13. M jako Milovat Malfoye

Chvíli konsternovaně stojím. Skoro to vypadalo, jako bych ranil její city. Promnu si krk a zamračím se, vím, že Neporušitelný slib nám dá čas, než se zase něco posere, ale stejně mám podivný pocit, že jsem na něco zapomněl. Na okamžik se zamyslím nad tím, proč si dům vlastně nezabrala matka. Měli by tady se Snapem klid, ale hádám, že si ji nastěhoval zkrátka k sobě. Do místa, kde se odehrávají smrtijedské seance. Asi nic překvapivého.

Nahodím obvyklou masku se spokojeným výrazem jen proto, aby nebyla znát moje rozladěnost. Ledovým pohledem se zavrtám do Harryho a v mžiku oka mu vytrhnu z ruky svoji hůlku. Je až příliš zaujatý tím, co se právě stalo, takže se ani nevzpírá a hlohové dřevo vklouzne mezi moje prsty bez problémů. Odmítám doplatit na vlastní důvěřivost, i když něco mi říkalo, že k pochybám není důvod.
Potter pořád stojí na místě a já nevím, co říct, načež to tíživé ticho protne on s ublíženým výrazem ve tváři.

„Ty mě vážně chceš předat Voldemortovi?“ jeho hlas zní odevzdaně, vlastně v něm necítím ani známky strachu nebo paniky. Jako by to už od začátku bral jako samozřejmost.

Jistě, celou dobu jsem ho na to připravoval, ale mezitím se hodně věcí změnilo a já sám jsem si nebyl donedávna jistý, jestli to opravdu udělám. Měl jsem dojem, že on moje pochyby taky cítí, nebo jsem si to aspoň myslel, než se mě zeptal.

Zhluboka se nadechnu, snažím se tvářit jako vždy kamenně.

„Něco jsem jí říct musel. A netvař se, že tě to překvapuje. Celou dobu si tu žil v domnění, že k tomu stejně dojde. Neber ten život tak vážně, Pottere, stejně z něj nikdo nevyvázne živý,“ zkřivím pobaveně rty. No, černý humor v tomhle okamžiku asi není to pravé ořechové.

„Někdo prostě jenom dřív jako vyvolený hrdina a někdo za sto let s tlustými ponožkami na nohách a kočkou v klíně,“ dodám.

„Aspoň nejsem takový srab jako ty, Draco,“ odpoví úplně jinak, než bych čekal. Jasně Pottere, všichni víme, že ses Pánovi několikrát postavil, že seš hrdina, že seš vynikající bystrozor a že se strachu vysmíváš do tváře, ale chlubit a ohánět se tím nemusíš, tohle na mě dojem nedělá. Já nejsem srab, ale oportunista, umím vyžít situací tak, abych zachránil svůj hezký zadek. I navzdory tomu ale neodolám položit otázku.

„Co tím chceš říct?“

„Ale nic,“ tou strohou odpovědí mě snad zase chce vyprovokovat.

„Už si to nakousnul, takže to vyklop,“ přistoupím až k němu, skoro se dotýkáme nosy.

„Zrovna ty bys to nepochopil, Malfoyi. To bys musel být víc člověk a mít opravdové lidské hodnoty a priority. Seš zvyklý se pořád jen přetvařovat, udržovat se na pozici toho, kdo neustoupí a bude se zarputile držet pochybných jistot, i když ví, že nejsou správné. To ta tvoje povedená rodinka a vůbec ten svět kolem tebe, ve kterém žiješ. Mohl bys být jiný. Ty to víš, možná to i chceš, ale prostě už to neumíš a nikdy to zřejmě umět nebudeš. A pokud nechceš, o to je to horší. Seš jen pěšec na Voldemortově šachovnici, on táhne a ty se posuneš směrem, který ti předurčí. Já fakt nevím… Je pro tebe ta tvoje zatracená hrdost tak důležitá, že sám sobě odpíráš štěstí?“
Ten hlubokomyslný rozhovor mě zarazí, protože opravdu nechápu, kam tím míří. Jak tomu mám rozumět? A chci mu vůbec rozumět?

