1. část

Harry otočil fotografii na svém stolku. Bolelo ho za krkem, měl stůl plný pergamenů k opravení. Na fotografii byl on, Hermiona a Ron, když jim bylo devatenáct. Harry byl na té fotografii už stejně vysoký a statný jako Ron. Měl široká ramena a už nebyl tak vyhublý. Dnes měl špatný den… Dal by cokoliv, aby tu s ním Ron mohl zase být a rozveselit ho, ale bylo pozdě. Dnes tomu je právě patnáct let, co Ron umřel. Odhodil hromadu pergamenů a posadil se na pohodlné křeslo v jeho pracovně, fotku si vzal s sebou a melancholicky se díval z okna. Zavřel oči. Ještě dnes to barvitě viděl. Viděl, jak Ron padá na zem, i hned po zeleném záblesku. Nestihl mu přijít na pomoc, nestihl tomu zabránit. Voldemort věděl, že má Rona moc rád a že je to jeho přítel. Chtěl Harrymu ublížit, kdyby tam tehdy byla i Hermiona, zabil by je oba. Jeho myšlenky se linuly ven jako zpomalený film. Něco v jeho hlavě ho nechtělo poslechnout:
„Kde je ten tvůj přítelíček teď, co Weasley? Nikdo ti nepomůže.“
„Nebojím se tě, Voldemorte,“ Ron už se za těch pár let naučil říkat jeho jméno hlasitě.
„Vážně ? Avada..“
V tu chvíli Harry vstoupil do chodby domu, kde Ron a Hermiona bydleli. Ze zadní místnosti už uviděl pouze záblesk zeleného světla… rychle přiběhl, uviděl Ronovo mrtvé tělo, jak se sune k zemi. Voldemort už byl pryč.
„Nééééé…“
Harry otevřel oči, vstal z křesla, fotku vrátil na stůl. V tu chvíli někdo zaklepal.Pootevřel dveře:
„Můžu?“ Hermiona nakoukla jen hlavou.
„Jistěže,“ usmál se Harry a nedával na sobě nic znát, „právě jsem opravoval pojednání, které jsem zadal ve třetím ročníku.“
Hermiona k němu přistoupila blíž: „Nemusíš to na mě hrát, Harry. Vidím to na tobě. Všem nám chybí, moc.. je to už patnáct let, ale stále ho miluji. Byl to můj manžel.“
„Já vím, ale..nedokázal jsem mu pomoci.. já já..ty jsi mohla umřít taky, mojí vinou.“
„Nech toho, Harry, nikdo za to nemůže. Voldemort měl velkou moc, ty jsi nemohl nic udělat.“
„Mohl, mohl jsem dorazit dřív. Kdybych se tehdy tak dlouho neloučil s Ginny, mohl tu Ron být s námi. Mohl poznat naše děti.. mohl mít s tebou děti,“ zlomil se mu hlas.
„Tím ale nic nespravíš, už je to minulost a tu nevrátíš, tím, že si budeš vyčítat něco, co se prostě nemělo stát..osud si s námi hraje, pojď sem,“ objala ho a do očí se jí nahrnuly slzy.“
Brzy tomu bude čtrnáct let, co Harry porazil Voldemorta a kdy ho konečně zprovodil ze světa. Ministerstvem kouzel mu bylo zvláště povoleno užívat na Pána zla zakázaných kleteb.
Tehdy to byl krutý boj, zemřelo přitom mnoho lidí. Největší obětí byla Minerva McGonagallová a Remus Lupin, kteří čelili samotnému Voldemortovi, ale bohužel neúspěšně. Nakonec Harry všechny pomstil, s pomocí Brumbála dokázali Voldemorta porazit, v jeho největších slabinách. Řád však přišel o mnoho členů, mezi kterými byla také Nymphadora Tonksová, ale hlavně i Ronův a Ginnin otec, Artur Weasley. Dokonce sám Kornelius Popletal položil za věc svůj život a posmrtně si vylepšil jméno, všem byl posmrtně udělen Merlinův řád první třídy. Stejně tak i Harrymu a všem, kteří se na tom podíleli. Zemřelo i mnoho Smrtijedů, mezi nimiž nechyběli oba Malfoyové.

Blanch

candita.cz

bíglofil | wowkař | mangacvok | pisálek | grafický magor | metalák | rozhodně pako ... Smrdím tady od roku 2002 a smrdět budu dál!

23 komentáře “1. část

  1. si děláš ….. to nemslíš vážně? Artut, to mi neva, ale nmfadora a minerva, tos nemusela, ale jdu číst dál

  2. mě teda tahle povídka nebaví vůbec..divím se, že jsem ji nesmazala..och, musím to napravit..

  3. Mě vadí Remus a Tonksová…. to bych radši znovu zabila Brumbála… na to už jsem si docela zvykla

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..