1. kapitola – Obraceč času

Přišlo mu to tady povědomé. Ty zdi už viděl, stejně tak i louče na zdech. Ne, že by se s takovými předměty běžně setkával, ale zrovna tyhle vídával každoročně po dobu šesti let. Vypadalo to tady jako… Ale to přece nebylo možné. Nemohl být v Bradavicích. Obraceče přece měly za úkol přesouvat kouzelníky časem, ne prostorem. Ale jeho oči neklamaly. Před sebou viděl jasný důkaz.

Otřepal si špínu z kalhot a trika, nápis hlásal Kuddleyští kanonýři, i když to byl spíš tým, kterému fandil Ron. Ujistil se, že mu kolem krku visí obraceč. No, když už byl v týhle patálii, měl se aspoň jak vrátit domů.

Na chodbě bylo pochopitelně dost chladno a Harry nevybaven ničím jiným než jednou vrstvou oblečení, se zimou otřepal. Jako by to Merlin nechtěl, nebyl schopný si v ten moment vybavit ani jediné kouzlo, kterým by se byl schopný ohřát. Stále zmatená mysl ještě vstřebávala, co se to vlastně stalo.

Bylo mu jasné, že ho obraceč času poslal do minulosti, ale co dělá tady? Měl se sice objevit v minulosti, ale na místě, ze kterého se přesouval. Čekal, že možná natrefí na členy Fénixova řádu, nebo s trochou štěstí na živého Siriuse s Brumbálem. Zabolelo ho u srdce. Nejenže tady žádný Sirius s Brumbálem nebyli, ale očividně měl obraceč schopnost ho i přenést na místo, kde se normálně nedá ani přemístit. Tolik otázek mu proplulo v hlavě. Byl to nějaký experiment Blacků? Vylepšil někdo běžný obraceč, aby plnil jinou funkci? Nebo to nebyl ve skutečnosti obraceč ale pouhé přenášedlo? Pravdou bylo, že byl v Bradavicích. Ale co když se vůbec nepřesunul v čase?

A pokud by se ocitl v minulosti, možná bylo jedině dobře, že se nenacházel v domě Blacků. Mohl to být pořádný průšvih. A dost možná by to ani nemusel přežít – podle toho, co o Siriusově matce a rodině věděl. Ostatně stačilo poslouchat její obraz na chodbě.

 

Zpoza rohu se ozvaly dunivé zvuky. Slyšel smích a hlasité výkřiky, které měla na svědomí nějaká partička puberťáků. Dost možná někdo, koho ze školy znal. Zatraceně, to zase něco vymamlasil.

„Stejně mi neutečeš, to si s tebou vyřídím, kamaráde. Proč si jí to říkal? Teď před ní budu vypadat jako úplný vůl!“

Hlas, který Harry zaslechl, nezněl naštvaně, jak by se dalo předpokládat z obsahu, ale spíš pobaveně. Naproti se vyřítil nějaký mladík s dlouhými černými vlasy, byl větší než Harry. Usmíval se přes celý obličej a ohlížel se dozadu, zatímco klusal vpřed. Hned za ním vyběhl další a s černými vlasy jakbysmet, byl o něco menší. Ani jednomu zatím neviděl do obličeje, takže nemohl říct, o koho šlo. Načež mu došlo, že stojí na místě přikovaný jako solný sloup a vlastně tady nemá co dělat. Co teď? Jak z téhle situace vybruslí?

Jenže na to bylo už pozdě, neboť kluk s delšími vlasy mu běžel právě vstříc, skoro do něj vrazil, a i když měl Harry obyčejně pohotové reakce vycvičené díky famfrpálu, tentokrát byl pomalý a sotva udržel balanc. Nicméně figuře, která ho div nesmetla z trajektorie, bylo zřejmě naprosto jedno, kolem koho běží, protože se ten kluk na Harryho ani nepodíval, natož aby se omluvil za svoji neomalenost. Proběhl kolem a utíkal dál.

Harry se po něm otočil a zamrkal. Dal by cokoliv za to, že zrovna teď viděl…

„Promiň,“ to už do něj vrazil i ten druhý mladík, avšak tentokrát to Harry neustál a skončil přímo na zadku.

Chlapec si toho všiml, zastavil a ohlédl se. Když viděl, jak se Harry sbírá z chladné podlahy, tak se k němu vrátil. Aniž by Harry vzhlédnul, přistála pod jeho bradou nabízená dlaň.

„Fakt se moc omlouvám, polez nahoru!“

Harry se na něj konečně podíval a skoro se zakuckal: „Ta…ti?“

To nemohla být přece pravda. Srovnal si brýle na nose a znovu zamrkal. Ale on tam pořád stál. S tváří, kterou Harry vídával sám v zrcadle. Až na nepatrné rozdíly. A jinou barvu očí. Zalapal po dechu a nechal ústa otevřená dokořán.

„Ty ses musel asi pořádně praštit!“ James Potter si ho se zájmem prohlížel, i když trochu prapodivně. „Ty seš odtud? Že jsem si nikdy nevšiml… Vypadáš jako…“

„Kde vězíš, Jamesi? Já myslel, že běžíš za mnou, ale pak se otočím a ty tam nejseš!“

Mladík, který Harryho téměř porazil jako první, se zadýchaný vrátil, sleduje Jamese s výčitkou ve tváři. James jen ukázal prstem na Harryho, který se pořád válel na zemi a civěl na oba dva jako by měl každou chvíli zešílet.

