13. kapitola – Neznámý

Ne, tohle opravdu není nová kapitola :)), vkládám zde pouze starou kapitolu, kterou jsem měla na stránkách, ale zde jsem ji nepřidala.
+++


Chladivých dní přibývalo. Atmosféra ve škole byla čím dál horší. Studenti se neopovažovali vycházet na chodbu bez doprovodu. Málokdo se odhodlal vycházet vůbec.
Od osudného incidentu se však nic nestalo. Nastalo ticho před bouří. Jako by ten, co to udělal, vyčkával, až se zase všechno uklidní.
Harry byl skálopevně přesvědčen, že v tom má prsty Malfoy. Jeho ironické posměšky byly na denním pořádku. Neustále strašil mudlovské studenty, dělal narážky na brumbálovy oblíbence a právě jeho bylo na chodbách vidět nejčastěji. Občas v doprovodu svých goril, občas v doprovodu Beatrice Gabestoneové, která vypadala, že to nedělá dobrovolně. Pokaždé se ale přitom tvářil navýsost důležitě a někdy až nebezpečně zatvrzele. Jako by se právě on chtěl někomu mstít.
Harry by se vůbec tomu nedivil. Malfoy už dovršil dost vysokého věku na to, aby byl přijat mezi smrtijedy a jeho otec mu jistě spolu s Temným pánem nakázal, aby ve škole propukl zmatek a jim byla tak usnadněna cesta do bradavických prostor.
Když si vzpomněl na Luciuse Malfoye, něco v jeho útrobách se zakroutilo. Ihned mu na mysl vyvstala vzpomínka na Noreeninu osudnou noc. Viděl chlípníka Malfoye, jak se jeho hnusné pracky dotýkají jeho sestřenice, viděl jeho ledové oči, jak se vysmívaly její nemohoucnosti. Viděl její umučené tělo, jak nehybně leží na zemi a pod tíhou deště bledne ještě víc už tak magnóliová pleť.
Zařekl se, že se mu pomstí. Pomstí se všem, kteří způsobili, že jediná členka jeho kouzelnické rodiny, je mrtvá. Vždy se mu při této chvíli zalily oči slzami. Měl ji rád. O, jak mu Noreen za tu chvíli přirostla k srdci. Byla jeho mamince tak podobná a byla stejně praštěná jako Ron. Měla skvělý smysl pro humor, nikdy to nepřeháněla s učením, byla to statečná holka a vždycky Harrymu uměla naslouchat. Cítil, že ona je jeho domov. V posledních měsících pro něj byla spíše jako sestra než jako sestřenice. A pak tohle. Slíbila mu, že se za ním přijede podívat na léto, ale slib už nestihla dodržet.
Všichni, které Harry kdy miloval, kteří s ním byli spřízněni, všichni z jeho rodiny, umřeli… a kvůli němu. Kvůli jeho existenci.
Měl strach, aby tohle jednou nepotkalo Siriuse, Hermionu, Rona nebo Ginny. Kolikrát ho napadlo, že by s nimi měl zpřetrhat všechny svazky a nechat je jít svou cestou. Měl je až příliš rád, než aby kvůli němu zaplatili tak vysokou cenu. Pak si ale řekl, že bez nich by byl nic. To oni mu dodávají sílu, jsou mu oporou a bez nich by nikdy nic nedokázal. Podíleli se na všem, co kdy dokázal. Byli neodmyslitelnou součástí jeho trpkého života a on je až příliš miloval, než aby se s nimi dokázal rozloučit, přestože by to bylo pro jejich dobro.
Páteční vyučování se táhlo strašně pomalu.
Jako poslední dvouhodinovka je čekalo verbální kouzlosloví.
Alegra Grinhardová dala všem za úkol vyzvednout do vzduchu list papíru. Samozřejmě bez hůlky. Měli za úkol najít ta správná slova, která by v podobě veršů vznesla inkriminovaný pergamen nejméně dvacet centimetrů nad desku stolu. Nejlépe si samozřejmě jako vždy vedla Hermiona, která hned po čtvrt hodině vymyslela rým, který její pergamen vyzvedl do vzduchu jako pírko a ani se při tom nezapotila. Holt Hermiona má na takové věci hlavu, nečiní ji potíže něco chytrého vymyslet.
Zatímco Ron po Harryho pravici stále jen klel. Harry zaslechl několik frází, které ho spíše pobavily. Prvně to znělo něco jako: „Vypadá to jako smetí, tak ať už to k sakru letí!“ To byl Ron a jeho něžný cit, smysl a vlohy pro veršování.
Mával kolem sebe rukama a rudnul přitom vzteky.
„Tak bude to ještě dnes? Tak se, ty cáre hnusnej, rychle vznes!“
Harry úplně zapomněl na svůj úkol. Pohodlně se usadil a s připitomělým úsměvem pozoroval Ronovo snažení.
„Hni svou pilinovou prdelí, tak jak ti Ron zavelí!“ bouchnul pěstí do stolu, ale papír se nevznesl ani o jediný centimetr.
„Však já ti dám, ty hnusnej, papírovej, pitomej, papírovej, poblbanej, papírovej, šmejdskej, papírovej… zmetku! Na mě si nepřijdeš! Slyšíš?“ sklonil hlavu k papíru, jako by ho snad měl slyšet, nevšiml si přitom, jak jej Harry pobaveně pozoruje.
