(čtvrtá část)

Den D. Bál se konal 15.4. Venku už začínalo být teplo. Severus se dal do pucu. Vzal si ten nejlepší hábit, který měl a dokonce si na tuhle příležitost umyl vlasy a svázal do copu.. Měli se sejít u schodiště. Když tam Severus přišel, Gwen po chvíli dorazila. Byla překrásná. V životě neviděl tolik krásy pohromadě. Vlasy měla sčesané do slušivého drdolu. Na sobě měla bílé šaty s širokou sukní a korzetem, krk ji zdobily perly. Vypadala jako nevěsta. Jeho nevěsta !
„Panečku. Nevím, co dodat.Jsi překrásná.“
„Děkuji..tobě to taky děsně sekne, Seve.. ten cop ti moc sluší. Proč to tak nenosíš?“
„Sám nevím. Půjdeme?“
„Jistě.“
První tanec byl valčík. Severus dodneška ani nevěděl, že ho umí tančit. Stejně tak i další dva tance, což byl english a polka. Velice se u toho bavili. Pak přišel ploužák. Severus věděl, že se to bez přitisknutí neobejde. Celou dobu mu však v hlavě vrtalo plno věcí a prostě to musel říct nahlas: „Vím, že jsi nemocná.“
Chvilku bylo ticho. Pak Gwendoline zvedla hlavu a smutně se na něj koukla: „Odkud to víš?“
„Nechtěně jsem zaslechl tvůj rozhovor s Brumbálem.“
„Aha, takže už asi víš, že..no..,“ věděl, co chtěla říct.
„Ano, vím. A taky vím, že proto jsi mě odmítala. Ale raději bych byl ten poslední rok celou dobu s tebou, než bez tebe a ty bys mi potom odešla.“
„Ach Severusi.“
Pohladil ji po tváři a zadíval se jí do očí: „Mohu se na něco zeptat?“
„Jistěže.“
„Co ti vlastně je?“
Oddechla si: „Mám rakovinu… mozku.“
„Ale vždyť tohle odvětví už se dá léčit. Jsme ve dvacátém století. Věda i kouzelnický svět už jsou na vyšší úrovni. U Svatého Munga by ti přece pomohli. Proč..“
„… se neléčím?“ skočila mu do řeči, „protože se to nedá léčit. Nemysli si, že jsem nezkusila všechno. Jak mudlovský svět, tak i náš kouzelnický svět nezná žádný lék, který by mi pomohl. Prostě na to ještě neexistuje lék. Je to jeden z ještě neprozkoumaných a neléčitelných typů rakoviny, na který jsou krátká i kouzla.“
„No a kolik času..jako..“
Sarkasticky se usmála: „Neboj se to vyslovit. Nevím, kolik mi zbývá času. Klidně můžu žít další rok, ale taky můžu hned namístě umřít. Konkrétně se nic neví. Tahle nemoc je nevyzpytatelná. Bohužel.“
Severus už se raději na nic neptal a pevně ji stiskl: „Miluju tě,“ špitl. Cítil, jak mu tváři stéká snad první slza jeho života. Nikdy nebrečel. Myslel si, že pláč je jen pro slabochy. Ale v tuhle chvíli si nemohl pomoci. Ztrácel ji. Nadobro.
„Miluju tě,“ oplatila mu to Gwendoline.
Bylo mu jedno, že ho teď uvidí celá škola. Bylo mu jedno, že jsou zde všichni profesoři i všichni studenti. Musel to udělat. Teď nebo nikdy. Jednou to přece muselo vylézt na povrch. Vzal její bradu a přede všemi ji políbil. Tak, jak to dosud neudělal. Všichni tanečníci a nejen tanečníci teď hleděli jen na toho bručouna Snapea, který má přece jenom nějaké city. Bylo to neskutečné. Jejich oblíbená profesorka a neoblíbený profesor se uprostřed sálu líbají.
Gwen se odtrhla a začala se smát: „Myslela jsem, že se k tomuhle nikdy neodhodláš.“
„Jednou to muselo přijít.“
„Jistě. Omluv mě prosím na chvilku, musím si zajít na toaletu.“
„Ano,“ šel si sednout k učitelskému stolu. Po chvíli nevěděl, co dělat. Hodiny na stěně ukazovaly, že už tam je skoro dvacet minut. Co tam proboha tak dlouho dělá ?? Pak už to nevydržel. Nemohl tu jen tak nehybně sedět. Zvedl se a rozhodl se, že na ni počká před záchody. To, co však náhle spatřil mu navždy změnilo život. Pod schody někdo ležel. „Ach bože, NE!!“
Přiběhl k tělu. Ano, byla to ona. Vzal ji do náruče. Snažil se nahmatat tep. Bylo už pozdě. Bylo po všem. Ta nejkrásnější žena, nejúžasnější žena, kterou kdy potkal tu teď nehybně ležela v jeho náručí. Už ani nedýchala. Byl konec všeho. Takový nátlak pocitů už Severus nevydržel. Namístě se rozbrečel jako malé dítě. Celou dobu křičel: „Ne!! Neber mi ji, bože. Ji ne.. je tak úžasná, tak mladá. Nezaslouží si to. Vezmi si mě!! VRAŤ MI JI ZPĚT. Vezmi si mě, ale jí vrať život. NÉÉÉÉÉÉÉÉ..“ pod tíhou hysterie se málem udusil.
Všechny studenty to přivolalo. Nakonec přiběhl Brumbál: „Je konec,“ řekl bodře. „Všechno jednou začíná a všechno jednou končí. Buďme rádi, že zemřela šťastná.“
Na pohřbu bylo narváno. Téměř všichni studenti se s profesorkou Gwendoline Sheffieldovou přišli rozloučit. Naposled ji přišli říct sbohem. Severus tam stál, neschopen cokoliv říct. Přemýšlel nad tím, jak je k němu osud zlý. Vzal mu to jediné, co pro něj kdy v životě tolik znamenalo. Vzal mu tím všechno. Ó jak ten osud nenáviděl. Nenáviděl sebe samotného. Nenáviděl Brumbála, za to, že tu tak klidně stál a nepokusil se jí nijak pomoci. Nenáviděl toho kaplana, který o ní vyprávěl, jako by ji znal, a přitom jí v životě ani neviděl. Nenáviděl svět. Na co mu teď je žití, když důležitá část jeho samotného právě odešla na onen svět. Věděl, že se nevrátí ani jako duch. Navždy ji ztratil. NAVŽDY!
Odpřísáhl si, že už nikomu v životě nedovolí, aby se mu dostal takhle pod kůži. Tahle bolest a strast mu vystačí do konce života. Děkoval však životu za to, že mu ji přivedl do cesty a on mohl poznat, co je to láska, i když jen na malou chvíli. Na bolest byl stejně už zvyklý. S tou žil celý život a žít bude i nadále !

39 komentáře “(čtvrtá část)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..