„To mě poser v Prasinkách, vždyť vypadá jako ty!“ vykulil oči a oba si je přeměřil.

V tu chvíli už si Harry mohl být stoprocentně jistý, že se nemýlil, když kolem probíhajícího kluka považoval za Siriuse Blacka. Protože ten vejtaha a seladon se teď tyčil přímo nad ním vedle svého nejlepšího přítele.

„Neodpověděls,“ vybídl Harryho James a pořád držel ruku napřaženou.

Harry ji vděčně přijal, aby se postavil zase na nohy.

„Já, já… Ne, do Bradavic nechodím. Teda nechodil jsem,“ začal vymýšlet nějakou uvěřitelnou lež. „Až letos mám nastoupit.“

Tak nějak předpokládal, že ahoj tati, jsem tvůj syn, jen jsem si trošku pohrával s obracečem času, no a máš mě tady, nebude úplně nejlepší vysvětlení.

„Přestěhovali jsme se, tak přestupuju z jiné školy.“

„Z jaké?“ zajímalo Siriuse. „Nejste vy dva něco do rodiny?“

„Nech toho, Tichošlápku!“ plácl ho po rameni James.

„Z Kruvalu,“ vyhrkl Harry první, co ho napadlo. Kromě Kruvalu a Krásnohůlek vlastně jiné školy neznal a nejspíš by těžko vysvětloval, že by byl z Krásnohůlek.

„Z Kruvalu, jo? A seš tady tak pozdě? Už je dávno po slavnostním zařazování. Dokonce je i po večeři.“

„Já vím. Já jsem totiž… Zabloudil. Jo. Zabloudil. Motám se tu už celý hodiny, to schodiště…“

Sirius se rozesmál a s ním i James, ale nevypadalo to, že by mu to nevěřili. Přece jen bylo všeobecně známo, že bradavické schodiště si rádo ze všech dělalo blázny.

„Tak zabloudil. Slyšíš ho, Tichošlápku? Mladej zabloudil,“ rozesmál se James. „To je dobrý. Bradavice uměj být někdy dost zákeřný. Asi budeš chtít mluvit s Brumbálem, co?“

„Jo, to bych rád.“

 

Brumbál. Živý a zdravý. Ředitelem. Něco uvnitř hrudníku se mu sevřelo a na dně žaludku měl těžký uzel. Měl toho muže tolik rád, vzhlížel k němu, obdivoval ho. Byl něčím, co se dost podobalo rodině. A přišel o něj. Představa, že v této době stále žije a on má možnost se s ním znovu setkat, byla neskutečně abstraktní. Přejel mu z toho mráz po zádech. Byl si naprosto jistý, že Brumbál ho donutí vrátit se zpátky, aby nenarušil tok času nebo něco na ten způsob. Nepochyboval, že jejich setkání bude poslední, protože Harry hned obratem poputuje zpátky do své doby, kde ten starý muž už není. Zpátky k tomu zmaru a smutku, který doprovází Harryho život.

 

Zamyslel se, Brumbál měl bez pochyb kabinet stále na stejném místě, ale nemohl dát najevo, že to tady zná, a tak se na oba Nebelvíry s žádostí pousmál: „Mohli byste mě k němu zavést, prosím? Mám strach, že zase skončím někde ve věži nebo u jezera. Nedávali vám v prvním ročníku u přijetí taky mapu?“

Byla to vskutku vykutálená otázka, poněvadž moc dobře věděl, že v kapse jednoho z nich se nachází jistý plánek pánů Tichošlápka, Dvanácteráka, Náměsíčníka a Červíčka, který shodou okolností nepřímo zdědil a dost by se mu teď hodil. Ale bohužel ležel na dně jeho kufru na Grimmauldově náměstí 12 v jeho přítomnosti.

Znovu se ti dva zasmáli.

„To víš, že jo, tudy,“ prohrábl si James vlasy a vydal se směrem, kterým Harry v minulosti už tolikrát procházel. „Mimochodem, já jsem James Potter a tohle je Sirius Black. A ty seš?“

„Těší mě,“ zdvihl koutky úst tak, že byly vidět jeho zuby. Pořád měl problém uvěřit, že se setkal se svým otcem. A že měl příležitost vidět Siriuse v době, kdy mu na ramenou neleželo nespravedlivé vražedné stigma. Děsilo ho to a fascinovalo zároveň. Nikdy by ani nepomyslel na to, že by mohl mít takovou příležitost. A koktejl emocí, který ho doprovázel, věci neusnadňoval. I když se snažil znít věcně a uvěřitelně.

„No to mě taky, ale to jméno,“ nakrčila pobaveně nos jeho starší kopie.

Harry mu podal ruku v příznačném gestu a plácl první, co ho napadlo. „Já jsem Harry Brown.“

„Skvělý jméno. Taky ses hezky vybarvil jako tady Sirius,“ nadhodil dvojsmyslem a oba se té narážce na jejich příjmení pobaveně uculili. „Do kterého jdeš ročníku?“

„Do sedmého,“ opáčil Harry. V podstatě to byla pravda, přestože neměl tento rok v plánu se do školy vrátit. Pokud by tomu tak bylo, navštěvoval by poslední ročník. Už mu bylo sedmnáct, na kouzelnické poměry byl dospělý, takže nemusel řešit jakoukoliv spojitost s rodiči jako zákonnými zástupci a svéprávností, pokud by na to došlo.