Pak prostě pokračuje dál, jako bychom téma uzavřeli, protože souvislosti nebo možné asociace mi nedávají smysl. A hlavně zvolené téma mi zatraceně nedává smysl!

„Kdybych nebyl tehdy takový pitomec. Měl jsem štěstí na dosah ruky. Měl jsem ji, měl a nechal ji odejít. Miloval jsem ji, ona milovala mě. Ginny byla vždycky úžasná, žádná jiná se jí nerovnala. Kdybych se nezachoval jako pitomec, dneska bychom byli svoji. Mohli jsme mít děti, třeba i psa nebo kočku, domácí pohodu a štěstí. Každý víkend bychom hráli s dětmi tchoříky, Ron by je naučil hrát šachy, protože já jsem v tom nemožný. Já bych je naučil hrát famfrpál,“ vzdychne a já si uvědomím, že jsem během jeho zpytavého monologu ustoupil vzad a vztekle sevřel dlaně.
„Mohl jsem mít rodinu, po které jsem vždycky toužil. A proč ji nemám? Kvůli malichernosti, kvůli pitomé starostlivosti, která je stejně k ničemu, protože v týhle době je v nebezpečí stejně každý. Bez ohledu na to, jestli je nějakým způsobem spojený se mnou, takže nejen moji přátelé. Ale to jsem tehdy neviděl. Kdybych neříkal tehdy takovou pitomost,“ zatváří se zlomeně a prohrábne si vlasy. U Salazarových fuseklí, proč mi tyhle nesmysly vykládá, mě nezajímá, že by chtěl píchat tu Weasleyovic nádheru.

Nerozumím tomu, proč tu jen tak stojím a tupě na něj zírám, zatímco se mi v krku tvoří nahořklý hlen, který bych na něj nejraději vyplivnul.

„Kdybych jí neříkal, že se k ní vrátím, až padne Voldemort. Kdo mohl tušit, že se to potáhne tak dlouho? A možná jsem taky počítal s tím, že v tuhle dobu už bude dávno po mně nebo že se celá situace vyhrotí způsobem, který všechno vyřeší. Jenže jí pořád žiju. Jsme tady, ona taky. Ale jí už se nechtělo na mě věčně čekat. A já se jí ani nedivím a nemůžu se za to na ni zlobit. Všechno to byly jen výmluvy, jak ji od sebe odstrčit, jak ji vehnat zase do náruče Deanovi. A můžu si za to sám, že mě opustila, že jsem zase jako kůl v plotě. Už nikdy nebude moje.“

 

Merline svatý, co to mele? Proč pořád mluví o té nuzácké zrzce? Weasleyovou sem netahej, Pottere! Víš, kolikrát jsem se musel dívat na to, jak se osaháváte? Víš, kolikrát jsem si na jejím místě představoval sebe? Mlč, Pottere, nech toho, zatraceně!
Nevědomky mi vyletí dlaně k uším, abych si je zakryl. Snažím se nevnímat obsah celého sdělení, protože nejsem zvědavý na tyhle emocionální výlevy a už vůbec nehodlám poslouchat, jak pořád dokola velebí tu mudlomilskou chátru. Její přednosti mě vůbec nezajímají! Já mám taky hromadu předností, Pottere, hergot.
Proč na ni vůbec vzpomíná, to způsobila návštěva mojí matky? Nevidím mezi těmi událostmi žádnou spojitost. A proč to říká zrovna mně? Vždyť… Zamrkám, abych zahnal slzy, protože nemůžu popřít, že se mě to dotýká a že to bolí. Vždyť to vypadalo, že je Potter zamilovaný do mě. Jeho vzpomínky mi to přece potvrdily. Miluje mě, ne ji! Mě miluješ, Pottere!

