenom kousek. Lomoz kolem sebe ani nevnímám, jak jsem soustředěný na to, abych se k němu co nejdřív dostal. A když se tak stane, padnu na kolena a první, co udělám je, že se snažím nahmatat tep. U svaté Morgany. Nevěřím tomu, ale když pod prsty ucítím sotva znatelný puls, uleví se mi. Žije. Harry zatraceně žije!

Proč se o něj u skvorejší prdele nikdo nepostaral? To ho tu řád v klidu nechá ležet bez ochrany?!

„Harry,“ skloním se a můj tón hlasu v podstatě napovídá, že to není jen oslovení, ale i žádost, aby se probral.

Pohladím ho po obličeji a sotva pronesu podruhé jeho jméno, zaslechnu na opačné straně hlasité prásk. Zadívám se tím směrem a můj pohled se dnes už poněkolikáté střetne s tím matčiným. Zkoumavě si mě prohlíží, ale já nemám čas se tím zabývat. Nanovo se sehnu k Harrymu, abych mu prsty pročechral vlasy, a snažím se ho probrat. Zazní nepřirozený sten. Rozrušeně vzhlédnu, abych viděl, jak se matka kroutí bolestí na zemi, i když ji svazují neviditelná lana. Nad ní se tyčí nějaký zrzoun. Pravděpodobně člen toho Weasleyovic klanu. Stisknu vzteky zuby.

„Ne!“ křiknu. „Matko.“

Merlinžel mi nedojde, že místo toho na sebe upozorním. Nicméně všimnu si, jak to zaregistrují další dva členové řádu. A v tu chvíli je mi jasné, jak to vypadá. Protože Draco Malfoy pro ně není spojenec, ale nepřítel. A Malfoy, který se sklání nad tělem jejich Vyvoleného chlapce je hrozba, poněvadž mu nejde o nic jiného, než Potterovi ublížit. U hadích ocásků!

V tu chvíli mě nenapadá, jak je přesvědčit o opaku. A taky je důležité, aby se Harry probral! Potřebuju, aby se probral!

 

Postavím se na nohy a mávnu hůlkou. Překvapí mě, že moje kouzlo efektivně zasáhne svůj cíl a oba dva kouzelníci se svalí ke zdi v bezvědomí. Každopádně nezranění. Ani ne tak proto, že bych měl strach z následků, ale mám pocit, že už bych ani nedokázal nikomu ublížit, natož ho zabít. Zejména ne nikoho, kdo přišel zachránit Zlatého chlapce.

Probere se. Otevře oči a první, co spatří, je pravděpodobně můj nadšený výraz a šťastný vzlyk.

„Věděl jsem to,“ zachraptí, sotva mu síly stačí. Pokusí se natáhnout ruku k mému obličeji a opře mi ji do lícní kosti. Položím na ni svoji dlaň.

„Věděl jsem, že seš naživu. Cítil jsem to. Tom se mi snažil namluvit, že seš mrtvý. Že tě za tvou neposlušnost zabil.“

Skoro se mi chce hystericky smát. Zamrkám. Zase ty podělaný slzy.

„Myslel jsem si totéž,“ pomůžu mu posadit se. Chci se do něj opřít a už ho nikdy nepustit. Zaplaví mě neskutečný pocit štěstí. „Snažil jsem se doufat. Potřeboval jsem doufat.“

Okolo nás to šumí. Rykot neustává, ale jako by se nás netýkal. Hloučky kouzelníků se snaží navzájem povraždit, ale jediné, na čem mi teď záleží, je on. Máme nemalé štěstí, že nás míjejí všechny vyslané kletby.

Občas zkontroluju, jestli jsme v bezpečí. Několik tváří poznávám. Kromě Lupina tady je i Weasley a pár jeho synů, kousek za nimi se zaníceně pere ta ženská s růžovými vlasy, kterou už jsem předtím někde viděl. Poznávám Kingsleyho Pastorka. Ten syčák mě vsadil za mříže. Pamatuju si to jako včera.

Nedokážu ani spočítat, kolik jich na místo dorazilo, ale většinu těch tváří jsem už v minulosti někde potkal. Několik bystrozorů, kteří podle všeho melouchaří v řádu. Mezi nimi i Moody. Několik známých tváří z ministerstva ještě z dob, kdy byl otec vlivným politikem.