„Tak to budeš v ročníku s námi,“ přitakal Sirius zaujatý konečky svých vlasů, které se mu houfně roztančily kolem obličeje, když pohnul hlavou. „Měl bych se ostříhat,“ dodal jakoby nic.

„Tos říkal i loni,“ procedil James dobíravě. „A předloni.“

„Když na dlouhý vlasy se loví dobře holky.“

„Co je nám do tvých vlasů, i kdybys byl plešatej, tak si kolem prstu omotáš půlku koleje. A to jen tý naší.“

Harry sklopil hlavu, aby se hlasitě nerozesmál. Slyšel nejednu historku o tom, jaký býval jeho kmotr sukničkář. Jejich rozhovor by mu měl zvenčí připadat cizí, i když se dobře bavil.

James se na něj otočil a vynutil si jeho pozornost: „Už víš, do jaké půjdeš koleje? Nebo tě Moudrý klobouk měl zařadit teprve dnes? Vlastně nevím, jak to chodí, nikdy k nám nikdo nepřestoupil. A tradičně se zařazují jenom prvňáci.“

Harry chvíli zauvažoval. Vzpomněl si na první den v Bradavicích, kdy ho chtěl klobouk poslat do Zmijozelu. Co kdyby ho tam chtěl poslat i teď? Ale to bylo vlastně irelevantní, vždyť ani nedojde k tomu, aby ve škole vůbec studoval. Za pár hodin už bude zase v Londýně a přemýšlet nad tím, kde začít s hledáním viteálů.

 

„No,“ předstíral, že nad tím přemýšlí. „Ještě nevím, myslím, že mě chtěli zařadit s prváky. O kolejích jsem si něco načetl a vlastně je mi to vcelku jedno, kam půjdu, jen bych nerad do Zmijozelu.“

„Správná volba, brachu, to seš náš. Abych ti pravdu řekl, jsou tam jen samí bastardi,“ kvitoval to James, ale vážný tón jen předstíral.

„Jo a je to tam samej slizoun,“ dodal na to Sirius a zašklebil se.

„Ale ne, přeháníme. Všichni nejsou tak špatný. Najdou se výjimky,“ řekl nakonec vážně Potter starší.

Harrymu bylo hned jasné, o kom to Sirius mluví. Zapřemýšlel nad tím, že pokud by tady přece jen zkejsnul a Moudrý klobouk ho vážně poslal do Zmijozelu, nejspíš by se Snapem sdílel ložnici. Ta představa se mu nepříjemně vtírala do mysli a jemu se z toho dělalo fyzicky zle.

Nakonec se stočila jejich debata na osobní život. James se Siriusem měli vcelku všetečné otázky.

Ptali se, jestli má Harry holku, nebo jestli se dobře učí. Zda se mu líbí spíš zrzky nebo brunetky. Jestli hraje famfrpál nebo je jen fanda Kanonýrů (na tričko úplně zapomněl). U všech otázek si musel Harry něco vymyslet, nebo spíš jen vycházet z pravdy tak, aby na sebe neprozradil nic zásadního. A když došlo na otázku barvy vlasů děvčat, tak se na pár úderů srdce zarazil. Přišlo mu vcelku komické, že má se svým otcem pravděpodobně stejný vkus, protože oběma se vlastně líbila zrzka. Nikdy se nad tím nezamýšlel, ale když teď na to došla řeč, bylo to tak. Ne, že by nějak přemýšlel nad tím, jestli je barva vlasů tak důležitá, protože dřív se mu líbila Cho a ta měla tmavé vlasy. Ale kdyby si měl vybrat, tak Ginniny vlasy, které se na slunci leskly jako měď, byly rozhodně něco, čemu by dal přednost.

Pro jistotu neměl v plánu dráždit lva bosou nohou, a tak odpověděl nahodile: „Je mi to asi jedno, ale možná blondýnky.“

„Blondýny?“ zkřivil James tvář.

„Správně, blondýny, já pořád říkám, že jsou víc sexy. Něco na nich prostě je. To, jak působí andělsky, ale přitom jsou to řádný potvory a rozhodně kývnou na každou špatnost. A když nad tím uvažuju, tak mi pokaždé byly svolné v…“

„Buď z ticha, Tichošlápku,“ umlčel ho jeho kamarád zvesela. „Vždyť tady Harryho vyděsíš.“

„Nebo se mnou bude naopak souhlasit!“

„Stejně meleš nesmysly. Pro tebe je sexy i McGonagallová v noční košili, pleťovou maskou a síťkou na vlasech.“

Harry vyprsknul smíchy. Úplně živě si představil profesorku přeměňování a nemohl se udržet.

„Co, ty znáš McGonagallovou?“

Harry se zarazil. Sakra práce, zase něco nedomyslel. „Vlastně jsem ji jednou viděl. V létě. Na Příčný ulici,“ ihned jakmile to z něj vypadlo, zadoufal, že v téhle době funguje Příčná ulice stejně tak, jak si to pamatoval on. Nebyl důvod k tomu, aby to tak nebylo. V hlavě se mu ozval rázný Hermionin hlas s výčitkou, že vůbec nečte o kouzelnické historii.