 

„Je tak krásná. Měla ty nejkrásnější vlasy, jakých jsem se kdy dotýkal. V záři slunce se jí třpytily a vypadaly jako plameny. Ty roztomilé pihy na nose, vždycky jsem se je snažil spočítat, byla s nimi tak roztomilá. Nikdo by do ní neřekl, jak byla od rány, i když působila tak křehce. A jak jsme se spolu nasmáli, byla s ní legrace. Měla pochopení a uměla se vždycky vcítit do mojí situace. Vždycky jsem se na ni mohl spolehnout, byla mi oporou. A ty oči. Hnědé, oříškové a veselé.  Byla tak dokonalá a já jsem udělal takovou chybu,“ vzdychne. Ani nemá odvahu se mi podívat do očí.
„Vzpomínám si, jak voněla. Po mandlích, vždycky jsem jí čichal k vlasům, nemohl jsem se té vůně nabažit. Používala takový šampón a malinový balzám na rty, po kterém její rty vždycky chutnaly tak sladce…“

Klouby na dlaních mi vzteky bělají, jak stále víc zatínám prsty. Mám co dělat, abych neudělal scénu. Tohle se nedá poslouchat, nemůžu tu jen tak stát a nechat ho žvanit o věcech, které mi ubližují. Jo, Pottere, nevím, o co ti jde, ale jestli mi chceš ublížit, tak se ti to zatraceně daří. Prosím, přestaň už! Mlč!

„Promrhal jsem tolik času. Vzpomínám si, jak ji šla zaklínadla. Byla expert na Netopýři kletbu… tu uměla fakt perfektně. A v přeměňování válela. A hrála skvěle famfrpál, bylo úžasný si s ní zahrát. Nikdy jsem nedocenil její kvality, ale teď vidím, jak jsem byl nemožný, jak jsem byl slepý a ona je pryč… A už jí to ani nikdy nestihnu říct.“

„No dobře, Pottere,“ můj hlas nenávistně zhrubne, „to už by snad stačilo. Nevím, komu se z toho zpovídáš, ale já nestojím o to být tvoje vrba. A už vůbec nejsem zvědavý na tu nánu a její nedoceněné kvality.“

„Co je Draco,“ obrátí se najednou na mě a zpříma se mi podívá do očí, tentokrát žádné uhýbání pohledem. „Snad ti nevadí, že o ni mluvím. Měls někdy vůbec holku? Nebo co já vím, kluka?“

„Nic ti do toho není, Pottere, prostě mlč.“

„Proč?“

„Mlč… Nebo…“

„Nebo co, Draco? Co mi uděláš?“ provokuje mě a přistupuje znovu až ke mně, skoro cítím jeho dech na tváři.

Nebo se neudržím, napadne mě odpověď, ale nechám si ji pro sebe.

Vztyčím proti němu hůlku. „Dál už ani o krok, Pottere!“

Snad jako by mě neslyšel, ale vím, že mě pokouší. Udělá ten poslední krok, než se naše hrudníky skoro dotknout po celé ploše. Polknu, když se mojí dlaně dotkne ta jeho, aby ji i s hůlkou sklopil k zemi.

„Nebo co?“ zašeptá znovu tiše, jeho dech ovane špičku mého nosu.

„Pottere. Varuji tě,“ rád bych si myslel, že ho varuju, když to teda říkám, ale můj hlas nepřesvědčuje ani mě, natož jeho.
V nestřeženém okamžiku mi vyrve hůlku z ruky, vyleká mě to, ale ani nestihnu zareagovat, protože záhy na to ji odhodí na zem za nás jako by byla nějaký odpad. Udělá další krok, a když couvnu, zjistím, že mě tlačí ke zdi. Ale do prdele práce, už zase? Mám v té hlavě jen seno? Tyhle situace začínají být nervy droucí. Vlastní pitomosti se snad můžu už jen smát a dům, který jako obvykle absolutně nic nedělá, se nejspíš baví taky.

Vždyť jsem větší, než on, můžu ho přemoct, můžu použít sílu a vymanit se. Můžu ho znehybnit a jediným chvatem obrátit situaci ve svůj prospěch, tak proč to sakra neudělám?

Udělám další krok vzad, uvědomím si, že už není kam couvat, že za mnou už je jen holá zeď. Jsem v pasti a stejně s tím nehodlám nic dělat.
Položím dlaně na studenou omítku, ale něco je semkne. Harry mě chytí za zápěstí a prudce mi obě ruce přiková nad hlavu ke zdi, zatímco se definitivně přitiskne celou vahou na moje tělo. Dýchám zhluboka a snažím se nedávat znát, že uvnitř panikařím. Ale není to jen panika, je to i vzrušení, je to výzva, je to tolik odpíraná mana. Zakázané ovoce, které mi nabízí, abych si ho něj s vervou kousnul.