„Mám už toho plné zuby, vzlétni třeba i naruby!“
To už Harry vyprsknul nahlas a Ron se nasupeně na něj otočil, přičemž propásl, jak sebou papír mírně zavrtěl. Harry utichl.
„Rone!“
„Co je?“
„Podívej!“
Když se ale Ron otočil, bylo už po všem. „No co?“
„Ten papír, škubnul sebou!“
„Kecáš! Vůbec nejsem schopný s ním hnout!“ zachmuřil se zrzek.
„Ne, vážně. Před chvilkou sebou zavrtěl!“
„Vážně? No fajn,“ sprásknul rukama, „a já jsem to zase prošvihl!“
Ve chvíli, kdy se Harry ještě přitrouble usmíval, kolem nich zrovna prošla Alegra Grinhardová a sledovala, jak se všem daří. Všimla si, že Harryho pergamen nehnutě leží na stole a Harry za celou dobu neotevřel ani ústa, aby mu nějak k levitaci dopomohl.
„Vás se ten úkol týká také, Harry,“ místností se roznesl ten tajemný líbivý hlas, zastřený s podtónem hrozby. „Pokud jste se přihlásil na tento seminář, vyžaduji vaši spolupráci.“
„Samozřejmě, paní profesorko,“ polknul.
„Já nejsem vaše profesorka,“ opáčila klidně.
„Samozřejmě.. eh…Alegro?“
Vědma se na něj podezřívavě podívala, načež její tvář ozdobil přirozený úsměv. „Jak jste pokročil se svým úkolem?“ pokračovala.
„No, totiž.. paní… Alegro, já… neumím skládat rýmy, já jsem na tohle prostě…“
„….pako,“ doplnil ho tiše Ron a oplatil mu stejnou mincí a začal se smát. Alegra na něj pobaveně pohlédla, a pak svůj zrak opět stočila na černovlasého mladíka. „Kdo vyhrávali války, Harry?“
„Cože?“
„Jen ti, kteří ten boj nevzdali. Nevzdávejte svůj boj, jinak tuhle válku nikdy nevyhrajete!“ odpověděla téměř nadpozemsky, až Harrymu naskočila husí kůže. Dotkla se jeho spánku a odešla s tichostí její vlastní pryč.
„Co tohle bylo?“ otázal se zaražený Ron. Hermiona po Harryho levici hleděla na postavu v černé sutaně, jak odchází někam k opačné straně místnosti, aby pomohla i jiným studentům, kteří se přihlásili.
„To bylo divné, nemyslíte? Byla to věštba? Nebylo to nějaké upozornění?“ špitla zaujatě Hermiona a hleděla z Rona na Harryho.
„Hermiono, ty ve vše vidíš jen nějaké zvláštnosti. Ta ženská je divná!“
„Ronalde, ty jsi takový ignorant! Vždyť je to vědma! Ty nevykládají plané řeči!“
Kdyby je Harry nepřerušil, skončili by jistě u nějaké další vášnivé hádky, při které by Ron skončil sice jako poražený, ale Hermiona jako ublížená. Měl už těchto jejich hádek plné zuby. Hádali se jako staří manželé.
A v ten moment mu to došlo. Podíval se zkoumavě na Rona, který hleděl mrzutě do stolu a dělal, že je na něm něco zajímavého vyryto, následovně se podíval na Hermionu, která měla pyšně našpulené rty a s naprosto zřetelně uraženým egem se dívala, jak ostatní pokročili ve svém umu poetů.
`Ne, to ne!´zasmál se vlastní myšlence. `Oni dva nikdy. Kdyby spolu chodili, zavraždili by se navzájem. Co tě to jen napadlo, Harry!´ a znovu se rozesmál, tentokrát se to ale snažil maskovat, ať není příliš nápadný.
Do konce hodiny pokročil asi jako Ron. Vymyslel několik kostrbatých rýmů, ale až ten poslední měl vůbec nějaký účinek. Pergamen na jeho stole se vznesl sice jen o centimetr, ale i z takového výsledku měl Harry strašnou radost.
Když odcházeli z učebny, spatřil na Alegřině tváři spokojený úsměv, úsměv, který byl věnován právě jemu.
On tuhle válku neprohraje!
***
Před nimi byl dlouhý a tolik vytoužený víkend.
Harry a Ron dostali v Lektvarech za úkol uvařit jeden z nejméně známých lektvarů. Dostali to do dvojic jako ročníkovou práci, na kterou měli dva měsíce. Měli za úkol najít lektvar, který má v kouzelnickém světě své využití, ale přesto se běžně nepodává. Lektvar, který se neučili ani namíchat a který by nenašli ani ve své učebnici lektvarů.
Tak tohle byl celý Snape. Nemohl jim nikdy zadat nic jednoduchého, vždycky to muselo být něco, co se těžko plní.
Ani jeden z nich se tím teď nehodlal zabývat. Vždyť mají přece víkend.
Největším trestem pro Harryho bylo, že si nemohl jít ani zalétat. Poddat se vnějším vlivům, letět s větrem o závod, uvolnit se a hodit všechny starosti za hlavu. Famfrpál byl do odvolání zrušen.
Večer poslala Hermiona vzkaz Hagridovi. Už dlouho u něj nebyli na návštěvě a Hagrid souhlasil, jen s podmínkou, že je vyzvedne u nebelvírské věže.