„Cože? Ona taky chodí nakupovat do Příčný?“ James byl samý úsměv a samý blýskající se zoubek. Bylo těžké si toho kluka představit ve špatné náladě. Harry mu musel nechat, že v lámání dívčích srdcích musel mít větší úspěch a predispozice. Takové, které jak se zdálo, Harry zrovna nepodědil.

„Poslyš a z čeho máš tu jizvu?“ ukázal mu prstem na čelo Sirius.

„Taková malá nehoda z dětství,“ zakryl si čelo čupřinou. „Je kouzelnického původu, takže nejde zahojit.“

„Asi ji nemáš moc rád, když ji zakrýváš, co?“

Harry si uvědomil, že vlastně není důvod, aby to dělal, protože tady ho nikdo nezná a o jeho jizvě se nepíše v knihách a novinách. Tok myšlenek se mu zatoulal k Voldemortovi, který v této době začíná nabývat na síle a postavení. Bude to ještě pár let trvat, než bude na samotném vrcholu, ale už teď bude jeho jméno známé a protěžované.

„No, ani moc ne,“ přiznal, koneckonců to byla pravda.

Po chvíli se James zastavil a pokynul kupředu. Harry ani neregistroval, kudy jdou, byli tak zabraní do rozhovoru, že ani nevnímal, jestli zabočil doprava nebo jestli šli kolem nějakých obrazů.

„Tak a jsme tady,“ pronesl spokojeně jeho otec.

A měl pravdu. Než se Harry vzpamatoval, tak čelil mohutnému chrliči, který pravidelně vídal před kabinetem Albuse Brumbála.

„Hm, skvělý. A jak se tam dostanu. Neznáte heslo? Nebo se musí něco vyčarovat?“ zadeklamoval zmateně.

„Já myslel, že ho budeš znát ty,“ gestikuloval k němu Sirius. „Když seš nový, tak by sis asi měl logicky promluvit s Brumbálem, oni ti neposlali po sově heslo?“

„Hele, já jsem neměl vůbec do ředitelny chodit, měl jsem se dostavit do nějaký síně, kterou jsem nemohl najít,“ zkusil dál hrát tu šílenou frašku.

Tak co teď? Co budou dělat? Nemohl tu jen tak stát a čekat na Brumbála. Navíc s nimi. Všechno by prasklo. Brumbál o něm neměl ani páru.

Jako by to osud chtěl, zachránil ho malý zázrak v podobě vysoké hubené postavy.

Směrem k nim si to chodbou šinula zrovna profesorka McGonagallová.

„Pánové? Neměli jste být už dávno na kolejích?“ oslovila Záškodníky a Harry se snažil krčit za nimi, aby ho hned nemohla vidět, než vymyslí dobrou výmluvu i pro ni. „Pane Pottere, nemyslete si, že když jste se stal primusem, že se tady teď můžete bezelstně s panem Blackem courat, jak se vám zachce. Nechtějte, abych své koleji už tak brzy odebírala nějaké body.“

„To ne, paní profesorky, my…“

„A kdo je tohle?“ semkla své úzké rty ve vodorovnou linku, až se jí sevřela čelist, a upřeně pohlédla na Harryho jako by mu viděla až do žaludku.

Polknul. S hrdlem staženým tak úzce, že sotva dýchal, se napřímil. Děkoval všem zakladatelům za to, že ho nenapadlo nalhat jim, že s McGonagallovou mluvil, jinak by se z toho už nevykecal.

Dodal si odvahu a předstoupil k ní s improvizovanými slovy: „Dobrý den, paní profesorko, já jsem Harry Brown. Přestoupil jsem z Kruvalu a měl bych nastoupit do sedmého ročníku. Bohužel jsem nestihl zařazování a profesor Brumbál na mě pravděpodobně v tom shonu zapomněl, popravdě je to všechno docela čerstvá záležitost, protože dostal mou sovu teprve nedávno a nestihli jsme si ještě ujasnit detaily.“

Profesorka si ho změřila tím svým přísným pohledem, načež něco chrliči pošeptala a ten se otevřel. „Dobrá, pane Browne, pojďte semnou, aby se to mohlo vyřešit,“ ohlédla se na Jamese a Siriuse. „A vy dva, mazejte na kolej nebo dostane školní trest. Hned první den školy, že se nestydíte! Safra morde, zase s vámi začnu mít plno starostí a to ještě nezačal školní rok.“

Oba dva se rozesmáli, ale raději nic nenamítali. Než se konečně vytratili, před odchodem ještě na něj mávli: „Tak ahoj Harry, třeba se ještě uvidíme.“

Vzdalující se záda jeho otce a kmotra měla ten kýžený efekt a Harry si konečně na okamžik vydechnul, než znovu promluvila profesorka.

„Odkud jste, Browne?“

„Víte, paní profesorko, ono to bude poněkud složitější vysvětlování. My dva se vlastně už známe.“

„O čem to promerlina mluvíte, já jsem vás v životě neviděla,“ vypadala, jako by se jí dotklo, že zpochybňuje její příčetnost, ale Harry se na ni hřejivě a upřímně usmál a to ji donutilo se zamračit. Bylo mu jasné, že bude chtít vysvětlení, ale místo toho jen pokynula rukou a spolu se vydali po schodech přímo do samotné ředitelny.