„Co si myslíš, že děláš?“ můj vlastní hlas není tak jistý, jak by měl být. Zradí mě, třese se, není v něm ani známka autority nebo sebejistoty.
Harry se jen zlehka pousměje a zatváří se způsobem, kterému moc nerozumím. V očích je divokost, ale ten úsměv působí smutně. Sklouzne zrakem na moje rty a mně se rozklepou kolena, mám pocit, že kdyby mě nedržel u zdi, dávno se svezu k zemi.

Špatně se mi dýchá, zkouším to mělce, mám pocit, že mi po zádech stéká pot a srdeční tachykardie boří svoje rekordy.
Nadechuju se, abych pronesl nějakou pichlavou poznámku, která situaci usměrní, ale nějak se mi nedostává slov. Brní mi jazyk a než vůbec vymyslím, co vlastně říct, Potter mě navždy umlčí.

Ten polibek je naléhavý, prudký a žádostivý. Zprvu je to pro mě moc vjemů najednou, abych se z toho vůbec vzpamatoval, protože celý můj svět se najednou smrskne do malinkaté černé tečky. Do prostoru, ve kterém jsme jenom my dva, a realita kolem nás je bezvýznamná.

Rozevře rty a naše jazyky se propletou, vůbec mě nenapadne, že bych se měl bránit nebo že právě dělám kardinální chybu. Horký vlhký tanec vzájemnosti a touhy. Je těžké nevnímat, jak se do toho jednoho doteku snaží Harry vložit všechno, co cítí a já jen zrcadlově vnímám, že jsme na tom naprosto stejně. Plní vášně, bezbřehé touhy po tom druhém. Vzrušení se rozlévá po celém těle a krev vře. I přestože je to jakési dokazování vzájemné náklonosti, když se naše klíny se zájmem o sebe otřou, zasténám mu mezi rty.

 

Racionální uvažování si vzalo dovolenou. Rezignuju, vzdávám se, chci se nechat unést, chci toužit, nemyslet na to, co přijde zítra. Nebýt tím, za koho mě všichni mají. Sevření na zápěstí povolí a Harry pustí moje ruce. Využiju toho momentu k tomu, abych mu je ovinul kolem krku, a on si mě přitiskne ještě blíž, zatímco se jeho vlastní dlaně drze vkradou do mých vlasů a sevřou. Zatraceně, kdyby jen trochu přitlačil, udělám se tu do kalhot při představě, jak si mě celého podmaní.

 

Když nám oběma dochází dech, na několik krátkých vteřin se na sebe zadíváme poté, co se odtrhneme. Má zorničky rozšířené tak moc, že to skoro vypadá, jako by měl černé oči a vůbec nepochybuju o tom, že jsem na tom podobně. Dívá se na mě s vážnou tváří, i když celý ten dojem kazí zrychlený puls tepny na jeho krku a přerývavý dech.

 

„Draco…“ zaševelí jemně a jeho palec mi přejede po spánku.

„Hmm,“ vyloudím ze sebe jen podivný neartikulovaný zvuk.

„Slib mi, že mě zítra zase neodkopneš, až si uvědomíš, že to byla chyba. Já myslím všechno vážně, přísahám, že o tebe stojím.“

Zamrkám, v návalu všech těch emocí, mám pocit, že neudržím slzy. Merline, já přece nejsem přecitlivělá bukvice, abych tady fňukal nad vyznáním. Ale pořád byl ve mně zakořeněný ten pocit zrady od mé matky, ten šok, že pro ni neznamenám víc, než její fanatická víra a cholerický hadí ksicht s ambicemi stejně přehnanými jako jeho ego. Tahle situace je absurdní, je vyhrocená a ve mně se odehrává hotový chaos.
Láska je chemie, je neuvěřitelně prostá a zároveň zničující. Silný cit, který může zničit a zároveň život zachránit. Stejné kladivo, které rozbíjí sklo, ková ocel.