O hodinu později už seděli všichni čtyři v Hagridově hájence a popíjeli čaj.
Všichni tři byli donuceni vzít si Hagridovu zkamenělou sušenku, kterou upekl s něžností a láskou, což jim nezapomněl připomenout.
Ron se tvářil nervózně už jen, když ji uchopil do rukou. Představa, že by si měl na Hagridově umění vylámat všechny zuby, se mu příčila. Znal jeho pekařský um, kdyby měl na nějakou dobu Hagrid zastoupit kuchyňské skřítky, ve škole by brzy nezůstal jediný student. Buď by se všichni dobrovolně vzdálili z bradavických prostor nebo by umřeli hlady či snad otravou jídlem nebo by se dobrovolně umlátili sušenkami či by snad nedobrovolně jimi umlátili někoho jiného, což by se určitě brzy vžilo jako tradice, protože jak znal zmijozelské studenty, poslední možnost by byla zřejmě nejreálnější.
Při odchodu umluvili Hagrida, že to do hradu zvládnou sami. Harry si vzal s sebou svůj neviditelný plášť a Hagrid se nechal přesvědčit, že takhle se jim nemůže nic stát. Když odcházeli z hájenky, byla už dávno tma. Na chodbách nebyla zhola ani dušička. Dokud…
Když už byli těsně před nebelvírskou věží, Harry najednou zastavil a jeho přátele s ním. Oba se na něj zvědavě podívali, ale Harry jim nevěnoval jediný pohled. Místo toho hleděl úplně někam jinam. Jeho zrak putoval někam před něj, když v tom si i Ron s Hermionou šimli, na co že se to vlastně dívá.
„Co to je za kluka?“ zaúpěl Harry vzteky.
Před nimi stála jeho Ginny a s ní nějaký černovlasý mladík, který se mu vůbec nelíbil. Vůbec mu nedošlo, že by takto sami neměli na chodbě vůbec postávat, místo toho mu mozek zastřela žárlivost.
Viděl, jak se chlapec nad Ginny sklání a zářivě se směje. Znal tento druh smíchu, ten prevít ji sváděl!
Sledoval vysokou siluetu, jak nechutně umělými pohyby uhlazuje své neposedné podelší vlasy za ucho, jak si odkrývá afinu, která mu svou délkou překáží ve výhledu. Bodlo ho u srdce. Neměl chuť tam teď chodit. Chtěl vědět, co se stane. Opravdu je mu Ginny tak odevzdaná? A co je potom tohle? Co dělá v tuhle pozdní hodinu co dělat na chodbě sama s takovým klukem. Klukem, který byl vzhledově moc hezký, to Harry musel přiznat. Jak se může srovnávat s někým takovým? S někým, kdo má přirozenou eleganci, kterou on sám nemá. S někým, kdo je aspoň o hlavu vyšší, než je on sám. S někým, komu tak září oči a kdo umí vytvořit na rtech tak oslnivý úsměv. Co na něm vlastně Ginny vidí?
Z přemýšlení ho vytrhla Hermiona.
„Harry?“
Trhnul sebou a pohlédl na ni. „Co?“
„Chceš tu takhle stát nebo půjdeme dovnitř?“
„Nechci tam teď jít.“
„Harry, Ginny se s ním jen baví. Nedělá nic špatného!“
Jako by Harry vůbec nevnímal, co Hermiona říká. „Ty ho znáš? Ještě jsem ho tu nikdy neviděl. Ze které je koleje?“
„Nevím, Harry,“ sklopila hlavu. Ron při jejím prohlášení vykouzlil ve své tváři úsměv. „Historická událost, naše Hermiona něco neví. Bolelo to moc, když si to vypustila ze rtů?“
Už už se chtěla Hermiona na Rona vrhnout, ale Harry je zrazil.
„Sakra, mohli byste si aspoň jednou v životě dát pokoj? Mě nezajímá, co…. Už odchází!“
Vysoký mladík se sklonil a políbil Ginny na tvář, přičemž ji uchopil za ruku, ale ona rychle uskočila a zakroutila hlavou.
Posléze se otevřel obrat Buclaté dámy a do něj vešla ona a za ní hned on.
„Je z Nebelvíru? Ze kterého ročníku!“ tentokrát už se Harry neudržel a přidal na hlase, ale Ginny ani mladík už jej naštěstí nemohli slyšet.
Sundali ze sebe plášť. Harry vyběhl vstříc ještě otevřenému obrazu, který se těsně před ním zavřel.
„Uchovej chladnou hlavu, Harry! Přeháníš to.“
„Jo brácho, urážíš tím moji sestru, ona není do větru!“ opáčil mrzutě Ron a Harry se právě kvůli těmto okamžikům rozhodl, že se nikdy jejich trio nesmí rozdělit. Díky nim si totiž uvědomil, jak přehnaně reaguje. Hermiona měla pravdu, Ginny přece nic neudělala a on neměl důvod ji nedůvěřovat. Musí to pustit za hlavu a dál se tím nezabývat.
Jediné, co ale udělá, bude, že zjistí, kdo je onen kluk. Nevzpomíná si, že by kdy někoho takového viděl na této škole. Je pravdou, že na škole bylo tolik studentů, že větší polovinu z nich si pamatovat ani nemůže, ale to, že by někdo takový byl v Nebelvíru, by si určitě pamatoval.