 

 

* * *

 

 

„Dobrý den, pane řediteli, promiňte, že ruším,“ vstoupila do dveří McGonagallová následována Harryho kroky. „Ale máme tu jednu neodkladnou záležitost.“

Muž, o něco mladší, než jakého Harry znával, odlepil svůj zrak od stolu, na kterém něco sepisoval, a přes půlměsíčkové brýle se podíval z profesorky přímo na Harryho.

„Tohle je pan Brown.“

„Potter,“ opravil bez čekání profesorku Harry. Neměl v plánu chodit kolem horké kaše. Žena se na něj káravě zahleděla, přesto mladík pokračoval, aby vše uvedl na správnou míru. „Pravým jménem se jmenuji Harry James Potter.“

„Co prosím?“

Ale Brumbál vypadal, že ho nic takového nepřekvapuje. On se vůbec vždy v šokujících situacích tvářil, jako by o nic nešlo.

„Jsem syn Jamese Pottera a Lily Evansové,“ pronesl Harry klidným hlasem a oba dva profesory vyhledal očima. Ve tváři profesorky se zračilo něco mezi zmatením a nedůvěrou, ale Brumbál se pořád tvářil, že je se situací už dávno srozuměn, načež přikývnul. Vážně, pomyslel si Harry, to ho nenapadne ani pochybovat o pravosti jeho slov? Prostě na něj pokývá hlavou?

„Na to se musím posadit, nebudete se zlobit, Albusi?“ profesorka si sedla na nejbližší křeslo a jen přihlížela.

„Jistěže ne, Minervo,“ pokynul na další místo u stolu a očima vyzval Harryho, aby taky zaujal své místo. „A vy pokračujte, prosím.“

„Předpokládám, že jste pochopili, že nejsem z této doby. Jsem z budoucnosti a moji rodiče v tuhle chvíli studují na této škole.

„Jak jste se k nám dostal, Harry?“

Harry Brumbála vždycky podezříval, že má nějakou metodu, díky které zvládne detekovat lež a pravdu. Ale aby i takto absurdní situaci považoval za pravdivou, bylo pořád k neuvěření. Netušil, že to bude mít tak lehké. Měl za to, že je bude muset oba přesvědčovat o tom, že nelže a byl ochotný si vzít i veritasérum.

„Takto,“ sáhl za lem svého trika a vytáhl drobný strojek na zlatém řetízku. Přetáhnul ho přes hlavu a ukázal na dlani.

„Mohu?“

Harry přikývl a podal je Brumbálovi přes stůl.

Ředitel si je chvíli se zájmem prohlížel a Harry pokračoval. „Neměl jsem v úmyslu sem cestovat, ani jsem netušil, že je to možné. Obraceče, se kterými jsem se v minulosti setkal, umožňovaly jen cestovat na krátké časové úseky. Nebo aspoň jsem si to myslel. A když jsem tu věc držel v rukou a zvědavě s ní manipuloval, najednou se to semlelo tak rychle. Vůbec jsem nevěděl, co dělám. A vzápětí jsem byl tady. Nejenže mě to přesunulo nějakých dvacet let do minulosti, ale zároveň mě to i přemístilo. To by přece nemělo být možné, že ne?“

Podíval se na muže, který vlastně ani nevypadal o tolik mladší, než ho znal. Pořád měl dlouhé bílé vlasy i vousy, možná jen pár vrásek na obličeji chybělo. Brumbál si ale vždycky věděl rady, Brumbál ho z téhle patálie dostane.

„Rád bych se zase dostal domů, pane. Ale nerad bych znovu něco pokazil. Uměl byste mi pomoci? Nevím, jak ten obraceč donutit, aby mě vzal do budoucnosti, už tak jsem to zřejmě popletl víc, než se dalo. Možná byste mi mohl poradit, kolik mám použít obrátek, jak upravit to datum? Máte s tím nějaké zkušenosti?“

Modré oči si ho přeměřily přes půlměsíčkové brýle, ten výraz byl překvapivě vlídný, i když byl Harry Potter v jeho očích vlastně vetřelec, který něco kardinálně zbabral.

„Obávám se, Harry, že to nebude možné,“ přejel palcem po zlaté ploše a podal mu předmět nazpět. „Ten obraceč je totiž rozbitý.“

„Rozbitý? Jak to myslíte?“

To si snad někdo z něj dělal srandu! To jeho zatracené štěstí!

„Nefunguje. A všechny obraceče, pokud je mi známo, nelze spravit obyčejnou formulí reparo. Je potřeba, aby se na něj kouknul zkušený odborník. A jistě chápeš, že tak specifický strojek, který by neměl být v rukou kdejakého kouzelníka, není předmětem zkoumání obyčejných profesorů,“ znělo to jako výčitka. Jinými slovy Brumbál Harryho nepřímo napomenul za to, že vlastnil neregistrovaný exemplář vysoké hodnoty.