Na straně smrtijedů je už i několik obětí. Ta krysa Pettigrew se válí zkrvavený kousek od trůnu. Nikdy jsem ho neměl rád. Byl to úlisný odporný parchant. Nott dostal taky svoji porci. Vypadá to, jako by přišel o kus ruky, ale není mi ho vůbec líto. Z posledních sil se plazí po zemi a snaží se nenápadně uniknout, avšak nemá šanci, protože ho jediný tlukot srdce na to trefí omračující kouzlo.

Teta a strýc bojují bok po boku s několika bystrozory. Zdá se, že Pettigrewa má na svědomí Lupin. Ten vlkodlak se vážně nezdá.

Goyle starší i mladší jsou zahnaní v rohu a prosí o slitování. Ponižující, ale naprosto odpovídající jejich inteligenci. Nebo spíš jejímu nedostatku.

Všechny známé obličeje jsou tady, ale ten hlavní a nejdůležitější se vypařil. Voldemort zmizel zřejmě ještě před začátkem boje. A s ním možná i Snape. Ten hajzl opustil mou matku.

 

„Kde je?“ optám se Pottera v domnění, že mi rozumí.

A on samozřejmě rozumí, protože vzápětí bez přemýšlení zareaguje. „Nevím. Vypařil se, když se ozvaly první rány. Vypadalo to, jako by měl tušení, co se děje. Snažil jsem se zvednout, ale nešlo to.“

Jistěže to nešlo, ty můj hrdino. Podívej se na sebe, jak vypadáš. Musel sis projít muky. Pohotově mávnu k němu hůlkou a jeho tváře značně zrůžoví.

Obočí mu vyletí překvapeně do čela.

„Je to jen jednoduché léčivé kouzlo. Naučil jsem se ho už dávno. Otec mě občas trestal cruciaty. Nezbylo mi nic jiného, než si po každém trestu olízat rány sám.“

Pohled mu zjihne. Nestojím o jeho lítost.

„Stejně budeš ještě potřebovat léčitele. Harry, je mi to tak moc líto.“

„Ne. Takhle nemluv. Oba jsme věděli, do čeho jdeme, Draco. Není to tvoje vina.“

„Ale…“

„Žádné ale. Slib mi, že to necháš plavat. Tak jako tak bych se časem do podobné situace dostal sám. Pořád mi všichni vyčítali, jak jsem zbrklý. A já jsem ho hledal. Že si mě našel jako první, byla jen otázka nepozornosti, za kterou si můžu sám.“

„Jenže…“

Položí mi ruku na rty, aby mě umlčel.

„Děkuju. Za to léčivé kouzlo,“ zašeptá.

Není ho skoro slyšet, ale já mu rozumím. Svět kolem nás jako by existoval jen zvenčí pomyslné bubliny, v níž se ukrýváme. Měli bychom se zapojit do boje, ale já jsem teď šťastný, že se ho můžu dotýkat a on vypadá, že je na tom stejně. Navíc není v dobré kondici.

V gestu otočí bradou ke členům řádu. „Tys je přivedl?“

„Vůbec netuším, jak se sem dostali,“ odvětím mu vyrovnaným hlasem, i když do pokojného rozpoložení mám opravdu hodně daleko. Snažím se zachovat klid, přestože se mě neustále zmocňuje panika.

„Ani já. Nikdo nemohl tušit, kde můžu být. Alespoň jsem měl ten pocit. Bylo to nečekané. A nikdo neměl ponětí ani o tom, jakou povahu má náš vztah, takže pochybuju, že se mě pokoušeli vystopovat třeba přes tebe.“

My máme vztah! Harry Potter a já máme vztah! Snažím se u toho prohlášení nejuchat jako pubescentní holka.

Na zdi za námi praskne omítka a rozdrolí se, když jen nepatrnou vzdálenost kolem nás proletí zakázaná kletba. Jsme tady na ráně. Tak blízko smrti.

„To je teď jedno. Musíme pryč. Zvládneš se zvednout?“ natáhnu se a pomůžu mu na nohy. Sotva se drží, ale zvládá to. Moje kouzlo na tom nejspíš nese svůj díl.