„Znáte heslo?“ ozvala se po chvíli dáma z obrazu a skrze Hermioniny rty zaznělo latinské dvojsloví.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

29 komentáře “13. kapitola – Neznámý

  1. Lidi..asi jsem zešílela, protože sjem začala psát další kapitolu k tomuhle..nevím, jak se to mohlo stát, ale už mám dvě strany a zatím mě to pořád baví :)))))

  2. blanch ty jsi skvělá zrovna nedávno jsem dočetla dědice mágu a 13. komnatua říkala jsme si že to asi přidáš za dluhoa le jako na zavolanou..nekoukáš mi náhodou do hlavy?:D:D:D

  3. Já? Já dělám úplně všechnoa  umím všechnoa  mám patent na úplně všechno :))) *ironík* ..takže určitě 🙂

  4. já ničí myšlenky nestuduju, každý je sám svým pánema  pokud chce něco říct, řekne to, nejsem psycholog, aby to nehcával na mně…(ty víš, na co narážím já..)

  5. ale stejně je škoda že ses dala na slash…já ho přímo nsnášim i kdžy jsme chvíli četla AEF…..ale mě to moc neber..to já spíš tam kd je sevie :D:D:D proto čtu hon na netopýra..a taky mám ráda poberty a ptoto čtu tu dýmku mírzu..no z tý uplně umíram smíchem fakt že jo :D

  6. Jistě….ale možná někdo taky ví, že myšlenky, které uchovává ve své hlavě, by mohly některým lidem dost ublížit, a proto je nehodlá poskytnout veřejnosti.Víš.