Zalapal po dechu, když si uvědomil, co z toho pro něj vyplývá. „Ale to by pak znamenalo…“

„Že budeš muset nějaký čas zůstat, než tuto politování hodnou situaci vyřešíme. Předpokládám, že ti tento obraceč nesvěřilo ministerstvo?“

Harry sotva zaznamenal, že Brumbál plynule přešel k tykání. Byl na to od něj celý život zvyklý, přišlo mu to přirozenější.

„Ne, pane. Ten obraceč je můj. Chci říct… Zdědil jsem ho,“ vydechl. V podstatě to byla pravda. Byl to majetek Blacků a majetek Blacků po smrti Siriuse patřil jemu.

Šedé obočí vyletělo řediteli do čela. „Nevím, jak to chodí ve tvé době, ale v té naší neexistuje výjimka, při které by takové vlastnictví bylo možné. Obraceče jsou registrované a v držení ministerstva. Jejich užití je povoleno jen při výjimečných situacích, jistě chápeš proč. Zejména teď, když ses ocitl tady.“

„Ano, to chápu, pane. Přísahám, že jsem ho nikdy dřív nezneužil. Tohle je poprvé a stalo se to spíš nedopatřením.“

„Dobrá. To ale nemění nic na skutečnosti, že abychom tuto nemilou věc vyřešili, budeme muset říct ministerstvu pravdu o tom, odkud jsi. Zejména i proto, že by ti jinak obraceč odebrali, neboť ho podle zákonů držíš neprávem. Myslím, že nebude problém vysvětlit okolnosti celého vlastnictví. Tvůj obraceč je jiný, než ostatní. Než obraceče, které známe. Rozhodně není z této doby a rozhodně není z masové výroby. S velkou pravděpodobností je to daleko sofistikovanější vynález někoho s výjimečnými schopnostmi. I když je to určitě i ve tvé době proti předepsaným zákonům. Čas je jako řeka. Neteče korytem pokaždé stejně. Nemůžeš dvakrát vstoupit do stejné vody, protože proud, který právě protekl, už nikdy nepoteče znovu.“

„Ministerstvo předchází tomu, aby někdo měnil minulost, protože to může mít fatální následky,“ pronesl chápavě a se zaujetím si Brumbála dál prohlížel. Že s ním mohl znovu mluvit, ho zahřálo u srdce. Bylo to zase jako dřív. Jako by nikdy neodešel.

„Dost možná bude jediný svého druhu,“ dodal muž. „Už proto ho nemůžeme svěřit do rukou komukoliv, pokud se máš vrátit nazpět. A bude to chtít čas. Nepochybně to bude oříšek i pro odborníky. Víš, kdo ten obraceč vyrobil?“

„To přesně nevím, pane. Patřil rodině Blacků. Předpokládám, že ho nezískali zrovna legálně.“

Vypadalo to, že tu odpověď nečekal, neboť se na to ředitel zatvářil víc překvapeně, než když mu Harry sdělil, kdo jsou jeho rodiče a že je z budoucnosti. Všiml si, že jeho pomněnkový zrak vyhledal obličej profesorky, která stále mlčky seděla za nimi a poslouchala jejich dialog.

„Zdědil si obraceč rodiny Blacků?“

„Uhm. Dá se to tak říct. Rád bych vám řekl víc podrobností, ale…“ zdvihl ruce vzhůru v gestu, které muž ihned pochopil.

„Žádné informace z budoucnosti, Harry.“

„Pane? Jak je možné, že mě ten obraceč přenesl sem? Nebyl jsem v Bradavicích, když se to stalo. A pokud vím, tak se na hrad nedá přemístit, ani použít nějaké obyčejné přenášedlo. Vždyť by to nemělo být možné.“

„Na to neznám odpověď. Ale jak jsem říkal, bude to vynález někoho s neobyčejnými schopnostmi. Jediný svého druhu. Ale je to dobrá otázka k zamyšlení.“

„To ano. Napadlo mě to hned, jak se to stalo. Na druhou stranu je dobře, že mě to nepřeneslo na místo, odkud jsem ho použil. To bych nevysvětlil a určitě by to nedopadlo dobře.“

„Víc neříkej, prosím,“ zastavil ho gestem. „Pokud ti to nebude vadit, ten obraceč bych si vzal. Pokusím se zařídit vše potřebné a až budu mít více informací, dám ti hned vědět.“

„Jistě, pane. Vím, že vám mohu věřit.“

Na to Brumbál nic neřekl, ale vycítil, že podle chlapcova chování k sobě měli trochu blíže, než je typické pro vztah profesora a žáka. Pokud tedy v budoucnu stále učil. „Mohu se zeptat, kolik ti je let?“

„Sedmnáct.“

„Už jsi skládal zkoušky OVCE?“ sepjal ruce do stříšky, když posunul zlaté hodinky stranou.

„Ne, pane. Zatím jsem nenavštěvoval sedmý ročník. Bylo mi sedmnáct teprve v létě.“

„Tak to se nám nabízí další, řešení, nemyslíš?“ tentokrát se na něj usmál krapet vlídněji a bez bázně.