Vlastně se divím, že si nás pořád nikdo nevšímá. Jako by pro ně Chlapec, který přežil, nebyl důležitý. Ale je to naše výhoda, protože se musíme ven vyplížit nepozorovaně. Harry rozhodně není ve stavu příhodném k boji. A já ho už nikdy neopustím.

„Počkej, nemůžeme jen tak odejít,“ ozve se ta jeho samaritánská stránka. Bylo jen otázkou času, než se to stane, takže mě to ani nepřekvapuje.

„Nemáš dost sil,“ přesvědčuju ho pevně. Přece musí hergot vědět, že mám pravdu.

„Ale nemůžeme prostě zmizet, z boje se neutíká. Je to zbabělost. Tohle je můj boj, ne jejich. To já jsem předurčený k tomu, abych Voldemorta porazil. A jsou tady moji přátelé, Draco, nemůžu je v tom nechat.“

„Seš tvrdohlavý mezek!“

„Proboha,“ promne si zápěstí a já si všimnu, že hledí na místo, kde leží moje matka.

Je jen spoutaná, jde to poznat podle pravidelného oddechování.

„To je přece Narcissa. Nemůžeš tady nechat svoji matku.“

„Seš až příliš přesvědčený o vlastní výjimečnosti,“ podotknu kousavě v pokusu o provokaci, ale vím, že má pravdu. Salazare, proč musí mít vždycky pravdu?

Není prostor ani čas na roztržky. „Netvrdím, že nemáš pravdu, ale už není cesty zpátky, Harry. Buď je to my, nebo ona. Buď ty, nebo ona. A já jsem si zvolil tebe. Vždycky si zvolím tebe.“

Pookřeje. Vidím to odhodlání, se kterým se mě snaží přesvědčit, nicméně i tak na něj moje slova zapůsobila.

 

Vypadá to, že strana světla má stejně navrch. Několik smrtijedů leží odzbrojených a zpacifikovaných na zemi a vsadil bych krk na to, že někteří z nich už ani nedýchají. Voldemort byl v nedohlednu. Srab. Co chce vlastně Harry svoji účastí dokázat? Vždyť ho ani není potřeba. Ostatní to zvládají.

 

„Jak pateticky romantické a dojemné,“ ozve se nám posměšně za zády. Poznávám ten hlas, naskočí mi husí kůže.

 

Všechno se semele příliš rychle na to, abych si uvědomil, co se to děje. Slyším hluk jakoby z dálky a záda mi zkropí ukrutná štiplavá bolest. Pokouším se nasát do plic vzduch a jde to hodně ztěžka. Donutí mě to vykašlat, i když se nemůžu hnout. A v ústech cítím intenzivní pachuť olova.

Poslední, co spatřím, než mě nadobro pohltí tma, jsou slzami zalité zelené oči. A možná, že ten sotva slyšitelný křik, co obalí zbytky mojí bdělosti, patří Harrymu. Ale tím už si nejsem jistý.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

47 komentáře “20. T jako Trnu v očekávání

  1. No ne,první koment…:-) Fakt moc moc pěkná kapitolka,nemůžu se dočkat konce,hlasovala jsem pro druhou možnost,tak se uvidí…

  2. no já nevim… skoro v každé povídce umírá "ten druhý" tak proč by nemohl umřít Harry? To by bylo na Draca asi moca šel by se taky plácnout… uh, tak to jsem dala blbou možnost :))

  3. Tak jsem si taky odhlasoval a krom toho, že už teď jsem zvědavý, jak to dopadne, mě pobavilo, že pro vyloženě kladnou poslední variantu ještě nikdo nehlasoval :-)

  4. Pěkné, pěkné Blanch, opravdu se ti tato kapitolka povedla, jen newím, jestli si mám k další kapitole vzít stoh kapesníčků či ne….xD uvidíme, až ji napíšeš, a doufám, že brzy, tak si je stejně vemu, pro jistotu, víš co….:-))))

  5. – problém! nevím tak ty Voldíkovy image mám rozmnožit… :)))) je to tak strašně barevný… auuu, máme černobílou tiskárnu!! potřebuju barevnou kopírku!! :'( achich… já to nechci překreslovat! to bych asi ani nestihla… aaa….:( HilFE!!