Věřím mu to, i když mám neustále tendence o hloubce jeho citů pochybovat, je to zamotané a bolí mě z toho neustále hlava. Cítím, jak mi mravenčí pod jeho pohledem v žaludku, jak se mi vlije horkost do tváří a nedokážu se od těch vzrušených očí odtrhnout.
I tak si neodpustím poznamenat už tolik řečené.

„Ještě před chvílí ses tu málem usoužil kvůli té zrzavé lišky, div ses mi tu nerozbrečel zklamáním a lítostí. Já nejsem cena útěchy, Pottere.“

Neumím jednat citlivě, neumím být milý, ale je to pravda a Potter si přece nemůže myslet, že t jeho žvásty jen tak s klidem přejdu, jako by se to nestalo.

Harry se ode mě o kus odtáhne a zlobně se zamračí. „Ty seš vážně idiot. Copak tobě to nedošlo?“

Zamrkám. Co mi jako mělo dojít. Že ji pořád chce a nebo…

„Tys to vážně nepochopil,“ usměje se, nevím jako proč. „Přitom si jevil typické známky nevraživosti. Já jsem přece chtěl vidět, co to s tebou udělá, pitomče. Chtěl jsem…“

On to na mě hrál?

„Chtěl jsem zjistit, jestli budeš žárlit, jestli to bude znamenat, že ke mně něco cítíš. Pořád ses choval, že to nic neznamená, ale já se s tím jen tak nehodlám smířit.“

 

Nikdy jsem sice naživo neviděl pohled jelena v záři reflektorů, jak netečně zírá před sebe, ale mám podezření, že přesně takhle teď musím vypadat já. Takže celé to divadlo, jak mu ta nuzácká ryšavice chybí, bylo jen pro efekt. Aby mě naštval, aby mě vyprovokoval. Proč mi to sakra nedošlo? Normálně jsem přece inteligentní a obezřetný jedinec, i když mi připadá, že v tuhle chvíli mám v mozku asi tak tři synapse. Možná tři a půl s přivřením oka.

Vydechnu, a i když jsem vystrašený z toho, jak se věci vyvinuly, po dlouhých letech si dopřeju… Ne, po dlouhých letech si dovolím být slaboch. Tak by mě určitě otec nazval.
„Já… Omlouvám se.“

Vykulí oči, skoro se mi chce smát, ale chápu tu reakci.

„Jo, slyšíš dobře. Chci se omluvit. Vím, že to není něco, co bys od Malfoye čekal, ale poprvé v životě mám pocit, že si někdo moji omluvu zaslouží. Za to, jak jsem s tebou zacházel. Za to, co jsem říkal. Ale nebudu se omlouvat za to, kým jsem, to po mně nechtěj. Leopard nemění svoje skvrny.“

Udělám dramatickou pauzu a nechám ho, aby prozatím zpracoval, že to myslím upřímně. Ať si z toho vezme, co potřebuje. Pak pokračuju.

„Máš pravdu. Když si pěl ódy na Weasleyovou, pěnila se ve mně krev. Vypadalo to, že se tu zhroutíš, znělo to, jako bys všeho litoval a uvědomil si, že ji pořád… No, ty víš co.“
Co Draco? Co? Jak moc je těžký říct to slovo na m?
„Cos jako čekal, že udělám? Celý je to patetický, nevím, o co se tu vůbec snažíme. Měl bych udělat přesně to, co jsem nalhal svojí matce.

„Draco,“ uchopí mě znovu za ruku a potutelně se směje. „Ty žárlíš… Ty opravdu žárlíš.“
Polknu. Taková hloupost!
„Nesmysl, Pottere. Mám z tebe akorát bolehlav. Malfoyové to slovo nemají ani ve slovníku.“

Znovu se rozesměje.

„Kdyby ses viděl, Draco. Víš, že ti zrůžověly tváře? Čím? Zahanbením? Přiznáním? Žárlivostí? Vzteky?“ směje se, ale je to šťastný smích. Promerlina, co je na tom šťastného? Pohladí mě po tváři, ale já jeho ruku prudce smetu a s naprosto klidnou hlavou pronesu, i když nevědomky zvýším hlas, to si uvědomím až v momentě, kdy se uslyším.