Pochopil. „Chcete, abych nastoupil do sedmáku.“

„Vskutku, to se samo nabízí.“

„Vlastně jsem na to myslel taky, když jsem natrefil na svého otce. A než mi na to něco řeknete, vážně to byla jen náhoda. Takové štěstí fakt můžu mít jen já. Vrazil do mě na chodbě chvíli poté, co jsem se přemístil.“

„Nedávám ti to za vinu, Harry. Pravdou je, že se se svými rodiči stejně budeš pravidelně setkávat, na tom nic nezměníme.“

„To je pravda. Taky jsem mohl vrazit do Snapea,“ řekl bezděky, aniž by si uvědomil, že je to další informace, o kterou by se neměl dělit.

Brumbál si odkašlal a tiše tu poznámku přešel, tušil za ní nějakou osobní historii.

„V tom případě máme nejdůležitější věci vyřízené. Budeš chodit do ročníku se svými rodiči. Hádám, že s sebou nemáš žádné věci, takže požádám skřítky, aby ti přenesli na kolej nějaké erární věci, které Bradavice nabízí dětem ze sirotčinců. A o víkendu ti seženeme zbytek ze školního fondu.“

Ta zmínka v Harrym vyvolala lehký třas. Vybavil si obraz, který viděl v Brumbálově vzpomínce. Mladý Tom Raddle v sirotčinci poprvé zjistil, kým doopravdy byl. Brumbál takovou situaci neřešil poprvé. Samozřejmě se v nich jindy nevyskytovali cizinci z budoucnosti a rozbité obraceče času.

„A neměl byste mě prvně zařadit? Totiž, neměl by mě zařadit Moudrý klobouk?“

„Předpokládám, že si byl ve svém životě zařazen do Nebelvíru.“

„Jak to víte?“

„Jednoduše, Harry. James Potter i Lily Evansová chodí do Nebelvíru, takže je logické, že chodíš do stejné koleje jako tvoji rodiče. Obvykle to bývá pravidlem.“

Harry mu byl svým způsobem vděčný, že ten rituál nemusí znovu podstupovat a riskovat tím výsledek, který by se mu nelíbil. Pokud by ho klobouk poslal do Zmijozelu, asi by to nepřežil.

„Pokud přese všechno o to stojíš, mohu ti Moudrý klobouk nasadit, aby tě zařadil. Nicméně si myslím, že je to zbytečné.“

Usmál se na něj. Láskyplně a srdečně. Stačilo být v přítomnosti toho úžasného muže a cítil, jak se mu do žil vlévá chuť žít a vyhrát. Harry byl tak rád, že ho vidí. Nejraději by šel přímo k němu a objal ho. Vyzradil mu vše o jeho budoucnosti, připravil ho na to, co se stane. Ušetřil by svět tolika bolesti. Jeho rodiče by mohli zůstat naživu, Sirius taky a Brumbál jakbysmet. Všechno by mohlo být jinak.

„To je v pořádku, pane. Nebelvírská kolej byla stejně vždycky mým domovem.“

Brumbál jakoby mu četl myšlenky. „Věřím, že tě nemusím upozorňovat na to, že nesmíš nikomu sdělit svoji pravou totožnost. Ani odkud jsi. Bylo do tebe správné, že ses před námi vydával za Harryho Browna. Viděl tě ještě někdo další kromě pana Pottera?“

„Jen můj otec a Sirius Black.“

„A pro ně jsi kdo?“

„Taky Harry Brown. Řekl jsem jim, že přecházím z Kruvalu. Uvěřili mi.“

„To bylo od tebe moudré a prozřetelné.“

„Jo, aspoň nějakej Potter musí mít rozum,“ nadhodil žertem a Brumbál se na jeho poznámku pobaveně usmál, přičemž i za jejich zády bylo slyšet odfrknutí od Minervy McGonagallové.

Ani si nemusel představovat, co všechno s jeho otcem a Poberty měli profesoři za starosti. Stačily mu historky, kterými ho krmili všichni, kdo je zamlada znali.  Sám vynechal samozřejmě zmínku, že se tenhle talent zřejmě dědí, neboť kdyby měl spočítat, kolikrát se dostali do potíží s Ronem a Hermionou, tak by se u toho i samotní Záškodníci červenali studem.

Ředitel si bodře mladíka znovu prohlédl. „Jsem upřímně rád, že se v tomto ohledu shodneme. Nikdo by neměl znát tvé pravé jméno a původ. Nejen proto, že by to mohlo změnit i tvou vlastní budoucnost a zásadní body v čase, ale mnoho lidí – i kouzelníků – by takové premise těžko uvěřilo. Měli by tě za blázna nebo za lháře. Nesmíš zasahovat do událostí. I kdyby šlo o věci, které by sis přál změnit. Ať už se děje cokoliv, musíš se s tím smířit. Jednou byl náš osud napsán a my nemáme právo ho měnit. Nikdo by neměl znát svůj osud dříve, než ho sám prožije, pamatuj si to.“

Harry polknul. Ten pichlavý modrý pohled se mu zarýval až pod kůži. Samozřejmě, že tady byly věci, které chtěl změnit. Prvně šlo hlavně o to, aby zachránil právě samotného Brumbála. A možná, že s trochou štěstí i svého kmotra. Kdo měl ale tušit, že by mohl změnit až tolik věcí. Brumbál ho vlastně ještě neznal a už tak v něm dokázal číst. Ale Harry něco takového od něj čekal, takže ho takové varování nepřekvapilo. A měl pochopitelně pravdu, ačkoliv se mu příčilo tolik věcí a chtěl by je změnit, stejně tím už nic nezíská. Změnou vlastního osudu by mohl věci akorát zhoršit. Nebo někomu předat svoje břímě, například Nevillovi, a to nechtěl.