  7. Heat: A proto jsem nic víc nenapsala 🙂

    Jenže někdo očekává právě od veřejnosti, že by to měla vědět..to je potom začarovaný kruh.

    Amy pro mě to škoda rozhodně není..já jsem jím pohlcená a dal mi ze všeho nejvíc a poskytl mi i jistý druh vyrovnanosti, jsem mu za mnohé vděčná, protože je pro mě víc pocitový a dávám do něj víc ze sebe, sovu osobnost…tak..prosím…neurážej přede mnou slash, prosím, mě to poněkud uráží taky, beru to hodně osobně, už začínám na to být dost háklivá..nevím, co se to se mnou děje, ale je to tak. Rozpaluje mě to. A vůbec mi vadí, když mi někdo řekne, že kazím své psaní slashem a podobně.

    Poberti už pokračovat nebudou. . Dýmka nebude asi hodně dlouho, protože se s Morganou míjíme dovolenou a tak podobně…ta jediná(možná ještě Třináctá komnata občas) mě docela baví :)), protože je trhlá. A taky to je asi tím, že ji nepíšu sama. Morgana je taky pěkné číslo :)))

    Mě třeba het už psát ani nebaví a nečtu ho třeba už vůbec, jen nějaké vyjímky a těch je hodně málo.

  8. já ji taky nerozvíjím, jen jsem poznamenala, stejně bych v ní nemohla pokračovat, protože jdu balit a odjíždím. Pápá Lálá…

  9. Zdar, tohle mi přišlo a je to docela sranda. Nějakým

    způsobem to dost dobře funguje. Upozorňuji, že je

    opravdu nutné přesně dodržet postup, jinak to ztrácí

    smysl. Tak nad tím moc nepřemýšlej a napiš, co tě hned

    napadne. Čti pomalu

    a skutečně to udělej. Nepodváděj, nebo to nevyjde a ty si

    budeš přát "Kéž

    bych nepodváděl!"…

    Hra ti zabere 3 minuty, budeš nadšen! Moje přání se

    splnilo po 10 minutách, tvoje snad taky?? To se uvidí,

    ale určitě nepodváděj!

    Hra má veselý výsledek, nečti dopředu, ale pěkně po

    pořádku. Netrvá to ani 3 minuty. Zkusit to stojí za

    to, ne? Nejprve si vezmi papír a tužku. Až budeš

    hledat jména, vezmi lidi, které znáš a jednej podle

    svého instinktu! Postupuj vždy jen po jednom řádku,

    jinak tu hru zničíš!!

    O.K., tak tedy…:

    1. Nejprve napiš pod sebe řadu čísel od 1 do 11

    2. Potom k číslu 1 a2 napiš oblíbené číslo

    3. Vedle 3 a7 napiš jména dvou osob druhého pohlaví

    4. Nedívej se na konec, jinak to vyjde špatně!!

    5. Napiš nějaké jméno (přátelé nebo rodina) vedle čísel

    4, 5 a6

    6. Napiš čtyři názvy písní k číslům 8, 9, 10 a11

    7. Anakonec si něco přej! (To nikam nepiš – to musíš

    udržet.. Nejlépe v

    hlavě…)

    .

    .

    .

    .

    .

    .

    .

    .

    .

    .

    .

    .

    .

    Zde je řešení hry:

    A: Musíš o téhle hře vyprávět tolika lidem, kolik máš

    napsáno na místě č. 2!

    B: Osoba na místě 3 je ta, kterou miluješ

    C: Osobu na sedmém místě máš rád, ale nikdy s ní

    nebudeš moci být…

    D: Osobu na místě 4 máš nejraději

    E: Osoba na místě 5 tě velmi dobře zná

    F: Číslo 6 přináší štěstí

    G: Písnička na místě 8 má souvislost s osobou na místě 3

    H: Titul na 9. místě je píseň pro osobu č. 7

    I: Píseň na místě 10 je ta, která nejvíce vypovídá o

    tvém charakteru

    J: A na 11. místě je píseň, která vyjadřuje tvůj

    životní pocit

    K: Pošli tuhle hru 10 lidem do 1 hodiny. Když to

    uděláš, splní se ti tvé přání – když ne, stane se

    opak!

  10. ty vole…muck…diky…sem se docetla…dedicove magu byli suuupa…a pokracowani fuckt best

  11. ahojky lidi na mem blogu  jsou neukončenééé bleskovky tak se pojdte podíííívat

    !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!PLATÍÍÍ TO PRO VŠECHNY!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..