„Co si to namlouváš, prosalazara, Pottere. Nebuď tak směšně naivní! Já bych nikdy nemohl žárlit, zvlášť na tu káču Weasleyovou. Co má ona, co já ne? Teda, jasně, spíš co mám já, co ona ne…“

Zatřepu hlavou, o tomhle mluvit zrovna nechci!

„Nevidím důvod, proč bych se s ní vůbec měl porovnávat, nemá ani z poloviny tolik šarmu jako já. Ani třetinu mého charisma a vůbec, proč ti to u Brumbálova plnovousu vůbec říkám? Prostě ne, Pottere. Já nežárlím, nebuď tak nabubřelý a nafoukaný, jasný?“

Tak dobře, možná nejsem tak klidný, jak bych chtěl, ale já nežárlím! Co si to ten pitomec jako myslí? Malfoyové nežárlí. A už vůbec ne na nikoho z tý zrzavý pakáže.
Pořád mu z obličeje nezmizel ten potutelný výraz, spíš naopak. Vypadá to, jako by se prohloubil.

„Nemusíš to zapírat, žárlivost je přirozená věc, není to nic, za co by se měl člověk stydět. Vlastně je to něco, co mě dělá šťastný, Draco. Protože pokud opravdu žárlíš, znamená to, že něco cítíš. Nejsem ti lhostejný, jak se pořád snažíš tvářit. Prosím, nezapírej to.“

Obočí se mi automaticky nakrčí, chci něco podotknout, ale nenechá mě.

„A jsem rád, žes to udělal. Myslel jsem si, že už to nevyjde.“

„Co zase nevyjde?“

„Jak jsem říkal, zajímalo mě, jestli budeš na to reagovat a ono to vyšlo.“

Semknu rty tak pevně, až to zabolí. Mám chuť ho praštit do obličeje za to, jak sebevědomě se teď tváří.

„Já k Ginny nic necítím. Rozešli jsme se v dobrém. Je to kamarádka, ale nic víc. Nelituju toho, že jsem ji odehnal, byla to správná věc. Ani jeden z nás by dneska nebyl šťastný.“

„Tys mě prostě jen zkoušel?“
„Ovšemže,“ odpoví stručně.

Nějak mi vyschne v krku, odkašlu si, naprázdno otevřu rty, než si přiznám, že jsem tuhle bitvu o příčetnost prohrál. Ať už si chci namluvit cokoliv, nemůžu popřít, že šlo o žárlivost. Scéna jak z béčkové romance, které ráda četla matka, když jsem byl malý.

„Takže ti Weasleyová nechybí?“ odvážu se. Chci znát přesnou a nevyvratitelnou odpověď, dech se mi sice zklidní, ale driblování tepu neustává.

„Ne,“ znovu mi dlaň položí na tvář. „Mezi námi to už nikdy nebylo jako dřív. Ona je vdaná a já jsem nikdy nelitoval toho, že jsem ji nechal jít,“ druhá dlaň přistane z druhé strany mého obličeje.

„Dobře.“

„A teď už jsme oba dva o kus cesty dál a já už mám dávno zájem o někoho jiného. Sice je to s ním zatraceně těžký a někdy bych ho nejraději zabil, ale myslím si, že za všechny ty starosti stojí.“

„Pottere… Harry,“ opravím se. „Já, já tohle neumím.“

„Co neumíš, Draco?“

„M-milovat.“
„Já jsem to taky nikdy neuměl, ale myslím, že spolu se to zvládneme naučit. Slibuju.“

Celé to prohlášení stvrdí dalším polibkem. Dokážu v něm přečíst všechny ty vyhrocené emoce a tentokrát do něj vložím i ty svoje.

Mým tělem se prožene silný elektrizující pocit, srdce se konečně zklidní, ale kolena… Kolena mě zřejmě už nikdy nebudou poslouchat.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

2 komentáře “13. M jako Milovat Malfoye

  1. Ach… vrním blaženosťou. To bolo znovu krásne. Priznávam, že na moment som Harrymu tú Ginny uverila aj ja :D
    Tá záverečná veta je úplne dychberúca. Krása.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..