  6. Ne, ne, ne! Nezabíjej ani jednoho… Prosím..! To by bylo zase za ktragický… Nemusíš je přece v každé povídce zabít, ublížit jim… Prosím, ať je taky jednou happy-end. Nebo po vzoru Shakespeara, zabij oba. Ale ať tady nezůstane jeden sám, aby trpěl, to by bylo strašný… =( Kdyby přezil Draco, tak ho pošlou zpět do Azkabanu a kdyby přežil Harry, no tak toho asi do psychárny… =) Ne, ne, ne, prostě musí oba přežít, nebo oba zemřít, to je jediná varianta, kterou jsem ochotná přijmout..! Ale těším se na další díl a jsem moc zvědavá, jak to nakonec dopadne. Jinak, v anketě jsem hlasovala pro vítězství Voldemorta. Mistr musí vyhrát, i když je to šmejd… =)

  7. Blanch, no tak… udělej vyjímku – stačí, když umře Narcissa, ne??? Napiš tam, že umře ona a Voldemort, dvě smrti stačí (plus ta spousta mrtvých v tom boji)

  8. Páni…tak brzy a tolik komentářů..jsem šokovaná…:))

    Koukám, že jsem rozhýřila plno spekulací 🙂

    No třeba budu pro změnu hodná :))

  9. jo jasně….už zase se mi povedlo jít spát pět minut před přidáním…mno nic…no kapitola krásná, ale celkem se bojim toho konce, ale těšim se na něj…a Blanch, ty budeš hodná? no, chtěla bych tomu věřit :))

  10. Uf… Tak teď jsem napnutá ještě víc… Doufám že se Dracovi nic vážnýho nestane, to bys mě naštvala XD

  11. Ahoj Blanch, nenapsala jsi, že to bude poslední? Myslím, že Draco nemůže umřít, protože by to neměl kdo dovyprávět, proto umře Harry, abys dodržela standard

  12. Juchůůů! Konečně další díl! Já mám tedy ráda špatný konce, ale v týhle povídce bych nějakej ten happy-end uvítala. Nějak mi přirostla k srdci, a tak nechci, abych pak byla smutná.

  13. Dám v anketě to, v co doufám a ne to, co si myslím, že se stane. Obyčejně mám radši Bad endy, ale u AEF POTŘEBUJI happy end! Jsem do téhle povídky až moc ponořená…)

    Tohle je zvláštní kapitola. Je jiná než ty ostatní. Popisuješ víc pocity…nevím. Je prostě zvláštní.

    Ale moc dobrá!:)

  14. to se dozvíte v epilogu 🙂

    A děkuji vám, mé milé čtenářstvo, já sama se na ten poslední díl tak těším… mám ho už napsaný, ale budu ho přepisovat, obsah bude sice stejný…ale musím tam doplnit ještě dost věcí, takže to bude jako to psát celé znovu 🙂

    Welvio mně přišla celá povídka zabývající se city, taky tak byla psaná, proto Dracův pov…a je dost psychlogicky vyložená…nepřijde mi, že bych tady popisovala víc pocity, ale to je možná jen můj názor… 🙂

  15. Ano, je celá hodně pocitová, ale tady, řekněme, je to trochu jiné. Je to napsané ani ne tak slohově jako spíš tak, jako by Draco opravdu přemýšlel. Opakují se tam stejné fráze a je to takové bezduché. To ale nemyslím hanlivě! Je to prostě podle mě napsáno tak, jak by člověk skutečně přemýšlel a ne jako sloh.

  16. Sice mám radši happa endy, ale vzhledem k celému příběhu jsem dala možnost, že zemřou oba… Samozřejmě se nechám překvapit a ať už to dopadne jakkoliv, určitě s tím budu spokojená :))))

  17. Sem se lekla, že je to poslední kapitola, když jsem to četla na fanfiction a pak koukla sem. Příšero ještě, že nejseš tak krutá a napíšeš epilog!!! No to už jen záleží co v něm bude… Tak mě napadlo, že bych ti nakreslila obrázek, páč mě chytla taková výtvarná nálada, co zrovna Draco Harry, protože mám dojem, že něco jiného než Draco by tě pomulu urazilo… (mýslím jeho absence)   =D

  18. Upřímně se ani neodvážím hlasovat, jak to dopadne. Mám protichůdné názory, navíc, jak tě znám Blanch, ani jedna z těch možností není ta správná :)) Jinak kapitola moc povedená 🙂