Jednou už si svůj život odžil, bylo zbytečné ho měnit. Pokud by změnil běh života svých rodičů, kdo ví, jak by to dneska v jeho době vypadalo. Byl by Voldemort stále živý? Harry by neměl svou jizvu. Kouzelnický svět by nebyl oproštěn od zla… Nebo by naopak byl daleko černější a tragičtější. Dvacet let událostí a změn by mohlo vést k daleko větší katastrofě, i když seto v tuto chvíli špatně představovalo, když věděl, co na něj v jeho přítomnosti čeká.

„Jsem s tím srozuměný, pane řediteli.“

„Výborně. Máš na mě ještě nějaké otázky? Potřebuješ něco?“

„V tuto chvíli mě nic nenapadá.“

„Moje dveře jsou ti stále otevřené, kdyby se něco objevilo, neváhej mě navštívit, nebo se obrátit na profesorku McGonagallovou.“

„Ovšem.“

„Ode mě je to vše. Můžeš jít na svou kolej, profesorka McGonagallová ti předá heslo. A domácí skřítci ti mezitím do komnat tvého otce přičarují postel a připraví nějaké osobní a školní věci. Budu se snažit tvou záležitost co nejrychleji vyřídit, abychom zamezili této potenciální kolizi promptně.“

„Děkuji pane, a jsem rád, že jsem vás viděl, myslel jsem, že už vás…“

„Pamatuj, Harry. Nikdo by neměl znát svůj osud. Ani já, tak mi ho prosím nesděluj.“

„Promiňte, pane. Můžu jít?“

„Ano, předpokládám, že jsi velice unavený,“

Harry přikývl.

„Trefíš na kolej, viď?“

Harry podruhé přikývl a postavil se hned poté, co k němu přistoupila i ředitelka jeho koleje.

* * *

Potichu se přikradl do pokoje ke svým vrstevníkům. Opravdu, skřítci už mu do pokoje přistěhovali postel. Místnost nebyla příliš veliká, ale ještě jedna postel se do ní vlezla. Možná za to taky mohlo kouzlo. Stála u stěny směrem ke dveřím, a na ní byl kufr s jeho vymyšleným jménem. Skřítci se o vše postarali opravdu svižně, vždyť sotva před půl hodinou byl v ředitelně, a teď už bylo postaráno o to nejdůležitější. A zřejmě v tichosti, protože navzdory tomu, že nebyla komnata prázdná, byl v ní klid. Jeho noví spolubydlící nejspíš všichni spali.
Svítil si hůlkou a doufal, že tím nikoho nevzbudí.

Rozhlédl se zvědavě po místnosti. Pokoj byl v podstatě stejný jako ten, ve kterém šest let přebýval s Ronem a kluky. Jen uspořádání bylo řešeno rozdílně. Po jeho pravici ležel sedmnáctiletý Remus Lupin. Naproti jeho otec a hned vedle něj jeho nevyzrálý kmotr. Až na konci vzadu spal zachumlaný Petr.

Bylo něco po půlnoci. Byl trochu překvapený, že zrovna oni čtyři nebyli v tuhle chvíli někde v Chroptící chýši nebo se netoulali chodbami Bradavic. Ale možná byl na ně první den zkrátka moc únavný. Všechno to cestování vlakem a ceremonie na začátku večera, sám byl unavený a to ani všechny ty věci nepodstoupil. Ale dost možná jen chtěli profesorce přeměňování ušetřit první noc nervy. Nad tou blahosklonnou představou se zazubil.

Když se konečně zakopal pod teplé přikrývky a pohodlně se uvelebil v posteli s nebesy, v hlavě mu to neustále vířilo. Byl to šílený den a bylo nemožné ty myšlenky jen tak odsunout stranou. Všechno, co v minulosti provedl, se proti tomuhle zdálo naprosto banální.

Profesorka McGonagallová mu na zítřek zařídila výjimečné volno, aby si mohl jít do Příčné ulice nakoupit řádné vybavení do školy, než bude moci o víkendu navštívit Prasinky. Díky školnímu fondu tak alespoň pokryje nejnutnější výdaje. Učebnice nebyly třeba, ty dostane erární.

Harrymu to bylo celé trapné, ale co měl dělat. Nemyslel na to, že když držel obraceč, měl na sobě jenom triko a džíny. A v zadní kapse hůlku. Ale to nestačilo. Potřeboval hábity, vybavení do lektvarů, psací potřeby, nebo taky základní hygienické vybavení. Nemohl tady pobíhat bez osnovami předepsaných věcí. Vyžadovalo to i jeho krytí. Nikdo by mu neuvěřil, kdyby přijel bez věcí. Zejména ne ti čtyři, kteří teď byli pohrouženi do spánku spravedlivých. Jejich inteligence je předcházela nejen v Harryho době.

Hlavou se zabořil do polštáře. Ale spánek pořád nepřicházel, protože adrenalin dribloval v krvi a všechno to vzrušení bylo na něj moc. Těšil se na ráno, na moment, až si ostatní všimnou, že je s nimi na pokoji. Bude to pro ně malé překvapení!