  19. Severino :)))))) Neurazilo…já mám ráda víc postav…i když Draca nejvíc….ale tvoje obrázky jsou nádherné…budu poctěna, pokud něco nakreslíš :)) Cokoliv…

    majo :))) že bych byla až taková mrcha? :))))

  20. tak co, už taky víte, kdo všechno v 7mičce umře? (nebojte, nehodlám vám to tu řikat, když enchcete :)) )je to na http://www.idnes.cz… bylo to vcelku předpokládatelné a dvakrát bych se trefil, kdybych se sázel…

  21. Nosic: také jsem to viděla…a popravdě… To přeci nemyslí vážně? Jedinou postavu, kterou jsem kdy měla ráda ona musí zabít… 🙁

  22. taky mě trošku naščtvala, že mi zabije mého oblíbence.. nadruhou stranu, moje oblíbenkyně ještě žije a to je pro mě mnohem důležitější 🙂

  23. Nosici myslíš ten článek, kdy se Draco dá na mudlovskou pracovní dráhu? :)) Pokud ano, ten jsem četla :)))

    Aha…tak nemyslíš…

    No a jak to může na idnes být, když HP7 ještě ani nevyšla? Má vyjít až za dva dny 🙂

  24. Blanch: tak radši jsem ten tvůj komentář nečetla :(( a ode dneška přestávám číst jakékoliv komentáře, pápá :((

  25. Cauko.. 🙂

    Neskutocne si ma potesila dalsou kapitolkou z AEF, aj ked skoda, ze uz ostáva "len" FINALE.. bude mi za tým príbehom smutno, xi, tesila som sa na kazdú new kapitolku ako bábo na cukríky.. :D

    ale neva.. kazdopádne som zvedavá ako to celé nakoniec skoncí.. a dúfam, ze sa to dozviem coskoro 😉

    Pa

    P.S.: Más na blogu perfektný dizajn 🙂

  26. Tohle nepřestávej nebo se stane něco špatného. Jmenuji se Daisy, je mi 7 let mám blond vlasy a děsivé oči. Nemám nos a uši jsem mrtvá. Pokud tohle nepošleš 15ti lidem zjevím se dnes večer u tvé postele s nožem a zabiju tě.Tohle není vtip! Něco dobrého se ti stane v 15:22-někdo ti zavolá nebo k tobě promluví a řekne : MILUJI TĚ !!!! P.S: Neporuš to!

  27. nehlasujem, necham sa prekvapit, no napriek tomu … mas velku zalubu v tragickych koncoch, takze.. :))

  28. jak znám blanýýýtku

    no dobrý moc ji neznám ale podle otho jak píše umřou

    oba píše docela smutné povídky jako třeba sedmkrát jinak a tam umřel Harry četla sem to jednou víckrát už ne ještě teď nemůžu brečet nemám co brečet

    vybrečela sem se u toho jak želva

    nezbili mi na to už znova slzy a tak sem neroskovala umření žalem

    noo stejně sem teĎ v depresi

    udělala semm něco ošklivého kamarádovi a jenom mohu doufat že se to spravýýýýýýýý béé sem to ale krává

    no nic budu doufat že to napíše dobře :-D

    hmmm a budu čekat

  29. Nikdy jsem neviděla tolik "umře" a "neumře" v jedné anketě. Než si člověk dočte všechny možnosti, je docela zmatený… proto jsem zvolila odpověď č. 7 😉

  30. :)))

    Les tam umřeli oba..nj, ale bylo to až příliš sladké, já Sedmkrát jinak nemám prostě ráda…

    Sev :))))) A vo tom to je :)))

  31. Sice jsem v anketě dala že neumře ani jeden, ale jak tě znám, vyvraždíš tam všechny 😉 :D Hlavně aby neumřel jeden a ten druhej na něho potom za padesát let nevzpomínal jako dědeček s manželkou a milionama dětiček, takový konce nesnáším :D :D

  32. ja mám ďalšiu možnú odpoveď k tej ankete : nikto nezomrie a ja ťa nebudem musieť zaškrtiť… :-)

  33. Si sadistka a zabiješ Draca, Harry prežije a bude sa vracať do Dracových spomienok v tej mysľomise, ktorú schoval u seba v izbe.
    Dokonalá kapitola dokonalej poviedky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..